Námluvy

Údaje o textu
Titulek:	Námluvy
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Černý Petříček a jiné povídky. Praha : Mladá fronta, 1954. s. 139–161.
Licence:	PD old 70

Jde po mezi z vesnice do vesnice. Mohla by jíti pěšinkou, nadešla by si hodný kus, ale pěšinka je písčitá; a která holka často takovou cestičku šlape, zajisté za vdovce se dostane. Ach, jen ne za vdovce! Kdykoli prý mladou ženu za ruku vezme, nebožka za ním se objeví a prstem zvadlím ji zahrozí. Hu! zimomorka na člověku vyrazí, jen co si na to vzpomene.

Opatrně nese cosi v bílém šátku, červený růžek z něho čouhá. Koukne-li na růžek, pousměje se; koukne-li po druhé, vzdychne si; je jí do pláče a do smíchu najednou. Ach ty potůčku jasný; kterýžto tam s hor pospícháš a zde mezi kvítím hrčíš a bubláš, tobě jest ovšem hej! Tak jako tobě, již nikomu jinému na světě se nedaří. Nikdo v ničem ti nebrání, do ničeho tě nenutí; běžíš si vesele, kudy ti libo, všude, kam si zaměříš, rádi tě vidí a starost také nikdy žádnou nemíváš. Ty hodně víš, kterak je chudobnému děvčeti, když má zejtra jíti za družici s nejpřednějším v okolí hochem a dnes mu donésti rozmarii s červeným a modrým fáborem v bílém šátku zatočenou a ve jménu nevěsty a ženicha ho požádati, aby se zejtra jistotně dostavil, kytku opentlenu na kabátě a nový šátek v levé kapse!

Stojí a rozmýšlí se — jak se jí poselství asi vydaří, kterak k němu přikročí a promluví? Není to věru malá věc, kterou nevěsta na ni vložila. Truhlářova Havla ostýchají se i hoši a dobrý si před ním dávají pozor na každý krok a na každé slovo. Všichni, co jich je v Ještědě, koukají jen na něho, co on si řídí za oděv, řídí oni také sobě. I ten nejbohatší sedlák rád by mu dal dceru, ač má Havel jen chalupu; ale není na ní dloužku, a zápis mu dal otec již na jaře, když stará truhlářka zemřela. Hned za stavením má Havel všecka pole; vidí na ně z okna, a za nimi hezký kus lesa. Řemeslu svému se učil v městě; má tolik práce, že ji nepostihne ani odvádět. Může se ženit kteroukoli chvíli.

Ale vše to jsou samé jen „nicy“ vedle jeho hlavy. Rozumiť Havel všem novinám, na tábory jezdívá na koni, ovšem, aby tatík nevěděl. Rotil by ho, že to panská věc, kteráž na řemeslníka se nehodí a daremně mu jen dělá závist mezi lidmi. Ale Havel za občana se počítá i má za to, že mu to přísluší dobře. Říkává, že jsou v obci sobě všickni rovni, nechť to kníže či baráčník, a nechává taťka broukat. To také nesmí starý truhlář vědět, že přijde-li syn někam do hospody, kdež odebírají noviny, které jsou proti lidu, ihned vytáhne z kapsy hrudku a na ně velikými písmeny napíše: „Hrom a peklo marné vaše proti nám jsou vzteky!“ Měl by starý strach, že mu z toho cos pojde, ale mladý je jako lev, nebojí se nikoho, pro dobrou věc rval by se s celým světem, lae jinak je jako kuře, a schválně ani mouše neublíží.

Když je někam nějaký výlet, vždy jen Havel k tomu prapor řídí. „Praporují“ se hoši v jiných vesnicích také, ale nechť se schovají se svými korouhvičkami, zrovna jako když rozsívky na tyčky nastrčí, žádná není na nich pravá barva a jaksepatří hřmot při nich také není. Jen Havlův prapor je vždy již z daleka vidět a slyšet: šumí lidem nad hlavami, jako když nejpěknější vítr hučí, a vždy na něm něco krásného vyznamenáno, buď „nazdar!“, či „nedejme se“, neb „ať žije česká vlast“. Lidé až oslzí, když si to přeříkávají.

Každičká holka by se bála, kdyby musela Havlovi donésti rozmarii a na svatbu mu říkat, třeba to byla představených Marjánka, či ze dvora Andulka; jakž nemá tedy „souciti“ strach s Cilkou hrobníkovou, již mají holky mezi sebou za nic a s nížto hoši sice rádi sobě zatančí, pilně na poctu ji volají, — ale na niž žádný z nich doopravdy nemyslí, poněvadž ji nemohou rodiče dáti ani za makovo zrno.

Zas si vzdychne, a slzička z oka jí ukápne na bílý šátek. Ach, zlé to býlí, tahle chudoba, a ničím ze světa vymořit se nedá — příliš hluboké v něm má kořeny —, aspoň otec tak tvrdívá.

Nechce Verunka Adamova jinou za družici než Cilku. Vyrostly jako dvě sestry, chodily spolu do školy a nemohou jediný den bez sebe býti. Co Honcek za Verunkou chodí, tato říkává: „Ty, Cilko, poslouchej, bude-li z toho mračna pršet, ty Honcka na oddavky povedeš a žádná jiná.“ Dokázala, že tak k ním mluvila z upřímnosti, a nejen aby u ní měla dobrou vůli. Včera k večeru vrazila k Cilce zničeho nic, všecka uhřáta a bez dechu do sednice.

„Zdalipak uvěříš,“ volá a pro spěch si nechce ani sednout, „že mám míti pozejtří s Honckem oddavky? Dědeček mu začíná náhle slábnout; musil se položit, chudák, a sám říká, že již asi na svoje nohy nevstane. Než odtud odejde, nepřeje si prý jiného, než aby nás ještě viděl svoje. Pan farář již svolil; máme zejtra všecky tři ohlášky najednou, to je ti u nás mela! Krejčíř zle slibuje, že mi do pozejří ráno svatební šaty postaví; kdyby mi to nebyl tak svatě slíbil, musila bys i teď prodat svoje, víš, ty nové, červeně metlované, kterés ještě na sobě neměla. Že bys mně to udělala? Vždyť snad také víš, že bych do smrti k ničemu kloudnému nepřišla, kdybych šla na oddavky v šatech již nošených. Pro věnec a střevíce půjdu si zejtra s Honckem do města; proto musíš ty za mne k Havlovi. Vyřiď mu pěkné ode mne pozdravení, tuhle rozmarii i s bílým novým tím šátkem mu odevzdej a žádej ho, aby co nejbližší přítel ženichův do jista se nám za mládence postavil. Bezpečím se, že to tak dobře vyvedeš, jako kdybych k němu došla sama. A ty se mi chystej za družici!“

Sotva dořekne, již je zas také z dveří ven, jako když se nad ní chytá, a Cilka zůstane jako kamenná. Dlouhou chvíli sedí, hledíc před sebou a neví, kde jest… Ona — ona má jít s Havlem za družici?! Drží si srdce oběma rukama, buší v ní jako kladivo. Ach, tohle srdce, kdož by mu mohl dáti rozumu!

Nebude raději na to myslit, co má před sebou, jinak by jí to mohlo ještě vstoupiti do hlavy a všecku ji splésti. Kdo ví, kam by se pak dostala! Známáť a vyzkoušená to věc od moudrých lidí, že myšlenky člověka za božího světla z cesty svádějí, zrovna jako v noci ty bludičky. Nejsou s nimi žádné žerty!

