Filosofská historie/Kapitola VIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola VIII.
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).  
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V koleji bylo mnoho jednání a vyslýchání.

Mnozí tušili zlý konec, v městě se vypravovalo o nejhorším. Profesor náboženství, rektor a biskupský komisař uznali, že se filosofové hrubě provinili a že tedy je nutný přísný trest.

Profesor náboženství žádal neústupně dostiučinění za pohanu, která se mu stala. Na štěstí studentů nepředl s ním rektor zrovna dobrou přízi a tak bezděky, vlastně úmyslně, klonil se k filosofům, kteří nadto za výslechu doznali, že nemínili proti profesorovi demonstrovat, nýbrž že ten připiš je tak rozčilil, ano, když tu slavnost majáles uspořádali, nemínili nic tím proti profesorům, jak najevo dali, volajíce, prve než do háje vytáhli, „vivat“ akademii a jim.

V tom je vydatně podporoval starý, vážný páter German, který se jich ve sboru zastal co nejvydatněji.

Než přísný rektor sotva by byl povolil.

Přišlo pak k němu několik předních měšťanů a sousedů prosit za studenty.

Mnohým by tím bylo uleveno, ale několik těch „předáků“, kteří všechno zosnovali, byl by přece nejtěžší trest stihl. Než na štěstí všech pobavila ta historie mocného pána, který se všemu tomu srdečně zasmál a z odvahy filosofů měl radost.

Byl sousedem rektorovým. Když takový pán z krásného zámku, bohatý, mocný, za někoho slovíčko ztratí, nepadne to slovo na skálu.

Hrabě Žorž byl ten deus ex machina, jenž všechno umírnil, smířil a dobře zakončil.

Deputace, k profesoru náboženství, některé „primae e moribus“ a něco hodin ve filosofském karceru byly následky, které mnohé filosofy stihly za tu bouři v koleji a slavnost majáles.

Slečna Elis div se na Fryborta nerozhněvala, když v neděli ráno s ní a se všemi v bytu žalostně a bolestně se loučil, ubíraje se do koleje, aby vyměřené hodiny si tam odseděl. Šelma šelmovská! Ještě si z toho šašky tropí!

I Vavřena vesele odcházel a za ním jako medvěd hučící Špína.

Slečna Elis nevyšla toho dne ani z domu. Sedm a čtyřicet filosofu u ní bydlelo, a žádný z nich nebyl takto potrestán! Všichni jsou již páni — a teď tři najednou v karceru!

Jenom tím se těšila, že není sama postižena a že ti její filosofové přece jsou nejlepší a něco dovedou. Mrzelo ji jejich potrestání, ale pana Zelenku přece nepochválila, ba za celý den s ním ani slovíčka nepromluvila.

Všichni v městě se z toho potěšili, že filosofy horší a přísnější tresty nestihly; jen paní Rollerová mnila, že by jinak s takovými vzpurnými mladíky zatočila. Také paní aktuárová byla zklamána, než, co pravda, měla i na tomto trestu dosti.

Než minul týden, měl Fricek nového instruktora, tichého, přičinlivého filosofa, o němž rektor dal panu aktuárovi svědectví, že pilně studuje, ano i více, nežli se v koleji žádá. Lottynka i matka zpočátku jej nadmíru vlídně vítaly, jsouce k němu velmi laskavý, ale za týden už zchladla slečna dcera. Což všechno naplat, nebyl to přece Vavřena. Vyrovnal se mu věděním, ale to u slečinky nevážilo. Nebyl tak hezký, nadto, jak se zdálo, se jich ostýchal a bál. Přišel-li, pozdravil, odcházeje klonil se a zdravil opět, více téměř od něho neuslyšely.

„Hodný je, aber unbeholfen,“ to byla suma všeho pozorování a úsudku slečny Lottynky, s čímž i matinka souhlasila.

Lenka by však odporovala a dala pravdě průchod, že pan instruktor je obratný. Sotva týden k nim chodil a již jí velmi zručně a opatrně dodal knížku, v níž našla psaníčko.

