Jan Cimbura/Třetí část/VII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Jan Cimbura – Třetí část
Jindřich Šimon Baar
◄ VI VII VIII ►
Údaje o textu
Titulek: VII.
Autor: Jindřich Šimon Baar
Zdroj: BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha : Novina, 1933. s. 391 – 407.
Licence: PD old 70

„Copak, dědoušku, že tak poustevničíte?“ ptali se putimští na potkání starého Cimbury, „už ani o památkách mezi nás nevkročíte.“

„Mám lepší společnost,“ úsečně, příkře odpovídal Cimbura a stranil se dál a důsledně dospělých i studentů. I kniha ho přestala těšit, pozbyl i veškerého zájmu o otázky veřejné.

A kdo jest ta lepší společnost, jíž Cimbura dává přednost?

To jsou děti!

„Zdětinštěl na stará kolena — už ho dlouho zem nosit nebude,“ jednomyslně všichni usoudili a se soustrastným pohledem hleděli na Cimburu, obklopeného skoro stále dětmi z celé Putimě.

Stařeček vskutku stal se dítětem. Ztratil mrštnost těla a svižnost údů, ne k práci víc, ale pouze k podolkům se hodil. Po dvoře se šoural, tu voj podepřel, tam ryčku uklidil, hnůj oházel, plot u zahrádky propletl, aby tam kuřátka nelezla, na louky si vyšel, ale jen krtiny rozhrábnout, štočku prorýt, vodu zavést, do polí si zaměřil, tu plevel vytrhl, tam kámen zvedl a do cesty s pole odhodil, k lesu ho nohy zanesly, ale tam jen k jedli přivoněl, smrkovou šišku zvedl, borovým mlázím se potěšil. Přes pole zřídka se vypravil. Pouze žádného jarmarku v Písku nevynechal, koně tam vidět musil. Mlátilo-li se doma, ztrhané cepy zašíval, jezdilo-li se do lesa, ostřil sekery, ve žních doma vázal povřísla, mazal vozy, ale cepem ve stodole, pluhem na poli, kosou na louce, sekerou v lese, vládnouti už nemohl.

V patách za ním při té drobné stařecké práci chodil od rána do večera Honzík. Nechodil sám, přiváděl k dědečkovi všecky svoje nové kamarády a kamarádky. Především děti z přízně od Piksů, Štěrbů a Srnku, které měly na dědečka „právo“, ale také děti od Vašatů, Žofků, Horníků, děti sedláků, chalupníků, baráčníků i podruhů a všechny stejně volaly na Cimburu „dědečku“. Ku podivu, bělohlavého starce ta drobotina dětská nemrzí, ale zdá se, jakoby mezi nimi omládl o osmdesát let a sám dítětem znova se cítí. Jeho vlastní dětství se v něm probouzí, stojíc před ním jako živé.

Na to, co se před týdnem, ba i včera přihodilo, živou mocí Cimbura si někdy vzpomenouti nemůže, tak ho už pamět opouští, ale na minulé věci, sedmdesát let staré, pojednou si mezi dětmi vzpomíná. Na dětské hry, kterými si hrával jako chlapec na semické návsi, na dětské říkánky, písničky a počitadla a všeho se mu znova zachce — chce se mu hrát, zpívat a skotačit jako malému děcku.

„Dědečku, dědečku, pojďte si s námi hrát,“ — jako na zavolanou ozvali se pod oknem vnukové a vnučky. Jak by mohl odmítnout? Dědeček už se šourá ze světničky ven, neboť na jaře děti pod střechou nevydrží — sluníčko jim nedá.

Nic nedráždí děti tak jako živly, smysly přírody. Především je láká matka země. Ze země Bůh člověka stvořil, země ho nosí a živí, do země se vrátí a proto od malička zemi miluje. I Cimbura ji miluje a s dětmi si rozumí, v zemi si s nimi hrabe a jako stavitel dětské stavby vede, zakládá a na ně dohlíží. Děti stavějí, kopají, ryjí, sázejí, kamení nosí. Ten zahradu chce mít, jiný staví kůlnu, tamhle dva kloučkové se moří s pecí, komín jim držet nechce, už dvakrát se jim svalil. Cimbura chodí, hned pochvaluje, hned haní a dětem se vysmívá, ale také hned je opravuje, poučuje a vše ukazuje.

