Divoké husy

Vše němé. Ani neozve se pták,
pláň bílá jest a šedý nad ní mrak;
jen černí havrani, již slídí po lupu,
zobákem ryjí, poskvrňují sníh.

V tom na obzoru velký křik se zdvih’,
jde blíž! To divé husy v zástupu
jak vystřelený šíp s napjatou šíjí
v svém letu, stále prudším, kraj náš míjí,
vzduch křídly bičujíce, až to sviští.
Jich vůdce, poutníky jenž vzduchu vede
nad moře, nad lesy a stepi hnědé,
jak zrychliti by chtěl pouť jejich příští,
po chvílích ostrým ozyvá se křikem.

Jak dvojí stuhu viz jich karavanu,
jak divě hýká v každou nebe stranu,
jich trojúhelník jak se šíří mžikem.

Však sestry jejich krotké v téže době
se zimou chví a vážně ubírají,
jak těžké lodice se kolébají
je dítě v hadrech pase, hvízdá sobě.
Ten slyší křik a patří nahoru
a vidí kejhající letět tlum,
své volné sestry v dálném obzoru:
tu jaté chtí též vzletět k nebesům
a maně křídly malými, ach, bijí!
se vztýčují a svíjí dlouhou šíji
a nejasný v svých prsou cítí vzruch
po svobodě své původní, v ten vzduch
se vznésti, v prostor, dále, v teplý jih!
Na poli sněžném sem tam v plachém reji
se honí a zoufale provázejí
svým rykem zástup sester divokých.