Lístky routy

V prvním květu svého mládí,
    přikován jsa lásky pouty,
pohrdal jsem vždycky tebou,
    smutný květe hořké routy.

Teď, když růže opadaly
    a na srdci sněhy leží,
zelenáš se na mohyle,
    věčně vonný, věčně svěží.

Pro vše city jsem a tužby
    v chladném ňadru hrobku sklenul,
a tak na den smrti tvojí
    úplně jsem zapomenul.

Teď, když mi to k mysli přišlo,
    tak mne srdce zabolelo,
že po dávných, dávných letech
    oko mé se zaslzelo.

Kvetla’s jako růže planá
    podél proudu u křoviska,
v jejímž ňadru na úsvitě
    diadém se perel blýská.

Zlíbalo ty perly slunce
    a ty’s mřela na sirobě —
žel, že jen tím sluncem parným
    byla moje láska k tobě.

Opět podzim zasmušilý
    rozehnal se šírým krajem,
ostrým dechem květy spálil
    a zaúpěl smutným hájem.

Mně se zdá, když žluté listí
    vidím v dálku větrem nesti,
jakoby s ním uletaly
    mladosť má i moje štěstí…

Mrtva… mrtva, můj ty Bože!
    Juž to bude třetí leto,
a přec ještě nevykvetlo,
    co tou láskou v duši seto.

Mrtvé lásky mrtvé símě
    v kamenitou půdu padlo,
a tak srdce moje v jaru
    místo květu k smrti schladlo.

„Miluj, miluj,“ šepce růže
    na záhoně uzardělá;
„odříkej se“ — tichá routa
    vedle ní se pozachvěla.

Chvíli stojím na rozpacích,
    divné boje v srdci planou —
vezmu routu… panenko má,
    na shledanou! na shledanou!!