Noci

Ó duchu Noci! Po západní peřeji
        ó pospěš a přijď hned!
jenž’s v sluji východní ve mlhy závěji
sám po celý, dlouhý den před
sny radosti, bázně a plesu,
kterými dráh jsi v svém děsu,
        svůj zrychliž let!

Své tělo zahal v plášť, v šedivý mrak,
        jenž hvězdami jest tkán,
svým vlasem oslepiž jasný dne zrak,
až mdlý klesne zulíbán.
Pak dotkni se měst, moří, země
svou hůlkou s opiem jemně,
        tak dlouho ždán!

Když s lože jsem vstal a zem kol zřel,
        já za tebou lkal;
když na stráních žeh plál, rosy kmit mřel,
žár poledne v trávě nad stromy stál,
den po klidu kdy toužil stále,
host nemilý váhal jíti dále,
        já za tebou štkal!

Tvé sestry Smrti slyšel jsem hlas:
        „Chceš za mnou jít?“
Tvé dítě Spánek, v mlhách oka jas,
jak včelu v poledne slyšel jsem znít:
„Chceš, abych uleh’ k tobě?“ —
Já odvětil v též době:
        „Tvým nechci být!“

Až budeš mrtev, přijde Smrt v spěch
        a záhy dost, jak víš,
a Spánek, před ním dáš-li se v běh,
z nich žádného nechci já číš.
Jen od tebe mír, Noci drahá!
Ó rychle spěj, proč tvůj let váhá?
        Přijď, ó přijď již!