Tam četla:

„Brož je dobrý vlastenec. Věřte mu. Bývám v háji. Na starém stromě všecko dobře. Jen já v háji někoho nadarmo hledám, ale doufám a věřím, že jej jednou najdu. Toužím s Vámi promluviti. Těším se, že mně aspoň řádečkem odpovíte. Pak udám více. Mějte se dobře! Váš V.“

Četla ne jednou, dvakrát, ale přečasto, každého večera ve své komůrce.

Za krátký čas dodal Brož odpověď. Vavřena spěchal do zámeckého parku a tam v šeré dolině ve stínu starých jedlí přečetl dychtivě žádanou odpověď:

„Způsobil jste mi velkou radost. Věřím, doufám. Pozdravujte háj a starý strom.“

„Věřím, doufám!“ opakoval potěšený mladý filosof, a blaženě se zamyslil.

Jaro míjelo a přicházelo léto.

Frybort byl vesel a šťasten a začínal studovati, neboť blížila se doba zkoušky. Vídal často Márinku, hovořil s ní a žertoval a nejednou přinesl si kytici čerstvých vonných květin.

Bodrý Hanák byl vždy vesel a blažen, přinesl-li kytici, ale nepověděl od koho; slečna Elis také nezradila a paní domácí už více nezpozorovala na něm kabát na prsou zabílený.

Jen Špína mohl svědčiti, ten však ani nedutal. Byl teď více než jindy málomluvný, mrzutý a silně kouřil i studoval, až se tomu slečna Elis divila. S ní teď častěji Vavřena o samotě mluvíval a vždy o Lence, kterou by Elis sama opět ráda viděla.

Zamilovala si ji, bylať neteří jejího Jiříka, a ráda by ji od aktuárů vysvobodila.

Znala Vavřenu, důvěřovala v jeho povahu.

Ti dva byli by po celý život spolu šťastni. Ba počítala již v duchu, jak dlouho Vavřena ještě musí studovati, než dosáhne pevného postavení, než by se mohl ženit. Neviděla ho u oltáře s žádnou jinou nežli s Lehkou.

Brož pilně vyučoval Fricka, takže pan aktuár tichého instruktora si velmi chválil a také panu listovnímu jednou v neděli za „růžového“ hovoru podotkl, že se mu ten nový učitel proto nejvíce líbí, že je skromný a ne do světa, že si podle všeho nevšímá žádných novot a zbytečností, jaké mladému věku nepříslušejí. I Lenka nepřestávala býti vděčnou Brožovi, jenž od Vavřeny nejen české knihy, ale i psaníčka v nich přinášel.

Ačkoliv mladý filosof často kolem starého domu, v němž Roubínek bydlil, chodíval, spatřil jen málokdy Lenku; tetinka ji z oka nespustila. Vavřena byl spokojen a šťasten, když milé děvče zahlédl; ponenáhlu však mu to nestačilo. Chtěl, musil s ní mluvit, a v tom právě mu slečna Elis po mnohých poradách pomohla.

Lenka nemohla chodit na filosofskou mši, musila do zámku. Tam se shledala s Elis, která byla vždy šťastna, že si s tou milou dívčinou aspoň několik slov na galerii před kaplí zámeckou mohla pohovořiti. Potřetí přivedla s sebou domácích Márinku a mladá děvčata již dříve se znající spřátelila se. Márinka chodívala jindy ovšem na mši filosofu, ale tuto malou oběť ráda přinesla, už také zasvěcená v tajemství Vavřenovo, hodné slečně Elis i příteli Frybortovu.

Márinka vyzvala Lenku, aby v neděli odpoledne, kdy má čas, přišla do zámeckého parku, tam že si déle pohovoří.

Tak se stalo. Co pan aktuár na Herodesa krále hledě s panem listovním růžově se bavil a manželka jeho u nich seděla a Lottynka u některé přítelkyně návštěvou meškala, odskočila Lenka do blizounkého parku, kdež Márinka na ni čekala. Tou dobou bývalo tam málo lidí, neboť všichni vycházeli do Nedošína a jinam za město. Ale divnou náhodou vábila zámecká zahrada v tu dobu dva filosofy, kteří tu pravidelně jako znenadání mezi stromy se zjevili a zanedlouho k děvčatům se přibočili.

