Bible česká/Kniha Ester

Bible česká
Kniha Judit	Kniha Ester	Kniha Job

Údaje o textu
Titulek:	Bible česká
Podtitulek:	Kniha Ester
Autor:	neuveden
Zdroj:	Soubor:Bible česká SZ II.djvu
Vydáno:	Praha
Licence:	PD old 140
Překlad:	Jan Hejčl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha Ester
Související články ve Wikipedii: Purim

العربيةEnglishespañoleuskara한국어עבריתpolskislovenščinaукраїнськаTiếng Việt

Kniha „Ester“

čili

„o Esteře“.

Rozbor knihy Ester.

Úvod

Sen Mardocheův (11, 2.—12, 6.).

Část prvá

Židé v nebezpečí (1, 1.—3, 15; 13, 1.—7.).

1. Ester stavši se královnou oznamuje králi spiknutí, které Mardocheus odkryl (1, 1.—2, 23.).
2. Aman pohnul krále, by dal Židy vyhladit (3, 1.—15; 13, 1.—7.).

Část druhá

Snahy Mardocheovy a Esteřiny, by národ byl zachován (4, 1.-17; 15, 1.—3; 13, 8—14, 19.).

1. Mardocheus vyzývá Esteru, by u krále za svůj lid orodovala (4, 1.—16; 15, 1.—3.).
2. Mardocheus i Ester svolávají milosrdenství Boží (4, 17; 13, 8.—14, 19.).

Část třetí

Nástrahy nepřátel obráceny na jejich vlastní hlavy (15, 4.—19; 5, 1.—8, 12; 16, 1.—24; 8, 13.—10, 3.).

1. Ester vyprosila si u krále hrdlo Amanovo (15, 4.—19; 5, 1.—8, 2.).
2. Ester pomáhá svému národu, že nad nepřáteli vítězí (8, 3.—10, 3; 16, 1.—24.)

Doslov

Výklad Mardocheova snu (10, 4.—13.). Závěrek (11, 1.).

Kniha sluje Ester dle jména hlavní své hrdinky.^[1] Prameny dnešní knihy Est byly a) list Mardocheův (9, 20.) a b) list Esteřin (9, 29.). Dle těchto pramenů před r. 200 (před Kr.) napsal svatopisec nejspíše v Persii^[2] své dílo.^[3] Zamýšlel na dějinném^[4] příkladu dokázati, že Bůh pečuje o národ israelský i v cizině, že bývá pomoc jeho nejbližší, když je nouze lidu největší; spolu chtěl,^[5] aby jeho prací upevněn a rozšířen byl obyčej slaviti v duchu nábožensko-mravním svátek „púrím“.^[6] Brzy potom byla kniha, psaná původně hebrejsky, přeložena v Jerusalemě^[7] do jazyka řeckého; ten překlad zachoval se nám ve dvou recensích (A. B.). Svátek „púrím“, kdy bývala Est veřejně ve sbornících předčítána, pozbýval znenáhla rázu nábožensko-mravního tak, že v prvních stoletích našeho letopočtu zvrhl se v židovský masopust,^[8] se kterým se málo srovnával rozhodný nábožensko-mravní ráz předčítané knihy Est. Aby ta nesrovnalost neurážela, vyloučili Židé prvních století křesťanských z knihy Est všecko posvátné, co mohlo býti o divokém masopustě zneuctěno.^[9] Zkrácená takto kniha se v židovstvu ujala. Zlomky z ní vyloučené ve znění hebrejském zanikly, zachovaly se však v řeckém překladě,^[10] který církev katolická od Židů přijala.^[11] Máme tedy dvě recense knihy Est: a) původní delší (zachovanou v řeckém překladě) a b) zkrácenou ve znění původním (hebrejském).

1. Srv. podobné názvy: Josue, Soudci, Rut, Judit a jj. — Knihu Est nazývali také Židé „Megillá“ (=Závitek). Viz 9, 20. 29. Jinde (11, 1.) sluje „List o purimu“.
2. Spisovatel jeví zvláštní zájem o věci perské, které (dle pramenů) dopodrobna líčí, nezajímá se však tolik o Palestinu ani o chrám jerusalemský. Také prameny bylo mu snáze nalézti v Persii nežli v Palestině.
3. Tohoto svatopisce dlužno rozlišovati od Mardochea. Viz 9, 23. 26. — Že žil později, pokládá za nutné přičiniti poznámky některé. Srv. 1, 1. n. 13; 8, 8. Sirachovec nejmenuje ani Esteru ani Mardochea mezi vynikajícími hrdiny národa israelského. Také jazyk hebrejský má známky doby pozdější (slova perská, tvary aramské). Stanovíme okrouhle r. 200, ježto r. 178. před Kr. byla již Est dle 11, 1. přeložena do řečtiny. Svatopisci dlužno zejména přičísti 9, 23.—28. 29.—32. „Megillá“ Est byla u lidu velmi oblíbena; proto často překládána do aramštiny („targúmím“), proto také často vykládána („midráším“).
4. Od nejstarších dob až do druhé polovice XVIII. století po Kr. byly všecky podrobnosti v knize Est vypravované považovány za skutečné události. Teprve moderní nadkritika vidí v knize buď „román“ neb aspoň „midraš“, ve kterém nesnadno rozlišiti, co je historického, co smyšleného. (Co je „midraš“ viz 2. Par 24, 27.). Také někteří novější katoličtí kritikové (Sepp, Holzhey) pronesli domněnku, že není všecko v Est historické v přesném smyslu; nelze však říci, že svůj náhled odůvodnili, jak žádá výnos papežské biblické komise ze dne 23. června 1905. (Viz „Úvod“ svaz. I. str. 10. pozn. 1.) Ani „prorocký“ výklad Scholzův, podobně výstřední jako jeho výklady Tob (výše sv. I. str. 1310 pozn.) a Jud (výše sv. I. str. 1313 pozn. 3.) nedošel souhlasu.

   Starý názor o dějinném rázu knihy Est opírá se o závažné důvody

   1. Jisto, že již v dobách spisovatele knih Machabejských jakož i v prvém století křesťanském slavili Židé svátek „púrím“ (2. Mach 15, 37; Jos Flavius, Starožitnosti XI, 6.) a od těch dob že jej slaví do dneška. Nelze však mysliti, že tak činí na základě události vymyšlené, která se nikdy nesběhla.

      Pokusy moderní kritiky a důkaz, že Židé svátek „púrím“ vypůjčili si od pohanů (viz níže pozn. 6.) venkoncem selhaly již proto, že přísný duch židovský, všem živlům pohanským nepřátelský, který ovládal obec židovskou v posledních stoletích předkřesťanských, nebyl by dopustil, aby se zahnízdil v náboženském životě svátek pohanský.