Rozhlíží se po okolí — jaké to krásné odpůldne! Vzduch tak jasný, že je vidět kraj světa, a teplý, zrovna jako v máji. Ba, právě je dnes jako v máji; kamkoli člověk oči obrací, vše vidí ještě pod květem. To udělal včera ten deštíček, že se vše nanovo zazelenalo a rozvilo; byl jako hedvábný. Na hrobkách červenají se vrbky, modrá se ptačí vikev, po zoraných polích hoří ohnice a třezalka, podle vody otvírá potočník na sta modrých oček, v nichž v každém kousíček nebe. Nikdo by neřekl, že již dnes svátek „druhé matičky“. Včera dvorská selka čeládce povídala: „Máte po svačině! Hle, tam letí divoké husy!“ Hnedlinko budou i chodit děvčata na přástvy, na horách oves již jako zlato. A co to ptactvo dělá dosud za kusy, jako by byla zima ještě bůhvíkde za horami; vznáší se nad houštinami, jako když se včely rojí, a celá mračna mušek hrají si ještě v sluníčku, a v trávě také ještě na sta broučků, každý z nich barvy jiné. To má ten pánbůh čeládky rozmanité a všecko to živí den co den, hodinu za hodinou a na vše zvláště pamatuje. Jaký to musí být jen rozum a láska, když obsahuje celý svět!

A zas stojí a rozjímá — najednou křikne a uskočí: něco přes nohu jí přeběhlo. Buď to bylo hádě či ještěrka — jedno ze dvou. Zalesklo se to jako zlato, než se to v trávě ztratilo. Jen počkejte, počkejte, vy netvory, nejdéle jste tu již letos lidi děsily! Dnešní Panna Maria zamyká zemi a do ní všecky příšery zaříká; ode dneška nemají ni hadi ni housenky, ni vosy, ni žáby nad člověkem žádnou moc, až zase napřesrok. Na první svůj svátek na jaře teprve jim odemkne, aby si mohli znova na světě dělat, k čemu jsou stvořeni. Včera večer dlouho matka o tom vykládala, že vše, co je, k něčemu tu je, buď aby lidi těšilo, neb jim škodilo. Divila se tomu, jak nevyzpytatelně bůh vše řídí, ještě dnes že si musí člověk dát dobrý pozor, když jde nějakým mýtem, ale od zejtřejška že může v lese i na louce všude směle stoupnout a nic se mu nestane.

Ach, což matka, ta všecko pronikne a uhodne, není nad ni! Havel zná všecky věci učené a ona zas ty přirozené. Kéž by dnes mohla dceři půjčiti jen na jedinou hodinu svoje rozumy! Škoda, že to nejde; nemůže si je člověk dáti, ani se jim přiučiti, a kdyby kdovíjak o to stál, musí přijítiprávě v ten den na svět, když je bůh rozdává. Matka se narodila na Boží tělo a takoví lidé mají pak dar ducha, jakož i ti, kdož spatří světla božího na hod velikonoční a vánoční. Kdyby měla Cilka matčinu moudrost, pak by se nemusila ovšem strachovati, kterak její cesta dopadne; věděla by bezpečně, že neklopýtne, když práh překročí, do dveří že čelem nevrazí, až je bude otvírati, aniž se zajíkne, až promluví. Jaký jen udělat slib, aby do žádné hanby nepřišla? Musí se statniti, třeba jí bylo krušno, a pořád si opakovati, že ještě ani jednou nezaslechla, aby byl Havel kohosi na rozum bral, neb jak jiní chlapci činí, z někoho šprým si strojil. Neníť ani dost málo pyšný či potutelný; to říká každý.

Ach, nejen že není ani pyšný ani potutelný, má nejlepší srdce ze všech snad lidí, co jich je na světě, ač jich je zajisté mnohonácte tisíc. Vyjde-li si hrobník někdy v neděli před hrubou do hospody na žejdlík piva, Havel ihned k sobě ho volá, místo vedle sebe mu udělá a nesleví mu; musí připíti, byť se mu ze všech sil zdráhal, aby si nemyslil, že je nějaký omrzalec a snad na to čeká, aby se mu dal někdo zdarma napíti. Nemůže si otec Havla dosti vynachválit a často se o tom s trpkostí zmiňuje, že se ostatní sousedé ani nehnou, když vidí, že to přichází do dveří jen hrobník. Nikdo, pranikdo si toho starého dobrého otce ani nevšímá, krom něho. Inu ovšem, není žádným boháčem nebo pánem, a lidé teď na jiného nejdou, než na peníze a slávu. Neuváží, pošetilci, že nemůže přec být každý nějakým velikánem či vyhlášencem, a kam by se to poděl svět, kdyby každý prací pohrdal? Bez boháčů může obstáti, ale bez pilných rukou nemůže. Na to si také nikdo nevzpomene, že každý z nás musí pod zem, a jakž by se tam tedy dostal, kdyby nechtěl nikdo lidem poslední jich stánek poctivě připravit? Ostatně nemusil býti otec ani hrobníkem, kdyby nebyl chtěl, ale on si to sám zvolil. Měl bratrance obchodníka, kterýž ho brával s sebou do Sas za husami. Ale otec nahlédl, že kdo kupčí, přec jen občas někoho ohnouti musí, což mu bylo tak proti mysli, že obchodu brzy nechal. Tenkráte právě starý hrobník zemřel, a on si usmyslil, že bude raději vykonávati jednu ze sedmi ctností křesťanských, pochovávati mrtvé, nechť si má při ní sušinky, než aby se dále hnal po penězích, z nichžto přec nikomu ještě nic kalého pro duši nepošlo, ledaže se tu dobře měl — a kterémuž pak křesťanu na tom sejde?

Jak nemá Cilka pak Havlovi přáti, když on sám jediný otcovu hodnost uznává a pro ni si ho tak zřejmě váží? Pro copak jiného by si ho tak nadcházel? Ó, kéž by se mu mohla za to odsloužit a mu také jednou cosi k radosti udělat! Přemýšlí o tom dnem i nocí, ale na nic přijít nemůže. Štěstí dobře mu stojí, všichni lidé jsou mu nakloněni a každá, již by on rád, bude ho také chtíti a jak! Vždyť mu holky ze všech stran sami vzkazují. Nelze mu ani více přáti, než již má, kterak se mu tedy zavděčit?

Někdy se Cilka tak nad tím zamyslí a taková v ní zahoří touha, že jí až z toho oči přetékají; musí kamsi zaběhnouti, kdež pak o samotě se hodně a hodně vypláče. Často dost se v ní ozývá přání, aby ho nějaká zlá nehoda potkala a on pozbyl všeho jmění a všech přátel — ach, pak by se ho nebála, doběhla by k němu, aniž by ji tam kdos posílal, vše co má, by mu nabídla, vším možným mu pomáhala, ba šla by za něj někam do služby, jen aby poznal, žeť ještě vděčných duší na světě. Kéž by se aspoň hodně nebezpečně a nakažlivě rozstonal, aby se ho každý štítil a jej opustil, ona nehnula by se pak od jeho lože, sloužila by mu jako malému dítěti, třeba hned věděla, že z toho bude mít smrt. — Ale sotva domyslí, již se lekne a hrozí se, že se jí snad žádost hříšná a rouhavá vyplní… Ne, ne, bůh chraň, raději ať Havel o ní nikdy více nezví, leda, že je na světě, než aby o jejím vděčném srdci zvěděl takovýmto způsobem! Celou noc pak na to se modlívá v úzkostech a strachu, aby ho bůh ráčil ostříhati ode všeho zlého, a na její slova nic, ale pranic nedával.

