Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Období I.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci
Autor: Mořic Kráčmer
Zdroj: Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. S. 3–9.
Dostupné online.
Vydáno: 1887
Licence: PD old 70
Index stran

OBDOBÍ I.

Od pravěku až do r. 863., t. j. do zavedení víry křesťanské na Moravě.

Dějiny období prvního a nejstaršího řadí se kolem velikého a pevného hradu, který na místě kolem nynějšího arcibiskupského čili metropolitního chrámu sv. Václava stával a sice od nepaměti.[1] Neboť vysoké skalnaté návrší, jež z okolní úrodné roviny vyčnívalo a řekou Moravou obtékáno bylo, napadlo asi každému, kdož podél řeky Moravy se ubíral. Zejmena pro Slovana bylo návrší toto jako stvořené a neodolatelnou mocí jej lákalo, aby se poblíž něho usadil. Úrodná půda, jež daleko kolem návrší se rozprostírá, slibovala Slovanovi hojnou žeň, bujné lučiny výdatnou píci pro dobytek, lesy, jež severozápadně skalnaté návrší obklopovaly, mohly jemu dodávati topivo a konečně blízká, již od Litovle mohutná Morava, mohla nejen i sebe větší domácnosť a dobytek vodou zásobovati a pole svlažovati, nýbrž i před nepřítelem značnou šířkou a hloubkou svojí jej chrániti. Ono vysoké, skalnaté návrší se Slovanovi ovšem za stálé obydlí nehodilo, jelikož jak pro hospodáře tak i pro dobytek byl tam přístup nepohodlný. Avšak rovina kolem pahrbku byla k založení domácnosti a k usazení se čeledi (zádruhy) čili k založení staroslovanské vesnice (osady) jako stvořená. V nynějším městě Olomouckém a sice v nižších jeho částech podél starého řečiště Moravy, na př. na Bělidlech a celé nynější svatomořické farnosti, mohl se slovanský pohlavár, starosta, ot, vladyka, hospodář čili otec rodiny s rodinou čili čeledí svou usaditi, zde domy budovati, z okolního kraje se živiti a když jeho čeleď čili rodina příliš byla vzrostla, po blízkém okolí jiné čeledi, vesnice čili osady zakládati, kdežto blízký, skalnatý pahrbek měl Slovanovi posloužiti k obraně. Jsoutě sice na skalnaté vysočině Olomoucké tři nejvyšší hřbety, a sice na dnešním dómě, u sv. Michala a u bývalého chrámu sv. Blažeje; avšak hřbet vychodní čili na dnešním dómě se Slovanovi pro zvláštní svůj strmý útvar a blízkosť řeky Moravy nejvíce zamlouval. Toho tedy hodlal slovanský pohlavár v časech zlých proti nepříteli jakožto útulku použiti, opevnil jej na místech snadněji přístupných příkopy a náspy a zařídil jej takto na hrad staroslovanský.

Průběhem času stal se tento hrad hradem župním. Když totiž čeleď čili prvotní osadníci Olomouce značně se rozmnožila, oddělovali se jednotliví členové z této čeledi (osady) a zakládali v okolí Olomouckém čeledi (osady) jiné. Avšak tyto čeledi zachovaly památku na to, že pocházejí od téhož praotce, povždy v živé paměti, užívaly téhož nářečí a přispívaly sobě vzájemně na pomoc. A tento souhrn vesnic (osad), kteréžto pamět na téhož praotce zachovaly, téhož nářečí užívaly a vzájemně spojeny byly, nazýval se župa, a hrad, do něhož celá župa k obraně se utíkala, byl hradem župním.[2]

Styk jednotlivých čeledí, které k téže župě patřily, byl asi takový. Pohlavárové čeledí, starostové čili vládykové volili svobodně ze svého středu jednoho, jenž nad celou župou vedl dozor, soudnictví vykonával a na župním hradě svoje stálé sídlo míval. Tento od starostů zvolený pohlavár celé župy nazýval se jakožto správce župy, župan, jakožto představený bohoslužby, kněz, jakožto náčelník bojovníků z celé župy se sestavivších, vojvoda, a jakožto správce a nejvyšší dozorce a časem jakožto majitel mnoha polností, lech.[3] Na župní hrad scházeli se starostové jakožto zástupcové jednotlivých čeledí k županovi ku poradám čili sněmům, tam se ubíral lid k náboženským výkonům, jež obstárával župan, tam se dály sňatky, tam se odbývaly vzájemné trhy, tam se též ubíraly jednotlivé čeledi v čas nebezpečí, obilí, dobytek a své vzácnosti sebou nesouce. Ovšem, že dům županův a jeho dvůr k pojetí většího množství lidu nestačil a též byl župan osobností takovou, kterou slušilo šetřiti a zbytečně jí neobtěžovati. Proto byly na každém staroslovanském hradě dvě místnosti úkolem svým od sebe zcela rozdílné a též i hradbami a branou oddělené. Větší místnosť byla určena pro odbývání trhu a pro schůze lidu v čas nějaké slavnosti aneb v čas války. Tato čásť nazývala se město čili předhradí. Pro župana a jeho domácnosť byla určena zvláštní místnosť menší, polohou svou nejpevnější a zvláštními ještě hradbami, příkopem a náspem od předhradí oddělená. Tato místnosť slula hrad, t. j. vlastní hrad a pojímala v sobě příbytek županův a jeho služebnictva, stáje, dvůr a snad i zbrojírnu.

