Nač myslili dva jezdci v lese

Jak černá byla noc a kterak les byl tmavý!
Mě Herman po boku jel zrovna jak stín mhavý,
trysk našich koní hřměl, kam Bůh sám chtěl,
kol mračna hnala se jak mramorové lomy,
a hvězdy lítaly skrz větve mezi stromy
        jak roj ohnivých včel.

Já pln jsem lítosti a utrpením zlomen,
duch slabý Hermanův jest skepsí prázdnou zhromen,
já pln jsem lítosti. Ó spěte, lásky mé!
A jak jsme pustinou dál v trysku uháněli,
děl druh: O hrobech sním, které se otevřely!
a já děl: Na hroby já myslím zamčené!

On hledí do předu, zpět obracím se v stínu
a koně cválali dál tryskem přes mýtinu,
zvon z dálky, po větru, zněl zvukem stlumeným,
On děl: Já o těch sním, jež trudný život znavil,
kdo žijí, zápasí. — A já mu na to pravil:
        O těch, jichž není více, sním.

Fontány zpívaly. Co fontány jen pěly?
A duby šeptaly. Čím šepty jejich zněly?
jak staří soudruzi, kde kol se pohnuly.
Děl přítel: Žijící tak málo v říš tu vkročí,
víc očí pláče tu a víc tu slzí očí
a Běda! já jsem děl, však jiné usnuly!

A Herman začal zas. Je velkou bědou žití.
Víc mrtví netrpí. Jsou šťastní a já kvítí
jich hrobů závidím, kam listí své hvozd střás’,
neb noc ta hladí je hvězd sladkých září z vejší
a nebe svítící jich duše ukonejší
        v jich hrobech v jeden ráz!

A já děl: Umlkni! Nad taji chvěj se všemi!
Ti mrtví pod námi hluboko leží v zemi,
ti mrtví, srdce jsou, ti drazí v mládí dnech,
to svatý anděl tvůj, to otec, tvoje máti,
svým hořkým sarkasmem je nemať, nech je spáti,
vždyť musí slyšeti náš hovor jako v snech!