   2. Spisovatel vypravuje prostě, ale živě kreslí podrobnosti, které nesnadno vymysliti. Uvádí netoliko jména vůdčích osob (Estery, Asuera, Mardochea, Amana), ale zná také jména královských kleštěnců (1, 10; 2, 8. 14.), nejvyšších rádců královských (1, 14.), zapuzené královny (1, 11.), spiklenců (2, 21.), manželky a deseti synů Amanových (5, 10; 9, 7. n.).
   3. Odborní znalci věcí perských (Niebuhr, Heeren, Justi, Rawlinson, Spiegel, Oppert, Dieulafoy) diví se dokonalé znalosti perských obyčejů a mravů, jakou jeví spisovatel (prameny) knihy Est. Viz další výklady. Spisovatel dovolává se i perských pramenů (10, 2.).

   4. Zprávy knihy Est srovnávají se se zprávami, které podávají prameny řecké (zejména Herodot), nápisy perské i vykopávky královského hradu suského (Dieulafoy. Viz k 1. Par 1, 17; 2. Esdr 1, 1. a výklady níže).

      Události, vypravované v Est dají se velmi pěkně vetkati do osnovy všeobecných dějin Xerxových.

      Dle Herodota (VII 5) podnikl Xerxes druhého roku své vlády (484—483) výpravu do Egypta. Šťastně ji dokončiv zabýval se r. 483 myšlenkou táhnouti proti Řekům, i povolal všecky velmože své říše do Sus na poradu (Herodot VII, 8.).

      O tom sněmu vypravuje též Est 1, 3. — Herodot píše, že porada dlouho trvala; to se srovnává se 180 dny (= šesti měsíci) jmenovanými v Est 1, 4. — Pátého roku své vlády na jaře (před nisanem) r. 480 vytáhl proti Řekům a byv poražen r. 479 vrátil se do Sus. Sem dlužno zařadit Est hl. 2. Byv sklamán v nadějích na vítězství oddal se rozkošem, jež mu poskytoval harem. (Srv. Herodot IX, 108.) R. 478 byla povolána Ester do harému a r. 477 povýšena za královnu. Na výpravu proti Řekům potřeboval Xerxes prostředků; s tím souhlasí poznámka Est 10, 1.

   Námitky, kterými chce nadkritika povaliti dějinnou cenu Est možno vyvrátiti. Viz výklady k 1, 1; 2, 16; 3, 7; 6, 10; 10, 3.

5. Obojí záměr spisovatelův je zřetelně vysloven v Est 10, 12. n.
6. Viz výše pozn. 4a. Jedni hledali původ židovského svátku „púrím“ u Peršanů, jiní u Řeků, jiní u Babyloňanů a Assyrů, jiní u jiných pohanů. Ta rozmanitost nalezišť jest již podezřelá. Viz výklady k 1, 9; 3, 7; 9, 17.
7. Viz 11, 1.
8. Viz k 9, 17.-19. 22. Srv. proti tomu 1. Mach 4, 56.—59.
9. V tomto hebrejském okleštěném znění nevyskytá se ani jedenkráte jméno Boží! Jak uměle opsána jest Boží prozřetelnost ve výroku Mardocheově 4, 12.—14! Srv. proti tomu zřejmý ráz náboženský „zlomků drubokanonických“; na př. 10, 12. n.; 11, 9.n.; 13, 15. n.; 14, 5. — Srv. k 4, 14: Lv 26, 14; Sdc 20, 27; 1. Sam 7, 6; 31, 13; Jonáš 3, 8; Dan 9, 3; 10, 3; Esdr 9, 4. 6; Neh 1, 4. 6.
10. Řecký překlad má ty úryvky na místech, kam svým obsahem patří (viz „Rozbor“ a poznámky k nadpisům úryvků níže 10, 4. nn.). Znění takto spořádané dokazuje, že jmenované „zlomky“ jsou nepostradatelné části knihy Est, bez nich že je kniha kusá. Sv. Jeroným však, aby patrno bylo, co bylo a co nebylo za jeho časů v hebrejské bibli, seskupil všecky ty zlomky za 10, 3. Viz jeho poznámky tamže. Ježto Židé ve svých sbornících o svátku purim zlomků těch nečetli a církev katolická při bohoslužbě hebrejské bible neužívala, možno si vysvětliti, že se ztratilo jejich hebrejské znění.
11. Z poznámky 11, 1. vyplývá, že na počátku druhého století před Kristem celá kniha Ester byla považována od Židů jerusalemských i egyptských za posvátnou. Ještě Josefus Flavius v prvém století křesťanském pokládal celou knihu Est za bohoduchou. Proto též Klement římský na sklonku I. století křesťanského v 1. listě Korinťanům užíval tak „deuterokanonických zlomků“ (Est 14, 3. nn.) jako znění prvokanonického. Rovněž později Origenes a jj. — Ježto v dobách, kdy křesťanství vzniklo, měli Židé ve sbírce posvátných knih Est, o jejíž původu božském tehdy nikdo nepochyboval, pojala také církev kato- lická právem tu knihu do své sbírky posvátných knih (kánonu). Po pádu Jerusalema (r. 70 po Kr.) počali sice někteří židovští učenci pochybovati o kanoničnosti knihy Est a znova ji zkoušeti (ohlas těch pochyb nalézáme v polovici II. století u Melita ze Sard, později u Řehoře Naz. a Amfilochia), všecky však pochyby a nové zkoušky skončily tím, že Est byla na věčné časy pojata do úředního židovského seznamu posvátných knih. V talmudu jsou celá pojednání (traktáty), které obsahují nejpodrobnější předpisy o psaní a četbě knihy Est; psány jsou s touže úzkostlivou přesností jako předpisy o Pentateuchu; ano četba Est prohlášena za důležitější nežli studium Pentateuchu a bohoslužba na oltáři; Est vykládána týmže způsobem jako Pt.

---

ÚVOD. Mardocheův sen.

(Viz níže 11, 2.—12, 6.).

ČÁST PRVÁ. ŽIDÉ V NEBEZPEČÍ

(1,1.—3, 15; 13, 1.—7.).

Královna Vasti zapuzena

(1, 1.—22.).

Xerxes dal vystrojiti hostinu svým velmožům (1, 1.—4.) i všemu služebnictvu palácovému (5.—8.). Kázal přivésti královnu Vasti, by se ukázala opojeným hodovníkům (9.—11.). Když neposlechla, zapudil ji a vydal výnos o poslušnosti manželek (12.—22.).