Země-li matkou, je otcem vzduch a vzduch — boží duch, ve kterém se cítí dítě šťastno. Ničím na světě je neudržíš doma zavřené ve světnici. Oknem uteče, nemůže-li dveřmi a teplým slunečkem k Cimburům na dvůr utíká. Tam jim dědoušek udělali mlýnek, který vítr žene. Mlýnek klepá, až je ho po celé Putimi slyšet, a brzy už klepá druhý, třetí, desátý... Sedí dědoušek a robí něco? Aha! Stříkačku z bezu, velikou, daleko donese a čí bude? Komu ji dá? Komu druhou udělá? Sedí dědoušek na sluníčku a oklepává píšťalku a on a všichni kluci s ním, každý svoji. Ale kde by se jejich píšťala mohla rovnat dědouškově! Ten když ji zrobí a zapískne — hoj, ušima to projede a jistě až za devátým kopcem je ji slyšet.

Ve dvoře se šafář ohlédne, nepíská-li správce, na nádraží vyskočí úředník, která lokomotiva pískla tak zdivočele. Dírek do píšťaly nadělá, a ona pak jako pták zpívá a dědeček, jakou chtějí písničku, jim na ni zapíská, i frkačky i mudlánky udělat umí... I na prsty dědeček hvízdat umí, na dva i na čtyři — ale nerad od té chvíle, co pískl pod Hůrkou třikrát po sobě na Martina za řekou a hle — brzdaři na kolemjedoucím vlaku sedící, hned brzdy utáhli, vlak zastavili a dědovi pokutou i kriminálem pohrozili; neboť myslili, že píská vlak proti nim jedoucí.

Matka země a otec vzduch mají syna a jmenuje se oheň. Ten teprve vábí a těší dítě. Nic tak rádo nezakládá jako ohníčky, do ohně se dívá, ve dveřích kovárny postává a jak jiskry srší, tuze se mu líbí. Doma jak je samo, žhavým uhlíčkem v šeru mává a na něj fouká. „Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden,“ napomíná děti Cimbura a vykládá jim, kdy a kde v Putimi hořelo a co děti ohněm způsobily. Proto sirky ukládá vysoko, aby jich dítě nedosáhlo, a nerad jich před dětmi užívá, raději křesáním se moří, což ostatně se dětem víc líbí, neboť hořící sirka čpí, ale doutnající hubka mile voní. — Ale Cimbura i s dětmi ohníčky pálí, když přijde k tomu čas, plevel polní jako chrestačku, pýr, ohnici odpalují, na podzim na pastvě s nimi i brambory peče a pojídá.

„Oheň má sestru a ta se jmenuje voda,“ vykládá dětem Cimbura. Ta není o nic horší ani lepší než oheň. Velice miluje dítě vodu a lne k ní. Miluje ji běhutou i stojatou v zimě i v létě. Voda sice pohlcuje oběti dětské, ale dítě ji přes to miluje a věří, koupá se v ní, klouzá a vozí se po ní a nejraději, když je led nejslabší, ať už tím, že je tenký anebo popraskaný. K vodě vodí Cimbura děti. Rybníčky tam zakládají, když prší, „nebeské“, u studny „pramenité“, u řeky „říční“, pěkně podle pravidel, na nic zapomenouti nesmějí, nebo je stihne posměch dědečkův. Hráz musí postavit pevnou, dlážděnou, aby ji vlny nevymlely, do loviště podžeračku zapustit a na čep nezapomenout, na splavnici a brlení pamatovat, baštýře zvolit a rozhodnout, má-li to být rybník „dvou- nebo tříhorkový“ – má-li se nahnat plný hned neb jen část a část ho nechat na suchu a zasít. Z kůry loďky vyrobí a lov pořádají, rybu dravou i plevelnou i vážnou znají. Podoustev, mřenka, karas, řízek jsou jejich známí, tahají je s dědečkem na udice z Blanice ve farských luzích, tam mají i mlýnky o dvou, třech složeních, které ne vítr, ale voda jim žene, tam mají i ukryté sádky, kde rybičky chovají.

