Lešetínský kovář/IV.

Srší jiskry, srší,
s kovadliny prší,
perlík buší vesele,
do stropu si poskakuje,
pro dvě srdce pouto kuje
ze železa, z ocele.

Co nám oko vlaží,
co nám duši blaží,
nikdo neví z dědiny,
že se dávno rádi máme,
věrnost sobě přísaháme, —
ví jen měsíc jediný.

Slunéčko se chýlí,
vzchází měsíc bílý,
hvězdy svítí do šera —
mezi nimi nejskvělejší
oči mojí znejmilejší,
když mě čeká z večera.

Čeká mezi vrátky
dole u zahrádky
pod košatou jabloní;
tisíc květů s hůry letí,
když mi padne do objetí,
když se ke mně přikloní.

Tvoje ústa malá,
jako třešně zralá,
voní nad jabloně květ;
tvoje sladká, čerstvá líčka
krásnější jsou nad jablíčka,
co jich rodí širý svět.

Liduško má milá,
dívko roztomilá,
jsi-li z ranních červánků?
Na srdce když vinu tebe,
nade mnou hned plno nebe
jásajících skřivánků.

Pověz, moje zlato,
odpověz mi na to:
Máš-li křídla ukrytá?
Když se ke mně tulíš jemně,
pod nohou mi klesá země,
boží ráj mi zasvitá…

Buší perlík, buší,
tvrdý ocel kruší,
jiskry srší do kola —
ale pouto, které pojí
duši mou a duši tvoji,
žádná síla nezdolá.