Hlava 1. — 1Za dnů Asuera, který kraloval od Indie až po Etiopii nad sto a dvaceti sedmi krajinami, 2když seděl na trůnu království svého v Susách, hlavním městě říše své — 3třetího roku vlády své dal strojiti u sebe veliké hody všem knížatům a služebníkům svým, vojevůdcům perským, slovutným Medům a vladařům nad krajinami, 4když byl ukazoval bohatství a slávu království svého a velikost i chloubu moci své dlouhou dobu, sto a osmdesáte dní. 5Když pak minuly (ty) dny [hodů], sezval veškeren lid, cokoli ho bylo v Susách, od největšího do nejmenšího a kázal sedm dní hody strojiti v nádvoří zahrady a háje, který královskou péčí a prací štípen byl. 6Se všech stran zavěšeny byly čalouny barvy blankytné, z bavlny a z modrého purpuru na lanech kmentových a červeně purpurových, provlečených skrze kroužky ze slonové kosti, a upevněných na sloupech mramorových. Také pohovky zlaté a stříbrné rozestaveny byly po podlaze, dlážděné smaragdovým a bílým mramorem, roztodivnou pestrou malbou zdobené. 7Hosté pili ze zlatých číší a jídla na jiných a jiných nádobách byla nošena. Také víno, jak se slušelo na velmožnost královskou, výborné a v hojnosti předkládáno bylo. 8Aniž byl, kdo by nutil píti nechtějících; ale (bylo) jak byl král zřídil, u každého stolu ustanoviv jednoho ze svých úředníků, by mohl každý bráti si, jak mu libo. 9Také královna Vasti učinila hody ženám na paláci, kde král Asuerus sídlíval. 10Sedmého pak dne, když byl král velmi rozjařen, když po přílišném pití byl rozpálen vínem, rozkázal Maumamovi, Bazatovi, Harbonovi, Baigatovi, Abgatovi, Zetarovi a Charchasovi, sedmi komorníkům, kteří konali službu před ním, 11by přivedli Vasti královnu před krále, vstavíce na hlavu její korunu, aby ukázal všemu lidu i knížatům krásu její; bylať velmi krásná. 12Ona však odepřela a k rozkazu královskému, který po komornících byl vzkázal, přijíti se vzepřela. Proto rozhněvav se král a náramnou prchlivostí rozpálen jsa 13ptal se mudrců, kteří podle obyčeje královského vždycky při něm byli a s jejichžto radou činil všecky věci, ježto znali ustanovení a staré zvyky – 14byli pak první a (králi) nejblíže Charsena, Setar, Admata, Tarsis, Mares, Marsana a Mamuchan, sedm vévod perských a medských, kteří vídali tvář královu a první po něm sedali – 15kterému rozsudku Vasti královna propadá, ježto rozkaz krále Asuera, který byl po komornících vzkázal, učiniti nechtěla. 16Tu odpověděl Mamuchan poslouchajícímu králi a knížatům: „Ne toliko na králi provinila se královna Vasti, ale i na všem lidu a knížatech, kteří jsou po všech krajinách krále Asuera. 17Neboť se donese čin královnin všem ženám, i potupí muže své řkouce: „Král Asuerus rozkázal, aby královna Vasti přišla k němu, ona však nechtěla.“ 18Tím příkladem všecky manželky knížat perských a medských málo si vážiti budou rozkazů mužů; proto spravedlivý je králův hněv. 19Vidí– li se ti za dobré, nechať vyjde výnos od tebe a budiž zapsán podle zákona perského a medského, který nesmí býti přestoupen, aby Vasti dokonce již nevcházela ke králi, ale královskou důstojnost její aby dostala jiná, která je lepší než ona. 20A to budiž rozhlášeno po všech krajinách v království tvém široširém, aby všecky ženy velikých i malých zachovaly úctu k mužům svým!“ 21 Ježto se líbila ta rada jeho králi i knížatům, učinil král podle rady Mamuchanovy: 22 rozeslal listy do všech krajin království svého, jak každý národ rozuměti nebo čísti uměl, (psané) rozličnými jazyky a písmem, že muži jsou páni a přední v domech svých, a to že po všech národech má býti rozhlášeno.