Cimbura ví, že základem veškeré výchovy jest práce, a sice pro sedláka práce tělesná; z ní a na ní že roste i výchova duševní a mravní, a proto netrpí dětem těkavost, odvyká je začínat sto prací a žádnou nedokončit. Dokud není rybník hotový, nesmí chlapec počíti mlýnek a teprve až má píšťalu v pořádku, smí se dát do stříkačky. Ale práce se střídá s odpočinkem a zábavou.

„Dědečku, hrajte si s námi,“ žádá energicky Honzík, kápo putimských kluků. Toho mu Cimbura nikdy neodepře. Nehraje si s nimi ani na vojáky, ani na zloděje, ani na „raubíře“. Jiné a pěknější hry umí, na krále, na řemesla, na křepela a křepelici si už s nimi hrál. — Dnes je naučí nové hře „na hádače“ chtějí-li.

Jak by nechtěli. Jen ať už dědeček počnou.

„Tak já se obrátím k oknu, Honzík bude zdvihat a já hádat, co zdvihá.“

„No tak jo,“ souhlasili kluci.

Dědeček obrátil se k oknu a bystrý Prokůpek dával na dědouška pozor, nešilhá-Ii.

„Co zdvihám?“ vykřikl Honzík.

„Ruku a v ruce kámen,“ naráz odpověděl dědeček. Všeobecný úžas.

„Co já zdvihám?“ optal se Vojta.

„Honzíka,“ odpověděl dědeček a Vojtík držel vskutku malého Kotrcha v půli těla, snaže se ho mermomocí pozdvihnouti.

Rozčilení zmocňuje se všech. Dědeček jistě šilhají, Prokůpek dává na něho špatně pozor, ještě jedna stráž nutnou — k dědečkovi staví se po druhé straně sám Honzík a oka s něho nespouští.

„Zdvihám,“ zavolal Francek.

„Hned to pusť, ublížíš si,“ okřikl ho přísně dědeček, neboť klouče zdvihalo zadek vozu, jako by jej chtělo odsaditi.

To už přestává všecko. Dědeček i dozadu vidí. „Dědečku, naučte nás to,“ škemrají všichni.

„I naučím,“ a ukázal jim zrcátko, které viselo na ostení okna a před kterým se dědoušek holíval. Chytal teď do něho jako do pasti obrázky kluků.

„Ale já uhodnu i bez toho zrcadla,“ chlubil se dědeček.

„Jen jestli?“

„Běž tedy za roh a zdvihej.“

„Už zdvihám,“ křičel za zdí Venclíček.

„Jazyk v hubě,“ odpovídá Cimbura a všichni se dali do křiklavého smíchu.

Ale děti jsou děti! Neobejdou se bez hádek, křiku i pranic, je třeba nejen chválit a povzbuzovat, ale i krotit a trestat. I v tom Cimbura mistrem. Celá obec dětská ví, že ptáček je boží zpěváček, který se nesmí chytat.

„Dědečku, váš Honzík chytil ptáčka a má ho v kapse,“ žalovala děvčátka na milého Cimburova vnoučka.

„Tak — a kde ho chytil?“

„To nevíme, ale má ho.“

Jako by nic jde Honzík kolem dědečka. Vtom cítí dědečkovu ruku na límci. Co to? Proč? Ale než se vzpamatoval, otevřel dědeček chlívek a šup — Honzíka zavřel do chlívka.

„Dědečku, co jsem vám udělal ? Pusťte mne ven,“ plakal Honzík a venku ustrašeně si šeptal děti.

„Pustím, ale pusť dříve ptáčka.“

„Ah, pro ptáčka tedy! Jak to jen ví dědeček? Všecko ví, nic se před ním neukryje,“ naříká Honzík a drží skřivánka v hrsti. Nerad se s ním loučí, klec mu chtěl urobit, dobře ho krmit, červíky i housenky mu nosit, nechtěl s ním zle nakládat, ale všecko marno!

