Horatius (Macaulay)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Horatius
Autor: Thomas Babington Macaulay
Původní titulek: Horatius
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 247–267.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

1[editovat]

Při devíti bozích přísahal
Lars Porsena z Clusium,
„Víc bezpráví nemá trpěti
Tarquina veliký dům!“
Při devíti bozích přísahal,
den určil pro sněmu sbor
a poslů vyslal jízdeckých
na západ, sever, východ, jih
se vřadit pod prapor.

2[editovat]

Na západ, sever, východ, jih,
vyjeli posli v ráz
a věží, městem, strání, chatou
zněl polnic břeskný hlas.
Etrusku hanba klamnému,
jenž doma zůstává,
když v pochod Porsena z Clusia
se na Řím vydává.

3[editovat]

A pěšáků i jezdců
proud valný trhne blíž,
z mnohého hřmí sem náměstí
i z žírných polí již,
i z mnohé tiché vesničky
ve buků skryté stín
jak orlí hnízdo kdes, které by v klíně nes
růžový Apennin.

4[editovat]

Z mohutné Volaterrae,
kde pověstný hrad hrozí,
jsa stavěn páží obrů
pro krále, kteří bozi,
od přístavu Populonie,
jejž stráže vidí plát,
ze Sardinie sněžných hor,
jih vroubí jejich řad;

5[editovat]

Z hrdého trhu Pisy,
královny západních vln,
kde přístav Marsilie
jest každý otrokův pln,
kde sladký Clanis kvítím
a revou, obilím běží
a ztad, kde zvedá Cortona
do vzduchu diadem věží.

6[editovat]

Zdar dubům, jejichž žaludy
v Auseru bystřeň padají,
i jelenům, již haluze
Ciminských chlumů žvýkají;
ze všech řek pastýřovi
Clitumnus nejdražší jest,
z všech jezer Volsinskému vzdává
největší ptáčník čest.

7[editovat]

Však teď víc břehy Ansera
ran seker neznají,
a sotva hory Ciminské
teď lovce vítají,
u Clitumnu se pase skot
a těká prostý pout
a volně drůbež potápí
se ve Volsinský proud.

8[editovat]

Žeň Aretia letos
požíná kmetů dav,
a v Umbru hoši koupají
teď capající brav
a letos v Luně v kádích
mošt kypí v rudý nach
kol dívčích nožek, zní žert a smích,
však otec na Řím táh.

9[editovat]

Vybraných věštců třicet,
ti nejmoudřejších v kraji,
ve službách Larsy Porseny
den i noc vytrvají,
těch třicet věštby luští
dnem nocí každý rys,
již z levé strany k pravé dlaň věštců v době tmavé
na plátno vryla kdys.

10[editovat]

A divě jedním hlasem
těch třicet volá hned:
„Miláčku nebes, Porseno,
jen hni se, hni se v před!
Jen jdi a vrať se v slávě
v Clusia královský dům,
kol oltářů Nursie zlaté vtkni štíty,
jež urveš Římanům.“

11[editovat]

A nyní každé město
mu poslalo dav mužů svých,
pěšáků skoro sto tisíc
a deset tisíc na koních
a tak před branou Latia
se sešel velký ten sjezd,
v ten věru den se říci mohlo,
jak velký Porsena jest.

12[editovat]

Neb tenkrát Etrusků voje
v šik spjaté zrak jeho zhlíd,
v nichž mnohý Říma vyhnanec
i čacký spojenců lid,
a s věru mohutnou druží
se k řadám jich připojil
sám z Tuscula Manilius,
jenž kníže Latinských byl.

13[editovat]

V ten čas na žluté Tibeře
shon, úžas byl a jek,
neb k Římu z dálné krajiny
vše dalo se na útěk,
na míli kolem města
vše cesty ucpal ten proud,
dva celé dny a noci dvě,
až děsno pohlednout.

14[editovat]

O berlích zástup kmetů
a těhotných žen sbor,
a matek, jichž sten padal
ve smavých nemluvňat zor,
a chorých na nosítkách,
jež otroků dav nes,
a s holemi a se srpy
brunatných ženců směs.

15[editovat]

A s měchy plnými vínem
tu mezků i oslů dav,
koz, ovcí přečetná stáda
a dlouhé řady krav,
vůz mnohý praskající
bez rovnováhy hnán,
pod tíží obilí, nářadí
stál v ústí hřmících těch bran.

