Náboženství

Byl večer v děsném klidu, v stín splývala zem šírá.
Druh děl mi: Kde tvá bible, rci jaká tvoje víra,
      mluv, jsi sám obrem sobě?
A nejsou-li pěn vločky, hra větrů tvoje rýmy,
tvá sloka louč když není, jež vysýlá jen dýmy
      v tu spoustu popela v Nic, v mdlobě?

A nejsi-li jen duše, již v propast rvou zlé boje,
rci kde tvé ciborium, rci, hostie kde tvoje,
      kde zdroj, zkad piješ smělý? —
Já mlčel. On děl: Snílku, jenž lidstvo k zoři vodíš,
do chrámu modliti se, já vím, ty sotva chodíš…
      My pospolu jsme lesy jeli.

Já pravil: Teď se modlím! On: V kterém chrámu ale?
Rci, jaký kněz mši slouží, k němuž zíráš, dále
      kde oltář, před nímž v touze
tvá duše kleká, pověz, kde že máš zpovědníka?
Můj kostel volný azur a co se kněze týká…
      V tom v nebes bílé prouze

Jak obrovitá hostij se zvedal velký měsíc.
Jilm, cedr, borovice, se chvělo vše, se děsíc,
      vlk, orel, co zrak stíhá;
ten ukázav nad zemí, jež ve stíny se hrouží,
já děl jsem k němu: Klekni! Mši sám Bůh nyní slouží —
      hleď, hostii teď zdvihá!