Dnes měla také takovou noc; tu připadla na to, tu zas na ono, darmo na to vzpomínati, nic do toho všeho nebylo. Než si šla lehnout, postavila se k oknu. Bylo bez větru a jasno, hvězdiček na nebi tolik, jako když je tam napráší. Ani lístek v sadě nezašustil, jen někdy spadlo se stromu jablko. Jak ji jindy těšilo dívati se takové tiché noci do zlatých očí! Ale dnes zas odskočila a uvrhla sebou na lože, jako by jí do celého světa a vší krásy jeho nic, ale pranic nebylo. — Zle se jí to bdělo; však ještě hůře spalo. Čeveři na komoře vrtali, myši škortaly, holuby pod střechou se hnízdili a myšlenky v hlavě žádného jí pokoje nedávaly; do jedné se jí tam vzbouřily, dělaly jí zle, tuze zle. Kdyby chtěla všecko vypsati, co jí za tu noc hlavou prošlo, ne jeden, ale deset by z toho bylo kalendářů. Musí se teď předtím sluníčkem věru za to stydět. Pravé štěstí, že to, co si myslíváme, na čele napsáno nezůstane; nemohla by se pak před nikým dnes ukázati, před Havlem již dokonce ne.

Když pak ráno vstávala, matka starostlivě ji zastavila otázkou:

„Co ti, holka, je, vždyť máš oči jako podmáslí a bledá si jak zhlídlý mák?“

„Nic mi není; kdo ví, co by mi bylo,“ matce se vyhýbala.

Copak matka na ní nepozná! Když se Cilka do prstu řízne, dříve to pocítí než ona. Aby nemohla na ni více dorážeti, rychle si vzala na ramena háky s konvemi a vyběhla ze stavení k tůni pro vodu. Jak se k ní nahýbá, spatří vedle hrobky mezi šípkovými keři cosi sem tam přebíhati. Je to kolčavka červená jako liška. jak ji zvířátko spatří, sedne na zadní nožičky a dívá se na ni, jako by ji chtělo něco zvěstovati. Cilka také s něho oči spustiti nemůže, a tak pohlížejí na sebe dlohou chvíli, až matka ze sednice zavolá, kdeže je s vodou. Když jí pak dcera řekla, proč venku se obmeškala, spráskla radostně ruce a pravila jí: „Ke kterému stavení červená kolčavka přiběhne, tam jistě zakrátko štěstí se dostaví. Na tebe koukla, na tebe tedy štěstí čeká! Vždyť lidé říkávají“ ‚Po klaném ránu jasný den!‘ Mělas, nebožátko, truchlivou mladost u chudobných rodičů, snad ti to přijde teď lepší. Dejž nám to všem bůh!“

Kdopak se to hrne po mezi právě Cilce naproti? Snad ne mladá Cívková? Ba že to ona. Jen kdyby se s tou teď sejíti nemusila! Bývalať na svobodě nejhrdější holkou z celé vsi, a co se do sousední vesnice na statek vdala, teprve s ní nelze obstáti. Nepřeje nikomu ani vrabčího hnízda, ani zdravého povětří. Jak má někdo cos nového na se, již do něho zahlíží a zlobí se; ale sama si chodí ve všední den jako mlynářka a jiného na nohy ani nevezme, než šněrovací botky na špičkách bílé prošívané s červenými tkaničkami. Co jí vyjde z úst, nemívá ani hlavy ani paty, ale za to má to zvířátko na sobě šidel dost. Jak Cilku spatří, hned se zastavuje, ale ze žádné k ní přízně, nýbrž že se hodlá před ní zas jednou vychloubati.

„Vpomněla jsem si právě o polednách, že již táhnou posvícení,“ vypíná se z daleka, „u nás je dříve než u vás. Jdu své matce říci, aby přišla jistotně k nám pekařit, já že pak k ní přijdu také. Až k ní půjdu, sama se s tím zbožím nepotáhnu; vezmu si holku s košem a nandám jí mouky, tvarohu, máku, rozinek, co unese. Když to posvícení již jednou býti má, ať tedy je, ale pořádně. Muž přijde k večeru za mnou, nechť si přivede známých, co jich bude chtíti; pečených jitrnic a jelit najde dost. Nedám se zahodit, to víš.“

Cilka mlčky poslouchá. Nepřeje si bohatství a nikomu nezávidí, ale musí to přec jen býti krásná věc, když si žena muže takhle za sebou k rodičům pozve, jako ta mladá Cívková, něco k chuti mu ustrojí, a on pak za ní přijde se svými přáteli a před nimi se pochlubí, jakou to dostal čipernou a laskavou hospodyňku. Staří rodičové se na to koukají a mají z toho ještě snad větší radost než ti mladí. Lepšího snad již není na světě.

„A kam ty, Cilko, asi máš cestu?“ otáže se jí Cívková, když se do sytosti nahonosila, kterak se má dobře, jak si sedla, co utrží týdně za máslo, tvaroh a vejce, mnoho-li svázali letos mandelí a mnoho-li vymlátili a ještě vymlátí korců obilí.

„Tuhle k truhlářům,“ Cilka hlesne nesměle.

„A co tam?“

„Má se Havel zejtra Verunce Adamově postavit za mládence; nemohla k němu jít sama, musila si do města pro věnec a střevíce. Snad si již slyšela, že se nakvap vdává. Rozstonal se ženichův dědeček a chce, aby byla ještě svatba, dokud tu pobude.“

Cívková Cilku třikrát po sobě od hlavy až k patě přeměří, a děvčeti to pokaždé celým tělem trhne, jako by ji to projížděl blesk.

„A ty, trvám, jí máš jít za družici, když tě k mládenci s rozmarií posílá?“

Cilka kývne, ale již ví, co teď uslyší, že ji mnoho těšit nebude.

„Ó, ty chuďátko, co to na tebe přišlo!“ lituje ji Cívková, ale samý v tom jen jed a přetvářka. „Ta Verunka pozbyla zajisté rozumu, že právě tebe si zvolila. Čípak jsi a copak máš, že tě chce vedle takového hocha postavit? Žes sama na to nepřišla a jí se nebránila! Nechci tím říci nic zlého, bůh mne chraň, vím, žes hodná a spořádaná, ale to ti snad teprve říci nemusím, že k Havlovi se nehodíš? Ubohá! ten asi na tebe koukne! Oč se se mnou zasadíš, že tě vrátí s nepořízenou? Udělá si nějaký zámis’, že s tebou jít nemůže, a přivede si zejtra družici sám, když mu ji nevěsta vybrat neumí, uvidíš. Každá s ním půjde ráda, i kdyby pro ni přišel v poslední chvíli, šla by s ním zajisté i sestra moje. Můžeš se mu o ní zmínit, začne-li se ti vymlouvat. Jestliže si pro sestru přijde, nechť se matka tvoje pak u nás zastaví pro pecen chleba a ať si přinese také hrnek, přidám jí ještě krapet mléka. Nedám se zahodit, to víš!“ Na to šustí dále.

