Havran a jiné básně/Země vil

Mhavé doly — řeky kalné —
lesy jako mraky valné,
tvar jichž těžko rozeznat
pro slz ustavičný spád —
luny velké, rostou dále
menší se zas stále — stále —
každou chvilkou noci jedné
místo svoje měnící,
hasne světlo hvězd, jak zvedne
jejich tvář se truchlící.
O půlnoci jedna z nich
zamlžená víc než jiné,
nejvhodnější z ostatních,
kde let vil těch odpočine,
sklání se hle, dolů, dolů…
Se svým středem na vrcholu
vysokého předhoří,
mezitím co zahoří
obvod její a se svíjí
pružnou dole draperií
na rybníky, kláštery,
na moře, hvozd na šerý,
na duchy kol těkající
i na všecko tvorstvo spící,
které halí dálným kruhem
vlnícím se světla pruhem.
Nemá dna, ach, dna
snů jich vášeň nadšená!
Z rána pak se pozvedají,
v závoj měsíčný se nesou,
po obloze kolem hrají
s bouřemi, jež jimi třesou,
tvar jich vše i ledacos,
ba i žlutý albatros.
Užívají luny snivé
v jiný účel nežli dříve,
za své stany oblačné;
— což mně zdá se zázračné —
atomy jich, co to dím,
tají na déšť mezitím,
jehož zemští motýli
k obloze když popílí
(nenasytné znáte tvory!)
a zas k zemi v jeden spěch,
přinesly nám pestré vzory
chvějících se na křídlech!