Encyklopedie Britannica 1911/Čechy

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.

Encyklopedie Britannica 1911
Bohea	Čechy	Bohemund

Údaje o textu
Titulek:	Čechy
Autor:	Oscar Briliant
Původní titulek:	Bohemia
Zdroj:	. Encyklopedie Britannica 1911, Cambridge University Press, New York a Cambridge 1911
Licence:	PD old 70
Překlad:	Tchoř
Licence překlad:	CC BY-SA 3.0
Heslo ve Wikipedii: Čechy

Čechy ^{[red 1]} (něm. Bohmen, česky Čechy, lat. Bohemia) je království a korunní země Rakouska, ohraničená na SV Pruským Slezskem, na JV Moravou a Dolními Rakousy, na J Horními Rakousy, na JZ Bavorskem a na SZ Saskem. Má rozlohu 20.060 čtverečních mil, tedy asi zhruba dvě třetiny Skotska, a představuje hlavní provincii rakouského impéria. Nalézá se v zeměpisném středu evropského kontinentu ve zhruba stejné vzdálenosti od všech evropských moří, obklopena vysokými horami, nicméně snadno přístupná z dunajské nížiny přes Moravu a otevřená údolím Labe do německé nížiny. Brzy se stala dějištěm významným historických událostní, stezkou a křižovatkou stěhování národů; a tvoří pohraničí mezi německým a slovanským světem.

Zeměpis. - Čechy mají tvar nepravidelného kosočtverce, jehož nejsevernější místo, Buchberg, hned nad Hainspachem^{[red 2]}, je zároveň nejsevernějším v celé rakousko-uherské monarchii. Z horopisného hlediska představují Čechy v rámci rakouských provincií zvláštní masiv, ohraničený ze tří stran horskými hřbety: na JZ Bohmerwaldem neboli Českým lesem; na SZ pohořím Erzgebirge neboli Krušnými horami^{[red 3]}; na SV pohořím Riesengebirge neboli Obřími horami^{[red 4]} a dalšími hřebeny Sudet. Bohmerwald, který má, stejně jako s ním rovnoběžné Sudety, všeobecně směr z JV na SZ, je rozdělem Neumarkským průsmykem^{[red 5]} na dvě části. Severní část (česky Cesky Les) dosahuje v masivu Czerkov^{[red 6]} výšky 3300 stop, ovšem nejvyšší a nejzajímavější částí pohoří je jižní část (česky Šumava) zahrnující na české straně Osser^{[red 7]} (4053 stop) a Plockenstein^{[red 8]} (4513 stop), přičemž ovšem nejvyšší vrchol, Arber,^{[red 9]} leží v Bavorsku. Krása tohota pohoří spočívá v jeho průzračných bystřinách, četných modrých jezerech jeho údolí a především v skvostných dubových a borovicových lesích, kterými jsou pokryty jeho stráně. Neumarkský průsmyk, nazývané také Neugedeinský^{[red 10]} byl odjakživa hlavním vstupem do Čech z Německa. Táhne se na východ nad městem Taus (česky Domažlice, dříve nazývány Tuhošt, tedy Pevnost) a je místem, kde byly bojovány některé z nejkrvavějších bitev z české historie. V první polovině sedmého století zde Samo zahnal útočící hordy Avarů, které ohrožovaly nezávislost nově usazených slovanských obyvatel; zde také Wratislas II. porazil německého císaře Jindřicha III. v dvoudenní bitvě (22. a 23. srpna 1040). A na stejném místě dosáhli v roce 1431 husité jednoho ze svých největších vítězství nad německým křižáckým vojskem a podobná německá armáda zde byla poražena Jiřím z Poděbrad.

