Milá sedmi loupežníků/XXIII

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ ZPÍVÁ:

Vždy časně ráno smutná vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
– Spí v lese, visí na čakanu
Mých sedm smutných loupežníků.

Bůh nechce zřít však, co mne bolí,
vždy chlad a přísnost v jeho líci.
A chmurně hledí do údolí
mí nejsmutnější loupežníci.

Ty žárné oči dávno zchladly,
tak zchladly, jako všechno zchladá.
– Vy loupili jste, vy jste kradli,
a já vás za to měla ráda.

Vy líbali jste v ohně plání
v hlubokých lesích při měsíci.
Vy tančili jste do svítání.
– Proč věšeli vás, loupežníci?

Já polní kvítí pro vás nesu,
vy ale k němu nevoníte.
Mám kapradiny z vašich lesů,
vy ale už jich nevidíte.

Jak vítr vaším tělem klátí,
já stojím mdlá a bez naděje.
Když Kristus Pán moh z mrtvých vstáti,
proč vám též toho nedopřeje?!

A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!