Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Doba druhá i neshody s panstvem světským

Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký
Doba první a neshody s duchovenstvem	Doba druhá i neshody s panstvem světským	Obraz veřejného života v Čechách na počátku 15. století

Údaje o textu
Titulek:	Doba druhá i neshody s panstvem světským
Podtitulek:	(Rok 1393—1403)
Autor:	František Palacký
Zdroj:	PALACKÝ, František. Dějiny národu českého II. Praha : Odeon, 1968. s. 424–466.
Licence:	PD old 70

Králova osobní povaha i panování milců. Povstání české jednoty panské. První Václavovo zajetí a osvobození. Jan, vévoda zhořelský. Nové nesnáze a nepokoje. Král uherský Sigmund prostředkuje. Nové bouře. Vraždění milců na Karlštejně. Brojení porejnských kurfirstů. Visconti, vévodové milánští. Král franský a oba papežové. Pokusy o ujednocení církve. Václav na sjezdu remešském. Nové nepokoje v Čechách. Prokop, markrabě moravský. Král Václav od kurfirstů ssazen; Ruprecht falckrabě povýšen. Válka s Ruprechtem i s jednotou panskou. Ruprecht v Itálii poražen. Král Sigmund zemský správce v Čechách. Druhé Václavovo zajetí a války v Čechách. Václav zajatý ve Vídni. Sigmund a Bonifacius IX. v rozbroji. Václav utíká z Vídně.

První doba kralování Václavova, vylíčená ve článku prvním knihy této, poučila nás, kterak Václavovi bylo čím dále tím trudněji odolati, aby ve vzmáhajících se věku svého zmatcích uhájil královskou moc i autoritu svou: druhá doba představí nám ho, an ztrativ rovnováhu potud stěží zachovanou, co panovník konečně octnul se v takové nicotě, že bez poručníka již ani obejíti se nemohl.

Při výkladu, proč klesl tak hluboko, pronášena již od starodávna proti němu také křivá obviňování, an kupříkladu líčen býval ode mnohých co zuřivec, který libovav sobě ve společnosti kata, svého prý kmotra, dával mučiti aneb popravovati poddané své mimo soud, ba i bez příčiny, pouze dle okamžitého rozmaru. Starší i novější spisovatelé^[1] povídali o příhodách, upomínajících na divošství despotů afrikánských, jako kupříkladu o krvavém sněmu vilémovském, který však na štěstí nebyl nežli vymyšlená bajka.^[2] Dějiny ale dosvědčují, že Václav, přírodou dobrotivý, jen zřídka, drážděn bývaje, v prchlivosti aneb opilosti stával se ukrutným, ale vzpamatovav se, zase vždy toho litoval, nikdy pak nedopustil se z oumysla popravy nějaké proti právu a spravedlivosti.

Zdali pak neschopnost a nestatečnost Václavova, čím dále tím zřejměji najevo vystupující, nebyla dostatečnou příčinou všelikých nehod, se kterýmiž panování jeho potkalo se v dobách těch bouřlivých a zlých? Jen nedomyslnému soudci mohla hmotná i silná postava, hojné známosti, ba i vtip jeho^[3] zakrývati ouplnou jeho nezpůsobilost ku panování. Nemaje ani politických idejí, ani citu pro čest královskou, jsa člověk tělesně líný, ale snadno popudlivý, bez odvahy a podnikavosti, ale vždy svéhlavý jako nějaké rozmazlené dítě po celý svůj život, — nevzdával se přece pretense panovati sám jako někdy otec jeho a vésti vládu osobně. Kéž by jen byl naučil se jako týž otec vládnouti především sám sebou! Ale kdežto Karel IV., dobře vážiti uměv své poměry, k sobě a ke svému prospěchu vábil přední stavy své doby, duchovenstvo i šlechtu, více aby sám je vedl, nežli aby od nich veden byl, Václav naopak plašil je od sebe, s jedněmi zle nakládaje, druhé zjevným nevážením a nešetřením urážeje; kdežto onen, přes všecku osobní svou energii, co nejsvědomitěji šetřil všech oddávna platných práv a forem ústavních, tento měl tuším za to, že celý svět mel přestávati na dobrých jeho oumyslech, třebas sebe svévolněji a násilněji provozováni byli. A namísto lásky a svornosti, panovavší někdy mezi bratřími Karlem IV. a Janem Moravským, nyní nastoupilo sobectví a brojení proti sobě synů jejich, ježto aby zjednali sobě jedni nad druhými některé výhody, neštítili se tytýž ani spolků s nepřáteli rodu svého.

Aby při vsí své nestatečnosti přece sám panování prováděti mohl, pojímal Václav k sobě celé zástupy dvořanů a milostníků stavu nejvíce zemanského a městského, čili takřečených „králových milců“, jakož již vyložili jsme. Sbor těchto „milců“, pouhou jeho libovůlí ustrojených a vedených, brzy stal se jakousito mimořádnou vládou v zemi české, která důrazem svým vynikala sice nade vládu řádnou, ale jí také nezřídka v cestu se stavila, samovolné vkračování jen dobrými oumysly svými omlouvajíc. Nespokojenost vyšší české šlechty s počínaním takovým, příčícím se všem starým řádům a právům zemským, nemohla utajiti se nadlouho; byla by již dříve vypukla v bouři, kdyby král byl neměl toho vzácného buďto štěstí, nebo daru, že do počtu těch milců dostali se téměř samí lidé rázní a stateční. Není nám známo, že by kdo z nich přízně a moci královy nadužíval byl k oučelům sobeckým;^[4] takéť, pokud nám vědomo, vrstevníci nic u nich tak netupili jako nepanský jejich rod a původ.

Královo prchlivé a ukrutné nakládaní s náčelníky knězstva českého roku 1393 způsobilo dojem hluboký, jenž udržel se dlouho v paměti lidu českého: neboť ti, kdo nejvíce utrpěli, nad jiné vyznamenávali se pobožností a dobročinností. Náčelníci šlechty české nemeškali používati doby té ku podvrácení kabinetní královy vlády, u nich více nežli u lidu nenáviděné. V čele všech nespokojenců stál pan Jindřich z Rosenberka, vladař knížecího rodu svého, jenž neméně vynikal vzácným pro dobu a stav svůj literním vzděláním, jako bohatstvím a počtem rytířských služebníků i rozlehlých panství svých. K němu připojili se: Jindřich starší ze Hradce, na Hradci a Telči, starosta rodu té doby velikomocného; Břeněk Švihovský z Riesenberka na Skále; bývalý nejvyšší purkrabě Ota z Bergova na Bílině, nyní náruživý králův nepřítel; Hynek Berka z Dubé na Hohenštejně; Vilém z Landštejna na Lipnici; Jan Michalec z Michalovic; Boreš mladší z Riesenburka na Bečově a Boček z Kunštátu i z Poděbrad. Tito všichni radivše se spolu na tom se snesli, že jim potřebí bylo především získati k sobě přední osoby rodu královského a ve spojení s nimi pokusiti se nejprv o prostředky a cesty mírné.

Markrabě Jošt ani chvíli nebyl na rozpacích, měl-li vstoupiti do spolku, který podával mu čáku k rozmnožení moci jeho. Také král Sigmund přijev z Uher, osobou svou dodal váhy nastávající jednotě panské. Spolek, jejž dne 18. prosince 1393 ve Znojmě král Sigmund, markrabě Jošt, kníže Albrecht Rakouský a Vilém, markrabě míšenský, uzavřeli mezi sebou k obraně i k outoku „proti každému člověku, vyjímaje svatou říši římskou“, právem považován byl za úvod do událostí následovavších; že uzavřen byl na odpor oné klausuli předně a hlavně proti králi Václavovi, toho nejen dokázaly následky, ale vyznali to také oučastníci sami.^[5] Jen zhořelský kníže Jan nedal se odvrátiti od bratra svého a také moravský markrabě Prokop přidal se ke straně Václavově již z té příčiny, že s bratrem svým Joštem octnul se byl v rozbroji, ba i v půtce krvavé.

Ze Znojma král Sigmund, pozván byv od bratra, s velikým komonstvem přijel do Prahy, kdežto zdržel se až do měsíce února roku 1394.^[6] Co tu jednáno a zjednáno, není sice nikde oznámeno, ale dá se uhodnout! dle pozdějších řečí a skutků. Pod přikrytím, jako by šlo jen o jízdu do Říma i obnovení dávné jednoty v církvi — o čemž tehdáž lidé všichni s pobožnou tváří mluvívali, třebas skutkem na to nemyslili —, staráno se tu víceméně zjevně o cíle mnohem bližší. Žádáno jest především oprav jak při dvoře králově, tak i při vládě; král Václav měl se vydati do Říma pro císařskou korunu a míti napotom na péci hlavně záležitosti říše německé; nově povýšení milci měli z rady jeho vyloučeni a na místa jejich postaveni býti mužové rodů vyšších i vzácnějších; markrabě Jošt byl ochoten postaviti se v čelo nově ustrojené vlády a krále zbaviti většího dílu královských jeho starostí. Václav ale zamítal všecky takové návrhy; nenacházeje ve způsobu svého panování nic mimořádného, nercili pak bezprávního, nechtěl naprosto milců svých pustiti od sebe. Král Sigmund, jenž předběžně chtěl za dobré býti s oběma stranami, dne 2. února 1394 s Václavem uzavřel bratrskou smlouvu, v níž ustanovil ho popřípadu i dědicem svým v Uhřích, ale umluvil se také s pány o tom, čeho bylo potřebí k odstranění české té kamarily. Nelze říci, zdali kromě pouhého domlouvání nepokoušíno se již nyní také o donucovací prostředky; nepochybné jest ovšem, že nespokojenci patřili k nim co k útočišti svému poslednímu. Odkládáno však ještě provedení oumyslů, aby nenávidění protivníci, klamnou bezpečností podvedeni, potom překvapením tím snáze poraženi býti mohli.

Teprv dne 5. máje 1394 markrabě Jošt s pány nahoře jmenovanými v Praze zápisem zvláštním vstoupil v jednotu,^[7] v němžto slibovali sobě „věrně beze lsti pod věrou naší dobrou a pode ctí“, že chtěli všickni „v jednotu býti a zemského dobrého hledati, pravdu v zemi ploditi a činiti, a tak vždy po té stati, abychom před se všecko zemské dobré snažně vedli, — až bychom zemi ku právu a pravdě postavili i přivedli, tak jakož jest dříve za našich předkóv ve pravdě stála“. Pakli by proto koho z nich kdokoli jakýmkoli způsobem „mimo zemský běh nebo mimo nález panský“ utiskati chtěl, všichni slíbili býti pomocní, „aby se vždy jemu toho nedálo“. Dle tohoto a všech pozdějších osvědčení nezamýšleli tedy páni nic jiného nežli obnovení dávné ústavy zemské, čili navrácení se ke dřevnímu „zemskému běhu“; bližších a bezprostředných oučelů neudáno v zápisu jednoty. Také potřebné k tomu přípravy umluveny a vykonány v takové tajnosti, že o nich protivníci ani netušili.

V pátek dne 8. máje 1394 vraceje se král Václav ze hradu Žebráku, jemu nad jiné milého, do Prahy zase, na cestě s komonstvem ne hojným zastavil se ve známém podnes Králově Dvoře mezi Počaply a Berounem. Tam přijevše markrabě Jošt a páni jednotníci s malou, ale odhodlanou družinou, ochotně přijati jsou od něho. Jindřich z Rosenberka jav se řečnili ve jmenu všech před králem, slovy dobře namířenými líčil všecky scestnosti tehdejší vlády, oupadek říše jimi zaviněný, pláč do nebe volajících vdov a sirotků, i potřebu, aby jednou již zase lépe bylo; k tomu cíli že páni přišli nabídnouti se králi ku pomoci. Nad tím rozhorlil se Václav náramně; pravilť, že panoval vždy dobře, pomoci nabízené že nepotřebuje a že neopomine potrestati náležitě tuto manů svých opovážlivost. Mezitím ale přibylo branného lidu panského tolik, že celý Králův Dvůr jím přeplněn, a královo komonstvo bez hluku odzbrojeno bylo; několik milců, ježto byli u krále, davše se na outěk, proto více ousměšky nežli zbraní pronásledováni jsou.^[8] Tu pak osvědčovali se páni jednotníci všichni jednohlasně, že za povinnost svou uznávali před bohem i před lidmi neopustiti více osoby královy, ale sdíleti se napotom s ním o všecky radosti i žalosti; pročež aby nyní odebral se s nimi do Prahy a tam s jejich pomocí dle starého řádu aby staral se o dobré obecné, pravdu veda i jistcem jsa pokoje. Jakkoli dlouho se zdráhal, musel přece Václav, vida se opuštěna ode všech svých milých, konečně uznati nezbytí a poddati se. Veden jest nejprve do Berouna, kdežto v refektáři bosáckém připravena proň slavná hostina; potom pod silnou stráží, ježto sloužiti měla za čestný průvod, jeli s ním vítězoslavně do královského hradu pražského, z něhož přívrženci předešlé vlády již nápodobným způsobem také byli vypuzeni.^[9]

Brzy však ukázalo se, že v zemi vůbec nesmýšlelo se o způsobu vlády královy tak jako mezi panstvem. Sotvaže v Praze rozhlásilo se, co se bylo stalo, již měšťané scházejíce a radíce se s oudy vlády svržené, jali se zamykali a přísně ostříhati brány městské, sbírati vojsko vnitř i vně města, hraditi se okolo královského hradu a obléhati jej. V celé zemi dělaly se strany a roty, a na mnoha místech udály se i srážky krvavé, známky to počínající války domácí. Tu pak dne 15. máje vyšel patent královský, podepsaný od pana Jindřicha ze Hradce, jímž stavové Království českého všichni voláni jsou na sněm do Prahy ke dni 31. máje; kdo tam nepřijde, bude prý pokládán za rušitele pokoje a dle toho bude s ním nakládáno; později však odložen týž sněm ke dni 10. června. Vydáno spolu královské nařízení ke všemu lidu, jímž markrabě Jošt vyhlášen byl za starostu Království českého^[10] a přikazováno všem i každému, aby jeho co takového poslušní byli. Pražané však všech tří měst stavili se rozkazům těm na odpor, ježto prý na králi vynuceni byli. Teprv když i takoví páni, kteří králi vždy věrni byvše, k jednotě panské nepřistoupili, jako nejvyšší maršálek Hynce z Lipé, nejvyšší sudí Ondřej z Dubé, nový nejvyšší purkrabě Purkart Strnad z Janovic a Půta mladší z Častolovic, ujišťovali Pražany, že ta byla opravdová vůle králova, aby pokoj zemi navrácen byl,^[11] uzavřeli Pražané s pány nejprv příměří, potom pak dne 4. června i skutečný mír, v němžto výslovně pravilo se, že jen k rozkazu královu spojili se s markrabím Joštem, co starostou Království českého, „jelikož král ho za takového míti chtěl“, a s pány jednotníky, aby jim pomáhali „ploditi krále, pána našeho jmenovaného, a obecné dobré, pokoj a blaho“ v zemi vůbec. Mír tento nazejtří potvrdil král zápisem na to zvláště vydaným.