Erzgebirge (česky Rudo Hori), které tvoří severozápadní hranici, mají průměrnou výšku 2600 stop a jejich nejvyšší vrchol je Keilberg^{[red 11]} (4080 stop). Četné havířské vesnice a množství obhospodařovaných oblastí a dostupných průsmyků protnutých dobrými silnicemi dávají těmto horám v mnoha ohledech vzezření kopcovitě zvlněné roviny. Mnoho vesnic je vystaveno velmi blízko vrcholkům hor a jedna z nich Gottesgab ^{[red 12]} (zhruba 1500 obyvatel) leží ve výšce 3345 stop jako nejvýše položené sídlo v Čechách a středním Německu. Na západ jsou Erzgebirge spojeny přes Elstergebirge^{[red 13]} s Fichtelgebirge^{[red 14]}, které se naopak spojují s Bohmerwaldem přes waldsassenskou plošinu. Na východ jsou Erzgebirge odděleny od Elbsandsteingebirge^{[red 15]} Nollendorfským průsmykem^{[red 16]}, kterým vede stará vojenská cesta do Saska – právě touto cestou postupoval Napoleon I. po bitvě u Drážďan (1813). Na jih se táhnou „České Thermopyly“, dějiště bitvy u Kulmu a Arbesau.^{[red 17]} Kousek východněji odtéká Labe do Saska v nejnižším místě Čech (výška 367 stop). Severovýchodní hranice je tvořena Sudety, které zahrnují Lausitzergebirge^{[red 18]} (2500 stop), Isergebirge^{[red 19]} (3322 stop) a Riesengebirge^{[red 20]}. Riesengebirge (česky Kroknosě) jsou po Alpách jedněmi z nejvyšších hor střední Evropy a vrcholem Schneekope^{[red 21]} dosahují výšky 5264 stop. Posledními skupinami Sudet v Čechách jsou Heuscheuergebirge^{[red 22]} (2532 stop) a Adlergebirge^{[red 23]} (3664 stop). Čtvrtou stranu kosočtverce tvoří takzvané Česko-moravské hory, plošina či široký sled nízkých kopců složených z jednoduchých skal a dosahujících na některých místech výšky 2500 stop.

Vnitrozemí Čech bývá někdy připodobňováno k hluboké pánvi; z větší části se ovšem jedná o zvlněnou náhorní plošinu ve výšce nad 1000 stop tvořenou posloupností teras, které se postupně svažují od jihu k severu. Její nejnižší místa nejsou ve středu, ale na severu, v údolí Labe, a zemi je možno rozdělit na dvě části čárou procházející Hohenmauth-Praha-Komotau^{[red 24]}. Část ležící na jih od této čáry může být označena za vysočinu a pouze část ležící na sever za nížinu. Horskými hřbety vnitrozemí Čech jsou Brdywald^{[red 25]} (2798 stop) ve středu; Tepler Gebirge^{[red 26]} (2657 stop), Karsbader Gebirge(3057 stop) a Kaiserwald^{[red 27]} (3238 stop) na severozápadě; a severní kout je vyplněn Mittelgebirge^{[red 28]} (2739 stop), sopečným masivem roztaženým přes oba břehy Labe.

Čechy patří do povodí Labe, které na území pramení a do kterého ústí zprava Iser^{[red 29]} a Polzen^{[red 30]} a zleva Adler^{[red 31]}; Eger^{[red 32]} se svými přítokem Tepl^{[red 33]}, Biela^{[red 34]} a Moldau^{[red 35]}. Ale hlavní řekou Čech ze všech pohledů je Moldau (česky Vltava), nikoli Labe. Pohled na vodopisnou strukturu Čech, která je pozoruhodně pravidelná, nám ukazuje Moldau jako hlavní kmen, zatímco Labe a ostatní řeky jsou jen postranními větvemi, navíc Labe pod Melnikem, místem svého soutoku s Moldau, následuje povšechně směr Moldau. Kromě toho je Moldau hlavní obchodní tepnou státu, je splavná od Budějic, zatímco horní Labe je nesplavné; její povodí (11 890 čtverečních mil) je dvakrát větší než labské a i její šířka a hloubka jsou větší. Má délku 270 mil, o 47 víc než horní Labe, ale protéká hlubokým a úzkým údolím, ve kterém není silnice ani železnice a které sahá od Budějic až na patnáct mil jižně od Prahy. Moldau má pravé přítoky zvané Lužniza^{[red 36]} a Sazawa^{[red 37]} a levé přítoky Wottawa^{[red 38]} a Beraun^{[red 39]}. Beraun vzniká soutokém řeky Mies^{[red 40]} s řekami Radbusa^{[red 41]}, Angel^{[red 42]} a Uslawa^{[red 43]} a je třetí nejdůležitější řekou země. Je zde pouze málo jezer, převážně ve vyšších výškách.

