Havran a jiné básně/M. L. S. (1)

Nedávno ten, kdo píše tyto řádky,
v bláznivé pýše mohutnosti ducha
„moc slova“ hájil — a to popíral,
že v mozku může vzniknout myšlenka,
jež nad výraz by lidské řeči šla:
Teď, jako v posměch na ten prázdný hovor,
dvě slova, — cizí sladké dvojzvuky —
italské tóny, k šeptům stvořené,
andělů spících v luně „o rose,
jež Hermon jímá perlí řetězem“ —
z dna propasti, že srdce vytáhly
mi nemyšlené posud myšlenky,
jež duší myšlenek jsou, bohatší
a divější, božštější vidění
než seraf, sladký lyrník Israfel,
(jenž „nejsladší má hlas všech tvorů Boha“)
směl vyslovit by. Kouzlo mé to tam.
Z třesoucí ruky pero padá již.
Tvé jméno za text, ač to rozkaz tvůj,
psát nemohu — ni myslit, mluviti —
ach, cítit ne; neb nelze citem zváti
tu zastávku na zlatém prahu brány,
jež otevřena ke snům dokořán,
kde v extasi na průhled nádherný,
kde s chvěním na pravo i levo zřím
i podél celé dráhy, se všech stran
ve purpurových parách, v daleku
kde zrak se ztrácí — tebe jedině.