Hrozba

Ó Ninive, ó Ninive!
Slyš hrozby věštce truchlivé!
Nad tebou skloněn v sny sc hříží.
Juž zmaru hoří pochodeň,
zřím valný zástup, bude žeň,
čas děsu, úzkosti se blíží.

Čas ještě, zameziti snad,
by palác tvůj a chrám a hrad
žár nezažeh’, jejž zrak můj vidí.
Dav pochodem se valí již!
I sobecký tvůj soucit, slyš,
zášť odzbrojí, jen miluj lidi!

Barbarů nový zástup zřím.
Ó z lakomých dej dlaní jim
a s láskou srdce upřímného
tu trochu zemských statků hned!
Já dávno písek pouště sčet,
z kterého stkán je rubáš všeho.

Když vichr vzteku zavíří,
poušť vzdme, tu chtivě zahýří
nad Memfidou i Babylonem.
Hle, plným nebem hrne se,
jej Sfinga zří a chvěje se,
ač jeho dceř, před jeho honem.

Ó Ninive, ó Ninive!
jde doba zkoušky strašlivé!
Čas, všímni sobě srdcí v hoři!
Jdou, buší všecka pospolu,
zem chví se v jejich hlaholu,
vzduch tmavý, chrámy juž se boří.

Dnů čtyřicet, slyš, ještě máš,
ať zázrak lásky vykonáš,
otevři banket lásky, eden!
Jest děsný zoufalosti škleb,
ty stoly vztyč a dávej chleb!
Tři ještě dny máš! — Už jen jeden!