Honba

Hle, božská čtyřspřež juž se letem řítí,
ku výši nebe stoupá, jejím dechem
se vlní zlato klasů rychlým spěchem,
zem ve svých žilách vříti oheň cítí.

A světlo prosakujíc listů sítí
ve stínu, kde se zdroje smějí vzdechem,
se míhá nad vrcholy větrů echem,
se kolébá a ve hrách luzných třpytí.

Toť zářná hodina, kdy hustou travou
se žene v cvalu s psů divokých vřavou,
ve křiku, ryku, v krvi, lání, děsu

a v dešti šípů s lukem nataženým,
a v změti vlasů, s prsem obnaženým
nezdolná Artemida, úžas lesů!