Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá sedmá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola padesátá šestá	Kapitola padesátá sedmá	Kapitola padesátá osmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá sedmá
Podtitulek:	Kterak D. Quijote rozloučil se s vévodou a která byla příhoda jeho s čipernou a dovádivou Altisidorou, pannou vévodkyninou.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 335–338. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Již se zdálo D. Quijotovi, že jest čas, aby zůstavil nečinnost, v které na onom hradě žil. Vidělo se mu zajisté, že jest osoby jeho velice pohřešováno mezi tím, co byl v zahálce obklopen nesčíslnými kvasy a zábavami, jež mu vrchnost ona jakož dobrodružnému rytíři připravovala. Připadalo mu, že bude mu účty klásti nebesům z té nečinnosti a soukromnosti; pročež jednoho dne prosil vévodu a vévodkyni za dovolení, aby směl odejíti. Udělili mu je dávajíce na srozuměnou, jak velice jim nemilé jest, že je opouští. Vévodkyně dala Sanchu Panzovi list ženy jeho, z něhož jej slze polily, tak že pravil: Kdož by si byl pomyslil, že tak veliké naděje jako ony, které v prsou manželky mé Terezie Pannové vzbudila zpráva o mém vladařství, skončí se tím, že já nyní opět nastoupím cestu za dobrodružstvími pána svého D. Quijota de la Mancha? Nic však méně jsem spokojen vida, že Teresie moje osvědčila se býti takovou, jakou jest, poslavši paní vévodkyni žaludy; kdyby zajisté toho byla neučinila, mrzel bych se, že se okázala nevděčnou. Těším se tím, že daru tomu nemůže se dáti název úplatku, ježto jsem byl už v držení vladařství, když jej poslala, a mimo to jest věcí spravedlivou, aby ten, kdo nějakého dobrodiní obdržel, prokázal se býti vděčným třeba jen maličkostí. Věru, nah jsem nastoupil vladařství a nah je opouštím, a tak mohu s dobrým svědomím říci: Nah jsem se narodil, nah jsem bez zisku a bez újmy.

Tak mluvil Sancho sám s sebou toho dne, když odcházel, a D. Quijote rozloučiv se večer před odchodem s vévodskými manželi stál jednoho jitra v plné zbroji na hradním nádvoří. Z chodeb na něho hleděl veškeren hradní lid a vévodovic sami přišli se naň podívat. Sancho seděl na svém šedouši s vakem, zavazadlem a se svými zásobami velmi spokojeně, ježto dvornosta vévodův, jenž byl Trifaldovou představoval, dal mu sáček s dvěma sty zlatých skudů na vystíženou pocestných výloh, a to aby D. Quijote o nich nevěděl.

Jak pravíno, dívali se na ně všichni a mezi ostatními dueňami a dívkami vévodkyně na ně patřícími pozdvihla hlasu svého čiperná a dovádivá Altisidora bolestně řkouc:

Poslyš, neblahý rytíři,
Zadrž trochu udidla
Ostny netýraje bok
Svému vychrtlému oři.
Nevěrníče neutíkáš
Před divokým hádětem,
Brž před krotkým jehnětem,
Jež od bravu zabloudilo.
Věziž, hrůzná stvůro, že jsi
Dívku klamal sličnější,
Než ji v skalí Diana
Aneb Venus zřela v hájích.
Tys ukrutný Viren, prchající Eneáš;
Čert tě doprovázej, jehož podobu i máš!

V drápech rukou svých unášíš,
Bohaprázdný lupiči,
Srdce skromné děvici,
Anaž láskou zahořela.
Taktéž tré jsi vzal mi čepců,
Podvazky jsi dva mi sňal
S lýtek rovných mramoru
Mezi strakatými kámy.
Dva tisíce odcizil jsi
Vzdechů, jež by ohněm svým
Zžhaly Trojí tolikéž,
Kdyby dvé jich tisíc bylo.
Tys ukrutný Viren, prchající Eneáš;
Čert tě doprovázej, jehož podobu i máš!