Mezitím podařilo se králi přece sjednati se podtají s nejmladším bratrem svým Janem, zhořelským vévodou. Dalť ho prositi, aby postaviv se v čelo všech jeho věrných, neopominul nižádného prostředku, kudy by ho vybaviti mohl z moci strýce nenáviděného. K tomu cíli poručil, aby celý jeho tajný poklad dán byl k disposicí vévodově, prose tohoto, aby nešetřil nižádného nákladu, ale jen ke bratrovu dobrému a k věrnosti bratrské obrátil zření své.^[12] Vévoda tedy dne 7. června vydal z Kutné Hory manifest k veškerému národu českému, jakož i ke všem knížatům a stavům svaté římské říše. Pravil v něm, že i on žádán byl, aby spojiv se s jednotou panskou, markrabě Jošta přijal za hejtmana i starostu Království českého, vše „ke cti a ku prospěchu krále i země“: ale že v celém počínaní pánů jednotníků nic mu nebylo lze nalézti, co by vedlo k cíli takovému. Tito zajisté že dotekše se komory apoštolské na Vyšehradě i komory královské a pustivše oheň v mírné zemi, nadělali drahně škod jak zemanům, tak i lidu obecnému; to pak že nikoli nebylo před se bráno ku prospěchu země. Takéť že nikdo nemohl ustanoven býti za zemského správce, leda od krále samého: protož také že bylo neslušné zavazovati se markrabi přísahou, aneb i jen na sněm ke dni 10. června rozepsaný jíti, ježto vydané o tom dekrety neplatny byly, pokudkoli král v cizí moci se nacházel. Konečně volal všecky královy věrné do své a královy služby, žoldu podávaje každému kopiníku a obrněnému střelci po osmnácti zlatých na měsíc a stoje jim za škody.^[13]

Hlas takový, podporovaný podávaním tak zlatým, vzbudil pozor v celé zemi české. Všichni purkrabí zámků královských dostavili se s družinami svými pod jeho velení a celé zástupy žoldnéřů hrnuly se k němu i odevšad; také markrabě Prokop, přišed osobně, zvýšil moc a vážnost nově tvořící se strany královské. Proto vévoda zhořelský octnul se brzy v čele hojného a statného vojska, kteréž mocí svou dobře opříti se mohlo veškeré moci jednoty panské. Zdali v okolnostech takových sněm do Prahy rozepsaný sešel se skutečně, není nám známo; obyčejná však zasedání nejvyššího soudu zemského, počavše dne 12. června, odbývána řádně za předsedání markrabě Jošta.^[14]

Okolo dne 20. června vojsko vévody Jana přitáhši ku Praze, žádalo jmenem královým, aby je pustili do města. Novoměstští otevřevše mu dobrovolně brány své, spojili se tudíž s ním; Staroměstští bojíce se jednoty panské, váhali dlouho, až opravdové přípravy ke ztečení zdí jejich donutily je také ku kapitulaci.^[15] Od té doby páni jednotníci neviděli více na hradě králově dosti bezpečí pro sebe: v noci ke dni 22. června donutivše krále opustiti s nimi hrad pražský v tichosti, vedli ho co nejrychleji do Přibenic, hradu pánům z Rosenberka náležitého, jehož rozvaliny nad řekou Lužnicí nedaleko města Tábora nyní sotva již rozeznati jest. Když ale královské vojsko hnalo se v patách za nimi, odvedli krále odtud do Krumlova, ještě pevnějšího Rosenberkova sídla. Však ani to neposkytovalo jim dosti bezpečí a Václav musel táhnouti s nimi konečně až do Rakous na hrad Wildberg, kdežto dne 5. července odevzdán byl pánům ze Stahremberka k ostříhaní. Tu již měli s ním bezpečí dosti: neb kromě jednotníků nevěděl nikdo v Čechách, kam král Václav se byl poděl.

Královské vojsko nyní polem rozložilo se u Budějovic, kdežto zanedlouho také německými několika zástupy rozmnoženo bylo; neboť knížata říšští, obdrževše zprávu o zajetí krále svého, byli se sešli nejprv v Normberku, potom ve Frankfurtě, a svěřivše starému kurfirstu falckraběti vedení vikariátu v říši, pohrozili české jednotě panské válkou, ač nepropustí-li římského krále bez meškání na svobodu; bavorský kníže Ruprecht mladší (týž, co později dal se voliti na království) i sám osobně přijel do vojska českého. Někteří jednotníci již dříve, spatřivše velikou moc Jana Zhořelského, ukazovali se býti nespolehlivými, ježto podporovali přátely své jen vlažně a nedbale,^[16] takže téměř celé břímě války svalilo se na pány z Rosenberka i ze Hradce, jichžto blízko sebe ležící statkové ukrutně popleněni jsou; jen kníže Albrecht Rakouský poslal markrabi Joštovi a jednotníkům 600 mužů branných ku pomoci, kteří z druhé strany neméně ukrutně zemi hubili. Nedovídáme se odnikud, že by přišlo bylo k bitvě; obě strany bezděky se přesvědčily, že konečně nezbývalo nic než pokusiti se o mírné urovnání.

Po mnohém planém jednání zaručili se konečně vévoda Jan i 50 šlechticů českých, že král Václav jednotě panské udělí ouplnou amnestii a svolí k jistým článkům, ježto týkaly se řádů a práv zemských: avšak že bylo potřebí, aby prve byl na svobodě, nežli by slibem platným k tomu zavázati se mohl. Pročež přiveden byv nazpět z Wildberka, dne 1. srpna odevzdán jest bratrovi svému Janovi, kterýž u velikém průvodu za nekonečného jásání lidu vedl ho do Budějovic, města co do věrnosti cele zachovalého.^[17] Nazejtří potom Václav pánům ze Stahremberka odevzdal slíbený zápis na pojištění, že jim toho, co se mu stalo, nikdy a ničím zlým vzpomínati nebude; k čemuž pak i Ruprecht přivěsil pečeť svou.

Tím více nesnází naskytovalo se co do slibů jednotníkům jmenem královým učiněných. Aby Václav naprosto zapomenouti měl, kterak s ním nakládáno bylo,^[18] i aby jednotě panské co do požadavků jejích ještě i za pravdu dal, — takové vyjednání, zdálo se mu, že nestálo za oběti jemu k vůli přinešené. Také uvázav se hned zase osobně ve správu pokladu svého, bratra tím uvedl do největších nesnází, an nemohl více spokojiti všech, kteří slíbeného žoldu se domáhali. Další příčina k nespokojenosti dána tím, že namístě Sigmunda Hulera jistý rytíř Hereš (nám neznámý) od vévody Jana ustanoven aneb přijat byl za podkomořího měst královských; muselo hned ve všech městech prohlášeno býti, že jediný Sigmund Huler jako prve byl královým podkomořím a že jediné jeho rozkazů mělo býti posloucháno. Že však při tom při všem k obecnému myslí upokojení něco státi se musilo, uznal i Václav sám. Po třítýhodním vyjednávaní dal se konečně navésti, že královskou listinou v Písku dne 25. srpna (ponejprv českým jazykem) vydanou,^[19] ve při o „zemskou pravdu“ (to jest o řád zemský) s jednotou panskou vzešlé, podal se na rozsudek čtyr neb šesti pánů, ježto společně k tomu cíli měli vydáni býti; dále sliboval, cokoli o tu věc se stalo, „toho všem pánům i jich budoucím i všem, kdož jsou proto zašli, nižádnými řečmi ni skutky, ni čím zlým, ani skrze se, ani skrze koho jiného — věčně ve zlém nezdvihati, ani kterými nechutmi jim toho vzpomínati: neb co jsou kolivěk páni k nám byli učinili, to jsou, jakož jsou nám pravili, pro obecné dobré učinili a toho jim dověříme vplně“; konečně nařizoval, aby všichni vězňové, „kteřížkoli v té chvíli zjímáni jsou a slibovali“, z obou stran „prosti byli“ a hradové i statkové ve válce odjatí aby „v témdni“ vráceni byli majitelům svým. Pro větší ubezpečení přivěsili své pečeti k zápisu tomu také Ruprecht, mladší vévoda bavorský, Klem řečený, a Přemyslav, vévoda těšínský.

Najevě jest, že zjednání takové nebylo více nežli odbytí prvního počátku; všichni ti, kterýchž se týkalo, byli s ním nespokojeni. Páni jednotníci, oč se byli snažili, tak málo dosáhli jako i markrabě Jošt; ba naopak cíle svého viděli se ještě další býti nežli dříve, an Václav, povolav zase k sobě milce své, na sobě nedal znáti píle, aby umluvené rozsudí volil aneb voliti dal. Vévoda Jan za své usilování také byl se nadál větší vděčnosti, nežli s kterou se mu bylo potkávati.^[20] Král Václav pak horšil i rmoutil se dlouho nad tím, co se bylo stalo; mysl jeho potud často veselá zasmušovala se více a více; nedůvěra zmocnivši se ho, učinila ho bázlivým a rozpačitým, ačkoli o nic méně samovolným nežli dříve; a poněvadž duch jeho přese vše zalíbení, jež míval v učených hádkách, prost byl vší vyšší a vzletné mysli i snahy, nepotřebí ani věřiti v jakékoli otrávení jeho, ježto prý věčnou žízní ho trápilo,^[21] aby objevila se příčina nemírné chuti k pití, která značila při něm zvláště druhou dobu jeho panování. Však přece porozuměl tomu dokonale, že půtky jeho se strýcem a s panstvem země své ještě nikoli nebyly ukončeny. Proto viděti jest, an nabyv opět moci královské, především staral se o cesty, kudy by poklad svůj zase naplnil, a umlouval se s pány, kteří mu byli věrni zůstali, aby zavázali se hájiti jeho i v příhodách mimořádných.^[22] Také se zahraničnými panovníky obnovoval staré smlouvy, jako s králem francouzským a králem polským, aneb uzavíral nové, jako zejmena se Štěpánem, knížetem bavorským na Ingolstadtě.

Na poslední toto spřátelení musíme si posvítiti trochu blíže, třebas jen proto, aby se ukázalo, kterak nátlak sobecké politiky obdržel i zde vrch nad nejbližšími svazky příbuzenství. Po smrti knížete Fridricha Bavorského na Landshutě († 1392) bratří jeho Štěpán i Jan pohádali se spolu, kdo by syna jeho Jindřicha, příjmím Bohatého, poručníkem státi se měl, a kníže Jan Mnichovský, tchán krále Václavův, proto dne 20. máje 1394 s rakouskými knížaty Albrechtem i Vilémem spolčil se k obraně i k outoku proti všem a každému, nevyjímaje nikoho než arcibiskupa salcburského a Jošta, markrabi moravského. Když tedy on učinil se společníkem nejzjevnějších protivníků královského zetě svého, bratr jeho Štěpán přivítán od krále Václava tím ochotněji, an spolu podporován byl od krále franského, zetě svého. V Bavořích strhla se proto zjevná válka mezi bratřími; Čechy pak i Rakousy hledaly napřed ještě zesíliti se i smlouvami s poddanými svých protivníků. Kníže rakouský Albrecht z příčin nám neznámých zatknouti dal hofmistra svého, bohatého pána Jana z Lichtenštejna na Mikulově i s celou jeho rodinou; a když jeho strýc Matěj z Lichtenštejna zdvihl proto válku proti Albrechtovi, král Václav i knížata Jan Zhořelský a Štěpán Bavorský slíbili pomáhati jemu vší svou mocí.^[23] Naproti tomu všichni knížata rakouští dne 17. prosince ve Vítorazi netoliko s markrabím Joštem, ale i s celou jednotou panskou v Čechách vstoupili v ouzské spojení na sedm let, o jehožto směru a cílech v době takové šířiti se ani nepotřebí.

Poněvadž pak král Václav přes slib svůj v Písku daný nic nečinil opravdového, aby vyhověl žádostem panské jednoty, proto množil se brzy počet pánů nespokojených; nejprv páni Čeněk z Vartenberka i Hašek z Lemberka, potom Jan, biskup litomyšlský, též pan Smil Flaška z Pardubic na Rychmburce, proslulý tehdáž básník a spisovatel český, pak tří páni z Oustí, a konečně několik pánu ze Švamberka i z Riesenburka vstoupili také do jednoty, kteráž pak u pána z Rosenberka v Třeboni dne 10. ledna 1395 novou sepsala i zapečetila smlouvu.^[24] Pověst o tom pohnula krále, že věc tu aspoň zase uvažovav, chtěl nově o ní jednati: ale volav pány k sobě za bezpečným průvodem několikrát, mohl s nimi tím méně dojíti svého cíle, čím neupřímněji sám sobě při tom počínal. Neboť kojívaje protivníky své jen slovy a sliby neurčitými, zasazoval se tím snažněji o zrušení jednoty jejich tím, že i podplacováním vábil jednotníky na svou stranu. To však zdá se že nepodařilo se mu, leda při jediném panu Bočkovi z Poděbrad, a i tu jen tuším necele.^[25] Vévoda Jan Zhořelský, jehožto Václav byl dne 23. máje ještě zvláště zplnomocnil ke všemu, co by vedlo ku pokoji, musil posléze sám na bratra naléhati, aby ouskoky takovými neuvodil dále pokoj obecný v zemi v nebezpečí. Nato tedy vydal král Václav dne 30. máje na Žebráce zápis pánům, ne tak na stvrzení článků zřízení a práva zemského se týkajících, jako raději na pojištění, že mu skutečně předloženi a podáni byli. Postavíme sem, co důležitějšího bylo ve článcích těch, pokusíce se spolu o krátké objasnění stránek, které v nich byly sporné.

1. První a hlavní článek týkal se sestavení a působení nejvyššího soudu zemského čili, jak v zápisu se praví, „kmetovstva“.^[26] Od starodávna vedle krále a knížat domu královského zasedali v něm čtyři přední ouředníci zemští (nejvyšší purkrabě, nejvyšší komorník, nejvyšší sudí a nejvyšší písař zemský), potom arcibiskup pražský a jeho sufragáni (ačkoli tito velmi pořídku se toho oučastnili), dále 12 kmetů, a konečně tolik pánů zemských, kolik se jich kdy sešlo. Nejdůležitější mezi soudci byli dotčení kmetové zemští (latině sluli také scabini terrestres), poněvadž oni jediní oprávněni byli k vykonávaní hlavních funkcí soudních. Jednota panská žádala tedy, aby kmetové ti (doživotní) od krále vždy „s panskou radou“ čili „s pány a zemany“ (tedy na sněmě zemském) jmenováni bývali, jakož prý odjakživa bývalo v obyčeji; dále aby kmetové ti, „přijmouc jiné pány, kteříž by k tomu hodni byli a přirozeni od starodávna“, aby soudili mocně bez překážky, a komuž by co odsoudili neb přisoudili, aby to mocno bylo a toho jim pomáháno“ atd.

2. Spojené s nejvyšším soudem desky zemské aby chovány byly jako za starodávna, i nebyly otvírány leda s panským svolením; ouředníci při nich buďte usazováni od krále s radou panskou; vkladové do nich nedějte se leda ve přítomnosti nejméně tří kmetů zemských a taxy při tom oddávna obyčejné nebuďte zvyšovány.

3. Nejvyšším purkrabím pražským ustanoven bývej od krále obyčejem starodávním vždy s radou panskou „pán zemský urozený“ (tj. v zemi osedlý); a nápodobně děj se při obsazování ouřadu dvorského sudího i jiných, kteří oddávna jen ze stavu panského bráni byli. Článek tento upřímo čelil proti panu Purkartovi Strnadovi z Janovic, tehdáž nejvyššímu purkrabímu a sudímu dvorskému pospolu, jenž pocházel sice ze staročeského rodu panského, ale kromě panství mladovožického, jemu od krále k manství propůjčeného, ani dědičných statků pozemských tuším neměl.