Hl. 1. — V. 1. „Asuer“ sluje ve zlomcích druhokanonických (10, 4.—16, 24.) Artaxerxes. Byl to Xerxes I. Viz Esdr 4. — „Indii“ (t. j. poříčí řeky Indu) a „Etiopii“ jmenuje již otec a předchůdce Xerxův Darius I. mezi zeměmi jeho vládě podrobenými. Podobně označuje Herodot (III. 97.) rozsah říše perské a praví, že měl Xerxes ve svém vojsku bojovníky z Indie a Etiopie. — Na trojjazyčném nápisu Daria I. v Naqš-i-Rustam (hrobka Daria I. dvě hodiny na sever od Persepole) jmenovány kromě Persie tyto země perské říše: Medsko Elam Partsko Arejsko Baktrie Sugdu (Sogdiana) Chumarisma (Chorasmie) Zaranga (Drangiana) Aruchatti (Arachosie) Satgušu (Sattagydie) Gandari (Gandara) Indie (staropersky Hiduš, elamsky Hinduiš, babylonsky Indu) země amyrgických Saků (babylonsky Gimirri umurga) země šišák nosících Saků Babylonie Assyrie Arábie Egypt Armenie (babylonsky Uraštu) Kappadocie (babyl. Katpatuka) Sardy (Saparda) Jónsko (Jamanu) Sakové zámořští Skudra (Iskuduru) Jonové s hledím Putija Nubie (staropersky Kušija, elamsky taktéž, babylonsky Kúšu, hebr. Kúš) Mačija Karka Těchto 29 a s Persií 30 zemí jsou známé Herodotovy „satrapie“. Ježto byly ty krajiny velmi rozsáhlé, snadno si domysliti, že byly rozděleny na menší kraje, provincie (hebr. „medíná“). Počítáme-li, že měla každá satrapie (průměrně) po 4—5 krajích, shledáme, že je číslice 120 (Dan 6, 1.), případně 127 (zde) správná. Esdr 2, 1; Neh 1, 3; 7, 6; 11, 3. znamená podobně „medíná“, kraj, provincii palestinskou, t. j. Jerusalem se širším okolím. Palestina, Fenicie, Syrie a ostrov Kypros činily satrapii zvanou „Zářečí“ = Abarnahara. (Není třeba poznamenávati, že počet satrapií a krajů se časem měnil. Herodotův výčet dvaceti satrapií je z doby starší nežli výčet nápisu naqš-i-rustamského.) V. 2. Susa známé sídelní město králů perských (Neh 1, 1.). Hebr. výslovně poznamenává, že král sídlel na hradě susském, kterýžto hrad („birá“) přesně rozlišuje od ostatního města. V. 3. Xerxes I. nastoupil r. 486. (Deimel.) Do nisanu r. 485 byl „počátek jeho vlády“; od jara 485 do jara 484 byl první rok Xerxův, od r. 484—483 druhý, od r. 483—482 třetí rok Xerxovy vlády. S tou hostinou byla pravděpodobně spojena válečná rada před výpravou Xerxovou proti Řecku. Kterak příběhy tuto vypravované možno vhodně umístit v rámci všeobecných dějin, viz Úvod na str. 4. pozn. 4d. Viz také tabelku ve sv. I. str. 1281 n. V. 4. 180 dní = 6 měsíců = půl roku ukazoval svou slávu všem velmožům své říše, které pozval, aby, se s nimi radil o veliké výpravě proti Řekům (Herodot VII, 5.—10. Viz výše Úvod str. 4., pozn.) Ježto byla říše velmi rozsáhlá a věc důležitá, pochopitelno, že bylo třeba mnoho času k tomu, by se velmoži z dálných končin sjeli a s králem se poradili. 180 dní se sjížděli, přepychu dvora se divili a na konec pořádána byla veliká hostina, ke které byli pozváni všichni, kteří byli právě na hradě susském. Dle Ktesie a Deinona u Atenaja (z počátku III. století po Kristu) jídalo s králem perským denně 15.000 osob; královská kuchyně stála denně 400 hřiven! V. 5. Dle hebr. sezval Xerxes lid, který byl na susském hradě, t. j. v palácových královských domech, tedy úřednictvo a služebnictvo královo, ne veškeré obyvatelstvo města! Viz Neh 1, 1. — Dle hebr. konala se ta hostina v nádvoří zahrady královského „bíthánu.“ „Bíthán“ je název stavitelský, který odpovídá v mysli vyprávěčově určité stavbě, kterého bylo užíváno v přesném smyslu a v určitých případech. Není těžko poznati v biblickém „bíthánu“ susskou „apadánu“. Kdo zkoumal dva roky vnitřek „memnonia“ (paláce vystavěného od Artaxerxa II. Mnemona), nemůže nepoznati v biblickém „bíthánu“ susskou „apadánu“. Jako bíthán, byla též apadána dokonale odloučena od domu králova (bírun) jakož i od domu královen (anderúnu), aby se mohl sméstnati v něm značný počet lidí. Jako apadána, tak i bíthán, jediný ze všech budov palácových, byl prostřed velikých libosadů („paradisu“). Vnitřní dvory paláců susských byly velmi těsné a obklopené příliš vysokými zdmi, že nemohly v nich býti stromy pěstovány. Dokonce jiná však byla poloha vyvýšeného prostranství mezi jižním průčelím trůnní síně a mezi pylony; hodilo se znamenitě k tomuto „paradisu“ a k vysutým zahradám, které bývaly vždy poblíž velekrálova bytu. Jako před zahradami apadány, tak i před zahradami bíthánu byla obrovská předsíň, která mohla pojati všechny hodovníky Asuerovy; jako zahrady apadány, tak i zahrady bíthánu byly velmi blízko harému (níže 7, 7. n.); jako apadána tak i bíthán byla síň sloupová (níže v. 6.). Susská apadána zabírala plochu bezmála jednoho hektaru. Sloupořadí, schody a ohrada zděná zabírala 18kráte větší plochu, kterou dělily (dva) pylony (táhlé seříznuté jehlance). Před pylony (jižně) bylo velikolepé schodiště, vedoucí z rozsáhlé plošiny dolů do hlavního (vnějšího) dvora, do zbrojiště. Za pylony (na sever) leskla se vlastní apadána, zakrytá větvemi visuté zahrady; v té apadáně byli přijati vyslanci všech řec. států (Dieulafoy). V. 6. Vyšší hodnostáři (v. 3. n.) hodovali v paláci, v jídelně, v hodovnách; ostatní královské služebnictvo na dvoře zahrady královského „bithánu“. — „lan“ bylo třeba, ježto těžkých koberců tenké provazce nebo „šňůry“ nebyly by unesly. — O „kmentu“ viz Gn 41, 42. O „purpuru“ viz Ex 25, 4. — Na „pohovkách“ leželi hodovníci u stolu dle tehdejšího zvyku. Byly zlatem a stříbrem protkané, proto slují „zlaté“ a „stříbrné“. Také Herodot svědčí, že bývaly v paláci Xerxově zlaté podušky a stoly (Herodot IX. 