Podnebí.-Čechy mají kontinentální, povšechně zdravé podnebí, které se v různých částech země velmi liší. Nejmírnější je ve středu, kde například v Praze je průměrná roční teplota 48,5 °F. Dešťové srážky se také v jednotlivých okresech liší, deštivým obdobím je léto. Průměrné srážky ve středu Čech jsou 18 palců a v Riesengebirge jsou 40 palců, zatímco v Bohmerwaldu jsou 60 až 70 palců.

Zemědělství.- Díky příhodnému podnebí a obydleny prospívajícím venkovským obyvatelstvem jsou Čechy v oblasti zemědělství velmi rozvinuté. Přes 50 % celé rozlohy je obděláváno a půda je v mnoha oblastech velmi úrodná, takovými nejznámějšími oblastmi jsou „Zlatá cesta“ v okolí Koniggratzu^{[red 44]}, „Ráj“ kolem Teplitzu^{[red 45]}, a „Zahrada Čech“ kolem Leitmeritzu^{[red 46]}. Hlavními plodinami jsou oves, žito, ječmen a pšenice, ale kvůli konkurenci maďarské pšenice byly rozsáhlé úseky krajiny přeměněny k pěstování červené řepy. Brambory, které tvoří základ stravy obyvatel, jsou výborné; okres Saaz^{[red 47]} je oslavován pro svůj chmel a i len je kvalitní. Ovoce, zejména švestek, je hojnost a představuje dobrý vývozní artikl. Lesy pokrývají 29,01 % celé rozlohy, louky 10,05, pastviny 5,05 a zahrady 1,35 %. Chov dobytka není tak dobře rozvinut jako obdělávání půdy, ovšem jsou chována velká hejna hus, zejména na jihu, a další významný průmysl představuje včelaření. Už po staletí se čeští venkované úspěšně věnují rybníkářství a nedávné pokusy s chovem bourců morušových jsou celkem úspěšné.

Nerosty.- Kromě soli, které zde vůbec není, se zde nalézají skoro všechny užitečné kovy a nerosty. Nejdůležitější, z hlediska množství i hodnoty, jsou hnědé uhlí a uhlí. Jedny z nejbohatších hnědouhelných ložisek v Evropě se nacházejí na severovýchodě Čech kolem Bruxu^{[red 48]}, Duxu^{[red 49]}, Falkenau^{[red 50]}, Osseggu^{[red 51]} a Teplitzu. Uhlí se těží zejména kolem Kladna, Buschtehradu, Pilsenu, Schlanu^{[red 52]}, Rakonitzu^{[red 53]}, Nurschanu^{[red 54]} a Radnitzu^{[red 55]}, přičemž na posledním zmíněném místě jsou nejstarší uhelné doly v Čechách (17. století). Železná rude se nachází u Krušné hory a u Nučic a hlavní slévárny jsou u Kladna a Konigshofu^{[red 56]}. Díky pokrokům v rafinaci se Čechy staly důležitým střediskem železářského průmyslu. Stříbro se těží v Příbrami a Joachimsthalu^{[red 57]}, zatímco stříbrné doly u Kuttenbergu^{[red 58]}, proslavené ve středověku, jsou nyní opuštěny. Olovo se těží v Přibrami, cín v Graupenu^{[red 59]} v Erzgebirge a jedná se o jediné místo v celém Rakousku, kde se tento kov nachází. Antimon se těží u Milleschau^{[red 60]} u Tabora; uran a rádium u Joachimsthalu; grafit u Krumau^{[red 61]} a Budějic; kaolinit u Karlových Varů. Dalšími nerosty, které se nalézají na různých místech Čech, jsou měď, síra, kobalt, kamenec, nikl, arzén a různé druhy vzácných kamenů, jako je český granát (pyrope), a stavební kámen. Ve velkém se sbírá rašelina, zejména na jihozápadě Čech, a také velké množství asfaltu.

