Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá pátá
Podtitulek: O tom, kterak Sancho Panza nastoupil svůj ostrov a kterak vladařiti počal.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 263–268.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

O ustavičný odkrytce protichůdců, pochodni světa, oko nebes, sladký podpůrce pohárů! Zde Tymbreji, onde Fébe, tu lukostřelče, tam lékaři, otče básnictví, vynálezce hudby, ty, jenž neustále jsi na cestách a nikdy, byť se i zdálo, na odpočinek se neubíráš: tebe vzývám, slunce, jehož pomocí člověk člověka zplozuje, tebe vzývám, abys osvětliti ráčil temnotu ducha mého, bych mohl do podrobna pokračovati u vypravování o vladařství velkého Sancha Panzy, ježto bez tebe cítím se býti chladným, slabým a změteným!

Dím tedy, že Sancho s celou svou družinou dostal se do městečka asi s tisícem obyvatelů, jež patřilo mezi lepší, co jich vévoda měl. Řekli mu, že ostrov nazývá se Baratarie, buďsi že místu říkali Baratario, buďsi dle významu jména, že lacino vladařství dostal. Když byli do bran ohrazeného městysu vkročili, přišla jim obecní správa vstříc, zvony zvučely a veškeří obyvatelé jevili náramnou radost, načež s velikou okázalostí odebrali se do hlavního kostela vzdát Bohu díky. Zároveň podali mu s některými směšnými obřady klíče města a prohlásili ho za stálého vladaře ostrova Baratarie. Oděv, brada, tělnatost a malý vzrůst nového vladaře byly předmětem obdivu veškerému lidu, který hlavní uzel děje neznal, ano i všem, kteří o něm věděli, a těch bylo mnoho. Konečně odvedše jej z kostela doprovázeli a posadili ho na soudnou stolici, načež vévodův dvornosta vece: Jest to starý zvyk na tomto ostrově, pane vladaři, že ten, kdo nastoupí týž proslulý ostrov, povinen jest odpověděti na některou předloženou otázku, by byť i sebe zapletenější a sebe těžší byla. Odpovědí sáhne lid na zub novému vladaři a tím se buď potěší aneb zarmoutí z příchodu jeho. Mezi tím, co dvornosta mluvil, patřil Sancho na mnohé a veliké náčrty, jež proti stolci na zdi napsány byly, a poněvadž neuměl čísti, tázal se, jaké jest to malování na protější stěně. Odpovědíno mu: Pane, napsán a zaznamenán jest tam den, kdy Vaše Slovútnost nastoupila ostrov. Nápis zní: Dne toho a toho, měsíce a roku tohoto nastoupil vladařství ostrova pan Don Sancho Panza, kteréžto hodnosti dlouhá léta užívej!

A koho nazývají Don Sancho Panza? tázal se Sancho.

Vaši Slovútnost, odpověděl dvornosta, ježto na ostrov ten nevstoupil jiný Panza, než který sedí tu na stolci.

Tedy vězte, příteli, pravil Sancho, že já při jmeně svém nevedu Don a nikdo v celém rodu toho příjmí neměl. Jmenuju se jednoduše Sancho Panza, Sancho říkali mému otci, Sancho mému dědu a všickni byli Panzové bez přídavku Don neb jiných přívěsků. Připadá mi, že na tomto ostrově jest více donů než kamenů; avšak dosti toho; Bůh je svědek, bude-li moje vladařství trvati jen čtyři dni, že všecky ty dony vypudím, kteříž svým nesmírným počtem člověka obtěžují jako mouchy. Nyní ale nechť se pan dvornosta vytasí se svými otázkami; odpovím na ně jak nejlíp dovedu, ať se občané rmoutí či nermoutí.