Blažené chvilky v parku byly kratičké, a přece stačily, aby Vavřena poznal, jak Lenka mu je srdečně oddána, jakého je vroucího citu a šlechetné mysli, přece obsahovaly tolik, že Lenka po celé dny a týdny na ně vzpomínala a z nich potěšení čerpala.

Co oba vážně rozmlouvali, bavil Frybort žerty a vtipem svou Márinku.

Vavřena jen litoval, a Lenka také, že ty schůzky nebyly každého dne, ba ani ne každé neděle. Někdy jich několik uplynulo, než Lenka opět Márince oznámila, že bude jí možná přijití.

A tak nezbývalo než psaní, která vážný postillon d’amour svědomitě a spolehlivě donášel.

Tu neděli po sv. Antonínu byla v háji Nedošínském u kapličky pouť, a toho dne bylo tam, jako vždy jindy, skoro celé město. I paní aktuárová s Lottynkou se tam odebraly a bavily se mezi honorací velmi dobře.

Paní Rollerová přišla poněkud později, ale přinesla paní Roubínkové noviny, jaké noviny!

Purkmistrová věděla neb dověděla se všeho, a tak nezůstaly jí schůzky Lenčiny s Vavřenou tajny.

Paní Roubínková žasla, trnula, jak ta její schovanka se zapomíná a způsobů a dobrých mravů nedbá; chystala se na ni, ba. zahrozila. Lottynka byla dočista zklamána.

Lenka seděla kvečeru ve své komůrce, hledíc otevřeným oknem do zahrádky. V myšlenkách byla ještě v parku pod střemchou u Vavřeny. Vtom zašustěly venku šaty a paní teta, po procházce ještě nesvlečená, vstoupila. Nastal přísný výslech. Neť nezapírala, nelhala, toho nedovedla. Pověděla, že byla v parku, a na další otázky přiznala klidně, že s Vavřenou mluvila.

To rozhněvalo paní aktuárovou tím více. čekala, že bude zapírati, plačíc prošiti; než vzdorná hlavička se nesklonila, jak paní teta očekávala.

Přivolán i pan aktuár na pomoc. Nastala bouřka v domě. Z toho ze všeho vyšlo, že Lence zapověděla teta chodit do parku a s Vavřenou vůbec mluviti, což i muž potvrdil, a nakonec hrozba paní Roubínkové, že kdyby Lenka při tom všem setrvala, že by tím vzdala, se mateřské péče své tety a že by si mohla jíti za tím hladomřivým, na nic pyšným filosofem.

*

V měsíci červenci přijel sám hradecký biskup, aby přítomen byl zkouškám, jmenovitě z náboženství.

Zelenka zhubeněl jako louč od samého studování.

Navečer před vlastní zkouškou požádal špína slečnu Elis, aby mu přichystala černou kávu, že bude celou noc studovati. Slečna Elis za takových okamžiku bděla se svými studenty. Večer, bylo okolo desáté hodiny, Frybort sklapl knihu. „Co umím, umím, za noc to nezhltnu.“

Ulehl a za chvíli spal blaženě a spokojeně. Po jedenácté sklapl Vavřena knihu a zanedlouho i jemu zavřel spánek umdlené oči. Tou dobou popíjel Špína černou kávu, aby zaplašil všechnu ospalost. Kniha náboženství ležela před ním, četl a kouřil. Hustý dým válel se u velkých kotoučích nízkým pokojíkem jako mlha na horách a jimi bylo viděti neumdlenou bledou hlavu Zelenkovu, který shrben nad explikacemi za druhým stolkem při svitu olejové lampičky studoval, či „dřel“, jak Frybort říkával.

Slečna Elis seděla ve svém pokoji u okna, hledíc do tiché, vlažné noci. Myslila, že zejtra její studenti jí hanbu neudělají. O Zelenkovi a Vavřenovi byla jista, Frybort měl hlavu jako stříbrný zvonek a Špína poslední čas velmi pilně studoval. Ale starostlivá slečna nevěděla, že jen u knihy sedal a myšlenkami bůhvíkde bloudil. Bylo k půlnoci, když zlehýnka otevřela dveře vedlejšího pokojíku. Slyšela poklidný dech spících, viděla Zelenku jako noční sůvu bdělého, a tam v koutku sedí Špína nad knihou. Sklenice prázdná, káva vypita — a slyš, to chrapot! Probůh! Vypije kávu a — spí!