82.). Assyrský král Assurbanipal mel prý 150 zlatých stolů a tolikéž divanů zlatých (Herodot, Polybios). Na podlaze byla tehdy „mosaika“. V. 8. Král ustanovil dozorce, by každý mohl píti kolik „hrdlo ráčí“, by mu nikdo nemohl „brániti“ (tak lépe místo „nutiti“). V. 9. Hostina ženám dávána byla nejspíše v „haremu“ královského paláce. — Vašti může býti staroperské jméno = Žádoucí, Vzácná. Není dokázáno, že Vašti = Mašti, božstvo (bohyně?) elamské. — Královna perská měla býti sice z krve sedmi šlechtických perských rodů (Herodot, Plutarch), ale králové perští mívali kromě četných ženin haremových několik zákonitých manželek (Herodot, Strabo). Mohla tedy býti první zákonitou manželkou Xerxovou známá Amestris (Herodot IX. 108—113.) z krve knížecí (otec její byl Otanes), druhou pak rovně zákonitou manželkou byla Vašti a po ní Ester. Ve volbě těchto (dalších) manželek nebyl král perský omezen. Není tedy nutno Amestris ani s Vašti ani s Esterou stotožňovati. — Možno, že první a hlavní manželka Xerxova súčastnila se hostiny mužů. (Srv. Neh 2, 6; Herodot IX, 110; Plutarch, Artax 5.) V. 10. „komorníci“ = kleštěnci. — Peršané pokládali sedmičku za číslo posvátné. Také jejich nejvyšší bůh Ahura-Mazda byl obklopen sedmí rytíři: (1. Vohu Mano = Moudrost, 2. Aša Vahista — Nejdokonalejší spravedlnost, 3. Chšatra Vairja = Království boží vůle, 4. Spenta Armaití = Dobročinná zbožnost, 5. Hourvatát = Neporušenost, 6. Amretát = nesmrtelnost, 7. Sraoša = Poslušnost. Někdy bývá do počtu sedmi zařazen sám Ahura-Mazda. Pak, aby sedmička byla zachována, bývá Sraoša vynecháván.) V. 11. „koruna“ = turban ovinutý dole zlatým plechem, přiměřeně ozdobeným. — Ester = Hvězda (perské slovo). Ester možno také stotožňovati se jménem bohyně Ištar. Neplyne z toho však, že co se tu vypravuje o Esteře, je báj o Istaře! Viz k v. 9. V. 12. Král chtěl se patrně pochlubit, jak sličnou má ženu, a rozkázal před shromážděnými velmoži, by přišla. Vzdor královnin zahanbil náramně před hostmi krále, ježto se mohlo zdáti, že v Susách nepanuje král, ale královna. Odepřela přijíti nechtíc, by na ni upírali zraky královi služebníci. Bylo nebezpečí, že napilý král a vilní hodovníci nespokojí se toliko pohledem na královnu v šaty zahalenou, alebudou žádati více. Srv. podobné výstřednosti velmožů dob nejnovějšich. — Ctnější ženy perské žily hluboko v haremu ukryté a vycházely toliko zahalené hustým závojem (Herodot III, 84; Strabo XI, 13, 9.). Ukazovati se po hostině napilým hostům mohla toliko žena bezectná. Kdyby Vašti byla krále poslechla, byla by cti pozbyla, a sám král vystřízlivělý byl by jí poté pohrdal. V. 13. „mudrci“ = hvězdopravci nebo podobní hadači. Srv. Jer 51, 57; Gn 2, 27; 5, 15. = „dvorní duchovenstvo“ tehdejších pověrčivých králů starovýchodních. Perští duchovní sluli mágové (jedn. čís: „magu“). Byla to důstojnost dědičná, činili tedy „kastu“. (Srv. dědičnost levitů a kněží Israelových). V. 14. „vídali tvář královu“ majíce volnější k němu přístup než jiní. Byl to sbor („kabinet“) nesesaditelných královských ministrů (Herodot III, 31.). Byli „očima a ušima královýma“ Herodot VIII, 8. — „první po něm sedali“ vedle trůnu královského při slavnostních úkonech („přísedící [asesoři] královského trůnu“). — Že pokládali Peršané sedmičku za číslo posvátné, dosvědčuje též Esdr 7, 4., jakož i Herodot (III, 84.) a jiné mimobiblické prameny. Srv. výše v. 10. V. 15. souvisí s „ptal se“ (v. 13.). V. 16. Mamuchan mluví jménem nejvyšší královské rady (v. 14.). Královna Vašti dala pohoršení všem ženám velmožů (= „knížat“) i „lidu“ prostého. Srv. v. 20., který rozlišuje mezi „velkými“ a „malými“. Neposlušnost žen podryla by řád manželského a rodinného života, o který se opírá pořádek společenský celého státu. Zdá se, že nerozhodoval toliko tento „právnický“ důvod, ale také zákulisní spory mezi dvorskými stranami a vzájemná jejich nevraživost. Možno, že první vládnoucí královna Amestris působila na rozsudek, aby svrhla nemilovanou soupeřku Vasti. V. 18. Místo: „spravedlivý je králův hněv“ dle hebr. budou pohrdati ženy muži a muži budou se mrzeti. V. 19. Místo „přestoupen“ lépe dle hebr. „zrušen“. Srv. níže 9, 27. n.; Dn 6, 9. 13. Dle hebr. měl býti ten výnos zapsán „mezi zákony“. V. 22. „listy“ = dekret, výnos. Srv. 3, 13; 8, 10; 9, 20. 30. Ve vícejazyčné říši perské bývalo zvykem veřejné vyhlášky vydávati v různých jazycích a písmech, aby jim všichni národové mohli rozuměti. Znamenitou dolohu k tomuto tvrzení bible podávají troj a čtyřjazyčné nápisy Achemenovců, zejména Daria I. Xerxa a Artaxerxů nalezené v Bísutúnu, v Persepoli, v Naqš-i-Rustamu, v Susách na hoře Elvend, (hodinu cesty na jih Hamadanu), u průplavu suezského a jinde. Bísutún jest název perské vesnice provincie Ardilanu na úpatí horského hřbetu, který věnčí na východě rovinu Kirmanšahán. Asi hodinu od vesnice jsou trosky starého města, které slulo staropersky baga-stana = boží skála. Horský hřbet, který se nad vesnicí vypíná do výše až 550 m ozdoben jest v umělém výklenku ve výši asi 150 m vypuklinou, doprovozenou velikými „behistunskými“ nápisy, ze kterých největší sluje právem „králem“ nápisů. Je psán trojí soustavou klínopisů (tedy trojím písmem) a trojím jazykem: 1. staroperským (staroiranským), 2. elamským (novoelamským, novosusským) a 3. babylonským (novobabylonským). Znění staroperské je originál, druhá dvě znění jsou jeho překlad. (Staroperština je jazyk indoevropský; babylonský, babylonština semitský; elamština patří k jazykům kavkazským.)