4. „Také aby v popravy ti nesahali, ježto s právem sáhnouti nemají, než popravce k tomu zjednaní podle starého ustanovení.“ Tím, jak viděti, upřímo zatracováno vkládaní se milců králových do přisluhování spravedlnosti, od nás již líčené.

5. „Aby v soudy duchovních světská ruka se nemísila i nevpadala mocí, ani násilna byla duchovním v jich soudech a právích“ — a „též zase soudů světských duchovní ruka buď prázdna“. I tu viděti jest, že pán z Rosenberka nezapomínal na přítele svého arcibiskupa Jana z Jenštejna, ačkoli tento choval se tiše, neoučastniv se jednoty panské.

6. Dále „aby groš dobrý byl obstanoven“, tak jakož císař Karel roku 1378 na to list dal pod svou i krále Václavovou pečetí. Pozorovati jest pohříchu i na pražských groších, ježto zachovaly se z doby kralování Václavova, ustavičné, ač jen znenáhlé polehčování mince.

7. Aby berně královská čili daň pozemková jen ve případech oddávna určitých, a to jen těmi osobami vybírána byla, na kteréž to náleželo, to jest zvolenými na sněmích berníky stavu panského a rytířského. Konečně, aby odstraněn byl neřád ten znova vzniklý, že v městech králových i na zemanech žádáno cla i mýta.

O těchto i jiných méně důležitých věcech měli dle píseckého zápisu zvolení rozsudí učiniti nález, k jehožto zachování zavázati se měli král a vévoda Jan pod pečetmi, pak celý stav panský pro sebe a rytířský i městský také pro sebe pod přísahami. Měl tedy nový zákon od celé země přijat a utvrzen býti. — Nové v celém tom požadavku bylo jen to, že stav panský chtěl zákonem pro všecku budoucnost stvrzen míti obyčej starý, jenž ale postupem věků čím dále tím více měnil se v původním svém významu. Proměna taková pocházela z nenáhlého, ale čím dále tím patrnějšího různění se obyvatelstva v rozdílné stavy politické, ježto spojeno bylo se vzmáhaním se za krále Jana i císaře Karla IV. veškerého feudalismu v zemi české. Za starodávna přízeň královská, vyšší ouřady a znamenité jmění postačovaly byly každému Čechovi, aby bez ohledu na svůj rod uváděn a počítán byl mezi předními pány českými: nyní ale stav panský nechtěl povýšenců takových přijímati více do řad svých, i žádal, aby jen urozenci stavu panského, kteří vládli hojnými statky, dosazováni byli na nejvyšší ouřady zemské.

Král Václav, jakož jsme již pravili, vydal jednotě panské dne 30. máje 1395 zápis o věcech těch, mluvící slovy tak neurčitými, že podobal se více pouhému přiznání, že mu článkové oni podáni byli, nežli stvrzování jejich.^[27] Pánů nespokojených nevole jím neukojena, nýbrž ještě rozmnožena, i válka nová stávala se nezbytnou. Tím pak vévoda Jan Zhořelský octnul se opět v novém poměru k oběma stranám, kteréhož ale, z nedostatku potřebných pramenů, dostatečně objasniti nelze. Dne 15. července 1395 i on přistoupil k jednotě panské,^[28] bezpochyby proto, aby mezi ní a králem tím lépe prostředkovati mohl; neb v listinách z obou stran na to vydaných vytknut byl na předním místě oučel „hledati králova ctného a zemského i obecného dobrého“. Tomu však nejkřiklavěji na odpor stavil se slib, kterýmž markrabě Jošt a pán z Rosenberka jmenem celé jednoty zavázali se ve Světlé dne 9. srpna, že všemožně o to starati se mají, aby moc a vikářství římské říše od krále Václava na rakouského knížete Albrechta převedena byla.^[29] Nelze domýšleti se jinak, nežli že vévoda nevěděl o takovém závazku nových svých jednotníků. Ovšem diviti se jest, když té doby pán z Rosenberka, s vojskem panské jednoty proti králi do pole se postaviv, obořil hrad královský Kugelweit, obléhal Budějovice a dobyl města Vodňan,^[30] že vévodu zhořelského viděti bylo na straně protivníků králových: ale ještě vetší podivení vzbuzuje skutek ten, že Václav ve své urputnosti ani takovými zjevy oblomiti se nedav, na chvíli odvážil se čeliti polem proti všem spojeným nepřátelům svým. Avšak dne 10. srpna odhodlav se ustanoviti bratra nejvyšším hejtmanem v Království českém a slíbiv strhnouti z pole vojsko své v osmi dnech, zplnomocnil spolu téhož bratra ku konečnému vynesení nálezu o věcech ještě sporných mezi ním a jednotou panskou.^[31]

Vévoda Jan, postaven byv co prostředník mezi zarputilé a rozhořčené dvě strany, zdá se že dobrým oumyslem snažil se všemožně o jejich smíření. Jisté jest, že mnohá jednání o to započata, zmařena i opět obnovena jsou, ačkoli podrobné o nich zprávy nás nedošly. Láska, kteréž vévoda v národu vůbec až do své smrti požívati nepřestával, dobré svědectví dává o oumyslech i snahách jeho. Co plnomocný rozsudí vynesl konečně v lednu roku 1396 nález nám neznámý mezi stranami, kterýž ale králi Václavovi tak málo byl vděk, že bratří oba skrze to rozbratřili se navždy mezi sebou. Václav odjav vévodovi nejvyšší hejtmanství v Čechách způsobem velmi nemilostivým, po celé zemi rozeslal dekrety, jimiž zapovídáno bylo poslouchati ho ještě déle; ve psaních o tom vydaných pohřešována slova i nejvšednější zdvořilosti, jakováž mezi bratřími bývala v obyčeji.^[32] Když vévoda opouštěl Prahu, do níž více vrátiti se neměl, nastala v ní bouře, protože většina obyvatelstva srdečně byla mu oddána; Václav sadiv tam novou radu městskou, mysli rozdrážděné sotva uchlácholiti mohl.^[33] Jan vrátil se do zhořelské země své. Tu pak když uvečer ke dni 1. března králevic tento teprv 25letý ve klášteře Neuzelle ouplně zdráv uložil se byl na posteli, nazejtří ráno nalezen tam mrtev. Zdali mrtvice, nebo jed, nebo násilí zavinilo náhlé to oumrtí, zůstalo nevyzkoumáno. Pozůstavilť po sobě jedinou dceru Elišku, v dětinském ještě věku.

Pokud tyto věci se dály, Sigmund, král uherský, choval se naoko nestranně a tiše; nejen proto, že ve vlastní zemi a ve Valašsku proti Turkům dosti měl činiti, ale také že čekal na chvíli, kde by teprv mocí rozhodnou v běh věcí vkročiti mohl. Ku konci roku 1395 dal k Václavovi psaní, ježto dýchajíc nejněžnější láskou a nejvěrnější péčí o bratrovo dobré, cele směřovalo ku provedení návrhů v únoru 1394 umluvených. Především, pravil, potřebí bylo starati se, aby koruna císařská, v rodině lucemburské již takořka dědičná, jí opět odjata nebyla. On (Sigmund) že dověděl se právě, kterak král anglický cestami ukrytými domáhal se císařského důstojenství, podporován jsa v tom ode mnohých knížat neupřímých. Již ze synovské lásky a úcty k nebožtíku otcovi (Karlovi IV.), jenž velice na tom záležeti sobě dal, aby císařství zachoval rodu svému, Václav prý povinen byl přičiniti se bez meškání, aby zjednav sobě titul císařský, všem závistivým soupeřům odjal k němu naději. Čas že k tomu nyní byl příhodnější nežli kdy, an Václav netoliko v papeži měl přítele, ale v milánském vévodovi také služebníka nejvěrnějšího. I on Sigmund že nápodobně ochoten jest pomáhati jemu vší svou mocí: neb bratrova čest leží prý mu na srdci jako jeho vlastní a přes všecka úsilí pletichářů, rozsívajících mezi nima nedůvěru a roztržky, že nepřestane nikdy býti mu bratrem nejvěrnějším a nejoddanějším.^[34]

Tak srdečná ujišťování nemohla minouti se s oučelem, aby krále Václava, při vší svéhlavosti vždy dobromyslného, udobřila s bratrem, zvláště an nyní pomoci jeho potřeboval skutečně. Povolav ho tedy (dne 2. února) k sobě do Čech, k němu, an rychle přijel, plýtval důkazy důvěry a lásky. Již dne 25. února oba bratří královští vyhotovili listy bezpečného průvodu pro markrabi Jošta i jeho společníky, aby přijdouce osobně, dokonati pomáhali narovnání tolikráte počaté a vždy zmařené; dne 1. března, kdežto umřel vévoda zhořelský, obnovili mezi sebou smlouvy dědičné již přede dvěma léty uzavřené a dne 19. března Václav ustanovil Sigmunda i za svého vikáře a náměstka v celé říši římské. Konečně téhož dne osvědčil se Václav, že namístě šesti rozsudí, kteří dle zápisu píseckého voleni býti měli, nyní králi Sigmundovi a markrabi Joštovi samojediným příslušela moc vynésti nález o všech článcích, kteří na sporu byli mezi králem Václavem a jednotou panskou, zejmena pak o zřizování vrchní vlády zemské, o jmenování kmetů zemských a o ražení mince. Markrabě Prokop byv přítomen při těchto jednáních, považován za předního radu krále Václavova; nám však není vědomo, jak daleko sahaly moc a působení jeho.

O velikonoci, dne 2. dubna, od obou zplnomocněných panovníků vynesen nález oddávna připravovaný, cele ve smyslu jednoty panské. Nejdůležitější jeho nařízení týkalo se sestavení kolegium „nejvyšších ouředníků a soudců zemských“. V něm napotom zasedati měli: arcibiskup pražský a biskupové olomucký a litomyšlský, potom páni Jindřich z Rosenberka co nejvyšší purkrabě, Vilém z Landštejna co nejvyšší komorník, Hynek Berka z Dubé na Hohenštejně, nejvyšší sudí, Břeněk z Riesenberka a ze Skály, sudí dvorský, Beneš Škopek z Dubé, nejvyšší hofmistr, Smil Flaška z Pardubic a z Richenburka, nejvyšší písař, a dále páni Ota z Bergova na Bílině, Jan z Michalovic, Boček z Poděbrad a Boreš z Riesenburka. Těchto všech král ssazovati moci neměl, avšak volno mu bylo vedle nich povolati také jiné pány do rady své. Kmety zemskými měli ti zůstati, kteří tehdáž jimi byli, složivše již obyčejné přísahy. Mince měla ražena býti taková, aby do hřivny čistého stříbra nešlo více nad osmdesát grošů. Na základě těchto ustanovení mělo králi všude znova holdováno, pokoj v celé zemi obnoven i upevněn, všecka zboží válkou odjatá navrácena i veškera vláda zemská do dávných řádných kolejí svých opět uvedena býti.^[35]

Po všech dosavadních příbězích byla to věc přirozená, že nález takový krále uspokojiti nemohl. Mezi radami jemu předepsanými byl jen jeden jediný, nejvyšší hofmistr Beneš Škopek z Dubé, kterýž oddávna jemu býval věren a mil: ostatní všichni přiznávali se k jednotě panské. Přece však, vida nezbytí, podrobil se tenkráte, ač bezděky a se stesky. Sigmund již příliš mocně byl ducha bratrova opanoval, aby tento byl hned zase na odpor postavili se mohl. Jmenovaní páni tedy uvedeni jsou v dotčené ouřady a celá vláda zemská zdálo se že směrem novým a pravým ubírala se. Již dne 15. dubna počala se opět řádná zasedání nejvyššího zemského soudu, kdež nově jmenovaní páni zaujímali každý své místo.

O velikonoci již dotčené (2. dubna 1396) také Jan z Jenštejna odřekl se pražského arcibiskupství, v něž o čtvrt léta později (2. července) uvedl za nástupce syna sestry své Wolbrama ze Škvorce, bývalého kancléře vévody Jana Zhořelského. Vévoda ten již předešlého léta počal byl vyjednávati v příčině odstoupení Janova z Jenštejna, ku kterémuž i papež Bonifacius IX. byl svolil; také zvolení Wolbramovo na místo ujce svého schválil papež již dne 5. března 1396. Nevíme, stalo-li se zvolení to cele dle přání krále Václavova; jen tolik jest nám známo, že Václav stejnou dobou papeži přednášel všeliká přání svá za obsazení několika německých biskupství, jakož i patriarchátu aquilejského, uprázdněného smrtí Jana Soběslava Moravského († 12. října 1394), kteráž ale nedošla splnění svého. Také povýšení kláštera kladrubského na biskupství musil se odříci a statky kláštera toho postoupeny nejprv roku 1397 patriarchovi antiochenskému v komendu, později pak novému zase opatu Wernerovi. Léta následujícího Jan z Jenštejna odebral se do Říma, povýšen tam za patriarchu alexandrinského, ale sešel smrtí již 17. června 1400. Wolbram pak vzdalovav se všeho působení v záležitostech světských, nedal nižádné příčiny k žalobám ani půtkám.

Král Sigmund opustil Čechy brzy po urovnání bratra svého s jednotou panskou. Volalyť jej záležitosti jeho vlastní říše tak pilně nazpět, že co nově jmenovaný náměstek v římské říši ani cesty do Němec odvážiti se nemohl. Hrozící od Turků nebezpečí způsobilo, že k jeho prosebnému volání množství křesťanů bojechtivých, zvláště ze Francie, shrnulo se do Uher a vedlo konečně k nešťastné bitvě u Nikopole (28. září. 1396), v níž křesťané ouplně poraženi jsou a Sigmund donucen byl outěkem plným dobrodružství hledati spásy až i ve Středozemním moři.

Vláda v Čechách nově ustrojená, sestavena byvši z živlů sobě odporných, nemohla nikoli zjednati zemi trvalý pořádek a pokoj. Nejvyšší ouředníci zemští vládli a poroučeli v zemi jmenem královým: ale král netajil nikoli, že vůle jejich nebyla vůle jeho a že nezavděčil se jemu, kdokoli poslouchal jich, a ne jeho. Nadarmo snažil se zvláště pan Jindřich z Rosenberka všelijak nabýti u Václava lásky a důvěry: neobdrželť více nežli dočasné utajení hněvu. Nenáviděný od jednoty panské podkomoří zemský Sigmund Huler, zůstaven byv ve svém ouřadě, nepřestával spravovati veškera města královská ve předešlém duchu a směru. Rozkazy sobě odporující nemohly neploditi u vlády rozbroje a nenávisti, u lidu neposlušenství.^[36] Ovšemže ani muži dobromyslní nemohli nerozpakovati se nad králem, který neuměl ani sám panovati rozumně a důsledně, ani snésti spolupanování jiných lidí. A nadto znechutil se Václav u mnohých tím, že v návalu prchlivosti své, když dne 31. máje 1396 ve průvodu Štěpána, bavorského knížete, přišli k němu na Karlštejn markrabě Jošt a šestero pánů jednotníků, dal je tam náhle zatknouti. „Tys to způsobil,“ tak volal na markrabi, „že Švamberk jal posly štrasburské a frankfurtské; tys pobral kupcům veliké zboží bezprávně; ty děláš, že páni proti mně brojí, mně zemi mou hubí a silnice nebezpečny činí: i lépe bude, když ty zahyneš, než aby země i národ hynouti měly. Já byl pravým tvým pánem, ty přísahou i zápisem zavázal jsi se mi k věrnosti, a přeces mne jal i nedobře choval: ale já tě umět budu dobře chovati.“^[37] Ihned také poslal rozkazy do Prahy, za nimiž brány městské uzavírány a všichni lidé markrabovi zatčeni jsou; dalť spolu markrabi Prokopovi do Moravy věděti, aby uvázal se hned ve všecky statky Joštovy. Nezadlouho však utišily se hněvy jeho zase. K domlouvání knížete Štěpána Bavorského, jehožto nemálo dojímalo, že vyprovázeči jeho za důvěru svou ku králi měli u vězení pykati, Václav nejprv na svobodu propustil všecky jaté kromě markrabě a pána z Poděbrad; po několika dnech pak poručil i tyto zprostiti vazby.

