Na hrobě matčině

Matička má mi usnula,
    čtvero má její lůžko zdí,
spí tam a spí tam dosavád —
    nevím ach, kdy se probudí.

Ve blahém onom stišení
    musí as míti pěkný sen
pod zemí, kde se nestýská,
    můj z něhož nevyruší sten.

Matičko moje, přeji ti,
    upřímně přeji svatý klid;
na chvilku ale přece jen
    mohla bysi se probudit.

Říci mi, o čem se ti zdá
    ve tvojich nekonečných snech,
o Bohu zdali, andělích,
    anebo o nás o lidech?

Či snad mi nespíš, matičko?
    slyšíš moji prosbu, nářek můj? —
Všude je Bůh — ó prosím tě,
    oroduj za mne, oroduj!