Čechy mají přes dvě stě minerálních pramenů, ale pouze několik se jich používá pro zdravotní účely. Mezi nimi jsou některé z nejslavnějších minerálních pramenů na světě jako je Carlsbad^{[red 62]}, Marienbad^{[red 63]}, Franzensbad^{[red 64]}, Teplitz-Schonau^{[red 65]} a Bilin^{[red 66]}. Další významné prameny jsou Pullna^{[red 67]}, Sedlitz^{[red 68]} a Seidschitz^{[red 69]} u Bruxu; Giesshubl^{[red 70]} u Carlsbadu, Liebwerda^{[red 71]}, Konigswart^{[red 72]}, Sangerberg^{[red 73]}, Neudorf, Tetschen^{[red 74]}, Johannisbad^{[red 75]} nalézající se na úpatí Schneekoppe, a další.

Výroba a obchod – Z průmyslového hlediska jsou Čechy z rakouských provincií na předním místě a zároveň jsou jedním z největších výrobních středisek Evropy. Země je bohatá na uhlí i železo a má dostatek vodních toků, které mohou být zdrojem hybné síly, a obyvatelé neotáleli s využitím těchto výhod, takže český průmysl prodělal během druhé poloviny 19. století obrovský pokrok. Sklářský průmysl sem byl zaveden z Benátek v 13. století a stále si zachovává velkou důležitost; továrny se nacházejí v blízkosti hor, kde se je hojnost nerostů a zejména křemene a paliva. Nejkvalitnějším výrobkem je křišťál vyráběný v okolí Haidy^{[red 76]} a Steinschonau^{[red 77]}. Velmi rozsáhlý porcelánský průmysl se soustředí v Karlových Varech a jejich okolí. Textilní průmysl je na předním místě a soustředí se do severovýchodního koutu Čech, do okolí Reichenbergu^{[red 78]} a údolí dolního Labe. Oděvní výroba je v Reichenbergu; Rumburg a Trautenau^{[red 79]} jsou střediska zpracování lnu; vlněná příze se vyrábí v Aussigu^{[red 80]} a Aschi^{[red 81]}. Krajky, které jsou vytvářeny v rámci domácího průmyslu v oblasti Erzgebirge, mají své hlavní středisko ve Weipertu^{[red 82]}, zatímco Strakonitz^{[red 83]} má jako zvláštnost výrobu červených fezů (tureckých čapek). Hutnictví podporované dostatkem uhlí a železa je soustředěno kolem dolů. Průmyslové a zemědělské stroje jsou vyráběny v Reichenbergu, Plzni a Praze a na posledním místě je také velký podnik pro výrobu železničních vozidel. Cukrárenství je dalším průmyslem, který, přestože mladý, prošel velkým vývojem, a pivovary vaří pivo, které je oceňováno na celém světě. Dalšími významnými průmyslovými odvětvími jsou: - výroba chemikálií v Praze a Aussigu; tužek v Budějicích, hudebních nástrojů v Graslitzu^{[red 84]} a Schonbachu^{[red 85]}; papír, kůže, barvířství a kalikový tisk. Ruku v ruce s průmyslovou činností země jde její obchodní rozvoj, který je podporován rozsáhlou železniční sítí, dobrými silnice a splavnými řekami. Středem železničního systému, který měl v roce 1898 délku zhruba 3500 mil., tedy 30 % celkové délky rakouských železnic, je Praha; a díky Labi mají Čechy přístup k moři pro svůj vývoz.

Obyvatelstvo a správa - Čechy v roce 1900 měly 6.318.280 obyvatel, což odpovídá 315 obyvatelům na čtvercovou míli. Co se týče počtu, je mezi rakouskými provinciemi na druhém místě po Haliči, co se týče hustoty zalidnění, je třetí po Slezsku a po Dolních Rakousích, které zahrnují Vídeň. V roce 1800 byl počet obyvatel o málo víc než 3.000.000. Podle národnosti je přibližně 35 % Němců a 65 % Čechů. Čechové obývají střed země a jižní a jihovýchodní oblast, zatímco Němci se soustředí poblíž hranic, zejména na severu a západě, a také se nalézají v rámci celé země ve velkých městech. Kromě je mnoho německojazyčných enkláv umístěných v čistě českých okresech; na druhou stranu, Češi prokazují náchylnost k vpádu do čistě německých hornických a průmyslových okresů. Navzdory svým bohatým přírodním zdrojům a velkému průmyslovému rozvoji opouští Čechy stálý proud vystěhovalců, kteří se usazují v jiných provinciích monarchie, v Německu a v Rusku a nebo překročí Atlantik do Ameriky. K Římské katolické církvi patří 96 % všeho obyvatelstva; Čechy se dělí na arcibiskupství pražské a tři biskupství, budějické, koniggratzské a leitmeritzské.

