H. C. Andersena Povídky a báchorky

[editovat] Proslov

Andersenovy báchorky a povídky nejsou jenom lučina, pestrým kvítím a zelením malebně se skvějící, jenžto z rána při východu slunce rosou se perlíc, a u večer nachovými červánky ozářena, utěšeně dojímá člověka a vracuje poklid duši, tišíc rozvlněné vášně; ony v sobě chovají celý svět, jehožto obor myšlenkový, bohatou obrazotvorností na roveň postaven se skutečností, přístupným se stává každému rozumu, a baví dospělého i mládež. Tajemná rouška nad vchodem do tajuplné dílny přírody odkrývá se nimi, ony předvádí činitele a podrobence její vůle a každá věc i ta sebe nepatrnější oživena pronáší dle své podstaty a pojmu ukryté myšlénky a svůj úsudek; křehký a nedokonalý tvor země, unesen v říši ideálů, zapomíná na svoji jsoucnost, a mní se rovnáti nejdokonalejšímu; dostoupiv však vrchole štěstí, zhrotí se v propast bezednou, a již již klesaje smrti v náruč — probudí se — vše byl sen! A tu kde ve snu čarovné zjevy a okouzlující obrazy myslí zahrávají, nabývají mžiknutím stálosti a stanou se živoucí skutečností! — Srdce lidské odhaluje zde nejtajnější záhyby vnitra svého, a jako v zrcadle viděti jeho žal a bol, dobro aneb zlo, jeho želání a toužení, a každý obdivem ustrne nad zázračným ústrojím tím, jehož každý tvor nosí v prsou svých. —

Slavný dánský spisovatel Andersen došel uznání u všech národů; nepochybuji, že i v českém rouše dojdou jeho vypravování obliby; nechť každý je čte s tím samým potěšením, s jakovýmž jsem po dlouhou dobu je překládal.

V Praze, v červenci 1862.

Překladatel