A tak tomu bylo i na hradě Olomouckém, jenž i jmenem i povahou svou jest staroslovanský. Neboť jméno Olomouc pochází od osobního jména Olomut[4] a toto jest složeno ze staroslovanského podstatného jména „oli“, = německému „alu“, jež znamená pivo, a z časoslova „montiti“, jež znamená tolik jako mísiti, tak že osobní jméno Olomout čili Olomut znamená muže, jenž „oli“, t. j. pivo „montí“ čili mísí, vaří, t. j. sládka. Dle toho povstal místní název Olomouc takto: Muž, jmenem Olomont (Olomut), založil zde hrad, jenž dle zakladatele svého nazván byl hrad Olomont-ův čili dle staršího tvaru přisvojovacích přídavných jmen hrad Olomonť, z čehož časem povstalo Olomonc = Olomouc = Olomúc, podobně jako z osobního jména Cetorad (jež se skládá z podstatného jména „ceta“, t. j. ozdoba, a z časoslova „raditi“, t. j. činiti — shotovovati) utvořeno jest místní jméno Cetoraz místo Cetoraď. Souhláska „c“ při místním jmeně „Olomouc“ jest měkká, a místní jméno Olomouc, jelikož k němu nutno si přimysliti podstatné jméno hrad, jest rodu mužského a skloňuje se dle vzoru „meč“ takto: Olomouc, Olomouce, Olomouci, Olomouc, Olomouci, Olomouci, Olomoucem.

A že hrad Olomoucký i povahou svou jest staroslovanský, dokazuje to, že v dnešním Olomouci dosud udržel se rozdíl mezi hradem a předhradím. (Viz obraz 1.) Dnešní vlastní město Olomoucké slulo dříve (až do XIII. století) pouze předměstí, jelikož mimo hradeb vlastního města leželo. Vlastní staré a prvotní město Olomoucké bylo na dnešním tak zvaném předhradí. Toto předhradí bylo místo před hradem čili příbytkem županovým, na kterémžto místě bývaly větší schůze lidu. V čas pokoje odbývaly se tam trhy, při nichž čeledi své zboží vyměňovaly a potřebné věci kupovaly. Později přicházely na tyto župní trhy i čeledi z žup jiných ano i cizincové. A proto byly slovanské župní hrady (které vždy pozůstávaly z hradu a předhradí) od cizinců nazývány „města“, ačkoli v rozumu německém, italském a t. d. městy nebyly, kterážto vždycky bývala obydlená a výstavná. Slovanské župní hrady (předhradí) nebyly obývány soukromníky jako na př. města v Německu a Italii a t. d.; nýbrž umění a řemeslo provádělo se u Slovanů v jejích čeledích. Na župní hrad se s výrobky řemeslnickými a uměleckými jezdilo pouze na výměnu a na prodej a s přivolením pohlavara a župana, jezdilo se s nimi na trh i do ciziny. Teprv později, když obchod více byl vzkvetl, jistotně ale v VIII. a IX. století bylo dovoleno, aby umělci a řemeslníci v předhradích se usazovali, čímž slovanské župní hrady nabyly rázu nového, městského. Avšak lid vždycky ještě činil rozdíl mezi hradem a předhradím, kdežto Němci župní hrady již ode dávna nazývali „městy“.[5]

Předhradí čili staré město Olomoucké počínalo již ode dávna od bývalé hradní brány (Burgthor) a šlo kolem nynější Kanovnické ulice a Jesuitských kasáren až k nynější Eliščině třídě po tak zvanou Novou bránu, která nynější město od staroslovanského až do konce minulého století dělila. Od této brány šlo předhradí podél nynější trestnice a nových kasáren až po nárožní residenci Weitersheimbské ulice a odtud rovným směrem zpět k bývalé hradní bráně. Hrad sám čili obydlí županovo stálo na onom východním, vysokém, skalnatém návrší, kde jest nyní arcibiskupský chrám sv. Václava a residence kapitulního děkana. Bezprostředně u hradu byly bez pochyby jiné potřebné budovy jako: stáje, zbrojírna a konečně prostranná dvorana, tak že všechny ony domy počínajíc Kanovnickou residencí čís. 1. až po nárožní residenci Weitersheimbské ulice čís. 5. a odtud až ku hradní bráně jsou v obvodě dřívějšího župního hradu, jak tomu ostatně též nasvědčuje okrouhlý útvar hradeb se strany západní, severní a východní.[6] (Viz obraz 1.)