Vzdělání je velmi rozvinuté a Čechy mají v rámci rakouských provincií nejnižší podíl negramotných. V čele vzdělávacích institucí stojí dvě univerzity v Praze, jedna německá a druhá česká.

Čechy vysílají 130 zástupců do Reichsratu ve Vídni; místní sněmovna, do které patří ex oficio arcibiskup, tři biskupové a dva rektoři univerzit, se skládá z 242 členů. Pro správní účely jsou Čechy rozděleny do devadesáti čtyř okresů a dvou samostatných obcí, Prahy (204.478 ob.), hlavního města, a Reichenbergu^{[red 86]} (34.204 ob.). Další důležitá města jsou Plzeň (68.292), Budějice (39.360), Aussig (37.255), Schonau (24 110), Eger (23 655), Warnsdorf (21.150), Brux (21.525), Gablonz (21.086), Asch (18.075), Kladno (18.600), Pardubitz (17.029), Saaz (16.198), Komotau (15.925), Kolin (15.025), Kuttenberg (14.799), Trautenau (14.777), Carlsbad (14.640), Pribram (13.576), Jungbunzlau (13.479), Leitmeritz (13.075), Chrudim (13.017), Dux (11.921), Bodenbach (10.782), Tabor (10.692), Bohmisch-Leipa (10.674), Rumburg (10.382), Weipert (10.037).

Viz F. Umlaut, Die Lander Osterreich-Ungarns in Wort und Bild, (15 dílů, Vídeň, 1881–1889), díl. vii; Mikowec, Allertumer und Denkwurdigkeiten Bohmen’s (2 díly, Praha, 1858—1865), F. Řivnáč. Reisenhandbuch fur das Konigreich Bohmen (Praha, 1882), velmi užitečná s ohledem množství a podrobnost svých historických poznámek. (O.BR.)

Dějiny

Země odvozuje svůj název od Boiiů, keltského kmene, který obýval tuto krajiny v nejstarším historickém období. Podle prastarých pověstí přijímaných moderními českými dějepisci byli Boiiové, jejichž hlavní sídlo se nazývalo Boiohemum, oslabeni neutuchajícími boji se sousedními kmeny a konečně podmaněni teutonským kmenem Markomanů (kolem 12 před Kristem). Markomané bylo později vyhnáni jinými teutonskými kmeny a posléze byly Čechy dobyty slovanskými kmeny, z nichž nejvýznamnější byli Čechové (viz Čechové). Čas příchodu Čechů do Čech je dost nejistý a vzácné zmínky o zemi u klasických a byzantských jsou spíše zavádějící než cokoliv jiného. Dobytí Slovany Nedávný archeologický průzkum prokázal existenci slovanských obyvatel v Čechách už nejméně od počátku křesťanského období. Zdá se, že Čechové zemi ovládli v pátém století. První jejich vůdce, kterého historie zná, je Samo, který údajně porazil Avary, túránský kmen, který po nějaký část českou zemi ovládal. Samo také porazil Franky ve velké bitvě u Wogatisburgu (30), pravděpodobně poblíž dnešního města Egeru. Po smrti Sama jsou opět dějiny Čech přibližně na 130 let opět zcela nejasné. Další události, které jsou zaznamenány nejstaršími kronikáři, jako byl Cosmas, zmiňují založení českého knížectví Krokem (nebo Crocusem) a jeho dcerou Libussou. Ta se údajně vdala za Přemysla, rolníka, který byl nalezen při orání svého pole – legenda běžná ve většině slovanských zemí. Počínaje tímto polomýtickým vládcem sestavili staří kronikáři nepřerušený seznam přemyslovských knížat. Ani činy připisované těmto knížatům ani data jejich vlády nelze považovat za historické.