„Chudák je zmořený!“ pomyslila si Elis. „Zmohlo jej to ustavičné studování. Snad bych jej měla vzbudit? Aleje pozdě a on rozespalý, unavený.“

A zase šourala se tichounce zpět a uložila se.

Ráno druhého dne, když se filosofové ubírali ke zkoušce, přála jim mnoho štěstí, připomínajíc, aby se pokropili svěcenou vodou a svatým křížem se poznamenali. Celé dopoledne byla jako na špendlíkách, přes tu chvíli vybíhala k oknu a vyhlížela. Domácích Mářinka měla se tak jako Elis, k níž často do kuchyně „jen na odskok“ přiběhla. O jiném hovor nebyl než o studentech a zkoušce.

Prohřátým vzduchem chvěly se zvuky zvonu poledne oznamujícího, minula půla, a teprve ozvaly se kroky a hlasy dole na síni. Elis odhodivši lžíci, vyšla rychle na chodbu.

Zdola slyšela Márinčin veselý hlas a Frybortův smích. Ó, dobře to skončilo! A tu již pan Zelenka. Bledá, suchounká tvář je vyjasněna, rty se usmívají.

„Omnia eminenter, slečno!“

„Však jste si toho zasloužil. Vítám vás.“

Za ním stoupal Vavřena, klidnější, ale také veselý, a poslední Frybort.

„Slečno Elis,“ volal již na schodech, „máte-li dost ovsa a šlejšek na krmení? Nesu vám hus.“

„Pěkně děkuju, to by pantáta vás s takovým ptactvem nerad viděl.“

„Rád uvidí, rád. Samé eminence to nejsou, ale dobře to dopadlo.“ „Chvála pánubohu! Ale kde jest pan Špína?“ Vavřena i Frybort umlkli. Zatím vstoupili do pokoje. „Chudák, ve všem má neštěstí,“ pravil vážně Vavřena. „A tak studoval! Co začne?“

Slečna Elis měla radost pokaženu. Počítala najisto, že Špína, předtím tak vytrvale studovavší, jak náleží obstojí. Čekali naň, ale on nešel.

„Nechtěl nám kazit radost,“ mínil Vavřena, „a opravdu, netěší mne dnešní den tak, jako by mne těšil, kdyby i Špína s námi mohl se radovat.“

Ten zatím za tichého, parného odpoledne seděl v zámeckém parku dole v houštině pod starou jedlí. Opíraje tvář svou o dlaň, hleděl upřeně do země.

Ze své rány, která jej stihla, se již probíral. Uvažoval nyní, co mu zbývá, kterou cestou by se měl dáti. Dlouho tak seděl, až konečně volným krokem vyšel z parku. Městem kráčel rychleji, neohlížeje se; domnívalť se, že všichni se za ním obracejí, šeptají a úsměšně naň hledí. Doma zastal jen slečnu Elis. Přinesla mu jídlo, snášela mu, co měla, avšak o zkoušku nezavadila ani slovíčkem.

Špína pojedl něco málo. Pak obrátiv se ke slečně, pravil:

„Tak už víte —“

„Vím a divím se tomu. Byl jste tak pilný.“

„Hm, už se stalo.“

„Škoda roku!“

„Nebudu opakovat. Mne tu všecko pronásleduje.“

„A co začnete?“

„Půjdu do kláštera,“ pravil temně, ale pevně.

„Ale vždyť máte z náboženství nedobrou.“

„U milosrdných mne proto přijmou.“

„Probůh, pane Špíno!“

Ale on se již rozhodl. Vyložil jí, že nemá žádné podpory, že každou skývu si musí trpce zasloužiti. „Proč bych se soužil, nic nečekám, nedoufám a kdybych tu zůstal, dopadlo by to zase tak, neboť tu nemám pokoje.“

Zamlčel se. Slečna Elis stanuvši nedaleko něho, pravila soucitně: „Znám vaše neštěstí a vím —“

Filosof zvedl prudce hlavu.