Ještě chvilečku trvá boj, ale pak kulatým okénkem, vyříznutým v dřevěných dvířkách prolézá ručička, držící ptáčka — otvírá se — frrr — ptáček vyletěl.

„Tak a teď si leť také,“ hned řekl Cimbura a odsunul závoru. Přísně domluvil vnoučeti.

Brzy jiná žaloba donesla se k jeho uchu.

Kluk potměšilá — Jiříček — uřízl si hruškovou sazeničku a chtěl si z ní udělat píšťalku.

„I ty hloupý, lze přece pískat i bez píšťaly a na suchá dřívka,“ směje se stařeček.

„A jak? Naučte mě tomu,“ hned prosí Jiřík.

„Mně taky, mně taky,“ o závod volají ostatní.

„Nejdřív mě,“ furiantsky poroučí si Jirka.

„Ano, nejdřív tebe,“ přisvědčil Cimbura. Sebral se země suchou větvičku, seřízl ji, dvě stejně velká, na prst dlouhá dřívka z ní udělal.

„Tak se ke mně otoč zády a ruce vzadu sepni.“ Jako na obrtlíku otočil se chlapec a už cítil, jak mu dědoušek sepjatými prstíky zrovna za prostředními klouby převléká obě dřívka. Dálo se to tajemně, za pozorného ticha — děti stojí kolem s pootevřenými ústy, aby jim nic neušlo.

„Tak pozor, Jiříčku,“ napomenul ještě Cimbura, bera obě dřívka mezi palec a ukazovák a mírně zmačkl.

Jako bodnuto vypísklo klouče, trhlo sebou jako hřibe, ale Cimbura nepovoluje. Zajatec poznává, že je bolest menší, když sebou netrhá, stojí proto tiše jako beránek, jen bolestí s nožky na nožku přeskakuje.

„Píská, už píská,“ smějou se hoši, ale poznávají trest, poznává i Jiříček a prosí se slzami v očích:

„Dědečku zlatý, povolte, já už to víckrát neudělám.“

„Opakuj, které dřevo se na píšťaly bere?“

„Vrby, jívy, jeřabiny.“

„Stonek nebo mláz?“

„Jednoleté mlází.“

Kleště povolily, kluk si foukal na prstíky chvíli, až bolest otrnula, poskočil; ale do smrti jistě už stromek nezkazí.

Leč nejen zřejmé viny trestat, i zlé pudy v nich tlumit musí Cimbura. — Rádo se chlubí dítě, pyšní a nadýmá a nejvíce ze všech malý Matějíček Benešů. — „Já jsem silák, všichni hleďte, jaký jsem silák,“ křičel, nesa na stavbu dětského mostu třepnatý kámen.

„Ty a silák? Vždyť ani lžíci v ruce neudržíš,“ posmívá se mu dědoušek.

„Jakpak bych plechovou lžíci neudržel, padesát, celé sto jich unesu,“ — kasá se hoch a jako magnát staví se před dědouška do hrdé posice.

„Nu, tak to zítra zkusíme.“

Chlapci přišli druhého dne do jednoho. „Uvidíš, dědoušek ti podají plnou, vrchovatou lžíci vody a ty ji musíš nést a neukápnout; běda ti, ukápne-li,“ připravují cestou kamarádi Matějíčka.

„Uvidíte, že ponesu, ruka se mi nezatřese — neukápnu,“ pyšní se chlapec. Ale co to? Dědoušek je k sobě nevolá. Viděli ho u okna, viděl je i on, usmál se na ně, ale hned zmizel a ven nevychází.

„Aha, bojí se, že prohraje,“ chlubí se Matějíček a jde se tedy kurážně přihlásit sám. „Dědečku, neschovávejte se, je to marné, viděli jsme vás u okna, já, Matějíček, jsem tu a jdu vám ukázat, že unesu plechovou lžíci, sem s ní.“

„Pomalu, chlapče, a nechlub se. Nekřič hop', dokud nepřeskočíš,“ ozval se Cimburův hlas.

