Boly mého srdce

Varovala — bylť jsem malý hošík —
máti mne, o zdraví starostná,
když si s ohněm ručka žádostná
zahrávala: „Dítě nech, to pálí!“

Od té doby od ohně se vzdálí
bázlivě vždy ruka mladostná;
matka, nad děckem svým radostná,
v ústa líbá, poslušnosť mou chválí.

V dalším žití, ve sporu a sváru,
žádosť s poslušenstvím brojila,
a já přece neodolal žáru!

Avšak, máti, není to má vina,
neb mi žár ten v srdce nalila
nelítostně černooká Lína.

Kvítko jak po vláze roztoužené
k nebesům vysílá povzdechy,
od blankytu ždajíc útěchy:
tak mé k Tobě srdce zkormoucené.

Jako ptactvo tichne okouzlené,
slavíka když slýchá výdechy,
řinoucí se jemu na spěchy
z hrdélka zpěvného vylouzené:

Tak kdy zpěv Tvůj slyším v tichém loubí,
a s ním zvuky loutny dojemné,
mysl truchlá s klidem se mi snoubí.

Ale mír ten z duše mi hned mizí,
že Tvá ústa čarná místo mne
celovať, ach, rtové budou cizí! —