Ester královnou

(2, 1.—18.).

Hlava 2. — 1Po těchto událostech, když hněv krále Asuera schladl, vzpomněl si na Vasti, co byla učinila a co ji potkalo; 2i řekli dvořané královi, služebníci jeho: „Buďtež hledány králi panny mladistvé a krásné; 3budtež rozesláni, kteří by hledali po všech krajinách děv krásných, panen, ať přivedou je do města Sus a dají je do haremu pod dozor Egea komorníka, který je představeným a strážcem žen královských; a nechať dostanou, čeho třeba k ženské kráse, a vůbec čeho potřebují; 4a která ze všech zalíbí se očím královským, ta budiž královnou místo Vasti!“ Líbila se ta řeč králi, i rozkázal, aby tak, jak mu poradili, se stalo. 5Byl pak Žid ve městě Susách, jménem Mardocheus, syn Jaira, syna Semeje, syna Kisa, z kmene Benjaminova, 6který přestěhován byl z Jerusalema tehdy, kdy Jechoniáše, krále judského Nabuchodonosor, král babylonský byl přestěhoval. 7Ten byl pěstounem dcery bratra svého, Edissy, jiným jménem Ester zvané, která otce ni mateře neměla. Byla náramně krásná, sličného vzezření, i vzal si ji po smrti otce i matky její Mardocheus za dceru. 8Když pak se rozhlásil králův rozkaz, a podle jeho vůle mnoho krásných panen přivedeno bylo do Sus, a odevzdáno Egeovi komorníku, dána mu byla též Ester mezi jinými děvami, aby chována byla v počtu žen. 9Ta zalíbila se mu a nalezla milost v očích jeho. I přikázal komorníkovi, ať si pospíší s tím, čeho třeba k ženské kráse, ať jí dá přiměřenou stravu a sedm nejkrásnějších děv z domu královského, ať ji i služebnice její vyvnadí a vyšlechtí. 10Ona pak nechtěla oznámiti mu národnosti své a původu svého, ježto jí byl přikázal Mardocheus, aby o tom dokonce mlčela. 11A ten procházel se každý den před nádvořím domu, ve kterém vybrané panny chovány byly, jsa starostliv, jak se má Ester a chtěje věděti, co s ní bude. 12Než došlo podle pořádku na tu onu pannu, aby vešla ke králi, než bylo vykonáno vše, co k vyšlechtění ženskému příslušelo, minul dvanáctý měsíc; šest měsíců totiž mazaly se olejem myrhovým, a druhých šest (měsíců) jiných mastí a voňavek užívaly. 13Vcházejíce ke králi, čehokoli požádaly k vyšlechtění příslušného, dostávaly, a připravivše se podle libosti chodily z harému do ložnice královy. 14Která večer vešla, ráno vyšla, a odtud vedena byla do druhého domu, který byl pod dozorem Susagaza komorníka, který byl dozorcem nad ženinami královskými; a nesměla již zase ke králi jíti, leč král chtěl a jménem ji dal zavolati. 15Když tedy minul čas, nastal podle pořádku den, kdy Ester, dcera Abihaila, bratra Mardocheova, kterou si byl vzal za dceru, měla vjíti ke králi. Ta však nehleděla ženského vykrášlení, ale cokoli chtěl Egeus komorník (a) strážce panen, to jí dal k ozdobě. Neboť byla velmi krásná a pro neuvěřitelnou krásu všem, kteří ji viděli, byla milá a příjemná. 16Tedy vedena byla do ložnice krále Asuera měsíce desátého, který sluje tebet, sedmého roku vlády jeho. 17I zamiloval si ji král nade všecky ženy; došla milosti a blahovůle před ním nade všecky ženy, že vstavil na hlavu její korunu královskou a učinil ji královnou místo Vasti; 18kázal také připraviti hody převeliké všem knížatům a služebníkům svým, ke sňatku a k svatbě Esteřině, dal úlevu všem krajinám a rozdal dary velmožnosti královské přiměřené.