Poněvadž pak nahoře dotčení milcové královští byli hlavní příčinou, že povstala jednota panská proti králi vůbec, jest téměř s podivením, že neviděti žádného z nich, an by rázněji byl účastnil se událostí těchto. To však vykládá se z částky tím, že někteří, jako Jira z Roztok a Jan Čúch ze Zásady, co ouředníci dvorští nevkládali se do působení v oboru politickém; z částky také tím, že Václav užíval jich a zaměstnával je kromě Čech, Bořivoje ze Svinař v zemích německých, Hyncíka Pluha z Rabštejna v obojí Lužici. Byliť ještě jiní mužové nežli nahoře jmenovaní, kteří v těchto létech přízně a důvěry královy hlavně požívajíce, ve věcech vládních jí se prokazovali. Mezi těmito zejmena vynikal bývalý nejvyšší purkrabě a sudí dvorský pospolu Purkart Strnad z Janovic; král Václav ztrátu zemských jeho ouřadů nahradil mu tím, že jmenoval jej nejvyšším svým komorníkem a do zástavy propůjčil mu zámků Königsteina i Liliensteina s městem Pernem. Jiný milostník byl pan Štěpán z Opočna, z rodu pánů z Dobrušky, nyní královský hejtman ve Vratislavi; jemu Václav daroval hrad Žleby, odjatý Markvartovi z Vartenberka. Také Heřman z Choustníka, jenž vynikal tuším nad jiné čestným chováním, již v těchto létech požíval zvláštní přízně královy. Všichni tito tří rodem svým náleželi sice ke stavu panskému, ale nevládli jměním znamenitým. O jiných milcích, jako královském komorníku Štěpánovi, příjmím Poduškovi z Martinic, a o převoru maltézském Markoltovi ze Vrutic, nic nám pozoruhodného podati nelze; vedle nich zvláštní přízně královy oučastni byli ještě dva muži stavu městského, Jan z Milheima, zakladatel káply Betlémské v Praze, a Petr z Písku, královský mincmistr na Horách Kutných.

Zatčení náčelníků jednoty panské na Karlštejně novým hněvem popudilo mysli jejich; všichni rozešli se odtud co královi zjevní nepřátelé. Jejich pak přátelé, nevzdávajíce se nikoli vysokých ouřadů svých, užili raději postavení svého, aby přívrženci svými osadili co nejvíce možná ouřadů nižších v celé zemi. Tak podařilo se jim zvláště na Starém Městě pražském opatřiti sobě magistrát jim cele oddaný; jakými prostředky, jest nám neznámo. Proti králi neostýcháno se ani řečí ani spisů nejhanlivějších.^[38] Přece však markrabě Jošt blíživ se k němu zase, byl dne 6. února 1397 po novém vyjednávaní již na tom, aby k zemím koruny české, Moravě, Braniborsku a Lucembursku, kterými vládnul, připojil i obojí Lužici. Umluva o tom již hotová zrušila se zase: avšak o zmatečných těchto událostech tak chudé došly nás zprávy, že o nich v podrobnosti jasně mluviti nelze. Tolik aspoň jisté jest, že tenkráte nepřišlo k válce, kteráž již opět vypuknouti hrozila. Naproti tomu nad hlavami milců strhla se nenadále bouře tím hroznější. Kníže Hanuš Opavský a Ratiborský, nově jmenovaný nejvyšší králův hofmistr, jenž potud pozornosti k sobě ničím byl neobrátil, od některých pánů jednotníků dal se získati k oukladu krvavému. Za příčinou z Němec došlých důležitých zpráv svoláni jsou královi radové o pondělí svatodušním (11. června) na Karlštejn ku poradě. Tu pak, pokud ještě porady trvaly, kníže Hanuš a páni z Michalovic, ze Švamberka i z Riesenburka, vystoupivše ze síně poradní, pány Purkarta z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána z Martinic i převora maltézského dali volati do blízkého pokojíka, branným lidem dobře opatřeného. Když však tito tam ničeho netušíce vstoupili, tu hned povražděni jsou co zrádcové prý královi.^[39] Kníže Hanuš sám počal katovati, panu Strnadovi vraziv meč do břicha. Tři pánové zůstali mrtvi na místě, jen Markolt ještě několik hodin byl naživě. Od té doby kníže u lidu českého vzat byv v ohyzdu, nazýván napotom obyčejně a potupně jen „mistr Hanuš“ (to jest kat).

Když toto se dálo, král Václav meškal nablízku, v Králově Dvoře u Berouna. Provedše katovství své, jeli tedy kníže i společníci jeho ku králi, aby zpravili ho sami o tom, co se stalo. Poklekše před ním podávali mu důkazy o velezrádných oumyslech pánů zavražděných; důkazy, ježto stvrzeny prý byly vyznáním umírajícího převora. Ohavného skutku toho dopustili se, jak pravili, jen z pouhé věrnosti a oddanosti ku králi; tento pak ukázal se přitom tak zpozdilým, že nevěřil-li jim cele, aspoň nelitoval skutku jejich. Absolutorium, které královským manifestem ze dne 13. července 1397 prostředkováním markrabě Prokopa bylo uděleno vražedníkům, náleží mezi nejostudnější dokumenty věku svého.^[40] Kníže opavský nepodržel sice nadlouho ouřadu nejvyššího hofmistrovství: ale brzy nato potkáváme se s ním co s královským hejtmanem hrabství kladského. Jen vypovězení markrabě Jošta z Prahy a z Čech,^[41] brzy po zločinu na Karlštejně spáchaném, zdá se býti znamením, že Václav hněval se na nepochybného strůjce oné katastrofy; takéť současně sesadiv ty konšely pražské, kteří Joštovi byli přátelé, donutil mnohé z nich k rychlému ze země outěku.

Václavovo shovívání vrahům svých milců dá se snad vyložiti za příčinou nebezpečí, kteréž již tehdáž z Němec jemu hrozilo. Za rostoucí nespokojeností německých knížat zdá se že uznal zapotřebí, pro utvrzení pokoje v Čechách, propůjčován se jednotě panské poněkud, aby nepřekážela mu v důkladnějším jednání o věcech říšských. Nebylyť ho tajny ouklady proti němu v Němcích a v Itálii již tehdáž strojené;^[42] pročež aby je zmařil, odhodlav se k delšímu pobytu v Porejní, za svého v Čechách nebytí svým náměstkem a správcem zemským učinil onoho prostředníka Prokopa, moravského markrabě.

Všeobecný mír zemský pro Němce na sněmu říšském roku 1389 zjednaný dávno byl již minul a usilování krále Václavovo prodloužiti jej o několik let nezdařilo se; také náměstenství v říši králi Sigmundovi dne 19. března 1396 udělené zůstalo takořka jen na papíře, an Sigmund za příčinou nebezpečí od vítězného sultána Bajazeta jeho říši hrozivšího ještě byl s německými záležitostmi obírati se nemohl. Celé Německo tedy v o úplném nedostatku řádné vykonávací moci a ve vzkvétání pěstního práva vůbec, ježto zákony nikde nedocházely platnosti, octnulo se v anarchii tak kruté, že neřest ta konečně i těm tytýž stávala se obtížnou, kteří sami ji způsobujíce, z ní také nejvíce kořistili. Nespokojenost v Němcích byla všeobecná; i právem mohlo se naříkati, že Václav nevedl pilnější a důkladnější péče o zamezení křiklavých neřádů. Ale křivda se mu činila, když nepořádky ony jemu takořka samému za vinu přičítány, kdežto k zavedení pořádku netoliko nedopřáno mu ani moci ani pomoci, ale i překážky jeho snahám o uvedení pokoje kladeny, ba i sebelépe míněné prostředky jeho upřímo a schválně mařeny byly.

Od roku 1388, kdež Václav sám o svém odstoupení mluviti byl počal, zdá se, že mnozí knížata říšští žičili se nadějí, že mu nebylo souzeno římskou korunu nositi až do své smrti. O ctichtivých oumyslech markrabě Jošta i Albrechta, knížete rakouského, již jsme připomenuli. Po smrti tohoto byl to zvláště falckrabě Ruprecht, příjmím Klem, jenž za všeobecné nespokojenosti německé jal se obmýšleti vlastní své povýšení; snahy takové jevily se při něm již roku 1396, ač ne-li ještě dříve. K tomu cíli nejvíce mu přispíval spor o mohucké arcibiskupství, té doby zase obnovený.

Po smrti arcibiskupa Kunrata z Weinsberka († 9. října 1396) kapitula mohucká na jeho místo volila kanovníka Gotfrida z Leiningen a král Václav potvrdil jeho. Ale hrabě Jan Nassovský, jenž všemi možnými prostředky nadarmo usiloval byl o vlastní své zvolení, posléze utekl se do Říma a tam přes všechen odpor krále Václava podařilo se mu nabídnutím veliké sumy Bonifacia IX., vždy peněz potřebujícího, pro sebe získati tou měrou, že jej, pod titulem apoštolské provise, mohuckému arcibiskupství formálně vnutil.^[43] Falckrabě Ruprecht stal se hlavní podporou povýšeného tímto způsobem arcibiskupa, obdržev již napřed od něho písemné o tom ujištění (23. října 1396), že co budoucí arcibiskup bude jemu i se všemi přáteli svými nápomocen ke všeliké cti i k důstojenství, po kterých by kdy roztoužil se.^[44] Aby Ruprechtův oumysl, namístě krále Václava státi se králem římským, naznačen byl zřetelněji, nebylo ještě potřebí. Byli tedy na počátku roku 1397 již dva kurfirstové, kteří rozhodně, ač ještě ne zjevně, ukládali o sesazení krále Václava, tudíž předběžně o množení nespokojenosti s panováním jeho. Vešliť záhy ve srozumění se všemi knížaty a městy, u kterýchž jim pozorovati bylo nápodobnou ku králi neochotu; a jakž tehdáž v Itálii věci stály, není divu, že brzy nato spatřiti jest je v důvěrném obcování s Florenčany, hlavními krále Václava nepřáteli.

V Miláně a v jeho podkrají již po celé století panovala rodina Visconti — dlouhá to řada mužů větším dílem velice rázných, kteří ale neštítili se ani zločinu, kdykoli jim hověti bylo panovačnosti své aneb hájiti a ubezpečiti moc svou častěji ohroženou. Od roku 1378 panoval tam Galeazzův syn Jan Galeazzo, nejprv společně se strýcem svým Bernabo, potom sám, otráviv tohoto roku 1385. Nebyloť cíle tak vznešeného, jehožto by duch podnikavý a chytře obezřelý vzdělaného tohoto despoty byl dosáhnouti sobě netroufal. Vojsko jeho dobře ustrojené obyčejně vítězívalo nad hojnými a spojenými nepřáteli; podrobivši mu již Veronu, Vicenzu a jiných více okresů, zdálo se, že celou hořejší Itálii uvede pod jeho panování. Poddané své obtěžoval daněmi tak nemilosrdně, že mnozí opouštěli domy a statky své, jen aby ušli ustavičným od něho zádavám. Naproti tomu jevil však vysokomyslnost právě knížecí ve všem, co směřovalo ku podpoře a rozkvětu vědy, krásoumy a průmyslu v zemi jeho; velebný dóm milánský a nádherné Kartousy u Pavie, jež on postavil, jsou toho svědky nepomíjející až podnes. Veliké této mocnosti, která odolati mohla každému nepříteli, nescházelo již nic, leda — titul: neb pouhý název „hraběte de Virtù“ a císařského náměstka v Miláně zdál se již nebýti dosti přiměřeným postavení tomu, které zaujímal Jan Galeazzo. O ukojení i takové touhy jal se u krále Václava vyjednávati již roku 1394. Mnohá poselství sem i tam vystřídala se, nežli biskupovi novarskému Petrovi Filargovi (potomnímu papeži Alexandrovi V.) podařilo se, že přes odpory fiorentinských do Prahy přišlých poslů obdržel od krále Václava listinu dne 11. máje 1395, kterouž Jan Galeazzo za vévodu milánského povýšen a co man říše římské všem knížatům říšským roveň postaven byl. Znamenitá taxa 100 000 zlatých, jež Václav sobě za to platiti dal, zdá se že velice přispěla k uzavření té smlouvy; přišlať králi vhod, když pokladnici svou, od vévody zhořelského ve válce loňské vyprázdněnou, opět naplniti se snažil. V září potom králův rada Beneš z Choustníka na milánském náměstí před kostelem sv. Ambrože uprostřed velikých slavností novému vévodovi odevzdal císařský diplom a insignie jeho důstojenství.

Tímto a podobnými důkazy přízně, ježto moci nového vévody hmotně nemnožíce, ve mravním ohledu ji tvrdily, Václav získal si v Itálii služebníka neméně věrného nežli mohutného, jehož oddanost při zamýšlené vždy ještě císařské jízdě do Říma nabývala proň váhy důležité. Naproti tomu Florenčané, ježto v novém povýšenci viděli nejnebezpečnějšího protivníka svého, stali se mu zato nepřáteli naprosto nesmířitelnými. I hledajíce tudíž spolčení s knížaty v říši nespokojenými, líčili jim nebezpečí, ježto hrozilo prý říši povýšením Viscontů, a přičiňovali se sami také, pokud mohli, aby nenáviděný od nich král Václav svržen byl z trůnu.^[45] A skutečně povýšení toto Viscontů bylo nejpřednějším článkem v žalobách, které od kurfirstů potom proti Václavovi vedeny byly: — zvláště proto, že krok tak důležitý dovolil byl sobě bez jejich vědomí a svolení.

Když tedy v měsíci srpnu 1397 král Václav opět vrátil se do Němec, zdálo se, jako by zdvojeným úsilím hned vše zmeškané nahraditi, vše zmatené urovnati a příčiny ke stížnostem i žalobám najednou odstraniti chtěl. Počátek učiněn dobytím a obořením hojných hradů loupežnických; potom zrušeno i zapovězeno spolků protizákonných drahně, i urovnáno mnoho sporů mezi stavy a obyvateli rozličnými, konečně pak pro uvedení všeobecného míru do země rozepsán sněm říšský do Frankfurta nad Mohanem. O jednání sněmu toho není sice v podrobnosti více známo, nežli že dotčený všeobecný mír zemský skutečně uzavřen a dne 6. ledna 1398 od krále Václava na plných deset let prohlášen byl. Ale jak chatrná byla některých kurfirstů ochota podporovali krále svého ve blahodárném díle tomto, brzy zjevilo se skutkem tím, že falckrabě Ruprecht a mohucký i treverský arcibiskupové již dne 3. března odvážili se vlastní svou mocí obmeziti trvání onoho míru na pouhých pět let.

