Napoleon III.

Zlo páše, pije krev a moře slzí pije.
Smrt kol a vyhnanství, tu vdova lká a nyje,
         tam siroty, krb dávno styd;
trud kupí, zoufalství a tak tyranův vřava
mým veršům, černým psům, cucati denně dává
         vyhublé prsy Eumenid.

Pretorianův dav, kterými stal se vládce,
je s ním. Řím tichý jest a v bázni mluví sladce,
         on před každým se kreje:
kol palác obklíčen, lze přijít k němu stěží,
jich u bran tisíc je a sto jest u všech věží,
         svět třese se — a on se chvěje.

A zděšen, polekán, bled hrůzy ve závrati,
své hledá předchůdce, jichž statní clipeati
         kdys prsy byli záclona;
a svědek, dějiny, jdou za ním všady v cvalu,
ze stoky vytáhnou mu boha, Karakalu,
         a ze záchodů Nerona.

V svém bloudí paláci. Ó zde jej všecko chrání.
Zde jako Augustu se velekněz mu klaní.
         Zde každé čelo v prach se kreje,
zde celá dýše zem jen úctou svrchovanou. —
Však zdrcen slyší on, jak ve oblaku stranou
         se hrom a blesk mu směje.