Měsíci (Macpherson)

Krásné jsi, ó dítě nebes,
milá tvář tvá mlčící,
luzně vycházíš a hvězdy
spějí mokrou drahou tvou,
ku východu mraky těší
tvoje sladká přítomnost.
Měsíci, tvůj svit jak snoubí
stříbrem jejich tmavé lemy,
kdo je roven v nebi tobě,
mlčící ty světlo noci!
Studem v blíži tvé vše hvězdy
vzplanou, nepočetný dav
všecky odvracejí v dál
zraků svojich jiskření.
Kam pak ale odcházíš,
když se na tvém obličeji
rozestře tma do kola?
Máš snad tichou kdesi jizbu,
jako Ossian přebýváš
ve hlubokém stínu smutku?
Spadly s nebes výsosti
dolů sličné sestry tvoje,
není víc těch, které s tebou
těšily se v tiché noci?
Ano, luzné světlo ty,
spadly tvoje sestry, spadly,
a ty o ně truchlíš stále.
Jednou však též spadneš sám,
opustíš svou modrou dráhu,
jíž teď kráčíš po nebi.
Hvězdy potom zvednou hlavy,
ty, jež tvoje přítomnost
studem plnila, ty v plesu
zajásají! Leskem pláš teď,
nuže tak se s nebes bran
svého nebe na mne dívej.
Větře, rozděl tmavý mrak,
aby dítě tiché noci
s výše své v svět mohlo hledět,
aby zaleskly se hvozdy,
ocean by v jasném světle
vln svých moh se valit dál!