Tu vstoupili do soudní síně dva muži, jeden oděn po rolnicku, druhý po krejčovsku nesa nůžky v ruce. Krejčí chopil se slova: Pane vladaři, já a tento venkovan vstupujeme před Vaši Mst z té příčiny, že tento dobrý člověk přišel včera do mé dílny — já jsem s dovolením přítomných pánů zkoušený krejčovský mistr, začež budiž Bohu dík a chvála — podával mi kus sukna do ruky a tázal se: Pane, bude toho sukna dost na kápí? Já změřím sukno a pravím, že bude dost. On asi domníval se, jak já si myslím, a myslím, že se nemýlím, jako bych mu chtěl kus sukna vyfouknout, odpověděl mi opíraje se o svou vlastní špatnost a o zlé mínění, v němž krejčí stojí, abych se podíval, nestačí-li sukno na dvě. Uhodl jsem jeho myšlénky a pravím, že stačí, on ale trvaje na svém počestném prvějším mínění přidával kápí a já také přidával, až jsme přišli na pět. Nyní právě si pro ně přichází, já mu je dávám a on nechce mi od práce zaplatit ano žádá, abych mu sukno zaplatil neb vrátil.

Je tomu tak, příteli? tázal se Sancho.

Ano, jest, pane, odpověděl muž; ale ať Vaší Msti ukáže těch pět hotových kápí.

S největší ochotou, zvolal krejčí, sáhl rychle rukou pod plášť, a ukázal těch pět kápí nasazených na pěti prstech. Zde jest těch pět kápí, kterých ten dobrý člověk žádal, a Bůh i svědomí jsou mi na svědectví, že jsem ani kousek sukna si nenechal, a dám zboží veřejně tržnímu úřadu prohlédnout.

Všickni přítomní smáli se tomu množství kápí a novému sporu. Sancho chvilku přemýšlel a pak rozhodl: Dle mého zdání nebude ten spor dlouhý a také nebude třeba věc dát rozhodnout soudu znalců, činím tedy výnos, že krejčí ztratí peníze od práce a venkovan sukno, kápí ale ať se dají trestancům do vězení a tím dost.

Vzbudil-li někdejší výrok o váčku granátníkově obdiv mezi přítomnými, způsobil tento smích; nic však méně stalo se, jak vladař rozkázal, ani tu před něho vstoupili dva letní mužové, z nichž jeden měl v ruce hůl z tresti. Druhý bez holi vece: Půjčil jsem tomuto dobrému člověku ondy deset skudů v zlatě, abych se mu zavděčil a dobrodiní mu prokázal, s tou výminkou, že mně je navrátí, až je žádati budu. Minulo mnoho dní, co jsem jich nežádal, abych mu navrácením větší nesnáz nezpůsobil, než v které byl, když jsem mu je půjčoval. Poněvadž se mi ale zdálo, že na splacení zapomíná, žádal jsem ho jednou a vícekráte, on ale nejen mně je nezaplatil, ale i upíral mi je řka, že jsem mu nikdy deset skudů nepůjčil, a půjčil-li jsem mu je, že mi je už navrátil. Svědků nemám ani na půjčku ani na splacení, poněvadž se nestalo, a proto prosím, aby mu Vaše Mst uložila přísahu, a odpřisáhne-li, že mi je navrátil, odpustím mu je před tímto shromážděním a před Pánembohem.

Co tomu říkáte, vy starče s holí? tázal se Sancho.

Stařec odpověděl: Přiznávám se, pane, že mi peníze půjčil; avšak skloňte, Vaše Msti, svou soudnou hůl, a poněvadž onen na mé přísaze zůstává, odpřisáhnu, že jsem mu ty skudy navrátil a splatil hotově a opravdově.

Vladař sklonil svou hůl a tu obžalovaný stařec dal hůl svou druhému zatím podržet, jakoby mu mezi přísahou překážela, i vloživ ruku na kříž u holi vladařovy pravil, kterak pravda jest, že mu tento půjčil oněch deset skudů, které žádá, avšak že mu je navrátil z ruky do ruky, a tím že nemůže za to, žádá-li je nyní opět.