16[editovat]

Teď z tesů tarpejské skály
krvavé v noční klid
hořící vesnice z dáli
moh římský občan zřít.
Dny, noci otcové města
se v rádní scházeli byt,
neb stále posli jezdili sem
zmar nový ohlásit.

17[editovat]

Kde východ jest i západ,
Tusk okolo hor se rojí,
v Crustumeriu holubník
ni dům, plot neobstojí.
Až ku Ostii Verbenna
krajinu zpustošil,
na Janiculus Astur stoup
a silnou stráž tam zbil.

18[editovat]

Nebylo hrdého srdce,
vím, v celém senatu,
jež nezvedlo by se vzpourou tou zlou
v bolesti záchvatu.
V ráz povstal konsul z křesla,
a každý otec vstal,
své togy podkasali
a spěchali, kde val.

19[editovat]

Odbyli radu v stoje
u říční brány v ráz,
tu k hovoru, jak rozum dá,
byl věru malý čas.
Rozkázal ihned konsul:
„Pryč s mostem, dolů s ním!
neb Janiculum když padlo,
jen to můž zachránit Řím!“

20[editovat]

Speh prchaje sem vrazil,
tvář hrůzou schvácená,
„Již zbraní chop se, konsule,
již táhne Porsena!“
Na západ k nízkým pahorkům
obrátil konsul zrak,
a viděl nebe jako v bouři,
jen samý prach a mrak.

21[editovat]

A rychle blíž a blíže
dým rudý táhne sem,
a z něho, kam se zrak zadívá,
kde kraj ten černý mrak přikrývá
se třeskný polnic zvuk ozývá,
tep kopyt, hlasů sněm,
a zřetelně teď, zjevně
se z mraku rozletěl svit,
a v levo i v pravo jak zlomený let,
a modravým světlem ocele kvet,
to lesklých je přilbic nepočet,
to kopí lze legie zřít!

22[editovat]

A zřetelně teď, zjevně
nad lesklou čarou těch řad
měst dvanácti krásných zástavy
zřels v ohně odlesku plát.
Však hrdý prapor Clusia
se nade všecky vznes,
ten, který naháněl Umbru
i Gallovi stejný děs:

23[editovat]

A zřetelně, teď zjevně
poznával měšťan dobrý
po šatu, po líci, po koních, přilbici
Lucuma bojovné obry.
Tu z Aretia Cilnius
hbitého ryzáka bod,
tu s dvojitým štítem Astur stal,
s tím mečem, jejž on pouze vzpjal,
tu s pásem zlatým Tolumn zjevný
a z hradu Verbena tam hněvný
od Thrasimenských vod.

24[editovat]

A pod korouhví krále,
zkad přehlíd boje šum,
na voze seděl ze sloně
Porsena z Clusium.
Na pravé Manilius jel,
latinské moci pán,
na levo Sextus zrádný spěl,
jímž hanby té čin stkán.

25[editovat]

Jak Sextovi v tvář hledli,
že s nepřítelem jest,
tu ryk se vznes až do nebes,
řev, vytí, kletby zvěst.
Kde jaká žena na střeše jest,
ta plila, klnula,
kde jaké dítě, malá pěst
se v kletbu zvednula.

26[editovat]

Leč konsulův zor kalný
a němý byl jeho hlas,
když na val posupný patřil
i nepřítele pás.
„Jich přední voj zde bude,
než snesete vy most,
a ten když jednou mají,
co dá nám budoucnost?“

27[editovat]

Tu vykřik Horatius,
jenž u bran stráží bděl:
„Buď dřív anebo později
los člověka, by mřel.
A může lépe umřít muž
než nebezpečím v boji,
za svatý popel otců svých,
za oltář bohů, vlast svoji?

28[editovat]

Než za svou matku něžnou,
jíž v sen byl zkolébán,
za ženu, k jejíž ňadru
jím kojenec byl dán?
Za panny, oheň Vesty
jež živí v noc i den,
před Sextem ochránit je, jímž
čin hanby proveden?

