Devátá vlna/List z kroniky

Devátá vlna Viktor Dyk
Večer vyhnancův	List z kroniky	Vojáku prozřetelnosti

Údaje o textu
Titulek:	List z kroniky
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	Devátá vlna, Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Fr. Lukavský, Česká Třebová, 1931
Licence:	PD old 70

I
Rok osmnáct set osmdesát čtyři…
Poklesli u nás v kursu bohatýři
a český lev se dává do prosa.
Už nezbývá mu nežli Canossa,
již ohrazení matně pouze skrývá.
V železném kruhu. Ústava se vžívá.
Zda přesvědčíme císaře, že Čech
oporou trůnu nejvěrnéjší všech?
Franz Josef má své antipatie.
Kéž aspoň trochu k Praze vlídný je!
A vitěz u Sedanu mohutní.
Jak nebyli by Němci urputní?
Maličkost naše naše celá vina.
Jak psal to o ni Karel z Žerotína?
Je dusno v Čechách, dusno po porážce.
Umdlévá časem nejvěrnější strážce.

Veliká hra, jak zdá se, dohrána.
Po útoku je chabá obrana.
Tu v chvíli pochyb, nejistot a bázní
verš básníkův tak důvěřivě zazní
a volá v chvíli, nepřítel kdy zteče
českého vzdoru poslední už val:
„Dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo — jen dál, jen dál.“

II
V den ponurý, jenž na vše žaloval
a předváděl mi chtivost, chabost, zradu,
v den nezdárný pozdního listopadu
verš mrtvého jsem živý citoval.
Jen dál! A třeba cesta byla těžka!
Jen dál! A s vírou přes malátnost dneška.
Kdo zmešká den, ten marně za ním chodí:
„Den žádný dvakráte se nenarodí!“

Devatenáct set dvacet devět. Dnes
že směl by vnuky jímat bledý děs?
Že plni nejistot a pochyby,
co mají v rukou, z rukou dali by?
Že vzdychli by jen: Rasa poklesla.
Ne o budoucnost, rvem se o křesla?!

Zdaž nemuseli bychom rdít se studem
před básníkem, jenž hrdé řekl: „Budem!“
a na půdé, v níž hořký blín mu rost,
chor, zlomen vítal „smavou troufalost“?

Když přáno dojít v zaslíbenou zem,
tu, které mrtví ani neuzřeli,
ač pro ni žili, pro ni krváceli,
dědictví jejich vydat nemůžem.
Nám nepatří: cit mrtvých tvoří vroucí.
Nám nepatři: je odkaz pro budoucí!

Náš úkol příliš jasný v chvíli té.
Za mrtvé reky chraňme dobyté.
Náš úkol jasný. Třeba zvednout hlavu,
přes hrozby jít a mráz a boje vřavu,

přes přítomnost, jež nechápe a sočí,
v budoucnost jasnou upřít jasné oči.
Jen před mrtvými možno sklonit se.

Básníkův verši, hřmi jak polnice!