Ještě ošemetněji chovali se kurfirstové ti, když jednalo se o velikém rozkolu církve západní a uklizení jeho. Za příčinou Václavovy nečinnosti a zvláště pilného naléhaní pařížské university král Karel VI. Francouzský již roku 1394 ujal se byl iniciativy v té věci velmi opravdově a důrazně, sahaje tím do vrchní opravy církve křesťanské, kteráž dle obecného smýšlení onoho věku nepříslušela nežli jedinému císaři a králi římskému. Měliť ovšem národové obedience avinionské, zejmena Francouzové i Španielé, příčinu ještě naléhavější starati se o uklizení rozkolu, byvše v minoritě a nemohše tak snadno nevážiti sobě obedience protivné, jako ti národové, kteří poslouchali Bonifacia IX. v Římě, to jest Italové, Němci, Angličané, Skandinávci, Poláci a Uhři; takéť odpor věty té, že „pravý papež církve římské neměl hledati se v Římě“, snáze i obecnému lidu padal do očí. V Avinioně po smrti Klemensa VII. roku 1394 za jeho nástupce proti vůli Karla VI. volen byl Aragončan Petr z Luny, jenž oblíbil sobě jmeno Benedikta XIII. Nyní tedy Karel VI. dle návrhu pařížské university usiloval o to, aby papežové oba, Bonifacius i Benedikt, kompromisem společným odřekli se důstojenství svého, načež pak obojí kolej kardinálů, spojíc se v jednu, voliti měla nového jednoho papeže; kdyby papežové oba toho učiniti nechtěli, měli by k tomu donuceni býti. K návrhu takovému již svolení své dali králové anglický, kastilský a navarský; Karel VI. pak především našeho krále Václava, s ním pak Němce a Čechy vůbec pro týž návrh získati se snažil. Poslové od něho v té příčině jak dříve několikrát, tak posléze také při sněmu frankfurtském u Václava byvše, tenkráte navrhovali, aby králové k tomu cíli osobně se sjeli.

Král Václav a Bonifacius IX. až do konce roku 1396 vždy spolu byli v dobré míře, ačkoli papež ten při obsazování biskupství a jiných církevních beneficií v Německu takovým způsobem se choval, jakovýž každého méně netečného krále již dávno byl by musel rozdrážditi. Avšak i po usazení Jana Nassovského v Mohuči neustal Václav ve své dobré vůli k Bonifaciovi,^[46] a jen k naléhaní university pražské^[47] odhodlal se povoliti žádostem poslů franských, podávaje se k žádané od Karla VI. schůzi. Tu ale postavili se právě ti na odpor, kdo nejvíce tomu napomáhati povinni byli: kurfirstové porejnští. Dlouhé psaní, kterým falckrabě Ruprecht Václava z té schůze zrazoval, zachovalo se podnes;^[48] mezi mnohými důvody ničemnými a tytýž i urážlivými, které falckrabě přednášel, zdá se nám, hledě ku piklům již tehdáž počavším, že zvláštní pozor zasluhují slova Ruprechtova, že prý „Václav obedience své nesměl odejmouti tomu papeži, který potvrdil ho v důstojenství krále římského, ač chtěl-li, aby také jemu poslušenství právem odepřeno nebylo“.^[49]

V měsíci březnu 1398 Václav osobně z Lucemburka zajel do Francie. V jeho komonstvu byli: jeho nejvyšší kancléř a přední rada Václav Králík z Buřenic, antiochenský patriarcha, vévoda opavský Hanuš, Jan, mladší hrabě ze Sponheimu; dva milcové, Hyncík Pluh z Rabštejna i Jan z Milheima; Hubard z Alter, senešal lucemburský, a jiní knížata i páni němečtí a čeští. Dne 23. března vjel do Remeše slavně; Karel VI. vyjev mu vstříc před město s knížaty rodu svého, přivítal krále římského, svého zdávna očekávaného příbuzného, se ctí neméně okázalou jako s pilně odměřenou etiketou — jelikož králové franští přihlédali k tomu vždy žárlivě, aby do úcty z jejich strany prokazované nic nevcházelo, co by podobalo se nějakému holdování a uznání práva císařského také nad Francií. V porovnání ke francouzské jemnosti a spanilomravnosti král Václav, pro přirozenou neokrouchanost svou, zračil se téměř jako nějaký barbar; všeliké jeho nezpůsoby v Remeši staly se dvořanům francouzským předmětem kritik a pomluv hojných.^[50] To však ovšem nemělo vlivu na rozhodnutí otázek, o které sjezd se byl stal. Václav ukázal se ochotným ku podporování kompromisu od universit pařížské i pražské k obnovení církevní jednoty navrhovaného; za to ručí již i ten skutek, že kancléře university pařížské Petra z Alliaku, proslaveného spolupůvodce návrhu onoho, mezi tajné rady své přijav a na biskupství kameracké povýšiti pomáhav, napotom užíval pomoci jeho v té věci. Přece ale nemohl v Remeši k ničemu dále zavázati se, nežli že krále uherského a polského i knížata říšská chtěl a měl navoditi k tomu, aby přistoupili k návrhu kompromisu, oba pak papeže, a zvláště Bonifacia IX. přemlouvati k odstoupení dobrovolnému.^[51] Ihned Petra z Alliaku spolu s písařem svým Mikulášem z Jevíčka vypravil proto k Benediktovi XIII., u kteréhož ale tito potkali se s odpovědí vyhýbavou. Mimoto jevil Václav také ochotu neteř svou Elišku, dceru někdy Jana, vévody zhořelského, i jediného té doby naživě byvšího potomka rodu lucemburského, tudíž nadějnou snad dědičku koruny české i uherské, zasnoubiti synovi Ludvíka Orleánskeho, bratra krále Karla VI.^[52]

Vraceje se do Němec, král Václav dne 1. června v Kobolenci s falckrabím Ruprechtem silně se pohádal. Žaloby vedeny tu proti žalobám a falckrabě potahován i k odpovídaní za ouklady proti králi nově strojené. Co vše událo se, není známo podrobně: jen z listiny od falckrabě dne 3. srpna tohoto léta vydané dovídáme se, že později omluvivše, došel i k odpuštění od Václava, pročež ho i ujišťoval, že „chtěl ho míti napotom za milostivého pána i sloužiti věrně Jeho Milosti, jakž náleželo“.^[53] Dle toho měl tedy plánů, kteréž zapíral, i skutečně odříci se: on ale naopak brzy nato spolčil se ještě oužeji s Bonifaciem IX., lekajícím se Václavova s Karlem VI. spojení, aby také jeho strachů před sesazením užil ku prospěchu svému.

Neboť Václav ovšem čím dále tím rozhodněji podával se k návrhům od universit hlásaným, aby papežové oba, kdyby jinak nešlo, i donucením k resignaci přivedeni byli. Poselstvím již z Němec k Bonifaciovi IX. vypraveným oznámil mu byl svou o to žádost, ale nepotkal se s žádoucí odpovědí. Papež vždy žádal, aby Václav především přijel do Itálie k dosažení koruny císařské; pak že i on společně s ním přičiní se s větším prospěchem k obnovení jednoty církevní. Ale poněvadž bylo najevě, že Václav k jízdě do Říma sotva pohnouti se dá, Bonifacius žádal také, aby aspoň bratr jeho, král Sigmund, na jeho místě do Itálie přijel, s nímž by prý kroky potřebné umluviti se daly. K žádosti takové nesvolil žádný z obou královských bratří. Ba Václav usiloval nyní o svolání jakéhosi sjezdu světských panovníků ve své říši, aby všichni oni ustanovili se na něčem společně; poznamenalť zajisté právem v odpovědi králi franskému dne 16. října dané,^[54] že svolení všech těch knížat bylo nevyhnutelně potřebné, ač mělo-li se skutečně dojíti cíle. Po několika sem i tam prošlých poselstvích zůstáno konečně na tom, že o vánocích 1398 králové uherský a polský, markrabové moravští, slezští knížata i říšští někteří mají sjeti se u krále Václava ve Vratislavi a uraditi se zespolka, čeho k jednotě církevní bylo potřebí. Ale když blížil se den ten, upadl Václav v tak těžkou a dlouhotrvalou nemoc, že musel dáti sjezd odvolati; povídce, že by ho byli chtěli otráviti, odpíral i sám ve psaní daném k papeži Bonifaciovi.^[55] Když pak tělu jeho, přirozeně silnému, pomocí slavného lékaře M. Albíka z Uničova, profesora lékařství na universitě pražské,^[56] vrátilo se předešlé zdraví, přál si Václav svolati dotčený sjezd zase do Prahy a zval k němu i kardinály obou obediencí: ale tu zase naskytly se jiné politické překážky, kterými netoliko sjezd ten, nýbrž i všeliké pokusy o jednotu církevní vůbec odročeny jsou na dobu neurčitou.

Již ve prvních měsících roku 1399 zjevily se u jednoty panské v Čechách a v Moravě opět nepokoje, které potáhly k sobě veškeru královu pozornost: ale o příčině, vzrůstu a způsobu jejich příliš chudé památky té doby nepodávají dostatečného světla. Plnomocenství, kteréž král Václav dne 16. dubna 1399 udělil normberskému purkrabi Fridrichovi, aby přičinil se k urovnání nových těch zmatků ve spolku se Sigmundem, králem uherským, jest nám znamením, že i tento poněkud jich se oučastnil; a další události poučují nás, že dřevní strany zaujímaly sice vůbec opět dávné postavení své, ale že do neutěšených půtek těch i mocně vkládal se ctižádostivý Ruprecht, falcký kurfirst. Došloť opět k domácí v Čechách válce: ale o průběhu jejím není nám více známo, nežli že vojsko královo, dlouho leževši před Horaždějovicemi, odtud s velikou puškou táhlo k dobývání pevného někdy hradu Skály, náležitého panu Břeňkovi z Riesenberka.^[57] Že muže tak šlechetného, jakový byl někdejší nejvyšší sudí zemský Ondřej z Dubé na Zlenicích, v rozbrojích těchto i s příbuznými jeho spatřujeme takořka v čele strany královské, budí u nás příznivý pro královu pravdu předsudek; staří milcové, jako Jiří z Roztok a na Krakovci, Jan Čúch ze Zásady, Sigmund Huler na Orlíce, Filip Louta z Dědic a jiných více, nezůstali ovšem také nečinní. Příměřím dne 15. června až do dne 6. ledna 1400 uzavřeným zastaveno krveprolévaní a plenění země, a již dne 13. července mělo zvolených od obou stran osm rozsudí učiniti v Benešově nález a pokoj o všecky věci dle přísah již dříve složených.^[58]

Zdali nález takový stal se skutečně v určité době, není vůbec známo; ale tím jistější jest věc, že země ještě dlouhý čas nevešla v požívaní pokoje. Nevole jednoty panské neukojila se, nýbrž obrátila se v jinou stranu; předmětem a cílem jejím stal se markrabě Prokop Moravský. Jako dříve několikrát, tak i roku 1397 opět, když ubíral se král Václav do říše německé, složil byl vrchní vládu v zemi na svém místě do rukou toho markrabě. Dle akt některých, ježto z té doby se zachovaly, dalo by se souditi, že nový správce zemský pilností svou nic sjíti nedav, panoval a řídil snad i více, nežli bylo potřebí. Buď však tomu jak buď, o tom aspoň není pochyby, že Václav byl spokojen se správou bratrance svého. Neb nejen zapsal mu znamenité sumy peněz na hradech Bezdězi, Potenštejně a jiných, ale když v měsíci prosinci 1398 sám upadl v již dotčenou těžkou nemoc, opět mu svěřil vrchní vládu v zemi. Méně spokojeným nežli král ukazoval se býti národ s markrabovým řízením; z jaké příčiny, nelze nám dolíčiti. Největší však nespokojenost a nevoli jevila jednota panská; i uzavřela především svrhnouti jeho, buďto že měla skutečné příčiny k nespokojenosti, aneb že jen odstraniti hleděla nevhodného mezi ní a králem prostředníka — jakoby nějakou tohoto záštitu. Ještě před koncem roku 1399 markrabě Jošt, litomyšlský biskup Jan a pan Ota z Bergova osobně zajeli ku králi Sigmundovi do Budína,^[59] chtějíce popuditi ho proti Prokopovi k boji „až do těch hrdel“; což se jim i dokonale podařilo: neb již 18. ledna 1400 král Sigmund a markrabě Jošt, Jan, biskup litomyšlský, Jindřich z Rosenberka, Boček z Poděbrad, Hynek Berka z Dubé, Ota z Bergova na Bílině, Jan z Michalovic, Jan z Vartenberka na Děčíně, Jan a Jan, strýci z Ústí, Beneš z Dubé, Póta starší ze Skály, Smil Flaška z Pardubic na Rychemburce, Heřman z Potenštejna na Lopatě ajv. zapsali se sobě v Jihlavě proti markrabi Prokopovi a Sigmund vyzval i všecky obyvatele země české k boji proti němu jakožto původci všech prý roztržek, až by konečně zničen byl i se společníky svými.^[60]

Tyto v Čechách vzmáhající se bouře kurfirstům porejnským, ježto již proti Václavovi se byli spikli, velice přicházely vděk; i jest se domýšleti, že neopominuli podněcovati jich dle možnosti. Již dne 2. června 1399 byli se v Marburce sešli pro užší mezi sebou se spojení a k své straně potáhli také Rudolfa, saského kurfirsta; později scházevše se několikrát v Mohuči a ve Frankfurtě nad Mohanem a sílivše se přistoupením několika knížat (jako Štěpána i Ludvíka, vévod bavorských, též markrabě míšenského, Heřmana, lankrabě hesského), umlouvali a usnášeli se neukrytě v oumyslu o sesazení krále; jakož pak již v měsíci září 1399 prohlásili v Mohuči zjevně, že chtěli voliti a ustanoviti jiného krále římského.^[61] I byloť nadarmo, že Václav plnomocníky své do Němec posílaje, do Normberka rozepsal několikero sněmů, na kteréž knížata nepřicházeli, a že podával se k jednání o knížecích stížnostech i k úklidu jejich. Však již nutno bylo, aby král po konečném jakémkoli uklizení domácích zmatků českých, se znamenitou mocí brannou osobně do Němec se zabera, potáhnul tam k sobě všecky ještě věrné, a zvláště města říšská, vrtkavé pak opět přivedl ku poslušenství svému, pak aby zjevné odpůrce na hlavu porazil i o moc jejich připravil, aby se dle možnosti vyhovělo všem slušným národu potřebám. K tomu však nedostávalo se mu potřebné odvahy, přičinlivosti a setrvalosti; těšívalť obyčejně knížata jen bratrem svým králem Sigmundem, jehož co nejdříve do Němec přivésti a s jehož pomocí vše v Němcích ke všeobecné spokojenosti spořádati sliboval, kdežto Sigmundovy myšlenky a péče pohříchu cele jiným směrem se braly. Neméně nerozmyslně a zpozdile choval se Václav v záležitostech českých: když bouře sehnala se nad hlavou Prokopovou, nenalezal odvahy ani ujmouti se ho zjevně, ani zjevně odříci se ho. V největší nouzi vydařilo se aspoň poněkud ku prospěchu jeho uzavření spiklých kurfirstů ze dne 1. února 1400, že nový král římský neměl volen býti leda z rodin následujících: bavorské, saské, míšenské, hesské, normberské aneb württemberské; neboť odepřením trůnu císařského celému rodu lucemburskému knížata rodu tohoto snáze hnouti se dali aspoň k odročení domácích sporů svých, k uzavření příměří mezi sebou a ku podvolení se pod Václava co mocného rozsudího.^[62] V oumyslu přivábiti některá knížata říšská, zvláště pak bavorská, do Prahy, aby s nimi vyjednávati mohl, vykonal Václav dávné předsevzetí o korunování manželky své Sofie: toto dálo se v kostele sv. Víta v Praze se slavnostmi obyčejnými dne 15. března 1400. Knížata však nevšímali si toho, a žádný vévoda bavorský neukázal se v Praze, aby přítomností svou dodal lesku slavnosti sestřině a tetině; jen Lucemburáci Sigmund a Jošt, Jan, purkrabě normberský, slezští knížata i pánové čeští dostavili se k ní; poslední, jako Jindřich z Rosenberka, Hynek Berka z Dubé a Jan z Michalovic, k vykonání svých při korunování ouřadů; jen markrabě Prokop nesměl odvážiti se také do sboru svých nyní ouhlavních nepřátel. Uzavřeno tu, dle rady Sigmundovy a Joštovy, aby král Václav osobně co nejdříve se znamenitou mocí odebral se do Němec, a stavům českým ke dni 9. dubna uložen sněm, na němž o spravování království za královy nepřítomnosti rozhodnouti se mělo.^[63] A přece opět nedošlo k výpravě tak pilné potřebné, an Václav neuměl prováděti oumyslu svého, Sigmund pak a Jošt nedbali leda o své osobní prospěchy. Nebezpečí ani potupa rodu jejich nebyly jim překážkou, aby neobořili se opět válkou proti Prokopovi, která od měsíce dubna do konce srpna 1400 se štěstím střídavým vedena byvši,^[64] králi Václavovi opět ani Čech opustiti nedala.

