Božská komedie/Peklo/Zpěv sedmý

Božská komedie/Peklo Dante Alighieri
Zpěv šestý	Zpěv sedmý	Zpěv osmý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv sedmý
Autor:	Dante Alighieri
Zdroj:	ALIGHIERI, Dante. Božská komedie: Peklo Online na Internet Archive
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Pape Satan, pape Satan aleppe" —
Již začal Plutus drsným řváti hlasem.
A mudřec ctný, jenž všecko ví, by v slepé

Mne sílil bázni, pravil: „Netrň žasem,
ty skály slézti tebe nezastaví,
byť sebe víc ti hrozeno tím ďasem.“

Pak obrátiv se k vzteklé tlamě praví:
— „Již ztichni přece, ztichni, vlku kletý,
nechť nelítostný vlastní vztek tě stráví!

Jsou příčiny, proč jdeme v tyto světy,
tak chtějí tam, kde Michal hněvem hnutý
mstil hrdé smilstvo před dávnými lety.“

A jako plachty lodi větrem vzduty
se svinou samy, když byl stěžeň zřícen,
tak padl k zemi tento netvor krutý.

Tak stoupali jsme spolu v čtvrtý jícen
vždy dále na břeh muk rostoucích všudy,
jenž hříchy světa celého je sycen.

O spraveďnosti Boha! Tyto trully,
jež viděl jsem, kdo takto nahromadí?
Proč tak nás v zhoubu řítí naše bludy?

Jak na Charybdě když dva proudy řádí
ve víru bourlivém se lámajíce:
tak zatracenci stále v rej zde pádí.

Zde uviděl jsem lidu mnohem více:
ti ze stran obou rvali se a lkali
svým prsem těžké břímě válejíce.

Tu na se vráželi, tu zpět se hnali,
se obraceli, druh se hádal s druhem:
Proč lakotíš? Proč mrháš tak? A v dáli

Se nesli takto tímto temným kruhem
ku protivnému bodu z každé strany,
svůj sprostý nápěv řvouce pekla luhem.

Když každý ukončil, tu jako štvaný
zas v novou srážku pádil kroky mdlými.
Tu já lítostí skorem rozhlodaný

Jsem děl: „O dobrý mistře, vysvětli mi,
zda knězi byli, již zde trpí strašně,
ti po levici s vlasy střihanými?

On: „Všickni žili v slepotě své vášně,
neb chovali se v rozdávání darů
ti lakotně a ti zas prostopášně.

Dost zřejmě štěkají to hlasem zmaru,
když z obou kruhů k oněm místům běží,
kde sporná vina rozdělí je v sváru.

Bez vlasu v týle tito byli kněží
a mniši, papeži a kardináli,
v nichž lakota se zmohla bez otěží.“

Já na to: „Mistře, snad by rozeznaly
v jich davu oči moje mnohé známé,
jež taký zločin, jaká vina kalí.“

On ke mně zase: „Zdání tvé tě klame,
jich temný život zde je przní zase,
že poznání svit v temnu jim se láme.

Zde věčně po dvou vrážet budou na se,
ti z hrobu vstanou se zaťatou pěstí,
a tito zase v oškubaném vlase.

Neb špatně dát i špatně spořit, štěstí
jim uloupilo nebeské a k hádce zde nutí je.
Dost o nich dal jsem zvěstí.

Zde, synu milý, vidět můžeš v krátce
tu frašku statků, jimiž Štěstí vládne,
a pro něž v lidstvu taký spor a práce.

Neb věř mně, pod měsícem zlato žádné,
co bylo ho a jest, by v míru zdroje
z těch nezkojilo jedno srdce chladné.“

„Ó mistře,“ pravím, „pověz ještě, kdo je
ta Fortuna, o níž jsi děl před chvílí,
jež světa statky tiskne v spáry svoje?

On praví na to: „Lidé pošetilí
jste, nevědomí k škodě své i haně,
tvá pozornost kéž k řeči mé se schýlí!

Jenž moudrostí vše předčí svrchovaně,
On stvořil nebesa, jim vůdce klade,
že každý z nich ku každé září straně,

A stejnou měrou světlo dělí všade.
Tak ředitelku, vůdkyni a paní
týmž způsobem dal lesku země mladé,

By čas od času statky ve střídání
od rodu k rodu rozdávala, k vádě
a zcela proti lidských myslí zdání.

Ten národ trpí, co jde druhý k vládu,
dle toho vždy, jak nález její hrozí,
jenž skrytě vládne jako v trávě hádě.

Svou vědou proti ní jste přeubozí:
v před ona zírá, soudí v lesku slávy,
v své říši vládne jako druzí bozi.

A losů jejích rej se nezastaví,
vždy nutností je ku rychlosti hnána
a těch, jež změna zasáhne, jsou davy.

To ona jest, jež bývá křižována
a nejvíc od těch, již ji chválit mají,
jí padne v úděl posměch, škleb a hana.

To spokojenou ale nezleká ji,
dál veselá svou kouli točí v klidu,
s druhými pratvory jsouc jako v ráji.

Však sestupujem ve hroznější bídu,
již každá hvězda zhasla, která vzplála,
když vyšel jsem. Jest čas, ať dále přijdu.“

K druhému kraji kruhem pouť nás hnala
ku říčce, která s šumotem se pění
a vrhá v strouhu, kterou vyhledala.

Nad purpur voda temnější se mění
a v pošmurných vln těchto ve provodí
jsme drsnou stezkou spěli v zamyšlení.

A tady Styx jest jméno toho brodu,
jenž bahno tvoří, když svým spádem skácel
se k šedým srázům, k zatracenců rodu.

Já, s hrůzou jenž se ve dívání ztrácel,
zřím ve kaluži davy pobláceny,
ti byli nazi, v očích vztek burácel.

Tu doráželi na se muži, ženy
ne pěstí jen, leč prsy, patou, hlavou
a zuby trhali se jako feny.

Dí dobrý mistr: „Synu, tyto dravou
hněv schvátil vášní a má duše touží,
bych usvědčit tě mohl zvěstí pravou.

Tam pod vodou se rovněž lidé souží,
roj bublin na vrchu zříš každou chvíli,
jak oko praví, kamkoliv se vhrouží.

A spjatí v bahně dí: My smutní byli
ve sladkém vzduchu, v kterém slunce svítí,
neb líné páry se v nás uhostily.

A teď musíme v bahně, v smutku dlíti.“
Ten chrčí stále chřtánem hymnus ztmělý,
neb jasně říci nelze jim, co cítí.

Tak mezi suchým okrajem jsme spěli
a mezi bahnem, v kruhu louže kalné
na ty, již bláto hltali, jsme zřeli,

Až dospěli jsme k patě věže valné.