Náš vavřín

Vy, jichžto péra nerezaví,
byť smočena i v lidu krev,
že svobodu a právo slaví,
zvát chcete zločinem můj zpěv?
Tupíte zbraň, že šalbu boří,
že práva, svobody jsme stráž?
My jsme, jenž děje lidstva tvoří: —
ó nechte kvést i vavřín náš!

Hle, vavřín svůj v tom zpěvu nesem,
jenž s letem orla závodí;
on šumí luhem, hájem, lesem,
kde krása dlí a vévodí.
Nás, dobrodruhy, bída chýše
nic nezalekne; lidu stráž
zná stopit nouzi v třesku číše; —
ó nechte kvést i vavřín náš!

Či máme v písni zapřít duši
a zapomínat na činy?
Vám zpěv o bohatýrech sluší,
nám nechte píseň chudiny!
Nám třeba v dílny hřmotném hluku
lepšího zpěvu než je váš;
lid rád naslouchá slávy zvuku:
ó nechte kvést i vavřín náš!

Hod císařský v den matky Krista
jsme slavili v nedávný čas,
ted pusta jsou slavnostná místa,
kde lid se tlumil v šumný kvas.
Již nezní střelba z pušky žádne,
kdež pochodně jsou, čestná stráž?
Pod sloupem slávy ticho vládne:
ó nechte kvést i vavřín náš!

Jen ohřívárny, cizí sady
jsou vašich písní kolébkou;
chudému kvete vavřín všady
a k nebi zvedá hlavu svou
ve věčné kráse! — Přemožena,
však hrdě klesla lidu stráž,
smrt slavíc pěla zkrvácena:
ó nechte kvésti vavřín náš!

V alžírském vedru pro čest vlasti
prý vojsko naše krvácí,
ač zimnice a mnohé strasti
ve špitál tábor obrací.
O kdo tě pomstí, krvi svatá,
kdo vzbudí z mrtvých lidu stráž?
By kletba stihla hlavu kata:
ó nechte kvést i vavřín náš!

(Květy č. 9. 1867.)