„Vy víte? No, teď se mi teprve vysmějí!“

„Ale, pane Špíno, co si o mně myslíte?“

Než on již ani nehlesl. Byl zdánlivě klidný; za tou lhostejnou tváří tajila se však bouře citů. Za chvíli vstav, odešel do svého pokojíku. Slečna Elis hledíc na tu postavu v chatrném šatě kupředu nahnutou, pocítila hlubokou soustrast.

Propadlý filosof stanul u okna svého pokojíku a hleděl zamyšlen do náměstí. Tam bylo nadobyčej živo. Studenti ve valných tlupách se procházeli, a všichni byli veselí, živě rukama rozkládali. Viděl přijížděti vozy, na nich naložené studentské kufry, u vozů kráčeli otcové, měšťané, venkované v rozmanitých krojích. Všichni přijeli sobě pro své syny, z nichž se potěší; odvezou je domů, kdež zažijí šťastných a veselých prázdnin. Pro něho nikdo nepřijde; nemá domova, ani otce, ani pečlivé, dobrotivé matky, nikoho, kdo by jej přátelsky a radostně na vagace vítal.

Zrak jeho utkvěl na protější straně náměstí; tam před domem stál venkovský vůz, do něhož byl zapřažen silný hnědáček. Na voze černal se již kufr, na němž ležel uzel peřin ve strakatě pruhovaných cejchách. U hlavy koňovy stál malý studentík, gymnasista, který dnes zajisté radostí, očekáváním a tužbou oka nezamhouřil; hladil něžně i radostně nozdry milého koně, kterého tak dávno již neviděl a který jej co nevidět doveze k mamince.

Otec ještě u domácího pána rovná, synek nemůže se již dočkati.

Prostinký ten výjev otřásl Špínou. Rázem viděl před sebou starou, bílou kobylu strýce faráře, která jej mladého studentíka rok co rok k strýci a rodičům dovážela.

Vzpomněl, jak i on radostně ji vítal a hladíval, vzpomněl, jak domů dojížděl, jak matka už mu naproti chodila, jak strýc farář jej za dobré vysvědčení hladil a odměňoval. Všecky ty prosté, ale pro něho tak vzácné a radostné výjevy blaženého mládí mihly se jeho duší jako krásný sen; opřev hlavu o zeď, dal se do pláče.

Toho dne bylo v Litomyšli mnoho radostí, ale také dost smutku. Nejedna panenka trudně se zamyslila, že její filosof až za měsíc opět přijde, ba mnohý, opouštěje filosofii, více se nevrátí a na vysokých školách ve hlučné Praze snad zapomene.

Lence se také kalily oči, ale snažila se vyloudit na rty úsměv.

Neměla s Vavřenou mluviíi, přísným trestem jí hrozili. Ale co jí hrozba, co trest?

Přišla tajně za soumraku na zapovězené místo do parku. Mnoho se odvážila. Samotná, tou pozdní dobou — ale měl by Vavřena odejít, aniž by s ním promluvila?

Růžová zář korunami probleskující pohasla, v háji se tmělo. Lenka měla se k odchodu. Šli několik kroků, stanuli opět, až neúprosný čas přikázal. Lenka podala Vavřenovi ruku; on stisknuv ji, přižehl rozechvěnou dívku k svému srdci a políbil svěží její rty. Zmlkla v jeho náručí; viděl v zášeří ubledlou její tvář, přivřená, dlouhou řasou lemovaná víčka. Náhle se mu vytrhla a kvapila odtud. Bělavý šat mihl se ještě křovinami, branka vedoucí k panskému domu zaskřípala.

Lenka zmizela. Vavřenovi znělo dosud tiché, vroucí:

„Nezapomeň!“ a na rtech cítil dosud žhoucí políbení milované dívky.

Stál dosud na témže místě a hleděl v tu stranu, kterou zmizela.

Setmělo se!

*

V hospodě u Prenců bylo již rozsvíceno a pod visutou lampou veselo. Páni filosofové, kteří teprve zejtra odjedou, sešli se tu, aby naposled v kolegiálním, přátelském kroužku se pobavili. Veselosti nebyl nedostatek — toť, aby student před prázdninami se rmoutil. Chvílemi kolovala píseň, pak ji přerval smích, hluk a žerty. Ale smích neměl konce, když Frybort svým vtipným způsobem jal se vypravovati nehodu, která stihla paní Rollerovou. Dnes už to vešlo sice ve všeobecnou známost, ale když Frybort vypravoval, smáli se nanovo.