Od okamžiku zavedení křesťanství v Čechách se dějiny země stávají méně nejasnými. Křesťanství První pokusy o zavedení křesťanství nepochybně přišly z Německa. Nesetkaly se s velkým úspěchem, protože vrozená nedůvěra k Němcům přirozeně učinila Čechy nedůvěřivými vůči vyznaní, které do jejich země přicházelo od jejich západních sousedů. Situace se změnila, když k nim křesťanství přišlo z Moravy, kde mu vyučovali Cyrillus a Methodius - řečtí mniši ze Soluně. Kolem roku 873 byl pokřtěn Metodiusem český kníže Bořivoj a Češi pak začali rychle přijímat křesťanskou víru.Václav Nejznámějším vládcem Čech z této doby byl Václav, přízviskem svatý, který byl v roce 935 zavražděn svých bratrem Boleslavem a který byl později svatořečen římskou církví. Protože byl Václav spojencem Německa, jeho vražda vyústila ve válku s touto zemí, ve které, nakolik můžeme soudit ze skrovných záznamů té doby, byl Boleslav, bratr a následník Václava, celkem úspěšný. Během vládyBoleslav Boleslava a jeho syna, Boleslava II. Čechy rozšířily své hranice v několika směrech. Boleslav II. totiž nejen že rozšířil svou vládu na Čechy a Moravu, ale i na velkou část Slezska a na tu část Polska, která je dnes rakouskou provincií Haličí. Podobně jako většina slovanských států v tuto dobu i později, ani velké české impérium Boleslava II. nevydrželo dlouho. Boleslav III., syn Boleslava II., ztratil všechny zahraniční državy ve prospěch Boleslava Velkého, krále Polska. Během jeho vlády se Čechy potýkaly s neustálou občanskou válkou, způsobenou neshody mezi Boleslavem III. a jeho bratry Jaromirem a Ulrickem. Ačkoliv kníže uspěl ve vyhnání svých bratrů ze země, jeho krutost podnítila Čechy, aby ho zbavili trůnu a za svého vládce vybrali polského knížete Vladivoje,Vladivoj bratra Boleslava Velikého a syna české kněžny Ďubravky (Dobrawy). Vladivoj se snažil posílit své držení Čech zajištěním pomoci Německa. Souhlasil nejen s odváděním poplatku, který Němci získávali už od několika předchozích vládců Čech, ale také se stal vazalem německé říše a přijal německý titul vévody. Tento stav pokračoval i když byla po smrti Vladivoje vrácena přemyslovská dynastie.Břetislav I. Přemyslovský kníže Břetislav I. (1037–1055) obnovil předchozí moc Čech a opět přidal mezi ovládané oblasti Moravu, Slezska a podstatnou část Polska. Aby odstranil ustavičné rozbroje, které zemi ohrožovaly při každém uvolnění trůnu, vyhlásil Břetislav se souhlasech šlechticů, že vládcem Čech má být nejstarší člen dynastie Přemyslovců. Břetislav byl tedy následován svým nejstarším synem Spitihněvem a pak svým druhým synem Vratislavem.

V roce 1088 získal Vratislav titul krále od císaře Jindřicha IV., kterému pomáhal v boji s papežským stolcem známém jako spor o investituru.Vratislav se stal „králem“ Ačkoliv byl titul krále propůjčen jen Vratislavovi osobně, propůjčil německý král, Conrad III., českému knížeti Sobeslavovi (1125–1140) titul dědičného říšského číšníka, čímž Čechám, které měly doposud vůči Říši jen závazky, ale nepodílely se na jejím ovládání, přidělil určitý vliv na volbu císaře. V roce 1156 postoupil císař Frederick I. Barbarossa českému knížeti Vladislavovi II. Horní Lužici a propůjčil mu titul krále pod podmínkou, že se bude podílet na Frederickových italských taženích. Bylo zamýšleno, že se titul stane dědičným, ale kvůli rozbrojům, které propukly mezi přemyslovskými knížaty po abdikaci Vladislava v roce 1173, byl přerušen.

