Kritika slov/21.Ismus

Obyčejně zachází kritik s umělcem jako se zvířetem: polapí ho a především ho určí a pojmenuje. Tak ve vlhkých lesích se zdržuje naturista, v chladných výšinách poletuje intelektualista, ve větších městech žije divoce futurista; realista přebývá v chudých a dělných krajích, senzualista v žírné přírodě, porůznu, ale hojně vyskytuje se impresionista a tak dále. Pokud jenom kritik sám žije v přírodovědecké pověře, že na světě existují druhy a rody, a nikoliv jedinci, není to žádným neštěstím; hůře však, je-li čtenář či divák přiveden k víře, že místo básní a obrazů dodávají se mu samé ismy. “Jakže,” zvolá zklamaný milovník umění, “chtěl jsem viděti cit, a nikoliv teorii; chtěl jsem zažíti obraz skutečnosti, a vy, falšovatelé, mi podáváte jakýsi abstraktní, smyšleny ismus! Avšak již dosti, nechci už věděti o vašich ismech! Půjdu sám do přírody a vlastními smysly, vlastním srdcem najdu tam pravou, nezfalšovanou krásu.” Tu tedy vyjde tento milovník krásy, lehne si na vlastní záda do trávy, miluje vůni sena a cinkání stád, naslouchá lesům, pluje s oblaky a vzpomíná svého dětství. Tu však přistoupí k němu duch pokušitel a šeptá: “Ležeti a čichati je senzualismus, vnímati pestrost a měnivost jevů, toť impresionismus, a milovati bučení stád, toť přímý, cynický naturalismus. Vzpomínka na dětství je primitivismus. Splývat s přírodou je monismus a panteismus. Člověče, v každém řádném ismu je tolik teorie jako v tvém ležení, tolik systému jako v tvém potěšeném nose a tolik abstrakce jako v tvé kvetoucí radosti. Proto jdi a užívej umění se stejnou silou a dovedností, s jakou umíš tady ležet a milovat.” Věřím, že duch pokušitel má pravdu.