Kritika slov/23.Příroda

Toto slovo se obyčejně klade jako znamenitá protiva všeho rovně střiženého, jednoduchého a průhledného; pro většinu lidí jsou v naprostém rozporu s přírodou nejen například železniční koleje, ale také každá přímka, každá duchová geometrie, každá důsledná idea, každý rovný paprsek ducha. Většina moderní filozofie konstruuje naprostou protivu přírody a intelektu. Nebo zase obecný vkus vytýká modernímu umění, že je geometrické, a tudíž protipřírodní. Tedy příroda je nekonečně individuální, nepravidelná a iracionální; je nejvyšší instancí pro individualizování každého chlupu a pro nevypočítatelnost každého spojení mezi dvěma body. Všechno přímočaré a jednoduché je naprosto umělé, nepřirozené a ohavné. — Kdyby člověk tohoto přírodního vkusu byl postaven před úkol, aby přetvořil svět, představte si, jakou by měl práci. Rozhořčeně by zamítl přímočaré šíření světla a rozhodl by se pro individuální průběh každého paprsku: leť jakkoliv, kázal by mu, jenom ne přímo za nosem; stejně opřel by se kruhovému oběhu planet, rovnoběžníku sil, přímému pádu a nevímčemu ještě; každému pohybu by musel určit nevyzpytatelnou dráhu naprosté individuální rozmanitosti. A teď si myslete, byl-li by takový stvořitel do dneška hotov třeba jen s gravitací! — Pěkně se mluví o nekonečné složitosti přírody; ale pokud příroda pracuje a tvoří, potřebuje jednoduchých, hladkých pravidel; neboť jednoduchost, pravidelnost, přímočarost je zákonem práce. Fyzické zákony, kosmická geometrie jsou jakýsi taylorismus vesmíru; přírodní zákony jsou pracovní ekonomie přírody. Ale jest i morální geometrie. Pravdy jsou jednodušší, přímočařejší a geometričtější než omyly; ctnosti jsou méně složité a geometričtější než hříchy; a dejme tomu bůh sám je přímočařejší než zlý démon. Otázka geometrické jednoduchosti není jen otázka vkusu, nýbrž i morálky.