„Sem se lžící,“ hartusí vyzývavě Matějíček.

„Když tedy chceš,“ odpovídá dědeček a bere z horké trouby rozpálenou lžíci a zkouší ji na obličeji, kde má kůži citlivější než na dlani, nepálí-li do živého, ale ne, lžíce není žhavá, jest jen horká a proto podává ji oknem chlapci: „Tu máš, udržíš-li ji.“

Matějíček lapí po ní srdnatě, ale vtom už vypadla mu z ruky a zazvonila o kámen na zemi.

„Matějíčku, prohrál jsi,“ usmívá se dědeček.

„Dědečku, vyzráli jste na mne,“ přiznává mu Matějíček a stojí zkrocen, jako opařen, zahanben.

Děti mají vrozený pud napodobovati velké a ten třeba posilovat a řídit, aby se než vrhl v pouhé opičení se po jiných. — Na otce hledí synkové, na matku dcerky. Nestará se Cimbura o dcerky — to je starost babiččina; ale chlapci, to je jiná, ti patří jemu. Sotva z peřinky a povijanu vyklouznou, na nožičky se postaví, už na koně se jenom třesou, na vůz lezou, kolečka od pluhu vyvlekou a po kopečku se spouštějí. Větší pak chápou se opratí, sami „biji“ křiknou, jazykem mlasknou a koně do kroku pobídnou, „děj se potom, co děj“. To je nebezpečná hračka. — A přece lásku ke zvířeti a zvláště koni třeba v chlapci probouzet a ne tlumit. Země není naším majetkem, dobytek však ano, protože si jej člověk přičiněním vychovává, dobude. Kůň, vůl, kráva, ovce, jsou pravá ruka hospodářova. — Podle nich se pozná jejich pán a podle nich sleduje ho buď úcta a obdiv, nebo posměch a opovržení. Vážnosti musí se těšiti i pes, strážce domu a dobytka. V noci hlídá v boudě, obíhá stavení, ve dne před vozem běží, proto sedlák nikdy chleba nejí, aby sousta nenechal psu a koni. — V jeho kapsách má být stále hrstka kulatiny pro holuby, něco drobtů pro rybičky, suchá kůrka pro mravence, udá-li se mu přes řeku anebo do lesa jíti.

O Štědrém večeru pak sdílí se o pokrm se všemi zvířaty vůbec i s ptáčky-zpěváčky, neboť o Štědrém večeru o půl noci němá tvář mluví a žaluje na ty, kdo ji týrali. Proto zapotřebí zvířatům rozumět. Tak sedí Cimbura, vykládá dětem, kus dřeva, stroužek, strouháč a kudlu grošovku má kolem sebe a řeže cosi. Hrábě to nebudou, ploužek také ne — aha, pes to bude. Ne, nebude to pes, ovečku robí dědeček. Jako by neslyšel, mluví a horlivě dál rozkládá starec. „Kůň to bude, kůň,“ jásají náhle kluci a uhodli. Ostatně každý pořádný chlapec má už svého dřevěného koně a tenhle bude nejmenšího z nich, Štěrbovic Pepíčka. — Někdy je přehlídka koňská. — Chlapci se sejdou se svým koňstvem u Cimburů, do řady se postaví a dědeček prohlížejí. „To jsi pacholek,“ rozkřiknou se náhle. „Koně máš špinavého“ a chlapec červený jako rak už upaluje drhnout zabláceného koníka. Kůň stává se modelem, na kterém chlapci se učí hned od malička sedět, učí se jmenovat části jeho těla, kohoutek, bok, kotník, hřívu, plec, učí se i koně „kšírovat“ a zapřahat. — I jinou hračku vyrábí dětem a spravuje Cimbura, a to je vůz. — Kůň bez vozu a vůz bez koně nelze si u sedláka myslit. Každý musí mít proto opravdový vozík, musí jej umět rozebrat a složit, rejdovat s ním a couvat, obracet a nadsazovat a běda, kdyby s nákladem zvrhl. Dětská fantasie vidí to všecko živé a skutečné a ani necítí přechodu od hry ke skutečnosti. Dorůstají děti, opouštějí Cimburů, ale nové zato přicházejí, a čím více Cimbura pokračuje lety, tím radši se s dětmi zabývá. „Divná věc,“ podivují se v Putimi, „nic jim nesleví a neodpustí, do školy je honí, přísně ze všeho zkouší a ony přece na něm jako jablátka na štěpu visí.“ Smiřují se s Cimburou a jako chůvě mu děcka svěřují, neboť stařeček ke všemu dobrému je vede a zvláště selské abecedě učí.