29[editovat]

Consule, most jen strhni,
jej strhni a spěch měj!
Já s dvěma ještě soudruhy
nepřátel vyčkám rej.
Nechť úzký brod, jich tisíce
my tu je zarazíme,
nuž, kdo chce v útoku mně státi po boku,
my ten most vydržíme!“

30[editovat]

Spurius Lartius tu křik,
byl z Ramnu hrdý muž,
„Ti pravém po boku stát chci v tom útoku,
most udržíme juž!“
A vykřik Herminius,
Titiův krve muž:
„Ti levém po boku stát chci v tom útoku,
most udržíme juž!“

31[editovat]

„Horaci,“ pravil konsul,
„jak děl jsi, jděte v boj,“
tři smělci takto vytáhli
na ohromný ten voj.
Neb Říman v bojích pro svůj Řím
nešetřil zlato, zem,
ni syna ni žen a život mu sen
v tom dobrém čase pradávném.

32[editovat]

Jen pro stát všichni byli,
ne pro stran zápasy,
a velký s malým vzájemně
se v pomoc přihlásí,
Dle práva lup tu rozprodán
i rozdělena zem,
jak bratři byli Římané
v tom dobrém čase pradávném.

33[editovat]

Teď nenávidí sebe víc
než svého nepřítele,
rve tribun patricia
a ten lid šlape směle;
v stran boji stále prudším
moh v boji s cizincem
tak divoce se neválčí
jak v dobrém čase pradávném.

34[editovat]

Tu přitáh sobě každý z tří
své dobré brnění,
do ruky vzal svou sekeru,
i konsul nelení,
tu otci jako sprostí
a háku, tyče vzmach,
na hoře trámů nezbylo,
pilíře na vlnách.

35[editovat]

Co Tusků valné vojsko
kol rozvlnilo v slávě
šik za šikem svou nádheru
jsouc rovno zlatému jezeru
v poledních paprsků lávě,
tu čtyři sta trub válečných
vydalo k nebi svůj ryk,
když velký voj ten s prápory
a kopí lesem táh od hory,
se k mostu hnal těm na vzdory,
na tři ty smělce vnik.

36[editovat]

A mlčky ti tři stáli
a chladně zřeli v boj,
když ve srdečný, hlučný smích
tu vypuk’ přední voj.
Tři vůdci v před se dali,
voj zůstal v dálce dost,
a slezli, každý tasil meč
a zvedl štít a začla seč,
ten získat průsmyk: most.

37[editovat]

Tu z Tiferna byl Aunus,
kde vinohrady kynou,
tu, Scius, jehož otroci
ve dolech Ilvy hynou,
a Picus, dlouho Clusiu
jenž sloužil v boji i míru,
jenž Umbry svoje vede k boji
od srázu, šedá stráž kde stojí,
hrad Nequinum v svých věží roji,
do Narských bledých zří vírů.

38[editovat]

Rek Lartius tu Auna zbod,
jej hodil ve vln rej,
ťal Seja pak Herminius,
až s bradou rozčís jej,
Horatius ranou jednou
na Pica v let se vrh,
a Umbra hrdého zlatý zbroj
v prach krvavý tím strh.

39[editovat]

Trysk Oknus z Faleria
na tři ty smělce v mžik,
a z Urga Lausulus za ním,
ten mocný loupežník.
A z Volsinia Aruns,
ten druhdy kance zbod,
jenž kosmatý, kde Cosy lom,
se v sítí válel, kácel strom,
lid dávil, luh, řval jako hrom
Albinských podél vod.

40[editovat]

Herminius Arunse ranou,
Lartia Oknus kles,
v Lausula srdce lesknavý
se Horácův meč snes,
„Zde lupiči lež bídný,
víc nesmí dítě“ — děl —
„z Ostie výší nesmí choť
vyhlídat v strachu tvoji loď,
a nesmí sedlák z Campanie
v les prchat, hledat, kde se skryje,
tvou kletou vlajku jak zřel.“

41[editovat]

Však ustaly již smíchy
na pláni, kde vřel boj,
jen divý ryk až k nebi vnik,
jej spustil přední voj.
O délku šesti oštěpů jen
byl vzdálen soků dav,
v té chvíli nikdo nevystoup,
by získal most i splav.

42[editovat]

V tom zazněl pokřik: „Astur“
a otevřel se šik,
sem kráčí kníže z Luny,
ten hrdý válečník,
na valné pleci čtverý
mu zvučel obrovský štít,
meč jeho letěl vzduchem a fičel bouře ruchem,
tím on jen moh se bít!

