Havran a jiné básně/Duchové mrtvých

Až bude duch tvůj černým snem
pod šedým spáti kamenem,
z celého davu nevnikne žádný
v taj hrobu chladný.

Buď v samotě té mlčenliv,
to opuštěnost není,
neb duchové mrtvých jako dřív,
dokud byls živ, budou v tvém snění,
kol tebe budou, vůle jich
stín hodí na tě: Budiž tich!

Noc, byť i jasná, svraští obočí
a hvězdy se svých trůnů seskočí,
z těch trůnů Nebes, kde zastkvějí
se podobné mrtvých nadějí.
Jich rudé kruhy bez paprsků všech
tvé mdlobě budou děsný žeh
a zimnicí, jíž budou chtít
se pro vždy na tě zavěsit.

Teď myšlenky to, jichž nestřeseš tíž,
teď visiony, jichž se nezbavíš,
tvou duši jejich neopustí davy,
jak nevymizí kapky rosy z trávy.

Dech boha — vánek — nyní ztich
a mlha táhne po vrších
jak stín, jak stín — jen nestržen,
to znamení jest — symbol jen,
jak visíc drží se na to stromech,
to teprve taj tajů všech!