Není pochyby, že by Václav mocným a důrazným najevo vystoupením i nyní ještě mohl byl zmařiti všecky porejnských kurfirstů ouklady: pocházejíce zajisté tito ne ze vlastenectví, ale ze sobectví hrubého, postrádali také všeliké mravní podstaty a důkladnosti. Co do oumyslu sesaditi Václava, mohlť spolek celý býti svorným: ve zdání však, kdo by jeho v říši nástupcem býti měl, nebyl svorným. Říšská pak města ještě s myšlenkou odepříti králi poslušenství ani skutečně neobírala se, ježto oumysly knížat spiklých před nimi potud bývaly tajeny; teprv na sněmě držaném ve Frankfurtě ode 26. máje do 5. června 1400, na kterýž i poslanci několika měst přijeli, věc tato zjevně byla uvažována. Tu pak Rudolf, saský kurfirst, dal zjevně věděti, že na trůn římského království povýšena míti přál sobě zetě svého Fridricha, vévodu brunšvického; což když nepotkalo se s souhlasem u porejnských kolegů jeho, on s přívrženci svými sněm opustiv v nevoli, na cestě u Fritzlaru na mohuckém ouzemí od ouředníků tamějšího arcibiskupa přepaden a jat byl. V půtce o to svedené Fridrich, vévoda brunšvický, přišel o život — náhodou prý, an příliš odvážlivě postavil se byl na odpor. Arcibiskup mohucký Jan snažil se potom očistiti se přísahou, že zoumyslné té vraždy nikterak nebyl oučasten: ale nepodařilo se mu přesvědčiti o své nevině ani souvěkých lidí, ani potomstva. K vyvrácení pak pochybnosti několika měst, byl-li také spravedlivý ten způsob, kterak kurfirstové chovali se ku králi, pohnán jest Václav od knížat, aby přijda dne 10. srpna nejprve příštího do Lahnsteina, odpovídal za nedostatky při říši, ježto mu za vinu byly přičítány.

Velmi důležité jak samo v sobě, tak i pro své následky bylo chování se papeže Bonifacia v záležitosti této. Papež ten, podtají s knížaty nespokojenými vyjednávaje, schvaloval počínaní jejich, králi Václavovi nic o tom znáti nedav; ba naopak zdálo se, že nastal mezi nima poměr nejpříznivější, když dne 15. června 1400 král Sigmund uvolil se, že zajeda osobně k papeži na místě bratrově a s jeho plnou mocí, urovná se s ním o všech naskytlých nesnázích. Neb ačkoli Sigmund ještě meškal s jízdou svou, zdálo se přece, že Bonifacius IX. pro Václava cele získán byl, an ještě dne 26. srpna 1400 ujišťoval ho psaním, že co do stavu a důstojenství jeho byl hotov hájiti a chrániti jeho něžností otcovskou, třebas i s nasazením vlastni krve své.^[65] Tím větší byla pak Václavova prchlivost, když později dověděl se, že Bonifacius povzbuzoval byl a sílil knížata k odboji proti němu.^[66]

Poněvadž pak Václav, jakož samo sebou rozumělo se. nevážil sobě půhonu cd vzpurných vasalů naň vydaného, knížata říšští v Oberlahnsteinu dne 20. srpna 1400 pokročili až k formálnímu jeho ssazení. Před shromážděním nevelmi skvělým (neb kromě čtyr porejnských kurfirstů byly přítomny jen dvě knížecí, čtyry hraběcí, čtyry rytířské osoby, málo šlechty, ale drahně lidu obecného) arcibiskup mohucký četl nejprv tyto žaloby na krále Václava: 1. že co opravce církve nezjednal jí pokoje, 2. že umenšil říše, Visconty povýšiv za milánské vévody, 3. že mnohé k říši spadlé odoumrtí v Němcích i v Itálii propůjčil zase dále, 4. že vydával blankety, jichžto nadužívati se mohlo, 5. že nestavil nepokoje a záští v říši vypuklé, 6. že osobně mnohých ukrutností se dopustil, a konečně 7. že nestaral se vůbec o církev ani o říši, přes všecka o to proti němu došlá napomínaní: pročež že knížata usnesli se ssaditi jeho co „nepotřebného, nečinného i nedbalého menšitele i nehodného správce svaté římské říše“. Nazejtří potom tři arcibiskupové dle umluvy volili falckrabi Ruprechta za krále římského; na ostatní tři hlasy kurfirstské, český, saský a braniborský, nebráno při této volbě ohledu.

Chování se spiklých knížat proti Václavovi docházelo již u souvěkého lidstva málo chvály: za naší pak doby nižádnému soudnému dějepisci netane na mysli omlouvati, tím méně ospravedlňovati je. „Důvody položené v nálezu sesazovacím,“ praví jeden z nejhodnějších dějepisců německých,^[67] „tak jsou jalové, nedůvodné a zjevně nepravdivé, že věru diviti se jest, kterak kurfirst mohucký, jenž sám jediný pečetí svou stvrdil listinu sesazovací, ač prý to činil jmenem všech kurfirstů, odvážiti se mohl ku předložení jejímu stavům říšským.“ Některé z důvodů těch mohli bychom ovšem uznati za pravé, kdyby jen na žalobníky nepadala při nich vina větší nežli na žalovaného.^[68] Naproti tomu i desítileté neblahé Ruprechtovo kralování posloužilo za důkaz, že ani schopný panovník nebyl s to, aby uhojil vady do poměrů německých té doby hluboce vniklé. Příklad hojných jeho a vždy daremných úsilí mohl by Václavově nečinnosti téměř býti za omluvu. Ale příběh onen lahnsteinský a rozdvojení skrzeň koruny říšské mezi dva panovníky, co do Čech, a tudíž i co do říše německé, potáhlo za sebou následky mnohem vážnější, nežli až podnes obecné nese domnění; jakož o tom časem svým šíře vykládali budeme.

Když dne 30. srpna došla krále Václava pověst o jeho sesazení, rozlítiv se náramným hněvem, přísahal k sv. Václavu, že urážky té nenechá bez trestu; jeden z obou že zahynouti musí, on, aneb Ruprecht. Také markrabě Jošt, té doby v Praze jsa přítomen, pomstu sliboval za zločin takový, sice že by v bradě své ani chloupku podržeti nechtěl.^[69] I uzavřel sice pokoj s bratrem Prokopem a na chvíli nastalo ouplné smíření všech čtyř potomků rodu lucemburského: ale právě v rozhodné této době, kdežto jim hájiti bylo rodu svého postavení, ba i čest ve křesťanstvu, ukázalo se, že neměli k tomu ani hlavy ani srdce, že vládlo jimi nejpodlejší sobectví a že neostýchali se, se zapřením citu přirozeného, za několik hřiven ouroků více neb méně prodati a zraditi vlastní krev svou. Dějiny české neznají zjevů ostudnějších, nežli kteří v těchto létech za slabotou a urputností, lakotou a lstí, pychem a ukrutností rozených náčelníků státu střídali se u veřejnosti, až konečně starý stroj státní, vysíliv se nezpůsobilostí svých ředitelů, zastavil se i ustoupil novému živlu živoplodnému.

A poněvadž Václav za těchto let již netroufal si rozhodnouti se k čemukoli sám,^[70] vypravil rady své ke bratrovi s pilnou prosbou, aby nemeškal přijeti do Čech. Teprv po dlouhém zdráhání dav se k tomu Sigmund pohnouti, přitáhl s vojskem znamenitým až k Hoře Kutné; a také markrabě Jošt dostavil se s jednotou panskou do kláštera sedleckého. Tu pak jednalo se nejprve o cenu, za kterouž Václavovi proti nepřátelům jeho pomáhati se mělo. Mělť nejen zapravovati všechen náklad na válku, čemuž bezpochyby ani neopíral se, ale jednota panská požadovala napřed ještě vyhovění všem svým dávným stížnostem a Sigmund stál na tom, aby mu Václav nejen hned Slezsko i Lužici odstoupil, ale i veškeru správu Čech cele do rukou odevzdal. Požadavky tyto nemírné tak rozjitřily Václava, že dal přivésti koně svého a odjel na místě pryč, shromážděných ani nepozdraviv. To stalo se asi v polovici měsíce října 1400. Tím ale přišel král i o poslední své přívržence v Němcích, zejmena o všecka města královská, kteráž mu potud věrna zůstala; neboť vidouce se zklamány v naději na pomoc tolikrát slibovanou, také ona jedno po druhém přistoupila ke straně Ruprechtově.

Neslušnými požadavky nejbližších svých příbuzných a jednotníků českých podrážděn jsa, dopouštěl se nyní Václav opět skutků náruživých a libovolných v panování svém,^[71] kteří nemohli nedotýkati se odpůrců jeho bolestně, ale také neztrpčiti jich ještě více nežli dříve. Nemůžeme nedomýšleti se z jeho strany provinění skutečně hrubých proti právu, když i takové muže již spatřujeme odvraceti se, kteří posavad vždy věrně jeho se přidrželi, jako pražský arcibiskup Wolbram a páni Jan Krušina z Lichtenburka i Póta z Častolovic. Vzdorokrál Ruprecht, jenž měl přátely své v Čechách, neobmeškal také ničeho, čím se koli zmatky v zemi a nesnáze protivníkovy rozmnožiti mohly: a pohříchu nejen u markrabí moravských, ale také u českého panstva potkával se s hojnou ochotou. Panská jednota spolčila se s ním formálně^[72] a on pomocí markrabě Jošta také markrabí míšenské, purkrabí normberské a biskupy bamberskeho i würzburského do pole vyvedl proti Václavovi. Z druhé strany mohl Ruprecht u papeže vychloubati se tím, že markrabě Prokop, jenž opět s bratrem svým byl se rozdvojil, se 40 zámky svými konečně až i službě jeho (Ruprechtově) se přikázal.^[73] O událostech těchto, k víře nepodobných, pochybovati nelze, ačkoli není vědomo, kudy a kterak se zběhly. Válku proti Václavovi ouředníci falckrabovi již na podzim roku 1400 počali dobývaním hradů a měst některých na hranicích českých a falckých, které od té doby nebyly k Čechám opět připojeny. Zjara roku 1401 válka ta přenešena přes hranice české a Ruprechtův syn Ludvík sám přes Šumavu vedl hojné zástupy branné: tu však staročeské řády válečné, směřující jen k pouhé obraně, podaly důkaz, že postačovaly tytýž k oučelu svému, zvláště an národ vůbec, nenásledovav příkladu šlechty, králi svému zůstal byl věren. Ruprechtovy korouhve neměly štěstí vnitř země české; pročež on uzavřev příměří v Amberku dne 20. června, dal se u vyjednávaní, kteréž odbývati se mělo sjezdem ve Mnichově nad Lesy, městečku lankrabi leuchtenberskému náležitém, na hranicích českých.

Ve Mnichově nad Lesy Ruprecht ohlásil následující požadavky: 1. nejprv aby Václav, odřekna se římské říše kvůli Ruprechtovi, takový úmysl svůj ohlásil celému křesťanstvu; 2. aby hned a bezplatně vydal Ruprechtovi všecky klénoty a svátosti říšské, jakož i veškeru říšskou registraturu, zejmena také všecky listiny o Brabantsku; 3. aby jmenem Království českého slíbil mu obyčejné poslušenství, Ruprecht že spokojí se, stane-li se to třebas jen písemně; 4. aby neť Václavova Eliška Zhořelská oddána byla Ruprechtovu synu a u věně aby jí zapsány byly ty země, o kterých strany teprv dále se shodnou. Za všecky ty a takové ústupky byl Ruprecht hotov pojistiti Václavovi nerušené panování v Čechách. Viděti z toho, jak hluboce již klesla byla moc a vážnost tohoto, když požadavky takové proti němu jen pronášeny býti mohly! Že v okolnostech takových žádné jednání zdařiti se nemohlo, netřeba tuším ani dokládati. Václav vzkázal Ruprechtovi, že mu dopřeje titulu krále římského, až prve od něho za císaře uznán bude; potom že i nabízené oddavky nepotkají se s nesnázemi.^[74]