43[editovat]

On smál se na Římany,
byl vznešený to smích,
leč pohrdáním zrak mu plál,
když Tusků zástupy stih.
Děl: „Cení plémě vlčice
své zuby krvelačné,
leč kdo jen za tím půjde, dráhu
když Astur klestit si začne.“

44[editovat]

Meč v obou rukách třímal
a vysoce jej vzpjal,
a ze všech sil po Horatiu
se divým vztekem hnal.
Ten dýkou však i štítem
odvrátil jeho hněv,
přílby se chytil, nohu ťal,
a Tusků křik se k nebi vzpjal,
jak zřeli téci krev.

45[editovat]

On zachvěl se, na Herminia
se opřel pro oddech,
jak divá kočka ranami vzteklá
v tvář soku mečem šleh.
Skrz zuby, přilbu a lebku
meč jeho zasyčel,
a o celou dlaň za Astura skráň
ten dobrý meč ven vjel.

46[editovat]

Pad velký kníže z Luny
tou ranou udolán,
jak na Alvernu kácí se
dub hromoklínem sklán,
jenž olbřímí páže zvedá
bez listu, uhel v hvozd bratří,
co Augurů druž s tichým šepotem
na zdrcenou skráň jeho patří.

47[editovat]

Na Astura šíj patu
klad Horác opojen
a třikrát, čtyřikrát táhnul,
meč z pochvy nechtěl ven.
Děl: „Také přivítání
vás zdraví u Tibru vod,
kterého z Lucumských zachce
si náš ten římský hod?“

48[editovat]

Na vyzvání to hrdé
šept tichý šikem táh,
šept úzkostný a temný,
v něm hněv a stud a strach.
Dost rytířů zde čackých
zde bylo i reků jistě,
neb Etrurie celá šlechta
zde stála v hrůz těch místě.

49[editovat]

Však z Etrurie šlechtě
již došla zmužilost,
když zřeli v prachu ty mrtvoly
a tři, již hájili most,
od děsného vchodu zpátky,
kde tří těch zuřil hněv,
již couvli, ve tváři děs,
jak chlapců lovících zajíce směs
v sluj nahledne mimo nadání kdes,
kam s bručením starý medvěd vlez
a zří kol kosti a krev.

50[editovat]

Jít v čele nikdo nechtěl
v útoku na život. „V před!“
ti zadní ještě křičeli,
však přední křičeli: „Zpět!“
a do předu hned a ve mžiku zpět
kolísal celý šik
a vlnící železa ve příboj
se potácel korouhví sem a tam roj,
to údery matnými v poslední boj
trub vítězných zhasínal ryk.

51[editovat]

Však v okamih tu vystoup muž,
spěl chvatnou nohou sem,
jej poznali, jej vítali
ti tři svým pozdravem.
„A budiž vítán, Sexte,
na břehu vlasti,“ zahřímá —
„co čekáš? Slyš. Se obracíš?
Zde cesta do Říma!“

52[editovat]

On upřel na místo třikrát
a třikrát na mrtvé zrak,
a třikrát se ve vzteku vrátil
a třikrát dal na útěk pak,
a do průsmyku bušil,
ve tváři vztek a děs,
kam z Tusků květ nejvzácnější
bled do své krve kles.

53[editovat]

Však sekery a páky
ty nelenily též
a most se houpal hroze
spět v zkypělých vln věž.
„Pojď zpátky, Horatie,“
sbor otců těžký křik,
„zpět Lartie, Herminie,
již most se sřítí v mžik.“

54[editovat]

Couv hned Spurius Lartius,
couv Herminius v chvat,
však prchajíce cítili
pod nohou mostu již pád,
když obrátili hlavu,
Horáce zřeli, sám
zbyl na nepřátel břehu,
jak vrátit chtěl se tam.

55[editovat]

Však s hromotřeskem nyní
se skácel po kmenu kmen
a trámy a mostu kostra
jest hříčkou ve víru pěn,
a velký jásot vítězný
od valů Říma se vzpjal
když nejvyšší až ku střeše
trysk vody divoký val.