A nyní, když vyložili jsme místo, kde župní hrad Olomoucký se rozkládal, pozastavme se již při hradě samém a promluvme několik slov o tom, jak byl opevněn, a jaký život až do zavedení křesťanství na něm asi býval.

Nejpevnější ochranou hradu Olomouckého byla samorostlá mohutná skála, která na východním výběžku asi 15 metrů do výše vybíhá. Ale jelikož tato skála zvláště na jižní straně místy byla přístupná, bylo tato místa učiniti nepřístupnými a je patřičně ohraditi. Ale čím? Snad dřevěným týněním, jak to vidíme na jiných staroslovanských hradech? Toho nedalo se na hradě Olomouckém upotřebiti, poněvadž nebylo na samorostlé skále půdy, kam by se týče zarážely, a takových nástrojů, aby dřevěné týče do skály bylo lze vpustiti, Slované v pradobě neměli. Aneb mělo se snad navésti na přístupná místa prsti a tak přístup nepříteli se zameziti? Ani to neslibovalo trvalosti, jelikož prsť každé chvíle se skály mohla býti splavena. I vynalezl zde podnikavý duch slovanský něco zvláštního. Na slabších místech nakupeno bylo veliké množství kamení, toto bylo dřívím protkáno a kolkol obloženo. Též bylo jak dříví tak i kamení posypáno pískem a nějakou látkou solnou, načež celá hranice se zapálila. Ohromným žárem písek a kamení se rozpustilo a s popelem splynulo ve zvláštní lesklou a tvrdou látku, která ke skále přilnula a zhoubě času dlouho vzdorovala. Látka tato měla zvláštní lesk mnohdy jako sklo, odkudž se stalo, že lid hrady s hradbami spečenými nazýval hrady (zámky) sklennými, o nichž pověsti našeho lidu prarozmanité věci umí vyprávěti.

Hradů s bývalými spečenými hradbami jest již několik v našich krajích vypátráno, na něž ostatně již pan profesor Jan Havelka v „Časopisu muzejního spolku Olomouckého[7] upozornil na př. v Čechách u Strakonic, Katovic, Soběslavi, Plzně a u Ludic na Žatecku; v Lužici při Bílé Hoře; na Moravě na sopce Ordějovské u Bánova a na kopci Obersku blíž Loštic. A že i staroslovanský hrad Olomoucký byl obehnán hradbami spečenými, dokazují přečetné zbytky, jež se nám zachovaly ve zdi nyní sice polozbořené, druhdy však velmi pevné, na straně jižní kolem velechrámu Olomouckého jdoucí. Zeď tato jest na 21/2 m. silná a vystavena jest z cíhel a nepravidelných kamenů, mezi nimiž přečetné spečeniny se vyskytují. Tyto jsou barvy černé, na povrchu lesklé a ukazují při bedlivém pozorování otisky z dřeva a v dutinách popel rovně z dřeva se vytvořivší, což patrně dosvědčuje, že to nejsou snad trosky z uhořelého chrámu sv. Václava — neboť tento byl povždy z kamene zbudován, a hořící dřevěná střecha nemohla na zdích spůsobiti žár takový, že by zdi se byly spekly — nýbrž že to jsou zbytky ze starých spečených náspův, které druhdy župní hrad Olomoucký obklopovaly, až později hradbami zděnými a kamennými nahraženy byly, což dojista před r. 1177. se událo. Neboť toho roku bránil se Olomoucký kníže Václav proti Lipoltovi Rakouskému z nedostatku jiné zbraně kamením, jež byl vyzískal z hradeb místy na rychlo pobořených.[8]

