Krajina (Leconte de Lisle)

Hle, houští tmavou bledých hájů olivových
své krásné šípy božský, zářný Střelec metá,
až ke dnu svěžích zřídel mnohý dolů sletá,
kde drtí zlaté hroty v spoustách granitových.

Ve vzduchu mlčelivém křídla ruch ni dechu,
jen opojené vůní, vedrem temně bzučí
kol šípků, čilimníků, které v květy pučí,
jak ve snu věrné včely lehounce a v spěchu.

Svou flétnu viset nechá na své paži nahé
o snět, jež prohýbá se, opřen Satyr mladý;
sní mhouře zrak, tvář v šklebu, mezi Oready
jak vpadne blíže vchodu jejich sluje vlahé.

A těžké pod lupení, stínem jeho krytý,
a ve pohodě sladké, zdá se, že se směje,
hle, velký motýl bílý, křídly viz jak chvěje,
jak vloček sněhu živý usedl si hbitý.

Pár ušlechtilých skopců s hustou, lesklou srstí,
již vzrostli v žírné půdě Agrigentské nivy
blíž skály v mechu, kterou stříbří pramen živý
spí v trávě teplem vlhké, v začernalé prsti.

A kozy tu a tamo, zelené kde křoví,
se tyčí dosáhnouti poupat čilimníku,
dva kozli s krátkou srstí v poze bojovníků
šíj’ statnou chýlí čelem, schystáni v hoj nový.

Dál za obilím zralým, těžké v spánku visí,
za stezkami, kde v prachu terrebint zříš kvésti,
jak bleskné, zářné kovy, které Korinth pěstí,
se třpytná plocha moře v slunci s nebem mísí.

Však na malině husté, thymianu planém
o loket opřen mladý pastýř odpočívá
a zářný reflex z vody odrážený splývá
mdlým svitem po rameni hladkém, vykasaném.

Ruch lidí zapomenuv, co jej v světě hnětlo,
na moře on se dívá, lesy, stezky bílé,
svůj nechá plynout život a ty božské chvíle
a v míru ochutnává nebes zářné světlo.