Někdy se stane, že i děvčátka připletou se k chlapcům — Cimbura jich neodhání. Ví, že jsou mlsné, jako všecko pokolení ženské vyběračnější, jemnější a do práce lechtivější a proto půvabnější. — Mlskům často dávají přednost před polévkou strouhánkou, bramborovou anebo z kyselého mléka. Proto k Štěrbům do sadu je vede a o včelkách i medu vypravuje. „Pomáhej Pán Bůh, včeličky, Pána Boha dětičky,“ pozdravuje především Cimbura srdečně, protože včely nosí i vosk na oltář ke mši svaté. O včelí matce staré, tam uvnitř každého úlu, dobré a velké královně vykládá, kterou včely milují, poslouchají a živí, o jejich pilnosti a čistotě, o lásce k domovu, jak život srdnatě nastaví, aby ho chránily, o šetrnosti a bohatství medu, o zásobách na zimu, o znalosti květů a tisíce jiných věcí, až babička Štěrbovic přichází a každé krajíček medem pokapaný podá... „To smíte,“ souhlasí Cimbura, když dívky na něho upřely tázavé pohledy, „poděkujte a pamatujte si, že med je i lék, dobrý a užitečný; ale roznášet po krámech krejcary a kupovat si cukroví, to je hřích.“ Tak vštěpoval jim zásady své strohé morálky.

Také o květinách jim povídal a zkoušel, znají-li je. Zahrádku mají mít doma, jako u nich, u Cimburů. V ní mají mít nejen resedu, muškát, balsám, kanafas, ale i heřmánek, který hojí i voní, slunečnice i měsíčky, krásné květem a dobré olejnatým semenem pro ptáčky v zimě, pivoňky rdící se o Božím Těle pro věnečky, mají tam mít i selské koření, cibuli, česnek, petržel a křen a potom voňavou marjánku, aby nemusili kupovat takové cizí zbytečnosti, jako je káva, pepř, zázvor a šafrán. Kdyby byl Pán Bůh chtěl, abychom toho požívali, byl by to nechal i u nás narůst. — Ne všecko pro všecky se hodí.

A děvčátka, prstíček v ústech, pozorně naslouchají — i když Cimbura učí chlapce a zkouší.

„Tak pověz, Francku, co říká strnádek na jaře, když není venku zrnka obilí?“

„To strnádek volá: ,Sedláčku, sedláčku, pojeď už sít!' Ale na podzim, když je všeho dost, křičí: ,Sedláčku, sedláčku, bodejť bys chcíp'.“

Co povídá vlaštovka, křepelka, co kohout, slípka, kačer, všecko vědí děti.

Všecko na vsi mluví a všemu třeba rozumět. Ták ve stodole stojí mlatci, mlátí o třech a cepy si stěžují: „Jde to zle — jde to zle“ — přibude jeden a hned o čtyřech jde to veseleji: „Klepy, klepy — čtyři cepy“ — „přibyl nám pátý — dobře se mlátí,“ radují se v pěti, „poručte sedláče — selce péct koláče“ hrdě si nařizují, mlátí-li pšenku šest cepů-

A zvony jsou snad němé? Putimské zvony a němé! Kolikerou řečí mluví. Jinak ve svátek, jinak všedního dne. Jinak o svatbě, jinak o pohřbu. — Jenom umíráček pořád stejně volá po osádce: „u-mřel jsem, u-mřel jsem“ a když hrany vyzvánějí, volají zvony: „umřel, nechtěl, musel — bude pochován“ — a umíráček zas přizvukuje: „V Putimi — v Putimi.“

Děti, co to dosud neslyšely, dávají pozor a přesvědčují se příležitostně, je-li tomu tak — a aj? Vskutku — čeho předtím nikdy neslyšely, slyší, cepy vskutku tak hovoří, hovoří i zvony, a podivují se caparti, že to dřív samy neslyšely, až jim to dědeček pověděli.