Cilka za ní kouká, jako by v ní duše nebylo. Jak zajde hrdopýška za křoví, padne celou vahou na trávu a dá se do pláče.

Ví, že je pro Havla špatná, dobře to ví; ale to si přec nepomyslila, že se ani to pro ni nehodí, aby s ním šla jedinkýkrát v životě svém po návsi z kostela do hospody a tam tři písně po sobě s ním si zatančila! Bodejť by nevěděla, že nemá ani za makovo zrno a že si naň ani ve snu myslit nesmí! Vždyť má-li o něm sen, a to je skoro každou noc, hned studenou vodou po tváři se umyje, aby nad ní moci nenabyl a ona Havla chtíti nemusila přes vůli svou. Tedy ani to jí ta Cívková nepřála! Snad by byl přece někdo řekl, vida ji s ním za mladými manželi z kostela jíti: „Hle, tam těm dvěma to sluší také, měli by se rovněž vzíti.“ Byla by to ovšem jen taková řeč, ale po celý život by jí z paměti nevyšla a na smrtelné posteli ještě těšila… Čím se bude těšit teď? Ach, již vidí, kterak stojí mezi lidmi jako ta v lese souš bez jádra, bez síly, za živa mtva… Zdalipak to přečká, až on se s jinou voditi bude? Dejž bůh, aby nepřečkala; rodiče jsou staří, nechť si ji vezmou s sebou do hrobu…

Ale copak se Havel té mladé Cívkové svěřil, že si její slova tak bere? Ne, ne, nedá si od ní namluvit, že jí vrátí s nepořízenou, ponevadž se k němu za družici nehodí. Vždyť s ní tančívá přede všemi lidmi o každé muzice, a kdyby nemusila již po druhé písni domů, tančil by s ní snad ještě více, aspoň jí vždycky říká, aby ještě neodcházela, že má dost času, otec e se pro čtvrt hodinky na ni hněvati nebude. O starodubské pouti, kdy směla déle zůstati, nepustil ji ani z náruče. Nepovšimly si toho holky, měly mezi sebou po celý večer hádku o nějaké marcipánové srdce, které jedna druhé vzala. A což onehdy! Vezla na samotížkách s hor otavu — měl tam otec kousek ouleviny od obce k užívání — Havel jde odněkud voznicí, spatří ji, několika skoky je u ní a sám otavu ji sveze až k samé vesnici. Dále ho nepustila, aby lidé neměli co mluvit. Nestyděl se za ni, ač měla na sobě jen kyrysek. Nemluvil k ní právě mnoho; vázla mu slova a ona si také na nic vzpomenouti nemohla, o čem by byla s ním začala řeč; když ho spatřila, jako by jí náhle hlavu vyprázdnil a mlýn do ní dal, však za to se na ni několikrát postraně koukl — žádná slova nemohla být srdečnější.

Ale již zas leží Cilka v trávě a schovává si v ní hlavu. Nebyloť z vlastní jeho vůle, že o pouti tolik s ní tančil, jak jen mohla na to zapomenout? Obelstila ho, učarovala mu a teď měla za to. Když jí přinesl tenkráte sklenici piva, aby mu připila, odfoukla úlisně a v skrytosti, aby to neviděl, všecku všudy pěnu a pak teprve se napila. Chtěla ho přivábiti, aby s ní pořád tančit musel, at také šťastně ho přivábila. Proto a pro nic jiného ji tak vytáčel. Že k ní přišel onehdy na hory a jí pomohl otavu svézti, pocházelo zajisté ještě od toho, čáry měly asi dosud svou sílu…

„Aj, aj, kterážpak svobodnice tu asi v slzách?“ najednou vedle Cilky se ozve hlas třesoucí se a slabý.

Cilka zostra na nohy vyskočí, zahoří přitom v tváři jako oheň leknutím a hanbou. Nemá ale proč se lekat. Promluvila k ní jen stará Boubelová, výměnice tam dole z toho domku u lesa. Nedojde již na Světlou do kostela, chodívá se modlit v neděli a svátek času nešporního jen ke křížiu potoka. Rozšafná to žena a tuze zkušená, ale raději by den nejedla, než by byla den bez rokování; hovor její Praha. Každý, kdo ji potká, musí se s ní zastavit a ona ho dříve nepustí, dokud si nevypoví svoje.

„Ach, tys to, Cilko hrobníkova!“ podiví se, když uplakanou dívku pozná. „Copak ti holka jest, že zde tak pláčeš? Snad u vás někdo nestůně a ty mu neběžíš pro pomahače?“

„To ne… buď bohu za to chvála!“

„Tedy co tu hořekuješ, mladinká? Chtěl ti snad odškloudnout hoch?“

Cilka znova se zapálí.

„To bych dříve musila nějakého míti.“

„Třeba ho nemáš veřejně, snad tím hlouběji ti v srdíčku vězí?“

„Ba ne…“

„Nemysli si, že se na tebe dobývám, abys mně se v nečem svěřila, to by mi ani nepříslušelo, aby se tě na takové světské věci vyptávala, já mám již jiného před očima a na mysli, holenku! Když jsem tě ale právě potkala, povím ti přec jen o nějaké radě, kdybys snad jednou chtěla, co by tě nechtělo. Nemůžeme nikdy vědět, milá holka, co nám přijde a na nás shůry sesláno bude, a to, co vím, pomůže tak jistě, jako že bůh byl ukřižován.“

A stará Boubelová se již netáže, chce-li ji Cilka poslouchat či nechce, stojí-li o její radu či nestojí, sedne si do trávy, stáhne děvče vedle sebe a pustí se do vykládání.