Při slavné dnešní mši dodrala se až na kůr a tam u samého zábradlí se usadila, majíc svůj váček na pletivo před sebou. Jak pilně pozorovala a svým pichlavým zrakem někam stranou hleděla, spatřil někdo blíže stojící, že váček je otevřený a na vrchu v něm že divná věc. Když potom Rollerka opět se obrátila, div nevykřikla. Vzchopivši se rychle, vztáhla pravici po váčku, který sklouzl divnou náhodou přes zábradlí; ale nezadržela ho. Kloníc se za ním, pozorovala, že lidé se k ní vzhůru obracejí, že tu udiveně, tam smějíce se karty lapají, které z váčku vypadly a jako velké chomáčky sněhové třepetavě, zvolna na udivený dav se sypaly.

Bylo smíchu a vtipů v celé Litomyšli pro nešťastný pád karet paní purkmistrové.

Největší však radost z toho měli filosofové u Prenců shromáždění. Bylo již pozdě, ale smích, hluk a zpěv tam neustával.

Celé město dřímalo v objetí vlažné červencové noci. Lidé, kteří seděli na lavičkách před domy, zmizeli k půlnoci. Ještě zněl kdes otevřeným oknem drnkot kytary; i ten umlkl. Ticho.

V arkýři starožitného domu seděla u otevřeného okna domácích Márinka. Nemohla usnouti. Viděla na náměstí i do uličky tam vybíhající, na protější radní věž, za níž klenulo se tmavomodré, hvězdami poseté nebe. Slečna Elis jí pověděla, že Frybort zvečera odešel. Vrátil se?

A jak ujdou ty prázdniny? Smutný, dlouhý čas!

Pojednou rozlehl se v šeré uličce proud ztlumených zvuků, lahodných mužských hlasů. Márinka sebou trhla, pak uskočila, napjatě naslouchajíc. Již rozeznává jeden — toť Frybortův zvučný hlas. Zastaveníčko! Jí! Jak krásný zpěv, jak tišinou noční mile zaznívá! Přistoupila opatrně k oknu. Zahlédla dole zpěváky, kolegy Frybortovy, kteréhož i v šeru poznala. Slyšela, že naproti se okna otvírají, že lidé k nim přistupují: uskočila nanovo. Jí na počest!

Zpěv dozvučel.

Kroky rozcházejících se zpěváků ozývaly se po dlažbě, až zanikly; pak zarachotil klíč v domovních dveřích, slyšela po schodech kroky, jež ztichly u dveří jejího pokojíku. Zachvěla se, váhala, pak přistoupila blíže.

„Márinko, dobrou noc! Dobrou noc!“ ozval se venku tichý, srdečný hlas.

Ó jak ráda by mu poděkovala a pověděla, jakou radost jí způsobil !

Ale nemohla, nesměla a jen potichu opakovala: „Dobrou noc!“

Dveře vrzly, Frybort zašel. Všude zase klid, jen v srdci Márinčině ne.

Dobrou noc!

*

Stěhování studentů bylo všeobecné. Na všech cestách z Litomyšle vedoucích bylo viděti četné vozy obtížené nářadím studentským, mířící do rozmanitých končin Čech a Moravy. Zelenka odjel dopoledne, brzo po něm Vavřena a odpoledne loučil se Frybort. Otec jeho, poctivý, zachovalý Hanák, děkoval srdečně slečně Elis, že tak syna jeho opatrovala, a vyřizoval pozdravení od panímámy, která jí leccos na znamení své uznalosti poslala do hospodářství.

Veselý filosof loučil se vesele se všemi v domě, ale když Márince, té chvíle vážné a zamlklé, ruku naposledy stiskl, opustila jej veselost.

„Maličko a uvidíme se zase! Sbohem!“ zvolal srdečně.

Všechno ponenáhlu odjelo a v Litomyšli bylo jako by vymetl. Stala se na krátký čas chudší o několik set lidí, a to mladých a bujných. I v domech bylo ticho, smutno.