Není však pořád léto. Zima se blíží. Už i vrabci se na ni chystají. Celé léto žili bezstarostněv ledajakém hnízdě. Ale teď, když přituhlo, počínají se starati. Kde jaké peříčko po dvoře poletovalo, hned je chňapli do zobáčku a marš s ním do hnízda. „Vida je, dareby, teď si shánějí peřiny, ale v létě, toto!“ — ukazoval na nepořádné vrabčáky a vrabčice dětem Cimbura a rád se díval, jak vrabec s peřím v zobci posadil se mu na okno, jako by chtěl, aby si ho všiml Cimbura a před dětmi pochválil.

Konečně přijela paní Zima na bílém koni, ale ne krutá. Zas taková shnilá zima. Nemrzlo, sníh v noci napadal a ve dne roztál, bláto leželo v cestách. Pod kůlnou smutně stály saně a zahálely i dětské sáňky, sanice nešla! U Cimburů ve světnici hučelo jako v úle. Velcí přicházeli na „hrátky“ a vodili s sebou děti. Dědeček po peci je rozesadil, nejmenším prostřel svůj velký kožich na zem a nechal po libosti si hrát. Sám seděl ve světnici jenom „v lajblu“ a pokuřoval.

Děti jsou zvědavé, rády dospělým naslouchají a Cimbura jich neodháněl, nebránil jim, a tuze nerad viděl, když někdo děti poslal ven, anebo mluvil šeptem, aby neslyšely.

„Aha, jistě mluvíš něco špatného, šeptáš a odháníš děti,“ a nevšímaje si ho víc, ať to byl kdokoli, obrátil se k dětem. — Hrášek jim ukazuje a na něm kalich, o štičí hlavě povídá a ukazuje kosti z ní, podobné kopím a hřebíkům, nástrojům to, jimiž umučili Pána Ježíše. — O kohoutu připomíná, jak okřikl Petra, když zapřel Krista Pána. — Ani oslíček není pro smích, službu prokázal našemu Spasiteli, do Egypta ho nesl, do Jerusalema s ním vjel. Pastýři s ovečkami první byli při narození Páně, ještě dřív se to dověděli od anděla než králové. Než se nadali, uplynul velkým i malým večer. Těšili se už na druhý. Cimbura návštěvníky vyprovází a venku pohledem zkoumá nebe.

„I stafra, bude mrazík,“ libuje si.

„Jakpak to, dědečku, poznáte?“ — hned chtějí vědět odcházející děti.

„Podle hvězd,“ povídá dědeček, „hleďte, co se jich tam vyrojilo a jak klidně svítí, netřepají se, nemihají.“ Zlatými zraky hledí dolů nebe na bílou hlavu dědečkovu a jaksi důvěrně na něho mrká. Dědeček je krásou unesen a neodolá, aby ještě venku velkým i malým se nerozhovořil, mléčnou dráhu neukázal, po které šel Bůh, když tvořil svět, a nyní duše chodí do nebe, býka, kuřátka, velký i malý vůz, váhy, psa, ryby — samá jména selská. Hvězdy všecky uchvacují. Otava nemá tolik perel, ani tolik písku zlatého, co je jich tam po nebi rozsypáno. „Všecko, děti zlaté, na světě se změnilo, jenom ony ne. Od té doby, co je Pán Bůh rozsvítil, tam visí a hoří. Když se Kristus v zahradě Jetsemanské krví potil, ony ho viděly, Žižku vedly, Bonaparta, vidí i nás.“

Slova starcova znějí jako večerní modlitba a v hlubokém zamýšlení se rozcházejí, usínají a probouzejí se s přáním, aby už byl večer a mohli zas na „hrátky“ k Cimburovům.

