Havran a jiné básně/Ticho

Jsou věci vtělené, jsou vlastnosti,
jež v sobě ukrývají život dvojí,
jenž stvořen co typ dvojí jsoucnosti
z hmoty a světla, tělo, stín se rojí.
Jak břeh a moře, tak je dvojí Tiš,
je tělo, duch; ta pustých na místech
pokrytých čerstvou travou, pláč a vzdech
vděk přísný, lidské upomínky tíž
děs berou jí, ta sluje „Nikdy již!“
Tělesné Ticho, kdo by se ho bál?
Zlé moci v tomto bysi neshledal.
Však Osud chvatný kdyby v zlobě
stín jeho náhle proti tobě hnal,
(bez jmena elf to z pustých míst a skal,
kam člověk nevkročí,) Bůh pomoz tobě!