„Inu ovšem, bývala jsem také mladá a přitom také jako marule zrovna jako ty. Však to bude tvůj otec ještě dobře pamatovat; ministroval, když jsem měla oddavky. Vychování jsem byla také dobrého, zrovna jako ty, uměla jsem modliteb nazpaměť kolik set a snad všecky svaté písně a litanie, co jich jest. Chtěl mne nějaký Kyselých Matěj a já ho chtěla také. Proč bych to zapírala? Vždyť to snad není nic zlého? Kdyby to bylo proti bohu, snad by kněží lidi neoddávali? Kdopak to má vědět, co býti má a nemá, ne-li oni? Vždyť mluví papež třikrát do roka s Pánem Kristem, zajisté že se ho na to dobře přeptal. Ale to jsem Matěji hned řekla, když se ponejprv se mnou zastavil, že nemám jiného než soudek nasušených slupek od bramborů, jestli mu to je málo, aby se mnou raději nestál. Ale on, že se mne na to neptá, co mám a nemám, že mu na ničem nesejde, že se umí činit, a tak mně mluvil pořád, až mu najednou pověděli o holce, kteréž slibovali rodiče jalovici. Od té chvíle ani na mne nekoukl a přestal k nám chodit. Nedala jsem toho ovšem na sobě před lidmi znáti, ale když mne nikdo neviděl, vedla jsem si jako ty teď. Přišla z tohopláče a zármutku na mne taková nemoc, že naši myslili, ta že bude ‚smrti mé klec‘. Běžela matka pro pomahačku; bylať to nadmíru moudrá žena, skoro jako matka moje. Neměla pro dceru svou, co by se vešlo za nehet; holka byla ještě vedle toho ošklivá, že se jí všecka děvčata smála a všichni hoši vyhýbali, a přec ji provdala za největšího boháče v okolí. Domakali se lidé, že chytila o Zelený čtvrtek asi žábu do nového proklubaného hrnce a do mraveniště jizakopala — rok na to že zas o Zelený čtvrtek ji vykopala a z ní dceři háček dala. Jak šla holka o boží hod z hrubé, zavadila v síňce onomu boháči — byl to synek z mlýna — o levé rameno, a bylo to! Od té chvíle ji musil chtít a ona se mu zdála nejkrásnější. Žádala matka ženu tu, aby mi také něco poradila, ale ať v tom nic není, čím by duše utrpěla. I poradila mi tedy, abych šla k zpovědi a přijímání, pak od kostelníka dvě voskové svíčky si koupila, dolejším koncem je zapálila, hořejším koncem před Pannou Marií k oltáři přimáčkla, přitom třikrát po třech Zdrávasech se pomodlila a po každém třikrát opakovala: ‚Svíčičky ty voskové, svatá panno, obětuji své spokojené mysli, co ty chceš na nebi i na zemi, chce o Bůh otec, i Bůh syn, i Bůh duch svatý.‘ Vykonala jsem vše, jak mi poručila, zpovídala jsem se, svíčky před pannou Marií zapálila, a nastoje! sotva jsem dořekla poslední slova, již šla na mě dřímota. Usnula jse u oltáře po mnoha probdělých a proplakaných nocech zas poprvé. Vidělť kostelník, že vyplňuji jakýsi slib, i nechal mne spánembohem spát, až zvonili poledne. A ejhle! Jakmile jsem oči otevřela, jako když všecka lítost ze mne spadne, a já zas byla jako v letu pták; nic mne netížilo. Mohl Matěj vedle mne směle jít s nevěstou v tu chvíli na oddavky, byla bych se tomu jen smála. Divila jsem se, že jsem si ho mohla tak tuze oblíbit, až jsem se z toho roztonala. Brzy na to jsem se provdala za toho svého a nikdy na Matěje ani již jsem si nevzpomněla. Byla jsem se svým mužem tuze ráda na světě a také se mi s ním dobře vedlo. Za ten solný soudek bramborových slupek dostala jsem ve dvoře kůzle. To byl náš počátek. Oba jsme se přičiňovali, až jsme si pomohli časem k baráku, barák pak jsme dobře prodali a za něj koupili chalupu, kdež teď mám u dcery, jak víš, výměnek.“

Cilka již dávno stařenu neposlouchá, zůstala v myšlenách státi při dobré její radě. To ji snad Panna Maria sama s ní svedla právě v okamžiku, kdy jí bylo nejhůře; aby jí pověděla, jak se své tísně zbaví a od stesku svého si pomůže. Ano, patrně vyšší v tom jakés řízení! Vykoná, co jí nebe samo radí ústy staré ženy, a ještě ten týden; hned po svatbě obětuje ty dvě voskové svíčky spokojené své mysli… a bude tomu všemu pojednou konec.

„Copak dělá matka a co otec?“ pokračuje stařena. „Toť se rozumí, že asi také pořád s nějakou starostí kamarádí; jakpak ne! Nebojí se letošní zimy? Mám před ní hrozný strach, nadzdvihují houby kopečky, hýbají všude lesem. To budou asi námětě a mrazy jiskrnaté, trvám, že budou lidem až kosti drtit. Pozdravuj rodiče ode mne, zvláště pak matku, ať se přec přijde k nám zas jednou podívat, slyšíš? Ale kdepak jsi ve svém duchu?“

„I nikde… nemyslím na nic zvláštního… přijde matka co nevidět, přijde, povím-li jí, že ji ráda uhlídáte.“

„Ba, že ji ráda uhlídám; a zetě mého také se báti nemusí, že by mu snad přišla nevhod. Rád vidí, když si ne někdo všímá. Co jsem mu pustila chalupu, ještě na mne nedal škaredé oko. Nemohla bych si v ničem naň stěžovat, jen kdyby nebyl takový kmotr, ‚pánbůh dal, pánbůh vzal‘. Vše, co udělá, měkce udělá, a co spraví, napolo jen spraví. Když mu vyčítám, k čemu že to je, co postavil, řekne mi na to: ‚Jen to nechte, je to tak dobře, vždyť z toho nikdo střílet nebude.‘ Dcera moje také není zlá, ale jako já jsem dbávala, přec jen nedbá. Jde tuze na parádu a muži ráda dobře strojí. Když jí pravím, že kdo chce hospodařit, nesmí dávat ani na sebe, ani do sebe, mračí se. Kam bychom byly přišli, my staré hospodyně, kdybychom to byly chtěly dělat jako teď ty mladé, a co by nám byl řekl svět? Za mládí mého všecka nádhera za hřích se považovala, nenosily jsme na hlavě jiného než bílé pleny; lidé se ani okna nenatíral, aniž co ve stavení okrašlovali, ze samého strachu, že by tím boha pohoršili. Kdo pekl třikrát do roka, za šťastného se pokládal; panovaly jen řípa a kroupy, děti dostávaly do školy jen po jednom kravském sýrku, zato měly jsme tu v celých horách jediného jen žebráka. Kam přišel, dostal samou syrovátku, ustaral se přiní, bylo mu sto let bez dvou, když zemřel; byla jsem mu také na funuse… Ale já tě snad meškám, kampak vlastně hodláš?“

„Jdu zvát mládence na svatbu, vdává se zejtra Verunka Adamova nakvap.“

„Povídali mi o tom naši, povídali, když přišli z kostela. Slyším, že to hodná holka a on také hodný hoch. Snad budou lépe spolu než první manželé.“

„To asi nebudou; není Verunka všetečná jako Eva, a ženich není také tak povolným, jak býval Adam.“

„Ty dva já nemyslím; to nebylo ještě žádné jaksepatří manželství. Prvními křesťanskými manžely byli teprve svatý Jáchym a svatá Anna. Ale nežili mezi sebou ve svornosti, mám o tom na modlitbách říkání.“

„Copak takoví dva velicí svatí asi mezi sebou měli?“

„To víš, že se zajisté jen zas o nějakou svatou věc nesnadnili, ale co to bylo, v modlitbách již nestojí. Také bych to ráda vždy zvěděla. Ale teď půjdu s Pánem Kristem, a až se matka k nám vypraví, přijď ty s ní; máme letos hrušek, až stromy lámou.“

Rozejdou se; stařena kulhá ke kříži, aby se tam pomodlila, a družice spěchá aby svoje pozvání vykonala.

Jak se ty dni teď již krátí; sotva je oo požehnání, a noc člověku již za patami. Chce-li Cilka svoje poselství ještě za dne vyřídit, jak přece sluší a patří, musí si pospět. Slunko skoro nad západem. naštěstí již nemá daleko, truhlářovo stavení je hned první ve vesnici; tamhle již na ni kouká. Přejde louku a bude u vrátek zahradních.

Ač si Cilka pevně umiňuje, že učiní, jako stará Boubelová, když ji přestal Matěj chtíti a ona si ho nemohla z mysli vypuditi, přec kouká bedlivě po louce, zdali někde v trávě nespatří nějaký čtyřlístek. Panebože! nejen jeden, nýbrž celý keřík právě vedle cesty její se vypíná. Již natahuje po něm ruku, ale včas si ještě vzpomene, „šťastné že jsou ty oči, které ho uhlídají, ale nešťastné ty ruce, které ho trhají“. Rychle od něho se odvrací.

