Havran a jiné básně/Jezero

To v mládí mého vesně los můj byl,
kout v dalném světě jsem si oblíbil,
to místo míň rád mít nemožno bylo,
svou samotou mne okouzlilo,
tůň divoká, dokola černé skály,
na nichž se strmé sosny pozvedaly.

Když noc však vrhla svůj šat v dol
na tento kout, jak na vše kol,
když mystický vítr tu vál,
s ním nápěv divný spěl v dál:
ach, tenkrát já se vzbudil děsem,
jenž osamělým táh tím plesem.

Však tento děs, to nebyl strach,
cit chvějné rozkoše v něm táh,
cit, jejž mne nepřinutí vysloviti
strž drahokamů, která ohněm svítí,
ni láska, Tvá kdyby to mohla býti.

Smrt hostil peřejí těch jed,
v jich jícnu čekat hrob jsem zhled
na toho, smutným myšlenkám
jenž chtěl by těchu dáti tam
a jehož duše, žalem když stůně,
Ráj udělat můž’ z tmavé té tůně.