Naděje (Asnyk)

Naději mějme! ne tu lichou, v smutku
jež na dřeň setlelý hrsť květů sbírá,
leč nezlomnou, jak zrno příštích skutků,
jež utkví v chrabré duši bohatýra.

Naději mějme! ne, jež v přelud těká,
jsou záletnicí slepého jen štěstí,
leč tu, jež v hrobě vzkříšení dne čeká,
a přílbici a meč má v silné pěsti.

Odvahu mějme! ne tu jednodenní,
jež v zoufalém se předsevzetí taví,
leč tu, jež s hlavou pozdviženou v hřmění
se nedá s místa sehnat vrahů davy.

Odvahu mějme! ne tu zpitou žalem,
jež na slepo v před letí bez oruží,
leč tu, jež v sobě nedobytným valem,
stálostí osud přemáhá i tuží.

Zhrdejme cetkou domnělé též slávy
i bezprávím, byť k moci vedlo, k síle —
leč nebeřme plášť mučednictví lkavý,
neřinčme poutem rabů každé chvíle.

Zhrdejme zpupným vítězů vždy pychem,
kde násilí, tam netleskejme k zdaru!
Leč pádu neslavme, jenž byl snad hříchem,
svou slabostí se nehonosme v zmaru.

Přestaňme bolestí se mazlit, steny,
přestaňme nářkem stálým sytit duši —
jen v žalu hovět si věc bývá ženy,
a mužům v mlčení se zbrojit sluší.

Leč nepřestaňme památky ctít svaté,
a chovati v nich idealů vesnu —
jim zbroj i moc dát musíme, by zlaté
v skutečnosť přešly z upomínek, ze snů!