Zblízka je teprve viděti, že mají u truhlářů tuze pěkný domek. Lišty jsou bílé, stěny prorůžovělé a obliny tmavočervené, jak to do té nynější módy teď všude na horách malují. Okolo oken do sednice pne se růže, ještě nad ní bůhvíco poupat polorozkvetlých a v kraji zajisté po růžích nikde již ani památky. Říká Havel, že mu stojí jeho zahrádka za království, je to na ní vidět, že ji má oblíbenou a jakou si dává s ní práci. Všecky stromy má pěkně dokulata přistřižené zrovna jako kupky, v řadách za sebou postavené, jako vojáky. Kde má to ovoce na nich přemoci, u každé sněti podpěra. Hle! tam i besídka celá obrostlá terčemi bílými a červenými — to jsou ty jeho barvy — není do ní pro květ ani vidět. To si sestra mladé Cívkové pohoví, až zde bude v neděli odpůldne sedět a ma modlitbách si říkat! Což je to již jisté, že ona právě sem se dostane? Ach, co si mladá Cívková do hlavy vezme, státi se musí. Vždyť ji muž její také dlouho nechtěl, ale ona ho konečně omámila přec. Myslí si se sestrou sem a také ji sem dostane… Jen kdyby ta se aspoň po ní nevrhla, a Havel s ní byl šťastným…

Jde okolo chléva; tři krávy se na ni ohlédnou, jsou kulaté a strakaté jako kraslice. Co jí to nad hlavou zašustilo? Ach, lejsek vylít z chléva, má tam nad žlabem hnízdo. Je vidět, že tu bydlí dobří lidé, jinak by se tu nezdržoval.

Což není ani skřítka doma, že se nikde nic nehne? Jen holubi jsou venku a klubají za stavením v rozhorech zrní; všichni jsou bílý jako padlý sníh, a na dvoře chodí několik slepic za kohoutem. Je jako bažant, samé zlaté a červené peří. Jak Cilku spatří, zapleskne z ničeho nic křídly, vylítne na ochmelený plot, natáhne krk, přimhouří oči a — zakokrhá třikrát po sobě, co v něm hrdla, jako by ji chtěl hodně přivítat.

Cilka se raduje, znamená jeho zpěv, že bude v domě tom tuze ráda viděna. Zajisté je jen starý doma, a Havel kamsi odešel. Kéž by to byla pravda! Měla by pojednou po strachu a nesnázích. Stařec jí přeje, dobře u něho pořídí. Jak ji zdaleka spatří, již na ni volává: „To tys?“ Jestliže on rozmarii od ní přijme, pak také nedovolí, aby Havel si vzpomněl na nějaké vytáčky; bude se musit s ní za mládence postavit. A pak se děj po vůli boží…

V síni taktéž prázdno a ticho. Ach, tu v koutě stojí ještě jarmara staré truhlářky. To na ní ptactva a kvítí namalovaného! Teď již ani tak pěkné jarmary nedělají; natřou je jedinou barvou a dost. Však tu dlouho státi nebude, sestra Cívkové brzo kamsi na špejchar ji odstěhuje a postaví si právě na to místo svou, aby ukázala, že ona tu teď paní. Neměla by to udělat; kdyby byla Cilka tou budoucí nevěstou, jarmara stará by tu musila pro památku na svém místě zůstat. Takovou hospodyni, jako byla nebožka, může teď se svíčkou hledat; dělala vše jistě, jak to býti má, a ne jako nynější hospodyně podle pohodlí. Za jediný den vždy vyprala, stloukla, vylištovala a chleba napekla.

Teď — teď se cos ozvalo… Ano, vrzl v sednici písek někomu pod nohou. Již zas buchá v Cilce srdce, jako když k ní Verunka včera s novinou přiběhla, že jí má jít za družici a Havel že bude mládencem. Nadarmo si zas přeje, aby mu mohla dáti trochu rozumu…

Dveře u sednice jsou pootevřeny. Teď pozor! ať nic nevyvede ve svém pomatení! Vstoupí na práh, chce se rozhlédnout, ale nevidí ničehož, má na očích jako vlčí mlhu. V okně se něco míhá, sedí tam někdo, ale nemůže dosud rozeznat, zdali to starý či mladý, dělají se před ní v jednom kuse kola ohnivá, a na uši ani neslyší, hučí jí v nich, jako když se všechny lesy před bouřkou rozburácejí… Je to asi mladý, neb drží v ruce list, který ho celého zakrývá, jinak by ji již musil vidět. List ten celý potištěný, jsou to zajisté noviny; teď se obrací, konečně ji zahlédne. Zapálí se přitom v tváři jako ona.

Ó, není Havel jen nejhodnější hoch v celém Ještědě, ale hezčího tam také nemají. Nese hlavu vzůru jako jelen a žádný v lese buk není tak rovně rostlý jako on.

„Pochválen buď Ježíš Kristus“ ozve se Cilka konečně ve dveřích, ale jest ji sotva slyšet, má krk, jako když jí ho někdo vší silou stáhne.

„Na věky — vítám tě,“ on na to, ale není ho o mnoho více slyšet než ji, i jeho jako když někdo škrtí.

„Pěkně ti děkuji za přivítání.“

„Sedni si — na lavici nesedej, to by bylo hezké; zde, tuhle na židli ke stolu se posaď.“

A Havel ji podává červeně natřenou lenošku.

„Vždyť hned zas jdu; k čemu bych teprv sedala?“

„Snad mi přec dříve povíš, co nám dobrého přineslas?“

„Mnoho ne, jen srdečné pozdravení od nevěsty Verunky Adamové, že má zejtra nakvap svatbu, poněvadž se ženichův dědeček rozstonal a tu snad již dlouho nepobude. Zve tě tedy, po prvé, po druhé a po třetí, abysi se jakožto ženichův nejbližší přítel zejtra ráno zajisté za mládence postavil a ji v lásce a přátelství do kostela na oddavky doprovodil. Zde ti posílá rozmarii a šátek. Byla by sama přišla, ale musila si do města pro věnec a střevíce.“

Tak, měla to odbyté. Díky bohu! Zhluboka si oddychuje. Dobře jí to šlo, vida, tuze dobře, jako když na růženci říká, ani jednou se nezmýlila. Rozmarii také neupustila, když před Havla na stůl ji položila. Vzala ji pěkně ze šátku, složila ho do čtyř rohů a kytku s fáborem jím přikryla, aby kdo maně vejde, ji neuhranul. Teď byla se vším hotova, přišla řada na Havla, aby promluvil. Co asi řekne? Zdaližpak mladá Cívková přec jen nevyhraje?

Ó, vyhraje, ba že vyhraje; Havel kouká na rozmarii a ani dost málo přitom se neusmívá. Přemýšlí; chce ji asi přec jen odbýti a neví ještě jak do toho.

„Slyšel jsem, že dnes Verunku s Honckem třikrát ohlašovali, a nadál jsem se, že mi řeknou, abych jim šel za mládence,“ povážlivě pravi Cilce, „však nežli slíbím, že se dostavím, musím vědět, která to družice ženicha povede.“

Již to tu bylo; v Cilce se zatajil dech.