Ze Ruprecht přes všechen nezdar zbraní svých směl klásti požadavky tak přílišné, toho příčinou byly těžké zádavy, do kterýchž Václav z jiné strany současně upadl byl skrze markrabě Jošta, jednotu panskou a spojené s nimi markrabě míšenské. Uvážíme-li, že Jošt a míšenští markrabě již 16. června umluvili se byli o země, kterých v Čechách dobýti chtěli, tu zpráva některých pramenů souvěkých, že Václava konečně i českého trůnu zbaviti zamýšleli, nabývá větší podobnosti. Markrabě míšenští tehdáž v zástavě drželi několikero pomezních měst a hradů českých, zejmena jim zastaveno bylo město Most a hrad při něm Landeswart; tím snáze mohli tudíž spojiti vojsko své s vojskem panské jednoty a táhnouti s ním společně před hlavní město. Spojené pak to vojsko již v měsíci červnu osadivši ves Michle u Prahy, potom později přepravilo se do Ovence a rozložilo se i v Oboře královské.^[75] Praha již ode sta let zbraní nepřátelských byla nespatřila před bránami svými: nyní přítomnost jejich a pychy s nimi neuchranně spojené hluboce dojímaly jak měšťany pražské, tak i veškeren lid český a králi takto zrazenému i souženému přibývalo čím déle tím více horlivých ochotníků povstati proti spojeným těm škůdcům a zhoubcům i vyhnati je ven ze země. Nepřátelské vojsko, pokud Ruprechtova moc branná k němu přidati se nemohla, nebylo silné dosti, aby mohlo pokusiti se o ztečení města: věrnost pražská i válečná hotovost králi oddaných pánů českých^[76] byly by za nezdařilým snad outokem takovým uvrhly je do největšího nebezpečí. Protož ani města neobklíčivši, spokojilo se asi šestinedělním ležením u Prahy, a naposledy nabídnulo se i samo k jednání o konečný mír. Dne 12. srpna 1401 zjednána konečná smlouva, dle níž arcibiskup Wolbram a páni Jindřich z Rosenberka, Ota z Bergova na Bílině a Jan Krušina z Lichtenburka postaveni králi po boku jako nejvyšší rada správní, ježto měla dle zásad vynešených v zápisech krále Sigmundových oučastna býti vlády zemské, a jak se tam dí, „pravdu a pokoj v království stanoviti“; zejmena při dosazování „zemanů“ na ouřady a při vydáních na potřeby státní vůbec měla míti hlas rozhodný. Královské ouřady a města měly těm čtyřem pánům zavázati se přísahou s tím doložením, že ve případech kolise především jich poslušni budou; celá však tato smlouva právům a nárokům, ježto králi Sigmundovi v Čechách příslušela, nikterak neměla na úkor býti.^[77] Zjednání toto upokojilo jednotu panskou v té míře, že smířivši se s králem, odřekla se všeho spolku s knížaty proti němu spiklými; po čemž i míšenský lid branný rychle opustil zemi. Později Václav umluvil se i s markrabím Joštem na ten způsob, že postoupiv mu markrabství lužického doživotně cele, připsal mu i znamenité sumy v hotovosti. Jaké narovnání stalo se s markrabím Prokopem, není nám známo.^[78]

Ze král Sigmund neoučastnil se posledních těchto událostí, pocházelo jen odtud, že nyní potkal také jeho týž osud jako bratra jeho před 7 léty — an zajat i uvězněn byl od svých poddaných. Uherští magnáti zatkli ho ve sněmovním shromáždění na hradě budínském dne 23. dubna 1401, aniž pak i jeden meč v lidu tu chvíli zdvihl se k obraně jeho. Příčin k nespokojenosti s ním předstírali mnoho: přední a nejpodstatnější byla přílišná jeho přízeň k cizincům v Uhřích, kteří v té katastrofě také buďto zatčeni, aneb ze země vyhnáni jsou.^[79] Zajatý král veden nejprv na pevný hrad Vyšehrad nad Dunajem a odevzdán později chorvatskému i dalmatskému bánovi Mikuláši Garovi, aby choval ho na svém hradě Šiklóši, Když ale jednalo se, kdo by měl na místě Sigmundově na trůn uherský povýšen býti, páni uherští rozdvojivše se, Sigmundovým věrným usnadnili osvobození jeho a navrácení jemu předešlého důstojenství. V čele těchto věrných stál Sigmundův milostník Stibor ze Stibořic (syn vojvody polského Sudivoje Kališského),^[80] jenž od Sigmunda povýšen byl na vojvodství sedmihradské a hrabství prešpurské. Ten svolávaje z Moravy a z Čech zase ony branné zástupy, ježto již tolikráte bojovaly byly v Uhřích „za jeho i jejich pána nejmilostivějšího“, neopominul ukazovati také k nebezpečí, do kteréhož upadl by veškeren rod lucemburský, kdyby odbojníkům zrádným podařilo se Sigmunda vypuditi z Uher. Také knížata rodu toho, berouce si k mysli nebezpečí takové, podporovali Stibora v počínaní jeho všemožně, jakkoli jináče různili se mezi sebou. Zvláště pak Václav chápal se všech možných prostředků k osvobození bratrovu; čím více dotírali naň hojní nepřátelé a mezi nimi také vlastní jeho bratranci a poddaní, tím více roztoužil se po bratrovi, do kteréhož, přese všecka předešlá zklamání, nadál se vždy ještě bratrského smýšlení a oddanosti. Posléze jav se vyjednávati i s samým Mikulášem Garou, zapsal se mu za dobré chování a propuštění krále Sigmunda na svobodu k ročnímu placení tisíci dukátů. Tím způsobem a přičiněním spolu hraběte Heřmana Celského Sigmund na počátku měsíce září 1401 došel svobody své a královského postavení opět, a opatrnou povolností smířil se konečně i s uherskými stavy na sněmě v Pápě držaném (dne 27. října 1401).

Král Václav jevil největší radost z osvobození bratrova, i psav jemu slovy nejsrdečnějšími,^[81] vinu všech dosavadních nedorozumění mezi bratřími sčítal na osoby prostředkovavší, jimž prý v obcování s lidmi ztratil se byl duch pravdy, a prosil ho jen, aby co nejdříve ustanovil den a místo, kde by spolu sjeti se mohli; neboť on, všech jiných věcí nechaje, radostně prý tam pospíchati bude. Takéť vyjel mu hned vstříc do Kutné Hory. Sigmund však mohl teprv ku konci roku tam se dostati, dav ještě 12. prosince 1401 z Trnavy výstrahu Benátčanům, aby se vzdorokrálem Ruprechtem do žádných spolků proti bratru jeho a jemu se nedávali.^[82]

Byltě zajisté Ruprecht po uznání a upevnění moci své v Němcích umínil nastoupiti jízdu svou do Říma, aby císařskou korunu soupeři svému napřed uchvátil a spolu, dle slibu kurfirstům i Florenčanům učiněného, Viscontům Milán odjal. Poněvadž na sněmě říšském v Normberce ukazovala se byla hojná ochota ku podporování jeho a knížata rakouští otevřeli mu cestu skrze Tyroly, též nepřátelé Viscontů tužebně naň všichni čekali, aby připojili se k němu veškerou mocí svou, a Florenčané nadto ku placení subsidií 200 000 dukátů se uvolili, nepochyboval nikdo, že šťasten bude v podniknutí svém. On již v Innsbrucku dne 25. září 1401 prohlásiv o Janu Galeazzovi, že propadl všecka práva svá v říši, všude kázal chystati válku proti němu. Když ale z Tridentu táhl do Brixie v domnění, že brány tohoto města od strany tam jemu příznivé otevřeny budou, vojsko milánské, předčící jestli ne počtem, aspoň kázní a uměním válečným, dne 21. října podstoupivši ho bojem, po nedlouhém odporu porazilo jej ouplně; sprovázející ho kníže Leopold Rakouský octnul se až i v zajetí u nepřátel. Tak vyveden jsa z klamu o nesmírné moci své a opuštěn od většího počtu svých pomocníků, ustoupil až do Bolzana; po několika nedělích však skrze benátské ouzemí opět postoupil až ku Padui, pokoušeje se pomocí Benátčanů a Florenčanů do střední Itálie dostati se po moři.^[83]

Co vítěz vypravil nyní Jan Galeazzo poselství ku králi Václavovi, aby konečně pohnul ho k jízdě do Říma již dávno uzavřené, ale vždy ještě nadarmo očekávané. Byloť prý najevě, že z jeho strany ani potřebí nebylo velikého namáhaní, aby došel cíle žádoucího; ani velikého vojska s sebou přivésti prý netřeba, neb to prý čekalo naň již k boji hotové, a věrnějších i sobě oddanějších bojovníků nad lombardské že nemohl nalézti na celém šírém světě! Bylo by prý to příliš kruté, kdyby kdo měl pro císaře svého zápasiti a vítěziti, a co vítěz přece lišiti se odměny, o kterou zápasil!

Šťastné ty události a slova Lombardů měly přece za následek. že v Čechách počalo se opravdově mysliti na Václavovu jízdu do Říma. Již na roku knížecím v Králové Hradci v lednu roku 1402, jehož i mnozí páni čeští účastnili se, jednáno jest o ní a zvláště usilováno dorozuměti se s těmi panovníky, skrze jichžto země výprava jíti měla, kteří tudíž jí pomáhati nebo překážeti mohli. Poněvadž ale Václav, netroufav sobě podnikati u věci té nic o své ujmě, jako nějaké dítě ve všem veden a podporován býti žádal a v nedůvěře své k celému světu, zvláště po tom, co zakusil byl minulého léta, nejvíce ještě zajímána i poutána se cítil Sigmundovým duchem, jeho rytířskými obyčeji a odvahou, proto nyní vrhnul se mu cele do náručí. Čeho před patnácti měsíci ještě v pouhém pomyšlení hrozil se byl, to uskutečnil nyní s dobrým rozmyslem a radou knížat, pánů i jiných svých věrných: svěřil sebe sám i všecku vládu zemskou v Čechách do rukou Sigmundových, aby jím veden a hájen byl na cestě do Říma ku korunování císařskému. Dne 4. února 1402 vydal o tom v Králové Hradci zápis s ohradami následujícími: 1. poněvadž do bratra svého naděje se ouplné lásky a důvěry, protož ustanovuje ho správcem Království svého českého na svém místě s plnou mocí, aby je spravoval tím způsobem, jak za obyčej bylo pod otcem jejich Karlem IV.; 2. tudíž odevzdává jemu k řízení všecky své hrady a města královská; 3. také z bratrské lásky a důvěry chce jeho ve všem poslušen býti a vše dle jeho rady činiti, takovým však způsobem, aby nicméně zůstával pánem i zachován byl doživotně v královském svém důstojenství jak v římské říši, tak i v Čechách; 4. v záležitostech, které daly byly příčinu ke dlouhým sporům s pány zemskými, mají Sigmundovi pravidlem býti jeho vlastní nálezy, jakž od něho vynešeny a od země přijaty byly; co by koli Václav k nim přičinil, toho má Sigmund vždy mocen býti, ale i rady panské poslouchati; a cokoli tímto způsobem bude míti prováděti, k tomu královská města, též purkrabí a ouředníci královští že pomáhati budou, mají pod přísahou zavázati se; 5. osazování ouřadů zemských král Václav vyhražuje sám sobě, bratrovi svému však v jednotlivých případech co do volení osob hlas záporný propůjčuje; 6. totéž má místo míti ve správě důchodů a vydání státních; 7. konečně má Sigmund vésti vikariát v římské říši tak, jakož mu již dříve byl postoupen.^[84] Když již příliš časté volání se „ke bratrské lásce a důvěře“ v zápisu tomto budí podezření, že skutek ten neproveden cele beze všeliké obavy a bez úsilného i bezděčného chlácholení, musí zjevná polovičatnost naznačených v něm cest a prostředků, zvláště pak neurčité rozdělení vrchní moci mezi bratřími, tím více vésti ku přesvědčení, že i tato smlouva stane se dříve neb později příčinou nových a ještě krutějších sporů. Rozumí se, že tím také konec vzala nejvyšší rada správní, dne 12. srpna 1401 zřízená.

Ale ještě před nastoupením jízdy do Říma musilo v Čechách moudře i důrazně spolu postaráno býti o zachování domácího míru zemského. Byl tedy ke dni 18. února do Prahy rozepsán sněm, k němuž dostavili se stavové v hojném počtu.^[85] Zasedání a porady sněmovní dály se tenkrát na Starém Městě ve klášteře u sv. Jakuba, tedy nablízku tehdejšího královského sídla u sv. Benedikta; usnešení pak tohoto sněmu bylo důkladné a vážné, jakož okolnosti toho času požadovaly. 1. Poněvadž mnozí Čechové za žold stali se byli služebníky panovníků zahraničných (zvláště pak Ruprechta), uložen jest jim všem konečný rok ke dni Svátosti (7. dubna) nejprve příští, aby opustíce službu cizí, postavili se před soudem zemským; kdokoli by tak neučinil a i dále ještě ke škodě koruny české sloužil proti zemi, ten každý odsouzen bude „jakožto psanec a zemský škůdce i zloděj všeho práva i cti v zemi, a dědiny jeho i nápady, jakožto již odsouzené, má král obrátiti podle panské rady na zemské dobré“. 2. Týmž způsobem trestán buď, kdokoli psance aneb škůdce zemského k sobě přijma, jemu pomáhati bude, kdykoli tři páni přísežní popravcové krajští naň to vysvědčí aneb vyznají. 3. Poprava nade psanci konej se k volání popravců dle starého práva důkladně a bezohledně, avšak bez hubení zboží. 4. „Také páni nalezli, aby všecka brání mocí, všecka násilí, odpovědi, stráže i všecky nátisky stály a minuly v české koruně buď odpovědí, nebo neodpovědí. Pakli by kdo učinil proti tomu, tehdy jest odsouzen zboží na královu Milost a žádného práva proti žádnému nemá míti, ale býti jakožto psanec: než každý aby sebe hleděli zemským právem, jakožto starý obyčej jest.“ Důležité tyto úsudky slavně rozhlášeny po vší zemi, a jak se samo sebou rozumí, vepsány také do desk zemských: kéž jen možné bylo vepsati je také do srdcí všech Čechů tehdejších!

Neméně důležitou pro zachování domácího míru měla státi se umluva, kterou stejným časem králové Václav i Sigmund a markrabě Prokop učinili mezi sebou. Ku konečnému odstranění všelikých mezi moravskými bratřími vždy se obnovujících třenic a sporů uzavřeli králové odděliti je také místně od sebe; proto měl markrabě Prokop odříci se naprosto všech svých zboží moravských i českých a za to měl od koruny české obdržeti knížectví svídnické i javorské, též hrabství kladské s Frankštejnem, zástavou za 50 000 kop grošů pražských, a výhradně jimi vládnouti. Poněvadž v umluvě té i o ten případ postaráno bylo, kdyby ještě oženiti se a přirozených dědiců nabýti měl, spokojiv se Prokop s ní, přivěsil také pečeť svou k zápisu o tom slavně zhotovenému.^[86]

Jest však pochybno, zdali umluva ta došla vyřízení svého: neb již několik dní po ní mezi umluvci samými vypukl nový svár, kterýž nedav se více urovnati, vedl k rozstrku konečně nenapravitelnému. Vlastní příčina osudného sporu toho, jenž celému pásmu dějin této doby dal nový směr, neudává se v žádném pramenu souvěkém: ale dle zdání pravdě nejpodobnějšího hledati ji sluší v odporu, jejž Václav neméně svéhlavý nežli slabý zdvihal proti nařízením, kteráž činil Sigmund ve smyslu jednoty panské. Došlo k tomu, že Sigmund již dne 6. března 1402 zatknouti dal bratra svého ve králově dvoře u sv. Benedikta na Starém Městě i vésti odtud na hrad pražský a tam ostříhati pilně.^[87] Praví se, že páni a někteří radové Václavovi sami souhlasili s jeho zatčením; z čehož souditi lze, že staré spory s jednotou panskou zjevily se tu opět. Tím pak „bratrská láska i důvěra“, nedávno ještě tolik chválená, záhy a navždy octla se v žalostném konci.

Ačkoli pak při druhém tomto jetí krále Václava uvarováno se každého hluku a ponecháváno králi také naoko všeliké svobody — jakož ovšem nepřestávaly se královské dekrety a zápisy vydávati pod jeho jmenem —, nicméně pověst o násilí proti osobě králově spáchaném roznesla se brzy v národu, náruživosti směru všelikého v něm budíc. Ale když Sigmund moci takto nabyté nadužíval hned k ukládaní velmi těžkých daní, dovolívaje si při tom všelikých zádav a ukrutností,^[88] většina lidu jala se opět straniti Václavovi, ano i ti radové jeho, ježto hlasovali byli pro jeho zatčení, změnivše své smýšlení, odstoupili od krále Sigmunda;^[89] jen známí oudové jednoty panské páni Rosenberkové, Švamberkové, Švihovští z Riesenberka, Michalcové, Bergovové a jiní zůstali Sigmundovi věrni. Markrabě Prokop postavil se v čelo nové strany proti Sigmundovi povstávající, ku kteréž přidávali se i mnozí páni a větší počet měst královských. Nová domácí válka, krvavější nade všecky předešlé, zdála se býti neodvratnou.