Zbrojnoš Sancho srdce mějiž
Zpurné tak a zatvrdlé,
Že se nikdy nezbaví
Dulcinea okouzlení.
Za spáchané viny nechť tě
Kruté tresty stíhají,
Jimiž často na zemi
Právem zplácejí se hříchy.
Příhody tvé nejpěknější
Proměňte se v nehody,
Zábavy tvé v pouhé sny,
Jisté skutky v pozabudky,
Tys ukrutný Viren, prchající Eneáš;
Čert tě doprovázej, jehož podobu i máš!

Nevěrnictví tvé buď známo
Od Sevilly k Marcheně,
Od Granady do Loje,
Za Londýn a za Anglii.
V karty-li kdy budeš hráti,
Krále, do sta, mariáš,
Panáka nechť nepoznáš,
Touše nechť ni okem nezříš.
Kuří řezaje si oka
Proudem krev nechť proléváš,
V zubech-li se poštouráš,
Stoličky si všecky vyvrať.
Tys ukrutný Viren, prchající Eneáš;
Čert tě doprovázej, jehož podobu i máš!

Mezi tím, co ubohá Altisidora naříkala na řečený osud, hleděl D. Quijote na ni a pak neodpověděv ni slova obrátil se k Sanchovi řka: Zapřísahám tě, Sancho, věkem předků tvých, abys mi řekl pravdu, mluv, máš snad ty tři čepce a ty podvazky, o nichž to zamilované děvče mluví? Na to odpověděl Sancho: Ty tři čepce jsem vzal, ale ty podvazky ani pomyšlením.

Vévodkyně se divila Altisidořině rozpustilosti, neboť ač ji měla za smělou a dovádivou potutelnici, nedomýšlela se přece, že by se do takového laškování pustila, a obdiv její byl tím větší, že o tom žertu dříve nevěděla. Vévoda chtěl tu dovádku zvýšiti a pravil: Nelíbí se mi, pane rytíři, že byv na mém hradě tak dobře přijat nicméně osmělil jste se vzíti tam aspoň tři čepce ne-li i podvazky mé panské. Je to znamení špatného srdce a důkaz svědčící proti Vaší pověsti. Dejte jí ty podvazky zpět, sice Vás vyzvu na smrtelný souboj neboje se, že ti ničemní kouzedlníci promění mi obličej, jako učinili Tosilovi, sluhovi mému, jenž s Vámi boj podstoupil.

Bůh uchovej, zvolal D. Quijote, abych vytasil meč proti Vaší jásné osobě, od níž tolik vděků jsem zakusil. Čepce vrátím, ježto Sancho dí, že je má; podvazky nemohu, poněvadž jsem je nedostal ni on. Prohlídne-li si Vaše dívka své skříně, zajisté že je najde. Nebyl jsem nikdy zlodějem, pane vévodo, a doufám pokud živ budu že jim nebudu, neodvrátí-li Bůh ode mne rukou svých. Dívka ta mluví, jak sama vyznává, ze zamilování, čímž vinen nejsem, a proto není povinností mou prositi ji aneb Vaši Vznešenost v něčem za odpuštění. Zároveň žádám, abyste ráčil mít o mně lepší mínění a dovolil mi jít svou cestou.

Bůh Vám dej štěstí, pane D. Quijote, zvolala vévodkyně, jakož si přejeme, abychom vždy dobrých návěští o Vašich činech dostávali; jděte s Pánembohem, neboť čím déle se zdržujete, tím více rozněcujete oheň v prsou dívek, jež Vás spatřují; svou panskou potrestám tak, že od nynějška ani pohledem ani slovem ničeho se neodváží.

Toliko jedno slovíčko vyslechněte statečný D. Quijote, pravila na to Altisidora, a to jest, že Vás prosím za odpuštění strany krádeže podvazkův, neboť Bůh ví a na mou věru mám je uvázány a upadla jsem do té neopatrnosti jako onen, jenž osla hledal, na němž seděl.

Neřekl jsem to? chvástal se Sancho; jsemť já ten, který by krádež skrýval! Kdybych to činit chtěl, měl jsem nejlepší příležitost za svého vladařství.

D. Quijote uctivě se uklonil vévodským manželům a všem přítomným a obrátiv Rocinanta ubíral se provázen Sanchem na šedouši z hradu cestou k Zaragoze.