Kritika slov/1.My versus já

“My” říká se v pohnutých dobách a též pohnutým hlasem; je to družné, sociální a posilující slovo, zatímco “Já” je nedružné, osobní, samolibé a sobecké. Tak se aspoň zdá. Ale slovo “My” má svůj defekt. Je pohodlné a nezávazné. Lehko se například řekne “My, národ holubičí”, ale těžší je říci “Já, člověk holubičí”. Každý může říci: “V nás žije veliký odkaz Husův” ale kdo z vás může říci: “Ve mně žije veliký odkaz Husův”? “My” jsme obětovali krev a svobodu za věc národa, ale promiňte mi, “já” jsem ji neobětoval; když “my” jsme trpěli to a ono, “já” jsem seděl doma. “My” jsme veskrze hrdinové, mučedníci a bratří, “my” jsme velkodušnost a obětavost sama, “my” bojujeme, “my” žádáme; opravdu, mohu se pochlubiti velmi krásným “my”, velmi statečným, slavným a záslužným “my”, ale běda, nemám-li “já” nic, pranic z těchto “našich” předností! Sebedokonalejší “my” nepřidá ani palce mé postavě, ani závažíčka mým zásluhám; žádné “my” mne nespasí, nedal-li jsem “já” aspoň cibuli almužnou. “Já” je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než “my”, je znepokojivé a těžké; “já” je zároveň slovo svědomí i slovo činu.