Slyše to velmocný vladař tázal se věřitele, co říká slovům odpůrce, a věřitel doložil, že dlužník nepochybně mluvil pravdu, poněvadž on jej má za řádného muže a dobrého křesťana, že ale asi sám zapomněl, kdy a jak mu dlužník peníze zaplatil, a od té chvíle že nebude od něho žádati ničeho. Dlužník žádal svou hůl a ukloniv se odcházel ze soudní síně.

Vida Sancho, že obžalovaný bez okolků odchází, a pozoruje chladnost žalobcovu sklonil hlavu na prsa a položiv prst pravé ruky na nos mezi obočí chvilku přemýšlel, na to ihned hlavu vztýčil a kázal zpět zavolati starce s holí, jenž se už pryč s ní ubíral. Přivedli ho a spatřiv jej vece: Dejte mi, člověče, tu hůl, potřebuju jí.

Velmi rád, odpověděl stařec, tu je, pane, a podával mu ji.

Sancho ji vzal a doručil druhému starci řka: Jděte s Pánembohem, jste zaplacen.

Já, pane? divil se muž; což ten rákos stojí za deset skudů v zlatě?

Ano, tvrdil vladař, a ne-li, není nade mne většího hlupáka na světě; uhlídáte hned, mám-li dosti vtipu, bych vládl celému království, a poroučím, aby před očima všech přítomných rákos byl přelomen a rozpůlen.

Stalo se tak a z nitra vyhrnulo se deset skudů ve zlatě. Všickni se divili a shledávali ve svém vladaři druhého Šalomouna. Tázali se ho, z čeho na to soudil, že v té tresti jest oněch deset skudů, a on odpověděl, že když viděl starce, jenž přísahati měl, dávati před přísahou hůl sokovi a přísahati, že mu dluh skutečně a opravdově dal, a žádati hůl zase po vykonané přísaze zpět, napadlo mu, že v ní nachází se žádaný plat; z toho prý lze souditi, že Bůh vladařům, byť i byli sprosťáci, ukazuje někdy při rozsudcích pravou cestu. Mimo to prý slyšel od faráře ve své vsi vypravovati jiný podobný případ, a má prý tak dobrou paměť, že kdyby nezapomínal to, nač si chce vzpomenouti, neměl by nikdo na celém ostrově takovou. Zkrátka, jeden stařec byl zahanben a druhý zaplacen, přítomní se divili a písař, jenž zaznamenával slova, jednání a každé hnutí Sanchovo, nemohl se na tom ustanoviti, má-li jej pokládati za blázna či za moudrého člověka.

Jedva byla pře ta vyřízena, vstoupila před soud ženština, anaž vší silou držela muže v oděvu bohatého dobytkáře u příchodu mocně volajíc: Spravedlnost, pane vladaři, spravedlnost, a nenajd-lIi ji na zemi, budu ji hledati na nebi! Nejmilovanější pane vladaři! tento ničemník přepadl mě u prostřed pole a zmocnil se mne, jako bych byla špinavý kloc, a vzal mi — o já nešťastná! — a vzal mi, co jsem si více než dvacet tři léta hlídala, co jsem hájila před Móry a křesťany, před domácími a cizími, a byla jsem vždy tak pevná jako korkový strom zachovávajíc se jako salamandr v ohni aneb jako vlna v trní, až tu přijde tento řádný člověk ohmatat mě svýma čistýma rukama!

To musí být teprv dokázáno, má-li ten švihák čisté ruce čili nic, přejal řeč Sancho, a obrátiv se k muži tázal se, co namítá k žalobě ženštiny.

