Klearista

Zvlněným obilím sem Klearista kráčí;
jí černé obočí nad modrý zrak se stáčí,
na úzkém čele jemné stuhy hrají;
jak mléko šíji má a pružnou, kštice její,
kterými Miletské se růže ohněm stkvějí,
            se fialkami proplétají.

Hle, jasné obzory již božská zoře koupá
a skřivan jásavý do vzduchu vesel stoupá
nad kosů hvizd se tepem křídla vznáší,
co zajíc, v zelených jenž záhonech se skrývá,
svým skokem divokým pláň tichých klasů zrývá,
            až v perlách z nich se rosa práší.

Pod nebem mladistvým kdo víc a mocněj’ září,
zda dívka Sicilská s tou sladkorosnou tváří,
zda zora, z mořských vln jež vystupuje?
Kdo ví to, řekne to, ó Kráso, Světlo svaté,
zda s hvězdy jedné vy k nám na svět nepadáte,
            jež všecko živí, osvěcuje ?

Na stráně hřebenu, kde hlídal svoje stáda,
ji pastýř z Hybly zří, jde obilím tak mladá
mhou růžovou tvar jeho snů sem spěje.
I dí: „To byla noc a nyní ejhle, zoru!“
Nad jitro zářnější dalekém na obzoru
            se v jeho hrudi slunce skvěje.