„Když je ženich v smutku, nechtějí strojit veliké hody a míti mnoho svatebníků. Bude na svatbě jen jeden mládenec — a jedna družice.“

„A tou snad budeš ty, když mi rozmarii přineslas?“

Cilka kývne, ale jak jí přitom je, nikomu vypovědět nemůže.

„Tedy vyřiď Verunce, že za vzpomenutí pěkně děkuji, ale že se jí za mládence postavit nemohu,“ on na to tak pokojně, jako kdyby pravil jen obyčejnou věc.

V Cilce tuhne všecka krev.

„Tohle bysi nevěstě snad neudělal?“ zašeptá, a rty jí přitom blednou vůčihledně, již je má jako křídu.

„Šel bych tuze rád.“

„Proč tedy nejdeš?“

„Musila by býti jiná družice.“

Cilka se chvěje jako list. Tedy ho k ní o pouti přec jiného nepřivábilo, než ta odfouknutá pěna?!

„Nechce ale Verunka jinou než mne; chodily jsme spolu do školy, jediný den dosud bez sebe býti jsme nemohly…“

Tedy ať si zvolí k tobě jiného mládence.

Řekne to tak zostra, že jí tím u srdce bodne jako nožem. Znala ho tedy mladá Cívková přec jen lépe než ona, bláhová? A ona si myslila ve své prostotě, že ho má ze všech lidí nejlépe vyzkoumaného…

Dosud stála vedle židle, již byl Havel k ní přistrčil, nechtěla se dříve posadit, dokud nevyřídí, co jí uloženo; ale teď musí. Nohy by ji neudržely. Ale ne, mlčky toho nesnese, že se v něm zklamala, ať to ví, zač ho měla dříve a zač ho má teď. O sestře mladé Cívkové mu také nepoví, vždyť ji snad bůh nestvořil, aby byla všech hrdých lidí podnoží. Srdce v ní pořád víc a víc se pobuřuje; uslyší Havel dnes od ní poprvé a naposledy pravdu, nechť mu to milé čili nic.

„Čímpak jsem se na tobě kdy provinila, že mne chceš přede všemi lidmi zahodit?“ zapláče hořce a bolestně, „kterak si můžeš na mně jen žádat, abych já sama nevěstě vyjevila, že se za mne stydíš? A jak do očí mi vyčítat, za co nemohu? Vždyť jsi také ještě v hojnosti neumřel a tvoje děti také ne.“

Havel vyvaluje na ni tak podivně oči, že se málem podobají dvěma u vozu kolům.

„Já že se prý za tebe stydím? Kdopak to říká? Vždyť jsem snad jiného nepravil, než že budeš-li ty družicí, já za mládence nepůdju.“

„A je to snad něco jiného?“

„Ovšem, že to zcela něco jiného.“

„O sobě ani nic neříkám; když jsem ti špatná, tedy budiž, nebudu se proto s tebou hádat a přesvědčovat tě o jiném — to by se mi chtělo! Ale že chceš moje staré rodiče, kteří nikdy ničím ti neublížili, tak zahanbit — toho se neodlítostím snad nikdy. Nejvíce ale ze všeho si beru, že mi vždycky připadávals vedle ostatních hochů jako den a noc, jako život a smrt, a zatím…“

Havel zas celý ve tváři zahoří.

„Je to pravda?“ táže se jí a přistoupí k ní blíže, tak blízko, jak jen může, „přeješ mně skutečně více než ostatním?“

Místo odpovědi Cilka ale zase jen zapláče žalostněji ještě než předtím.

„Copak za to můžeme, že jsme chudí? Vždyť jsme se již v chudobě narodili, nepřišli jsme do ní pro nějakou lehkomyslnost nebo marnivost. Máš hřích smrtelný, že za to nás tupíš. Jen si nemysli — třeba více máš než my —, že je tvůj otec rozšafnější než můj tatíček a matka tvoje že byla hodnější, než je ta moje ubohá matička…“

Havel se dívá na Cilku, zrovna jako by mu bylo také do pláče.

„Jen ale měj přec rozum,“ krotí ji, „vždyť dobře vím, jak jde tvůj otec na pravdu a poctivost a matka tvoje také.“

A Havel ji chce vzíti za ruku, ale ona se mu vytrhne a nechce ho ani raději už vidět, když je celý jiný, než si myslila.

„Jen nehrdlouži! Dokazuješ skutkem nejlépe, kterak si vážíš jejich cností a jak je uznáváš, když s jediným jejich dítětem tak pohrdlivě nakládáš. Neodstrkuješ-li mě ale pro rodiče moje, tedy mně aspoň pověz, vo na mne víš či slyšíš, že se se mnou před lidmi veřejně ukázat nechceš? Co jsem živa na světě, ještě ze žádným hochem jsem se nezastavila, vyhýbám se jim s cesty na sto honů, nikdy při muzice s nimi se nesměji, jdu s každým do kola jen ze známosti a ze žádného zalíbení.“

„Jako bych to všechno lépe nevěděl, než ty sama!“

„Snad si tedy myslíš, že nemůžeš se mnou jíti, poněvadž nemám podle tebe šaty! Mýlíš se, tuze se mýlíš; řídila jsem si letos nové červeně metlované, skládala jsem si na ně po dva roky z toho, co jsem si vypředla. Ještě jsem je neměla ani jednou na sobě, nechávala jsem si je až na posvícení. Každému, kdo je vidí, se líbí, a kdyby nebyl mohl krejčíř postavit nevěstě do zejtří nové, byla by si je ode mne koupila na svatbu. Můžeš se jí na to zeptat.“

„A kdybys měla zejtra na se samé čisté hedvábí a ryzí zlato, korunu na hlavu si postavila, okolo krku nejdražší řetěz sedmkrát si otočila, na každý prst deset prstenů si nastrčila — ba kdyby byli rodičové tvoji král s královnou a největší panství, co mají, za to mi slibovali: přec zejtra s tebou za mládence nepůjdu!“ rozkřikne se Havel, až se pastorky zatřesou.

Cilka se chytne za hlavu, jde jí to na rozum. V jeho hlase je jen rozhorlenost, pražádné pohrdání či výsměch, a v jeho slovech… zamihne se před ní kolčavka jako liška červená, kterak na ni kouká… doznívá v ní radostné kokrhání kohouta… což se oni zas staré bláznovství pokouší? Již aby tu byly ty dvě voskové svíčky, by je mohla Panně Marii zapáliti…

Havel vidí její nesnáze; pozoruje dobře, že neví, co si má o něm pomyslit, a směje se jí, potutelník, že mu lze všecky ty bílé zuby jeho spočítat.

„Tedy v tom jiného není, než že jsem ti asi příliš ošklivá,“ vzdychne Cilka a má za to, chudák, teď konečně snad že přišla na to pravé. „Vida, tahle mladá Cívková člověku přec pranic nedaruje, co naň ví nejhoršího, to mu řekne. Teď právě mne potkala; zeptala se mne, kam jdu, vyčtla mi lecos, ale nejhlavnější mi přec jen nepověděla.“

„Cože? Ty, ty že jsi prý ošklivá?“ znova se Havel rozkřikne, až se to v sednici rozléhá a snad i v zahradě ozývá. „Kdo by chtěl tohle o tobě říci, k tomu bych přihlédl, že by ode mne zčerstva odskočil. Mladá Cívková ať již do konce mlčí; kdyby nebyl na ní kroj na kroj, nemohl by se člověk na ni podívat a na její sestru teprve ne. Jsou to dvě pávice, na něž mám zlost, jak zdaleka je zahlédnu.“

Přitom se opět snaží Cilku vzíti za ruku, což se mu konečně podaří, neb není v ní již žádné síly; myslí, že se musí zvrátit.