„Je tu jako po pohřbu,“ pravila slečna Elis paní domácí.

„Ba, bylo by tu smutno bez nich, vid, Márinko?“

Dcerka se zarděla.

„Je mi, jako by mně synové odešli. Věřte mně, paní domácí, sedmačtyřicet filosofu jsem měla v bytu, ale tyto mám nejradši,“ a myslila vlastně nejvíce na Vavřenu a Fryborta.

„A co pan Špína?“ ptala se paní domácí.

„Půjde zejtra, chudák, do kláštera.“

Ten za celé odpoledne někde se toulal. Pozdě odpoledne bylo jej v zámeckém parku vidět, jak sedí pod stromy zamyšlen. Odtud zašel domů, požádal slečnu Elis, aby mu nedala zaspati, že časně zrána odejde.

„A nerozloučíte se s nikým?“

„S kým?“

„S paní domácí?“

„Tu zastanu v krámě. Do bytu nepůjdu.“ Elis porozuměla.

„Tak Márinku ani neuvidíte,“ dodala jemně.

„Ne — nechci,“ vyrazil stísněným hlasem. „Ale řekněte jí — prosím,“ líce Špínovo zbarvilo se do temna, „řekněte jí, že jí přeju mnoho štěstí, aby byla vždycky šťastna.“

Umlkl a víc o ní nepromluvil.

Spal té noci málo. Poslední chvíle strastného, klopotného, ale přece volného života. Co jej čeká? Radost a štěstí nikde, o tom byl přesvědčen.

Ráno mu do jeho skrovného uzlíku slečna Elis přidala ještě zásoby potravní.

Nepomyslil si, že se bude tak těžce rozcházet. V ten okamžik uvědomil si, jak starostlivá,, hodná, dobrá ta jeho stravovatelka byla, takové duše že už nenajde. Hlas se mu třásl, když jí za všecko děkoval.

Elis uronila nejednu slzu a žádala, aby na ni také někdy psaníčkem vzpomněl. Když vyšel na síň, stanul jako ohromený. Bylo záhy zrána a Márinka již ustrojená, čerstvá jako růže stála na síni u schodů, jako by naň čekala. Přistoupil k ní, ale nemohl promluvit. Hrdlo se mu stáhlo, jen oči mluvily. Pak slyšel její lahodný hlas, který mu tolikrát srdce rozechvěl.

„Ani byste mi sbohem nedal, pane Špíno. Mějte se dobře a vzpomeňte také na nás!“

Bylo mu, jako by se v šeré síni vyjasnilo. Na rtech zjevil se mu úsměv. Promluvil něco spletené, z čehož jen jasné bylo: „Buďte šťastna! Sbohem!“

To překvapující setkání, poslední radost i žal, způsobila mu také slečna Elis.

Probral se teprve, když byl za Litomyšlí. Uzlík v levé, hůl v pravici kráčel silnicí k Vysokému Mýtu. Tam, kde dostoupila návrší, stanul u starého topolu vedle cesty. Filosof hleděl naposled na krajinu a město, kdež byl své mládí strávil. Bylo jasné srpnové jitro. Ó, jak tu pěkně, milo! Údolí nedošínské, lučiny, háj — všecko tak svěží, čerstvé, z tmavé zeleni vystupující domy města jako v zahradě. Tam krásný zámek v parku, nedaleko ta nešťastná kolej, dole radní věž a naproti starožitný dům s arkýřem, a tam…

Na vše to zíral naposledy, navždy s milými místy se loučil, a zároveň mladosti a svobodě sbohem dával.

Ó, léta studentská!

Doby radostí i starostí, doby úsilného studování, obavy a strachu ze zkoušek, doby vtipu, veselosti a zpěvu, doby kondic a úmorného vyučování, svěží mysli, bujarých sil, doby strádání i hladu, a přece bohaté růžovými sny, plné nadějí a plánů, doby svobody, přátelství, prvních veršů a první lásky! Ó, kdož by rád s vámi se loučil, kdož by z celé duše na vás nevzpomínal v tísni a chladu přísného života, plného rozporů a zklamání!