Květiny

Ze zlata lavin, jimiž azur plál
v den stvoření a z hvězd věčného sněhu,
můj Bože, velké kalichy jsi stkal
pro mladou zem, jež dýchala jen něhu…

Kosatce žluté s šíjí labutí
a božský vavřín vyhostěných duchů,
jak prsty serafů ve vzplanutí
kdy rdí se nachem panenského vzduchu.

A hyacintů šperk, myrt luzný sníh
a růži rovnou tělu ženy v plání,
tu Herodias zahrad zářících,
krev horká kterou rosí bez ustání.

Ty stvořil’s štkající běl lilií,
jež vznášejí se vždy na vzdechů moři,
jichž vůně valný obzor opijí
a snivě k luně slzící se noří.

Však hossana za květů nádheru,
hod očí, jiskření hvězd zemí šírou,
zni tobě za mystických večerů
a jásot, Otče, kadidlem i lyrou,

Že stvořil’s ten květ s bájným kalichem,
ty Bože silný, Bože spravedlivý,
smrt balsamickou jenž má v lůně svém
pro básníky mdlé, život jež rve divý.