Mojžíšův rozsudek

Když byl Farao se k otcům odebral,
a syn prvorozený se vlády jal:
přihlásil se z kraje dalekého
jiný dědic k trůnu otce svého.
Oba, div! jsou stejných tváří, vlasů,
téže postavy a téhož hlasu,
oba žezla žádají.
Když se ještě hádají,
vstoupí do hlučného sněmu
Mojžíš, milý lidu všemu.
Uctivě mu všickni s cesty jdou,
by ho poslechnuli — utichnou.

»Přineste sem Faraona z hrobu!« 
přikáže, i stane se v tu dobu.

»Mrtvý sám to lidu svému zjev,
v kom z těch dvou se proudí jeho krev.«

Mrtvola již na odiv se staví,
a hle, sluha Páně k sokům praví:

»Kdo z vás raní šípem srdce jeho,
za krále buď uznán Egyptského."

Ledva Bohem nadchnutý to řekl,
již ten cizinec šíp v krále vtekl,
a jak na hrdinství chladně na to zírá.

Ale druhý tělo objímaje
prosí, úpí k lidu, hořce lkaje:
»Korunu si komukoli dejte,
pokoje jen ubohému přejte,
nehanobte otce po smrti!« —

A hle, Mojžíš k němu dí:
»Zdráv buď králi! pravý králův syne!
toho důkaz tobě z očí line.
Při tom vítězovi věrně stůjte,
ale podvodníka kamenujte.« 

(Drobnější básně, 1840.)