Obžalovaný odpověděl celý v rozpacích: Milostpánové, jsem chudý sviňař a dnes ráno šel jsem do tohoto místa prodat — s dovolením řečeno — čtyři prasata, tak že mně z prodeje po zaplacené dani a šidbě zůstalo něco málo více, než co mne dobytek stál. Cestou k domovu potkal jsem tuto hodnou pannu, a čert, jenž všude někoho navnadí a něco svede, byl příčinou, že jsme si spolu zažertovali. Zaplatil jsem jí slušně a ona nejsouc spokojena skočila na mne a nepustila až mne sem dovlekla; tvrdí-li, že jsem jí činil násilí, v hrdlo lže, jakož na to přísahám, či přísahati hodlám; ta jest celá pravda, aniž by na ní za mák čeho scházelo.

Nato tázal se vladař, má-li u sebe nějaký stříbrný peníz, a muž odpověděl, že má za ňadry asi dvacet dukátů v koženém váčku. Sancho mu přikázal, aby je vyndal a odevzdal žalobnici jak jsou. Učinil tak chvěje se. Ženština přijala váček činíc všem tisícerých poklon a prosila Pánaboha za dlouhý život a zdraví panu vladaři, že se tak ujímá opuštěných sirotků a panen. Po té odešla ze soudní síně držíc míšek oběma rukama přesvědčivši se dříve, jsou-li peníze v něm stříbrné.

Jakmile odešla, řekl Sancho dobytkáři, jemuž slzy už do očí vstupovaly a zrak i srdce za měšcem se obracely: Muži, jděte za tou ženštinou, vezměte jí měšec volky nevolky a přijďte s ní sem. A neřekl to hloupému ani hluchému, ježto ihned bleskem odletěl a učinil, co mu přikázáno. Všickni přítomní toužebně očekávali konec pře, a za chvilku vrátil se muž s ženštinou silněji se do sebe sepřeni držíce než před tím. Ženština měla sukni vykasánu a v klíně držela váček; muž namáhal se vyrvati jej, nebylo však lze, ježto se bránila křičíc: Spravedlnost pro Boha na světě! podívejte se, Milostpane, pane vladaři, na tu nestydatost a smělost toho lotra, který mi u prostřed města a na samé ulici vzíti chtěl měšec, jejžto jste poručil mně odevzdati.

A má jej už? tázal se vladař.

Kterak mít? ozvala se ženština; spíše si dám život vzít než váček; ten by si musel přivstat. Toť by mi musel jiný kocour srsť pohladit než ten nejapný ošklivec; kleště a kladiva, dláta a palice nebyly by s to, vyrvat mi měšec z drápů, ba ani lví pařáty; spíše dala bych duši zuprostřed prostředka těla svého.

Má pravdu, vece muž; nesvedu s ní ničeho vzdor všemu namáhání, a vyznávám, že síly moje nestačí vyrvati jí sáček, a nechám ji.

Na to vece vladař k ženštině: Ukažte, počestná statečnice, ten váček. Podala mu jej ihned a vladař vrátil jej muži řka nepřemožitelné přemožené: Milá osobo, kdybyste bývala tutéž sílu a statečnost, kterou jste osvědčila při hájení měšce, na jevo dala při hájení svého těla, ano i o polovici méně: síly Herkulovy by vám byly násilí neučinily. Jděte s Bohem, či spíše s čertem a neukazujte se na celém tom ostrově šest mil vůkol pod dvěma sty ran trestu; kliďte se hned, pravím, hubařko, nestydo, podvodnice!

Ženština se ulekla, sklopila hlavu a jevila nespokojenost; muži pak vladař vece: Jděte s Bohem domů se svými penězy, a jindy, nechcete-li jich pozbyti, nepřicházej vám na mysl s někým žertovati.

Muž se poděkoval co mohl nejpěkněji, a přítomni opět se obdivovali ostrovtipu a výnosu nového vladaře. Vše, co letopisec jeho zaznamenal, bylo ihned psáno vévodovi, jenž s velikou toužebností na zápisky čekal. Zatím necháme dobrého Sancha na pokoji majíce svrchovaný čas vrátiti se k pánu jeho, jenž se byl hudbou Altisidory pobavil.