Důsledek těch neustálých rozbrojů byl dvojí: německý vliv posílil a moc panovníka zeslábla, protože šlechta, na jejíž podporu zájemci o korunu museli spoléhat, neustále získávala nová privilegia. V roce 1192 se stal nesporným vládcem Čech Přemysl Ottakar a následující rok byl korunován králem. Od té doby už používali čeští vládcové titul krále bez přestávek. Václav I. (1230–1253) nastoupil po svém otci jako král český bez soupeřů. Poslední léta jeho vlády byla sužována vnitřními neshodami. Václavův syn, Přemysl Ottakar II.Ottakar II. , který pod panováním svého otce ovládal Moravu, se na čas stal hlavním vůdcem nespokojenců. K smíření mezi synem a otcem ovšem došlo ještě před otcovou smrtí. Přemysl Ottakar II. byl jedním z největších českých králů. Během života svého otce získal do držení arcivévodství rakouské a zhruba v době jeho nastoupení na český trůn ho za svého vládce uznali štýrští šlechtici. Toto rozšíření panství přivedlo Přemysla Ottakara II. do opakovaných válek s Uherskem. V roce 1260 drtivě porazil Belu, uherského krále, ve velké bitvě u Kressenbrunnu. Po tom vítězství dostoupila Ottakarova moc svého vrcholu. Měl v držení, Korutany, Istrii a části severní Itálie. jeho državy se rozkládaly od Obřích hor v Čechách až k Jadranu a zahrnovaly skoro celé dnešní habsburské impérium západně od Litavy^{[red 87]}. Jeho současníci nazývali Ottakara „zlatým mužem“ pro jeho velké bohatství nebo „železným mužem“ pro jeho velkou vojenskou sílu. Ottakar vítal, z důvodů spíše politických než rasových, německé přistěhovalectví do svých držav. Doufal, že najde v německých měšťanech protiváhu k ohromné moci české šlechty. V roce 1273 byl zvolen Rudolf, habsburský hrabě, římský králem. Je pravděpodobné, že předtím byla německá koruna nabídnuta Ottakarovi, ale on ji odmítl. K domítnutí ho vedlo mnoho příčin, mezi jinými jeho slovanská národnost, která by ho pravděpodobně činila pro Němce nesnesitelným. Protože Rudolf se okamžitě přihlásil o většinu Ottakarových držav jako o uvolněná říšská léna, válka byl nevyhnutelná. Ottakar opustili mnozí jeho poddaní, dokonce i část české šlechty. Nemohl tedy vzdorovat německému králi a byl přinucen odevzdat mu všechny své země kromě Čech a Moravy a uznat Rudolfa za svého vládce. Nové neshody mezi oběma panovníky propukly prakticky okamžitě. V roce 1278 vpadl Ottakar do rakouských vévodství nyní ovládaných Rudolfem, ale byl poražen a zabit v bitvě u Durnkrutu na Marchfeldu.

Ottakarovu synovi, Václavu II., bylo v době smrti jeho otce pouhých sedm let a Čechám vládl jako regent mladého vladaře Otto Braniborský, synovec Ottakara.Václav II. Otto byl neoblíbený vládce, vypuklo proti němu povstání a Čechy se ně nějaký čas dostaly do stavu úplného chaosu. Zemi se nakonec podařilo zklidnit pomocí zásahu Rudolfa Habsburského a ve věku dvanácti let se Václav stal formálně vládcem země. Všech moc ovšem byla v rukou Zavise z Falkensteina, jednoho z významných českých šlechticů, který se oženil s královou matkou Kunegundou. Zavisova moc nakonec králi začala vadit a z jeho rozkazu byl v roce 1290 sťat. Václav, kterému v té době bylo teprve devatenáct let, od té doby spravoval Čechy sám a jeho krátká vláda byla pro Čechy obdobím velké blaženosti. Vládu Václava přijalo i Polsko a bylo mu nabídnuta také uherská koruna. Ke konci své vlády se Václav dostal do války s Albertem, arcivévodou rakouským a později římským králem. Během přípravy vpádu do Rakouska Václav náhle zemřel (1305). Jeho synovi a nástupci, Václavu III., bylo tenkrát teprve šestnáct let a vládl Čechám jen rok. Při plánování válečného tažení do Polska, vůči kterému nyní opět čeští vládci vznášeli svůj nárok, byl zavražděn neznámými vrahy (1306). S ním skončila vláda Přemyslovců nad Čechami.