Hl. 2. — V. 1. Dvořané, kteří přispěli k tomu, že Vasti byla zapuzena, bojí se, aby snad Xerxes ji nepovolal zpět a pak aby se nemstila na svých odpůrcích. Proto musí býti králi dána jiná náhrada. V. 2. Xerxes byl rozmrzelý nad nešťastným výsledkem výpravy proti Řekům; byl také nevrlý, že nemohl milovati, jak si přál, svou snachu (Herodot IX, 108—13); nic ho netěšilo, proto navrhují služebnici, aby svého pána lépe naladili, by byly „rekvirovány“ nové děvy do haremu, který krále také teď omrzel, nový „odvod“ panen do haremu aby byl vykonán (srv. níže v. 19.). Starovýchodni národové poklesli tak, až zapomněli, že král je pro veřejné blaho, tedy pro stát a národ a že se domnívali naopak, že stát a národové jsou toliko pro krále. Proto král činil si bezmezné nároky na všecky dívky v říši; byiy mu dodány do haremu právě tak jako do královských stájí koně! Hanba psáti, jak pohlavně nevázaný byl život králů perských a jejich velmožů. Ani krvesmilné sňatky nebyly vzácné: Kambyses pojal za manželky sve dvě sestry (Herodot III, 31.), Artaxerxes oženil se dokonce se svými dvěma dcerami (Plutarch, Artaxerxes 27.)! V. 3. „komorník“ = kleštěnec. — Hebr. sluje Hégé nebo Hégaj. — „k ženské kráse“ bylo třeba jídla, by se přiměřeně vykrmily, (srv. Dn 1, 8. nn.) vody, aby se okoupaly a zejména mastí a voňavek, aby zjemněla jim pleť; vyučovány snad také slušnosti. V. 5. n - Misto „ve městě“ hebr. „na hradě“, tedy služebník dvorský. Srv, 11, 3. — Mardocheus. hebr.: Mordechaj. — Kiš byl otec Saulův (1. Sam 9, 1.), možno však, že i Mardocheův děd tak se jmenoval. Ten děd mohl býti odveden s Jechonjášem r. 598 (4. Král 24, 14. n.) do Babylona; pak byl Mardocheus ještě mlád a mladá byla též Ester. Mardocheus nemohl býti odveden osobně do zajetí r. 598, ježto by mu nyní, v době Xerxově (r. 478) bylo bývalo 120 roků, a též Ester byla by přiměřeně letitá. Myslil-li spisovatel Kisem otce Saulova, je rodopis Mardocheův tu neúplný a „který přestěhován byl“ znamenalo by povšechně starší rod Mardocheův. — „Mordechaj“ sluli Žide již dříve (Esdr 2, 1; Neh 7, 5.). Také na tabulkách z dob Achemenovců nalezeno bylo mnoho Židů, kteří se tak jmenovali. Pravděpodobně tkví v tom jméně „Marduk“, nejvyšší (pohanský) bůh města Babylona. Bylo to jméno dáno Židům od Babyloňanů a Židé se s tím spřátelili, ačkoli v něm byl prvek pohanský. Z toho však nelze vyvozovati, že Mordechaj = Marduk, a co kniha Est vypravuje, že je zpracovaná báj o Mardukovi! Byltě dle babylonského bájesloví Marduk syn boha Ea-y, dle knihy Est je však Mardocheus synem Jaira, Benjaminovce. Mardocheus byl bratrovec (dle hebr.) a pěstoun Esteřin; v babyl. bájích však nikde se nepraví, že Ea (otec Mardukův) a Anu (otec Ištařin = ? Esteřin) byli bratří; není take mezi jménem otce Esteřina „Abihail“ (níže v. 15.) a jménem domnělého otce Istařina Anu ani nejmenší slovné příbuznosti. Dle babylonských pozdějších názorů je Ištar manželkou Mardukovou; dle Est je však Ester manželkou Asuerovou! (Jak „svorní“ jsou ti, kdož popírají dějinnou hodnotu knihy Est zcela neb částečně, patrno z následujících názorů: Asuerus je dle jedněch Antiochus Epifanes, král syrský; dle jiných: Ptolemeus Filopator, král egyptský, dle jiných Euergetes II.; dle jiných Kambyses + Darius + Antiochus III. (dle Scholzova „prorockého“ výkladu Asuerus = Mesiáš!) Aman je dle jedněch Lysiáš, vůdce Antiochův; dle jiných Herman, dvořan Filopatorův, dle jiných Humman, bůh elamský; dle jiných = Tiamat bohyně, o které viz ke Gn 2, 2., dle jiných = Nebo (podzimní slunce proti Mardukovi, jarnímu slunci), dle jiných = Hermias (dle Scholze Aman = satan). Mardocheus dle jedněch = Juda machabejský; dle jiných — příbuzný druhé manželky Filopatorovy, dle jiných = bůh Marduk (babylonský) = Gilgameš, rek babylonský, dle jiných = Tammuz (bůh); dle jiných Onias-Dositheos, který zachránil Filopatora, (3. Mach); dle jiných = Ananias a Chilkias miláčci Kleopatry III.; dle jiných Apollofanes = Apollo. (Dle Scholze Mardocheus = obraz Israele, který přijme křesťanství). Ester je dle jedněch manželka toho neb onoho krále výš uvedeného; dle jiných Ester = bohyně Ištar; dle jiných = Kleopatra III., která zapudila Kleopatru II.; dle jiných = Tammuz na světě = Ištar leta (proti Tammuzu v podsvětí = Ištar zimní). (Dle Scholze Ester = obraz pohanství, které vstoupí do lůna církve.) V. 7. Edissa hebr.: Hadassa = Myrta. (Srv. Támár = Palma; Šúšanná (Zuzana) = Lilie; Bosmat (Gn 26, 34; 3. Král 4, 15.) = Balšámovník ) To bylo její rodné, židovské jméno. „Estér“ bývá odvozováno z perského sitareh = Hvězda; jiní vidí v tom názvu jméno bohyně Ištar. Také manželka Fraataka I. slula „Bohyně nebes“. To jméno dostala nejspíše, když byla zařazena do haremu, nebo když se stala královnou. (Srv. čestné názvy pozdějších královen perských. „Upřímná přítelka státu“ slula milostnice šacha Nasser-ed-dina.) Stotožňovati Hadassu s Atossou, matkou(!) Xerxovou a dcerou Cyrovou nelze. — Dle Vulg byla tedy Ester Mardocheova neť. Dle hebr. byla však dcera bratra Mardocheova otce, tedy „sestřenice“ Mardocheova. V. 8. Židovský původ nebránil Esteře překročiti práh haremu; naopak vilní vládcové východní milovali rozmanitost krásek, ke které přispívala rozmanitost národnostní. V. 9. „mu“ = Egeovi. — Místo „vyvnadí a vyšlechtí“ dle hebr. vykázal jí a družině její nejlepší příbytky haremu. Měl „si pospíšiti“, aby pravidelná lhůta 12 měsíců (níže v. 12.) mohla býti zkrácena. — O sedmičce viz výše 1, 14. V. 10 - „národnost“ židovská. — „původ“ = užší rod. Srv. výše v. 5. V. 11. - před nádvořím… u hlavni brány, na kraji (= „před“) vnějšího velikého dvoru (= „zbrojiště“). Možno, že byl i Mardocheus kleštěnec dvorský. O styku příbuzných se ženami haremu, který byl udržován kleštěnci, viz příklad zajímavý, jak vzkazoval Otanes přání svá dceři Fedymě, manželce Lžísmerda. Níže 4, 11. Byl-li Mardocheus i sám kleštěncem, byl styk jeho s Esterou tím snazší. V. 13. Večer, kdy měla již ta ona panna vejiti ke králi, mohla žádati šat, voňavky, šperk, (snad i jídlo nebo nápoj), který se jí nejvíce zamlouval, aby byla v radostné náladě, a také tou svého pána oblažila. Vyžádaným šperkem, který jí nejvíce slušel, mohla si získati stálejší lásku jeho, což nebyla věc snadná (!). — Harem Xerxův souvisel jižním svým křídlem se severním křídlem králova paláce („bírunu“). V. 14. Kleštěnec Hégaj měl na starosti dům, ve kterém šlechtěny byly čerstvé panny, kterých král dosud „nepoznal“. Ša‘ašgaz dozíral na jiný dům, ve kterém byly ženy, které král aspoň jednou již „poznal“ a které byly tedy již jeho „ženinami“. V. 15. Kdežto jiné panny samy si vybíraly prostředky, kterými by zvětšily svůj půvab (v. 13.), Ester byla krásná tak, že jí nebylo třeba sháněti se po umělých prostředcích. Skromná židovka ponechala tu volbu svému představenému. Ježto dle v. 9. se mu zalíbila, lze se domysliti, že ji vyšňořil sám, jak nejlépe uměl. V. 16. tebet = náš prosinec-leden. — 483—482 byl (dle 1, 3.) třetí rok Xerxův, 481—480 pátý (výše Úvod pozn. 4c), 479—478 sedmý. Bylo tedy po válce persko-řecké. Že nelze příběhu tu a doleji vypravovaných doložiti podrobněji z pramenů mimobiblických, nelze se diviti, ježto nezachovaly se nám prameny dějin posledních let vlády Xerxovy (po veliké persko-řecké válce). Justin (v pol. II. stol. křest.), Diodor (I. stol. před Kr.) Tukydides († před r. 396 před Kr.) všímali si toliko západní poloviny perské říše, která se stýkala s Řeky, nedbají však dějin východní, (tedy vlastní) Persie. Zprávy jiných letopisců a dějepisců, jako Ktesije (psal v V. stol. před Kr. o věcech perských), Dinona z Rhodu, Dionysia a Aristida (obou z Miletu), Charona z Lampsaku (psal o věcech etiopských, libických a perských), Antiocha ze Syrakus (psal v dobách Daria Notha, který panoval 405—358), Agatarchida ze Samu nedochovaly se. Také perské dvorní letopisy (2, 13; 10, 2.) zanikly; snad že shořely, když dal Alexandr Vel. palác v Persepoli zapáliti (Plinius, Strabo). Co přes to víme z mimobiblických pramenů o posledních letech Xerxových, potvrzuje aspoň tolik, že velekrál vzdaloval se věcí politických, za to však tím více pozornosti věnoval svému haremu; tou měrou, že podlehl vlivu svých žen. Ostatně byly příběhy v knize Est vypravované ve velikém proudu dějin malé kapky, které nepoutaly valně pozornost letopisců. Ani v kanonických knihách Esdr a Neh není zmínka o Est, ježto jsou to zlomkovité paměti (Viz Úvod sv. I. str. 1215), které věnují Xerxovi toliko několik slov (Esdr 4, 6.); nemluví ani o důležitějších událostech, kterých se súčastnila Palestina, jako byla výprava Kambysova, Dariova, Xerxova do Egypta, účast Palestiny ve válce persko-řecké. — Dle Xenofonta byly sice Susy toliko letním sídlem králů perských, ale pozdějších; staří Achemonovci od Daria I. sídlívali v Susách i v zimě („tebet“). V. 17. Korunu nenosila toliko první a hlavní manželka krále perského, ale též ostatní prvořadé manželky jeho, ano i všichni královi příbuzní (Xenofon, Herodot, Josefus Flavius). Pravděpodobně zůstala Amestris i dále první a hlavní manželkou Xerxovou. V. 18. „úlevu“ v dávkách veřejných (robotách). Dnešní Peršan jmenuje dary, které dává šach: „chalat“. („Piškaš“ je nutný dar, tedy jakási daň, kterou dávají nižší vyšším, aby si získali jejich přízeň. Dary mezi rovnými slují suqat a atá. Bakšiš a anan = zpropitné a almužna.)