Nové ty nepokoje v Čechách nikomu nebyly vítanější nežli Ruprechtovi Klemovi, jenž potud z města Paduy na vše strany vyjednávati, ač bez prospěchu i bez naděje, byl se snažil; bylyť mu za zástěru, že Itálii opustiti mohl, ač ne se ctí, aspoň beze zjevné hanby.^[90] Vrátiv se do Němec, v běhu měsíce máje pobýval nejvíce nablízku hranic českých na pokus, zdali by se mu nepodařilo uzavříti s markrabím Prokopem a jeho stranou nějaký spolek proti Sigmundovi,^[91] jehožto pomocí dalo by se dosíci Václavova odřeknutí se titulu německého. I dal se sice Prokop skrze lantkrabi z Leuchtenberka i Viléma, míšenského markrabi, v jednání s Ruprechtem o válečném spolčení se proti Sigmundovi: ale z pramenů nám dochovaných nelze dovtípiti se, pokud hověl ostatním oumyslům Ruprechtovým.

Tenkráte Sigmund dokázal více činnosti a odvahy, ale také více nešlechetnosti nežli nepřátelé a protivníci jeho. Již 3. června 1402, podporován jsa od jednoty panské, do pole vytáhl proti straně Prokopově, den předtím jatého Václava pro větší jistotu do věže na hradě pražském vsaditi a tam pilně ostříhati kázav. Položiv se pak před vysoký hrad Bezděz, hlavní Prokopovo sídlo, pozval tohoto k sobě pod bezpečným glejtem: ale když přišel, dal ho přece také zatknouti. Co dále vypravuje se ve Starých letopisech českých,^[92] že jako někdy král Václav II. Záviše z Rosenberka, tak prý nyní také Sigmund Prokopa svázaného dal voditi k zámkům, kteří krále Václava přidrželi se, zejmena ke hradu Blaníku, aby posádky ke vzdání se donutil, — zdá se z pouhé nenávisti smyšleno býti: kdyby zajisté bylo skutkem pravdivým, ukrutnost tak zchytralá byla by tuším potkala se s ohlasem ve všech kronikách té doby. Tolik jisté jest, že se mu tenkráte podařilo rukou brannou potlačiti všechen v Čechách proti němu povstalý odpor. Markrabě Jošt válečných těchto rozbrojů ještě neoučastnil se: z vyjednávaní však, ve které po Prokopově zajetí dal se s Ruprechtem i on, vychází najevo, kterak směl lichotiti sobě nadějí, že zachová-li se jen opatrně, z krvavé té spousty zrad i nešlechetností vykvete proň i koruna královská!^[93]

Když pokoj v Čechách takto krutými prostředky zase obnoven byl, Sigmund opustil Prahu a Čechy ku konci měsíce června 1402 opět, oba své zajaté, Václava i Prokopa, do Rakous veda. Mluvilť, že bratra svého dle umluv vedl do Itálie k nabytí koruny císařské, — pravé to nyní staré děcko bez moci a bez vůle, aby korunováno bylo co pán všeho křesťanstva. Na zámku šaumberském nad Lincem, náležitém pastorku hraběte celského, přemítán návrh, kterak by hrabě tento Václava ve průvodu markrabě Prokopa skrze země hrabat z Ortenburka i z Hořice dovésti měl k Viscontům. Možná však, že Sigmund již k tomu ani neměl oumyslu opravdového: ale měl-li jej přece, musil se ho zřeknouti, jakmile dověděl se o smrti toho muže, od jehož pomoci jediné bylo zdaru nadíti se. Jan Galeazzo v Miláně zemřel již dne 3. září 1402. Mezitím Václav zajatý odvezen byl do Vídně a odevzdán knížatům rakouským; Prokopovi souzeno za přečiny své káti se v Prešpurce, kdežto, praví se, že dlouhou chvíli krátíval sobě i skládaním žákovských veršů latinských.^[94]

Uváží-li se postavení, ve kterémž Sigmund toho času vůbec nalezal se, nelze jeho duchu odepříti srdnatosti a odvahy v dobách nebezpečných: neb rozpřáteliv se takto se všemi příbuznými svými, podnikal hru nadmíru odvážlivou. Nemohloť ho býti tajno, kterak papež Bonifacius IX. již tehdáž počal v Uhřích samých brojiti proti němu, aby jeho svrhnouti a na trůn uherský povýšiti mohl krále Ladislava Neapolského, jenž zvláště v jižních Uhřích mnoho měl přívrženců^[95] Vojsko neapolitánské již v měsíci srpnu 1402 přistávši k Dalmácii, tam co nejochotněji přijato bylo. Zvítězilo-li nyní povstání, od většího počtu duchovenstva v Uhřích z poslušnosti naproti papeži hlásané, bylo veta po Sigmundovi: neboť ze zemí rodu lucemburskému poddaných nemohl nižádné pomoci nadíti se. Pročež také, dobře uznávaje nebezpečí takové, hleděl knížata rakouská získati pro sebe stůj co stůj a spolčiti se s nimi. Obnoviv dědičnou smlouvu rodů lucemburského a rakouského, již otcem jeho Karlem IV. uzavřenou, ihned také knížete Albrechta IV. přijal tak říkaje za syna, i za dědice svého v Uhřích ho vyhlásiv, na sněmu prešpurském dosáhl toho, že stavové uherští jemu co takovému již napřed sliby činili; skutku toho, že podobné sliby již dříve učinili byli markrabi Joštovi, ani sobě nevšímáno. A dne 23. září vydal i do Čech rozkaz, aby v jeho tam nebytí téhož knížete, jakožto jeho náměstka, posloucháno bylo.

Ale v Čechách tenkráte nebylo svornosti ku poslušenství ani krále Sigmunda samého, tím méně pak náměstků jeho. Před odjezdem svým ustanovil tam byl z jednotníků panských jemu nejvíce oddaných vrchní správní radu, kteráž za něho zemi spravovati měla.^[96] Ale mnozí páni a vetší počet královských purkrabí a měst, jakožto i ve Slezích všecka knížata i města měli za to, že násilím osobě krále jejich učiněným zrušeny byly všecky předešlé umluvy a oni tudíž že nebyli povinni uznávati Sigmunda ještě za správce Českého království. Horlivostí v oddanosti k zajatému králi nad jiné nade všecky vynikali obyvatelé kutnohorští. Město jejich, bohaté i mohutné požehnáním z hor, stalo se takořka jádrem, ku kterémužto přidávali se ostatní nespokojenci, kdežto naproti tomu Pražané donuceni byli poslouchati Sigmundovy správní rady. Nic nebylo naplat, že Václava donutili dne 20. listopadu vydati rozkaz ke všem královským purkrabím v Čechách, aby dostavili se k němu do Vídně, kdežto je zavázati měl, aby netoliko Sigmundovi, ale i knížatům rakouským holdovali se: ti však povinnosti své jinak a lépe rozumějíce, nikterak nezměnili se v postavení svém.^[97] Markrabě Jošt hověl straně této v Čechách čím dále tím více se vzmáhající, až pak i veřejně k ní se přihlásil.

I považoval to Sigmund za tak důležité, aby především Čechy udržel ve svém poddanství a poslušenství,^[98] že nehledě na nebezpečí, která v Uhřích jemu od strany neapolitánské hrozila, přece obrátil se nejprve zase do Čech. V měsíci prosinci přitáhnuv do země s 12 000 branného lidu, téměř samými Uhry a Kumány, rozložil se u Kolína nad Labem v táboře opevněném. Tu vydal manifest k celému národu českému, ve kterémž vykládaje příčiny svého návratu,^[99] všem pánům, rytířům a městům pod nejtěžšími pokutami poroučel, aby bez meškání připojili se k němu s branným lidem svým a přivezli s sebou i střelbu a dobývací stroje všeliké; kdokoli se opozdí, k tomu že hleděti bude jako k nepříteli. Oučel velikého toho namáhaní především bylo dobytí Kutné Hory, kteráž, sama v sobě bohatá, chovala v sobě i Václavovy drahé poklady, věrností k němu nad jiné obyvatele vynikajíc. Město bránilo se, a jisté jest, že ku konci roku 1402 před jeho branami svedeny krvavé boje, o kterýchž ale bohužel nedošly nás nikteraké určitější paměti.^[100] Když ale zpozorovali měšťané, že jim nebude lze odolati nadlouho tak veliké přemoci, tu dožádavše se přímluvy u některých jim příznivých jednotníků panských, podávali se ku kapitulaci. Sigmund uložil jim nejtěžší výminky. Nejvzácnější měšťané, představíce se mu v Kolíně, museli na kolenou v blátě prositi jej o milost a zavázati se ku placení nemírné pokuty; potom vešed do města jejich, zmocnil se i pokladů bratrových, tam potud věrně chovaných, a mezi nimi drahé koruny i hojných jiných klenotů zlatých a stříbrných.^[101] Mezitím vojsko jeho v okolí Kutné Hory, Kolína i Poděbrad dopouštělo se výtržností, jichžto divokost národu českému dlouho nevyšla z paměti.

Dosti maje na zdaru tom, že pokořil hlavní sídlo vzpoury a nabyl nových peněz k dalšímu válčení, nepodnikal Sigmund tenkráte nic důležitého více v Čechách: aspoň není nám nic takového známo, ačkoli pochybovali nelze, že ještě několik měsíců pobyl v zemi a dobytím Kutné Hory válka nikoli ukončena nebyla. Ještě dne 14. dubna 1403 markrabě Jošt za sebe i za stranu tehdáž s ním spojenou uzavřel s králem Sigmundem a rakouskými knížaty Vilémem i Albrechtem příměří, kteréž do dne 20. máje trvati mělo. Bližších zpráv o bězích válečných té doby v Čechách nedostává se naprosto. Potom v létě vrátil se Sigmund do Uher, kamž pospíchati donutilo ho povstání krále neapolského, velice se vzmáhavší. I poněvadž již přišel byl do Uher zvláštní legát papežský, aby klestil tam cestu Ladislavovi Neapolskému, kterémuž již více než polovice království se byla poddala, ostřihomský pak arcibiskup dne 5. srpna 1403 v Zadru i korunu Království uherského byl na hlavu posaditi se odvážil: byloť ze strany Sigmundovy potřebí velikého úsilí a nemenší opatrnosti, aby odolati mohl tolikerým nepřátelům; ale konečný úspěch podal důkaz, že prostředky své dobře voliti uměl. Za příčinou neodvahy, které Ladislav, vzpomínaje na tragický osud otce svého krále Karla Malého, přemáhati nedovedl, a také za příčinou válečnické schopnosti věrného hraběte Stibora štěstí válečné naklonilo se brzy a cele k Sigmundovi, takže Ladislav, veliké ztráty utrpěv, již v říjnu 1403 Uhry dokonce opustiti přinucen byl.

Skutek ten, že papež Bonifacius IX.. kterémuž Sigmund vždy upřímně oddán byl, v posledních létech postavil se v čelo nepřátel jak rodu lucemburského vůbec, tak i zvláště králů Václava i Sigmunda, popudil Sigmunda k veliké prchlivosti, takže chápal se proti němu prostředků nejodvážlivějších. Zapovídalť hojnými dne 9. srpna 1403 z Prešpurka do Uher a skrze náměstky své také do Čech vydanými dekrety, aby od té doby až do dalšího nařízení v obou královstvích nikdo neopovážil se odváděti jakékoli platy nebo daně do papežské komory, aneb buly, listy a rozkazy jakéhokoli obsahu ani od papeže samého, aniž od legáta i dvoru jeho přijímati a plniti, pod nejpřísnější pokutou, u duchovních pak zejmena pod vězením a pod propadnutím prebend jejich do komory královské. Všem biskupům i vikářům jejich, tak jakož i ouřadům světským přikázáno co nejdůtklivěji, aby rozkazy tyto veškerému lidu ve známost uvedeny byly.^[102] Sigmund tedy v zemích svých nyní dal tak dobře kázati neposlušenství proti papeži, jako předtím papež byl je dal kázati proti králi. V Čechách símě takové, upadši do půdy odedávna připravované a zkypřené, časem svým přineslo ovoce, jehož trpkosti nikdo více zažívati neměl nežli Sigmund sám, jakož další dějiny nás poučí. Chování však své snažil se ospravedlniti psaním celé koleji kardinálů daným, ve kterémž obsaženy byly nejtěžší žaloby na Bonifacia IX.^[103]

Za všech těchto událostí král Václav zůstával ve Vídni, v moci a pod stráží knížat rakouských. Bydlil tam nejprve v zámku knížecím, i bylo mu dovoleno každodenně projížděli se na koni po městě a v okolí. Po polouletí postoupiv mu kníže Vilém zvláštního domu na Kienmarktu, navštěvoval ho pak každodenně, jak z úcty, tak i pro dohled. Neb ačkoli Václav byl vězněm skutečným, však poměr ten zakrýván před lidmi všemožně, i naoko vzdávána mu všeliká čest, která náležela vysokému jeho postavení. Proto ponecháno mu i zvláštní ve Vídni dvořanstvo, kteréž, soudě dle postavení osob, z nichžto se skládalo, nebylo nikoli nepatrné.^[104] A poněvadž zdálo se, jako by již osudu svému byl se podvolil, ubývalo čím dále tím více přísnosti v ostříhaní jeho, takže konečně i podařilo se mu zklamati své strážníky. Pomocí maltézského křižovníka jmenem Bohuše dne 11. listopadu popoledni v přestrojení a nepoznán před očima vídenských obyvatelů ujel z města na břeh dunajský,^[105] kdežto rybář pojav ho do člunu, odvezl přes řeku na Stadlau. Tam čekav naň Jan z Lichtenštejna s 50 střelci, rychle dovezl ho nejprv na zámek svůj mikulovský v Moravě, odtud pak k jeho věrným do Kutné Hory.

---

1. 383
2. 384
3. 385
4. 386
5. 387
6. 388
7. 389
8. 390
9. 391
10. 392
11. 393
12. 394
13. 395
14. 396
15. 397
16. 398
17. 399
18. 400
19. 401
20. 402
21. 403
22. 404
23. 405
24. 406
25. 407
26. 408
27. 409
28. 410
29. 411
30. 412
31. 413
32. 414
33. 415
34. 416
35. 417
36. 418
37. 419
38. 420
39. 421
40. 422
41. 423
42. 424
43. 425
44. 426
45. 427
46. 428
47. 429
48. 430
49. 431
50. 432
51. 433
52. 434
53. 435
54. 436
55. 437
56. 438
57. 439
58. 440
59. 441
60. 442
61. 443
62. 444
63. 445
64. 446
65. 447
66. 448
67. 449
68. 450
69. 451
70. 452
71. 453
72. 454
73. 455
74. 456
75. 457
76. 458
77. 459
78. 460
79. 461
80. 463
81. 463
82. 464
83. 465
84. 466
85. 467
86. 468
87. 469
88. 470
89. 471
90. 473
91. 473
92. 474
93. 475
94. 476
95. 477
96. 478
97. 479
98. 480
99. 481
100. 482
101. 483
102. 484
103. 485
104. 486
105. 487