56[editovat]

Jak oř, jenž cítí úzdu
v své tlamě poprvé,
se vzpjala řeka divoce,
svou hřívou v dál vše rve,
svá strhši náhle udidla,
svou šťastna svobodou
se v divém vzteku rozzuří
a žene římsy a cimbuří
hřmíc k moři drahou svou.

57[editovat]

Sám Horatius nyní stál
a pevné mysli byl,
zde stotisíc kol nepřátel,
tam proud se rozvlnil.
„Jej sesekejte!“ Sextus řval
ve bledé tváři smích.
„Teď vzdej se!“ křičel Porsena.
„Na milost vrahů svých!“

58[editovat]

Obrátil se, jak zhrdal by
kol podlým vojskem tím,
ni slovo neřek Porseně,
nic Sextu šklebem zlým.
Na Palatin on pouze hled,
kde bílý jeho dům,
k ctné řece děl, jež u Říma
provádí vln svých šum:

59[editovat]

„O Tibře, otče Tibře,
k němuž se modlí Řím,
teď zbroj i tělo Římana
svěřuju vlnám tvým.“
To pravil, v pochvu zarazil
meč velký nazpátek
a s krunýřem na zádech svých
se vrhnul v proudů jek.

60[editovat]

Ni plesu ryk ni zármutku
se břehem neroznes,
stál sok i druh tu hrůzou jat
do kořen ústa a zrak vzpjat
na místo, kde on kles.
Leč sotva přilby chochol zved
se z varu plných vln,
tu jásotem Řím celý křik
i etrurského vojska šik
zdar jemu, plesu pln!

61[editovat]

Však dlouhým deštěm valný
byl proud, hřměl děsný řev,
a rány jeho bolely,
z nich vytékala krev;
a ranami byl zemdlen,
jej tížil krunýř zle,
již myslili, že klesá,
však vzchopil zas oči mdlé.

62[editovat]

Tak věru plavec žádný
ve případu tak zlém
proud nebrázdil kdy zrádný
za spasným přístavem,
však pevnou hruď mu drželo
to čacké srdce dál
a dobrý otec Tiber
jej v plavbě podpíral.

63[editovat]

Naň kletbu zařval Sextus:
„Což nepojde ten chlap,
než den mohl vzplát, svým Řím jsme mohli zvát,
by nestřežil on ten slap!“
„S ním bozi!“ křičel Porsena,
„jej neste k břehu víry pěn,
neb taký skutek rekovský
do dneška nebyl zřen.“

64[editovat]

Již zem pod sebou cítí
a již jej vítá břeh,
po jeho ruce krvavé
se hrnou ze stran všech,
již v pláči, ve jásání
a v potlesku. ký ryk!
jej skoro v říční bránu nesou,
kam jásavý dav vnik.

65[editovat]

Žitného dali pole mu,
jež statkem bylo všem,
co můž’ od rána do noci
vůl zorat pod svým jhem
a z kovu sochu ulili
a vztýčili ji v ráz
a stojí tam až v dnešní den
jak svědectví v můj hlas.

66[editovat]

Tak v Comitiích stojí,
kde zří jej vešken lid,
na jednom kleče koleně
Horác pancířem kryt,
a zvěčněno je dole
tož zlatým nápisem,
jak statečně most udržel
v tom dobrém čase pradávném.

67[editovat]

A jeho jmeno hřímá
po Římě mužům v hruď
jak polnice hlas: „Volskům,
o Říme, katem buď!“
K Junoně posud ženy
se modlí v čase svém
za reka jak on, jenž obhájil most
v tom dobrém čase pradávném.

68[editovat]

A v zimních nocích šerých,
kdy fičí severák
a vlčí zní jen vytí,
kol závějí sněžných je mrak,
kol střechy rolníkovy
když orkán s řevem lká,
že Algida kmen dobrý
na krbu v závod štká;

69[editovat]

Když nejstarší sud načat,
největší lampa rozžata,
když kaštany žhnou v ohni,
na rožni jehně do zlata,
když starých i mladých v kruhu
kol ohně sedí shluk,
a dívka splítá košík
a hoch si řeže luk;

70[editovat]

Když otec zbroj si čistí
a rovná chochol přilbice,
a matka na stavidle člunek
v rej pouští, se smějíce
a plačíce hned spolu
zvěst vypravují všem,
jak dobrý Horác uhájil most
v tom dobrém čase pradávném.