Dědeček načíná z jiného soudku. Pověsti vypravuje dětem, o pustém zámku Helfenburku, o tom, jak tam v Mlakách koňští zloději pod ním ve sklepení měli celou stáj plnou koní, jak je tam barvili a na trh do Netolic vodili, o kostnici putimské a Francouzích v ní pochovaných vypravuje, ale nestraší, naopak vykládá, že Bůh je všude a jen hlupák že se bojí strašidel.

Zlých lidí se třeba varovat a bát, ale jiného ničeho na světě.

„Ničeho se nebojte, ale ničím nepohrdejte, všecko je na světě pro něco dobré,“ končí Cimbura. „Můj nebožtík tatíček, Bůh mu dej nebe, cítit nemohli pavouka. ,Proč ho jenom Pán Bůh stvořil?' myslívali si tatíček, ,k čemu ten je na světě?' — Jednou v noci spí, a vtom cítí, jak mu veliký pavouk se stropu spadl přímo na čelo a leze mu po tváři — rovnýma nohama vyskočil z postele; ale co to? Na špejchárku svítí. Vyrazí ven a hup, hup, před ním skáčou z oken zloději.“

„Byli by nás vykradli nadobro — nebýt pavoučka.“

Nejzajímavější jsou hrátky, když se děti samy s dědouškem rozpovídají. Dědeček, sám velké dítě, sedí mezi nimi, vyptávají se ho, a on jim vážně dětskou řečí odpovídá.

„A co, dědečku, povězte, budou v nebi také koně?“ ptá se Honzík, už teď koňař vybraný a zapálený.

„Toť a jací!“ upokojuje Honzíka dědeček, „ohniví a bujní budou, už se na ně těším, jak je zkrotím. Nejdřív podívám se na ty, co vezli na ohnivém voze proroka Eliáše do nebe, potom na ty, co mělo vojsko nebeské, i na toho, co na něm jel svatý Václav proti Němcům u Chlumce, čistý broň to má být — slýchám tak odjakživa; nebudou-li je tam čeledínové mít v pořádku, hned jim to vyčtu.“

„To dobře uděláte, dědečku,“ chválí Honzík. „A což volky? Budou-li tam volky?“ stará se malý Štěrba.

„I volky tam budou, i oslíci. Byli u jesliček, budou i v nebi.“

„Tak tam bude i psík, co běžel s Tobiášem,“ hádá Venclíček.

Cimbura otevírá dětem biblickou dějepravu s obrázky a ukazuje jim jeden. Petr tam stojí na rovné střeše domu koželuha, vidí prostěradlo plné zvířat, které konečně bylo vzato do nebe. „Jsou tam tedy všechna zvířátka, co na zemi člověka těší a blaží,“ ukončuje dědeček poptávky. Ale malý Štěrba přece ještě by rád věděl, budou-li tam i včely — těch v loktuši na obrázku neviděl.

„Tys takový malý sprosťáček,“ plísní ho laskavě Cimbura. „Když Pán Bůh všecko stvořil, tak to stvořil nejen pro nás, ale i pro Sebe, toť se ví, že tam včely také uvidíme, jenom takové ničemnosti, co si lidé sami vymyslili, těch tam nebude, jako kořalka, pivo, mašiny, kvery, šavle, ty vytvořil ďábel.“

„Jakpak že tam nebudou i kvery i šavle i kanóny, když je tam vojsko,“ namítá Venclíček, horující od posledních manévrů pro vojáky.

Cimbura se zamyslil. „Zatrápené děti,“ myslí si, „je to s nimi kříž,“ ale už nahlas povídá: „i když je tam vojsko, tak má jen blesky, ale šavle a kvery ne, to ne, to rozhodně ne,“ usoudil a už nikdo ničeho nenamítal.

Tak minula Putimským zima. O svatou Dorotu již uschne košile na plotu! Jaro se blíží. Slunce, země, vzduch, voda, lákají dospělé i malé zase ven a výchovná práce Cimburova znovu se počíná...