„Hezčí holku, než ty jsi, Cilko, ani nikdy jsem neviděl,“ mírně a lahodně pokračuje hoch, „a přece jsem byl šest let ve světě a učil jsem se ve městě. — Když se ti do očí podívám, s tebou tančím, vedle tebe sedím, myslím, že jsem v ráji. Což jsem si kdy jiné holky všiml? Řekni sama, víš o nějaké, s kterou bych chodil neb s ní se vodil? Co jsem zas doma, koukám jen po tobě…“

A Havel se ruky její již nepouští, pořád ji drží a tiskne k prsům. Ne, není možná, aby v tom byla samá jen faleš; pak by lhal celý svět a všichni lidé by nestáli ani za šňupec popelu. Ale přec vrtí Cilka ještě nedůvěřivě hlavou.

„Rodiče mi chválíš,“ rozjímá, „mne také právě nehaníš, ze šatů si prý také nic neděláš, a přec se mnou za mládence jíti nechceš; musí v tom tedy býti jakýsi zvláštní háček.“

„A ten ty dosud nevyzkoumalas?“

Přiznává se, že ne.

„A matku máš, kteráž celým horám vykládá všecka znamení a sny, a budoucí věci jimzvěstuje?“

Cilka prý ještě neví, kam to míří.

„Krásnáť to věru prorokyně, když ani neví, že děvče se nikdy za toho nedostane, s nímž byla o svatbě za družici, a dostane-li přec, že s ním v žádné svornosti nežije! Říkávala mi matka moje kolikrát, abych si na to dobrý pozor dal, a vždy dotvrdila příkladem. Vím, že to pověra, a jsem pro tento nový pokrok, ale tenkráte při něm nestojím, nechť se mi každý za to vysměje do očí. Dbám od mladosti každého jejího slova, budu i toho dbáti. Podivno věru, že matka tvoje takovou věc neví.“

„Jakpak by tohle nevěděla,“ zastává se matky Cilka a přitom hoří jako moravský mák.

„A ty to tedy také víš?“

„Ba právě, že vím.“

„A chceš přece jíti se mnou za družici?“

„Proto jsem sem přišla, pro nic jiného.“

„Ty mne tedy nechceš?“

„To neříkám.“

„Jak se mi z toho vyvlečeš?“

„My dva pro sebe nevyrostli.“

„Kterýpak mudrc to hlásá?“

„Každý ti to řekne.“

„Co mi po lidech? Nechť si mluví, co jim libo! Ale však oni to neříkají; to ty jen sama máš takový vrtoch ve své hlavě.“

„Snad vím, co býti může a nemůže.“

„Ba nevíš, když takhle mluvíš. Máš jiného v srdci, že se mi pořád vytáčíš?“

„Jen jdi a nepovídej!“

„Ty také nepovídej, do čeho nic není!“

„Jaképak by to bylo? Ty máš chalupu, pole, les, řemeslo, a já — nemám ani za makovo zrno.“

„Právě, že mám, mohu si vzíti děvče podle libosti a nemusím si žádnou bráti jen podle peněz. Ta, kterou si vezmu, nebude žádná jiná než ty.“

„Nedrýždi ne, Havle! Beztoho se mi již dělají kola před očima a na uši neslyším, krev ve mně vzbouřená do jedné kapky.“

„A ty mne zas netýrej; již se ve mně zdvíhá žluč. Uděláš nejlépe, sebereš-li svou rozmarii, dáš-li ji zas do šátku a doneseš-li všechen ten hejl co nejdříve Verunce, aby se mohla do zejtřka po jiném mládenci ohlédnout. Nechceš-li jí to dát sama a vyřídit, co ji vzkazuji, nuže, půjdu rád s tebou a povím jí ústně, že se jí zejtra za mládence nepostavím, poněvadž jsem si tě dnes namluvil. Zároveň jí řeknu, aby se již hned také postarala o jinou družici, neb nechci, aby od téhle chvíle někdo na tebe koukl, nerci-li tě prováděl. Kdybys byla ke mně tak upřímnou, jako já k tobě, řekla bys: ‚Dobře máš‘, a do posvícení bysme byli dávno svoji.“

„Havle, nezkoušej mne tak do tuha; vždyť je to již proti bohu! Co bys chtěl, nejsou věci možné… Ani ve snu jsem si to nikdy nepřipustila, ani za dne nikdy nepomyslila. Rodiče někdy mezi sebou řeč mívali o tom, co by mně mohlo přijít dobrého, ale o tobě nikdy a nikdy se nezmiňovali. Do smrti tobě otec tvůj nedovolí, abys si vzal chudou holku, třeba tys ji chtěl.“

„O to žádnou starost neměj; škoda, že není doma; pověděl by ti to sám. Řekl mi onehdy: ‚Ty, Havle, připadáš mi, jako bys pálil za tou hrobníkovou? Že to byla ona, jíž pomáhals svézti s hor samotížky? Koukal jsem na vás s naší louky. Máš, chlapče, moje oči. Kdybych byl v tvých letech a mohl si vybrat jako ty, jinou bych si nevzal než ji. Je z dobrého hnízda a přitom jako když ji z vosku vytlačí‘ — Ale já si tě pořád namlouvám, a ty ani hlesnutím ještě v ničem mi nepřisvědčilas. Snad bys přeci jen raději jiného a bojíš se mi to vyjevit, když vidíš, jak tuze o tebe stojím? Což ti otec nikdy nepověděl, jak si ho nadcházím?“

„Havle, Havle! pořád tě napomínám, abys boha nehněval… Copak ti mám říci na tvoje slova? Však ty dobře víš, že bych se dala za tebe na kříž pověsit…“

A již se neudržela; hlava tak velice se jí zatočila, že mu padla přímo do otevřené náruče.

Právě naproti nim v okně vycházel měsíc, jako když ho nejpěkněji ze stříbra uková; kudy po nebi večerním se ubíral, tam zůstala po něm stopa růžová…

Nešla jen mladá Cívková před posvícením k matce pekařit, i za mladou truhlářkou nesla holčice plný koš všelikého zboží, když vstoupila přes práh nizounkého hrobařova baráčku, kdež otec v síni již vytápěl pec na koláče. Muž přišel za Cilkou na čerstvé jitrnice, ale cizího nikoho s sebou nepřivedl. Havel si nežádal jiného vidět a poslouchat než ji. Říkali lidé o něm, že by za svou mladou ženu duši dal; ani mladá Cívková si netroufala říci, že to pravda není; vždyť si při ohláškách objednal takové interády, div že se kostel nesesul.

„Kdož by mi řekl o žních, že budu do posvícení vdaná a za koho!“ vzdychla si blažená Cilka, když sedala k večeři vedle muže, naproti blaženým svým rodičům.

„Ó, já to navlas věděla, že budeš míti jen krátké námluvy,“ matka na to, „jen si pamatuj, že jsem ti vždy říkávala, když po obědě, sotva jsme lžíci položili, tak zčerstva stůl utíralas: ‚Uvidíš, holka, že to jednou na tebe trhne z čista jasna — a také trhlo!‘“