Albert, král římský, prohlásil Čechy za uvolněné říšské léno, a, především s pomocí zastrašování, přesvědčil Čechy, aby za svého dalšího vládce zvolili jeho syna Rudolfa; ovšem Rudolf zemřel už po roce své vlády. Habsburští princi se sice již touto dobou hlásili o dědičné právo na český trůn, ale Češi se rozhodli držet svého práva svého vládce zvolit a vybrali Jindřicha, korutanského vévodu, který se oženil s dcerou krále Václava II. Jindřich se brzy stal neoblíbeným, neboť byl obviňován z nespravedlivého nadržování německým osídlencům v Čechách. Bylo rozhodnuto ho odstranit a Češi pak vybrali Jana Lucemburského,Jan Lucemburský syna Jindřicha, římského krále. Lucemburská dynastie pak vládla nad Čechami až do svého vymření Zikmundem (1437). Ačkoliv se král Jan skrze své manželství s princeznou Eliškou, dcerou Václava II. propojil s Čechami blíže, nezdá se, že by měl o zemi větší zájem. Většinu svého života strávil v jiných zemích, jeho tažení se odehrávala od Itálie na jihu až k Litvě na severu. Vzniklo rčení, že „ničeho na světě nemůže být dosaženo bez pomoci Boha a krále Čech“. Janova politika byla založena na spojenectví s Francií, zemí, kterou měl rád. Zahynul, když bojoval jako spojenec Francie v bitvě u Kresčaku (1346).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. v anglickém originále Bohemia
2. tj. Lipová v okrese Děčín
3. Ore Mountains
4. Giant Mountains
5. tj. Všerubským průsmykem
6. tj. Čerchov
7. tj. Ostrý
8. t.j Plechý
9. tj. Velký Javor
10. tj. „kdyňský“
11. tj. Klínovec
12. tj. Boží Dar
13. tj. Halštrovské hory
14. tj. Smrčiny
15. tj. Labských pískovců
16. tj. Nakléřovským průsmykem
17. tj. u Chlumce a Varvažova
18. Lužické hory
19. Jizerské hory
20. Krkonoše
21. tj. Sněžka
22. tj. Stolové hory
23. tj. Orlické hory
24. tj. Vysoké Mýto–Praha–Chomutov
25. tj. Hřebeny
26. zřejmě Tepelská vrchovina
27. tj. Slavkovský les
28. tj. České středohoří
29. tj. Jizera
30. tj. Ploučnice
31. tj. Orlice
32. tj. Ohře
33. tj. Teplá
34. tj. Bílina
35. tj. Vltava
36. tj. Lužnice
37. tj. Sázava
38. tj. Otava
39. tj. Berounka
40. tj. Mže
41. tj. Radbuza
42. tj. Úhlava
43. tj. Úslava
44. tj. Hradce Králové
45. tj. Teplic
46. tj. Litoměřic
47. tj. Žatec
48. tj. Mostu
49. tj. Duchcova
50. tj. Sokolova
51. tj. Osseggu
52. tj. Slaného
53. tj. Rakovníka
54. tj. Nýřan
55. tj. Radnice
56. tj. Králův Dvůr
57. tj. Jáchymově
58. tj. opět Kutná hora, tentokrát pod německým názvem
59. tj. Krupce
60. myšlen je zřejmě Milešov, ve skutečnosti německy Mileschau
61. tj. Českého Krumlova
62. tj. Karlovy Vary
63. tj. w:Mariánské lázně
64. tj. Františkovy Lázně
65. tj. Teplice
66. tj. Bílina
67. tj. Bylany u Mostu
68. tj. Sedlec v okrese Most
69. tj. Zaječice u Bečova
70. tj. Lázně Kyselka
71. tj. Lázně Libverda
72. tj. Lázně Kynžvart
73. tj. Prameny
74. tj. Děčín
75. tj. Jánské lázně
76. tj. Nového Boru
77. tj. Kamenického Šenova
78. tj. Liberce
79. tj. Trutnova
80. tj. Ústí nad Labem
81. tj. Aši
82. tj. Vejprtech
83. tj. Strakonice
84. tj. v Kraslicích
85. tj. Lubech
86. tj. Liberce
87. Litava, přítok Dunaje