Kusy hada

Bdím, nocí jako dnem sní skráň v nach zardělá,
        mé oči slzí zdroje
od chvíle Albaydé kdy v hrobě zavřela
        gazelí oči svoje.

Jí bylo patnáct let, byl šťastný její smích,
        mne věrně ráda měla,
když ruce skřížila na nahých ňadrech svých,
        měl bys ji za anděla!

Kdys moře po břehu jsem bloudil vnořený
        v svůj sen v středu dvou mysů,
na písku hada zřím, byl žlutý, zelený,
        pln černých skvrn zde v hnisu.

Na dvacet kusů hle, sekerou přeťat, ční
        a voda přes něj běží,
a pěna mořských vln, jak hází vítr s ní,
        v krev míchá se mu svěží.

Ty kusy, rozbité a rozptýlené, sil
        svých mroucích zbytky vzpjaly,
z nich každý snažil se, by se zas v celek slil,
        jak rty by v polibek se vzňaly.

A smutný jak jsem snil a srdce svého spor
        obracel k Bohu němě,
v tom hlava zubatá svůj otevřela zor,
        „Ó básníku!“ řkouc ke mně.

„Jen sebe polituj! Víc jedem navřela
        zlá, krutá rána tvoje,
neb Albaydé tvá ve hrobě zavřela
        gazelí oči svoje!

Ta rána sekerou tvůj mladý sklála vzlet
        tvé myšlenky, tvé žití,
kol jedné vzpomínky se bude točit v sled,
        jež, cudný skvost, ti svítí.

Tvůj genij přesmělý, v svém letu líbezný
        jenž líp než vlaštovice
hned země dotkl se, hned vzletěl vítězný
        až mezi vlasatice,

Teď hasne jako já, u zkalených vod již
        mdlý zmírá v beznaději,
ty kusy rozbité nemohou k sobě blíž,
        se svíjejí a krvácejí…“