Když skalina spečenými hradbami byla pevně ovroubená, byla nerovná místa uvnitř hradeb závážena hlínou, aby se docílilo půdy k potřebným budovám. A zde byla ovšem první budova županova, která byla za pravěku asi dřevěná. Do této budovy scházeli se starostové čili vládykové k župním poradám. Zde rozhodoval župan v různých rozepřích, byl svědkem závažným při sňatku manželském a bděl nad blahem župy sobě svěřené. Poblíž příbytku županova stála župní svatyně. Taková svatyně čili chrám dělila se ve dvě části: v předsíň a ve vlastní svatyni. V předsíni staveno na odiv to, co župa měla drahého a vzácného. Neboť celá župa odváděla župnímu chrámu jisté poplatky. V předsíni shromážďoval se též lid a s úctou nazíral do temné svatyně, v níž národní bohové byli umístněni. Byliť to v Čechách a na Moravě nasledující: Svaroh (bůh nebes a přední mezi bohy, původce všeho života); Morana (umořující moc přírody); Vesna (bohyně jara a mladosti); Živa (plodící moc přírody), jež slula též Zlatá Bába; Ježibába, (protiva Zlaté Báby) a konečně Radhošť (ochránce pohostinství).[9] Pouze županovi bylo dovoleno vstoupiti do chrámu, jelikož tento byl prvotně náčelníkem župní bohoslužby podobně, jako hospodář čili vladyka byl náčelníkem bohoslužby ve své čeledi. Na župním hradě bývaly bohům přinášeny hromadné oběti, po nichž bývalo radostně stolování. Na župní hrad okolní čeledi v čas nebezpečí se utíkaly, aby uhájily majetek, život a drahou svoji vlasť a na župním hradě konečně každý Slovan umdlené svoje oudy rád ukládal a sice poblíž chrámu a mnohé oběti do hrobu sebou brával, jen aby bohové byli jemu po smrti milostnými.


  1. Když se místo kolem dómu rovnalo a zvláště, když se kopaly základy k novým věžím, byly různé prastaré předměty nalezeny jako: hlíněné nádoby hrncům podobné a bez kruhu hrnčířského shotovené a zdobené, popelnice, kančí kelce, veliký zubří roh a až na samé skále dvě koštěné brusle, uhlazené, jež za pravěku se vyráběly obyčejně z nártní konské kosti a řemínky na nohu se připínaly. Tyto brusle jsou mnohem krásněji pracované než ony, které v Nákle blíž Olomouce nalezeny byly. Též zde byl nalezen peníz z doby císaře Galliena (panoval od r. 259.—268. po Kr.) a v nejhlubší žluté vrstvě na skále skamenělá a co jest nejdivnějšího, ostrým nástrojem rýhovaná kosť. Z těchto nalezů lze vším právem souditi, že dómské návrší, ne-li dříve, tedy zajisté za doby Kristovy již bylo obydleno a sice národem, u něhož podobné předměty až doposud se nacházejí, Slovany. — Jiné nálezy na dómě zaznamenány jsou v „Časopise muzejního spolku Olomouckého“ I. ročník, I. sešit, str. 27.—29. panem prof. Janem Havelkou. — Všechny nálezy uschovají se v dioecesanním museu v Olomouci, jež Jeho Eminence náš nejdůstojnější velepastýř založil a budou tehdy, až kopání kolem dómu se ukončí, rozborně probrány a popsány.
  2. Viz o tom: Dr. Beda Dudík, Dějiny Moravy, I. díl, str. 249. a 250.
  3. Polské slovo „lěcha“ znamená záhon; „lech“ = majitel záhonů, polností. Srovnej naše „země“ a „zeman“, kterýžto název jest však mladší, nežli název lech.
  4. Toto jméno se vyskytuje v „Codex diplomuticus Moraviae“, I. svazek, str. 192. Na téže straně jest město Olomouc psáno „Olomuz“. Naše město ve zmíněném Codexu jest psáno ještě takto: „Olomuch“, II., 3.; Olomucz, str. 82.; Olomunz, III., 360. a na nesčíslných místech Olomuc. Kdyby místní jméno Olomouc znamenalo: „Olomovec“ (Olom-ovec = Steinbruch), vyskytl by se na některém místě v listinách tvar „Olomouez“, jak by dle nejnovějšího náhledu místní jméno Olomouc by psáti bylo. Avšak po tvaru „Olomouez“ marně jsme posud hledali, kdežto pro hořejší náhled náš máme mimo četných písemných a mluvnických dokladů i jazyk polský, jenž doposud vyslovuje město Olomouc „Olomonc“.
  5. Města s německým zařízením a německými jmeny počala v Čechách a na Moravě teprve koncem 12. a počátkem 13. století.
  6. Hrad Olomoucký zaujímal dle uvedeného rozkladu 10 měr a předhradí 40 měr výsevy.
  7. Číslo VI. roku 1885.
  8. Dr. Beda Dudík, Dějiny Moravy. Díl IV., str. 24.
  9. Jan Erazim Wocel, Pravěk země české, článek VIII., bájesloví, str. 361.—367