Mardocheus odkryl spiknutí proti králi

(2, 19.—23.)

19Když po druhé hledány byly panny a shromažďovány, (a) Mardocheus býval u brány královské — 20Ester dosud neprozradila původu a národnosti své podle příkazu jeho; cokoli totiž on jí přikazoval, zachovávala Ester, a tak všecko činila, jak činívala tehdy, když ji maličkou opatroval — 21tehdy tedy, když (právě) dlel Mardocheus u brány královské, rozhněvali se Bagatan a Tares, dva komorníci královští, kteří byli vrátnými, prvního prahu palácového strážci a chtěli povstati proti králi a zavražditi ho. 22To však neušlo Mardocheovi, ihned oznámil to královně Ester a ta králi jménem Mardochea, který tu věc na ni vznesl. 23Vyšetřováním byla věc potvrzena i byli oba pověšeni na šibenici. A bylo to napsáno na listy pamětní a vloženo do letopisů před králem.

V. 19. Příbuzní králových žen měli přístup do hradu (ne však do harému), ano bývali ustanovováni za dozorce, vyzvědače a pod. úředníky (detektivy). — Byla to hlavní brána na jihovýchodu paláce u mostu. (Viz výše.) V. 20. Esteřinu skromnost doporoučel v. 15; zde chválena její poslušnost a úcta k bývalému pěstounu, kterou mu zachovala i na trůně královském. — Ester mohla skrývati svůj židovský původ, ježto králi šlo jen o to, by měl krásnou ženu, nestaral se však o její národnost. V. 21. Ti „komorníci“ byli „kleštěnci“. Též o Cyrovi svědčí Xenofon, že si vybíral za strážce toliko kleštěnce. V. 22. Také Herodot svědčí, že Peršané věšeli (VI, 30; VII, 328). — „šibenice“ byl zaostřený kůl, na který byl napíchnut za hruď zločinec. (Takové „věšení“ zobrazeno také na vypuklinách assyrských.) Jindy býval na kůl napíchnut v rozkroku. V. 21.—23. srv. s 12, 1.—4.

Aman chtěl Židy v Persii vyhladit

(3, 1.—15; 13, 1.—7.).

Ježto se nechce Mardocheus Amanovi klaněti, zamýšlí Aman všecky Židy vyhubiti (3, 1.—6.). Losem vyšetřuje příznivý na to den a získává v svému záměru krále (3, 7.—9.). Král vydal vynos, by 13. dne posledního měsíce Židé byli pobiti, a dal jej rozeslati po všech perských provinciích (3, 10.— 15; 13, 1.—7.).

Hlava 3. — 1Potom král Asuerus povýšil Amana, syna Amadatiova, původu agažského; vyzdvihl křeslo jeho nade všecka knížata, která měl. 2Všichni služebníci královští, kteří byli u dveří palácových, klekali na kolena a klaněli se Amanovi; nebo tak jim byl přikázal král. Jediný Mardocheus neklekal na kolena, aniž se klaněl jemu. 3I tázali se ho služebníci královští, kteří vládli u dveří palácových: „Proč proti (všem) ostatním nezachováváš příkazu královského?“ 4Když to často říkali, on však jich neposlechl, oznámili to Amanovi, chtíce věděti, setrvá-li ve svém úmyslu; byl jim totiž pověděl, že je Žid. 5Aman uslyšev to a vskutku shledav, že Mardocheus před ním nekleká na kolena a neklaní se mu, rozhněval se velmi 6a měl to za nic, aby toliko na Mardochea vztáhl ruce své; — byltě slyšel, že je z národa židovského — ale raději chtěl všechen židovský národ, který byl v království Asuerově, zahladiti. 7Měsíce prvého — který sluje nisan — léta dvanáctého kralování Asuerova vržen byl do osudí „fur“ — to jest hebrejsky „los“ — před Amanem, který den a který měsíc měl by povražděn býti národ židovský; i vyšel měsíc dvanáctý, který sluje adar. 8Řekl pak Aman králi Asuerovi: „Je národ po všech krajinách království tvého rozptýlený, a ode všech oddělený, který užívá nových zákonů a zvyků, k tomu i královskými příkazy pohrdaje. Víš dobře, že není užitečno tvé vládě, aby zpyšněl svobodou. 9Vidí-li se ti za dobré, rozkaž, ať zahyne, a já deset tisíc hřiven odvážím správcům pokladu tvého.“ 10 Sňal tedy král (pečetní) prsten, kterého užíval, s ruky své, dal jej Amanovi, synu Amadatiovu, původu agažského, nepříteli Židů, 11a řekl mu: „Stříbro, které slibuješ, budiž tvé, s národem tím pak učiň podle libosti.“ 12Byli tedy povoláni písaři královští měsíce prvního nisanu, třináctého dne téhož měsíce, a psáno bylo, jak Aman rozkázal, všem satrapům královským a vladařům krajin i rozličných národů, jak ten onen národ čísti nebo rozuměti mohl podle rozličnosti jazyků, jménem krále Asuera. Listy pečetěné prstenem jeho 13poslány byly po rychloposlech královských do všech krajin, aby pobili a vyhladili všecky Židy, od pacholete až do starce, děti i ženy, jednoho dne, totiž třináctého (dne) měsíce dvanáctého, který sluje adar, a majetek jejich aby pobrali. 14Tresť listů byla ta, by všecky krajiny věděly, a připravily se na jmenovaný den. 15Poslové, kteří byli posláni, pospíšili, by rozkaz králův splnili. Výnos králův ihned byl v Susách vyvěšen; král pak a Aman slavili hody, kdežto Židé všichni, kteří byli ve městě, plakali.

Hl. 3. — V. 1. Král jmenoval Amana „velkovezírem“. Hámán souvisí snad se jménem elamského boha Humman. Ham-Medháthá ve staroperštině: haomadata. — „původu agažského“, t. j. z medského města Agag, (či Agaz?) tedy Agažan (Oppert-Kaulen). Staří odvozovali Amana od Agaga, krále amaleckého (1. Sam 15, 8. nn.) že by byl tedy „Agagovec“. V. 2. Klekati, ano i na zemi čelem se klásti (= „klaněli se“) nebylo na starém Východě považováno za projev úcty výhradně božstvu příslušný; staří tímto způsobem vyjadřovali svou oddanost ne toliko modlám, (Židé pravému Bohu), nýbrž i vrchnostem lidským, náboženským i světským. Tak prokazoval Abraham knížatům úctu, tak Mojžíš a Aron faraónům. Srv. 2. Sam 14, 22; 18, 22. Tak se kořil Esdráš, Nehemjáš králům perským, tak i Daniel. (Jinak měla se věc Dan 3, 5. nn.) Mohl tedy Mardocheus, ano i měl, ježto zákon tak velel, vzdáti Amanovi povinnou úctu, (jakou mohl Aman žádati týmže právem jako žádá dnes důstojník, aby mužstvo mu „salutovalo“). Níže 5, 9. se praví, že Mardocheus před Amanem ani nepovstal, ani mu neuhnul; nemožno však hájiti, že povstati neb uhnouti znamenalo by Amanovi božskou poctu vzdávati, jej zbožňovati! Dlužno proto vykládati odpor Mardocheův z jeho náboženského a národního sebevědomí; tu hrdost pokládal Mardocheus za náboženskou ctnost (srv. níže 13, 12.—14. nevida v ní pýchu; nelze však popříti, že zašel dále než dovoloval ohled na povinnost poddaného k zákonité vrchnosti. Proto nemá svatopisec ani slova chvály tomuto činu Mardocheovu. Křesťanský názor viz Řím 13, 1.—7. Zajisté padal na tvář Mardocheus později před králem perským, aniž to pokládal za modlářství! V. 3 n. V bráně královského paláce dřepělo mnoho sluhů, kterých Aman, jda kolem, valně si nevšímal, ušlo mu tedy, že Mardocheus se mu „nesklání“, t. j. nepadá před ním na zemi, nečiní mu „hištachavá“. Byv upozorněn, dal si pozor, a shledal, že opravdu Mardocheus odpírá vzdáti povinnou úctu. — Udavači chtěli zvěděti, zda-li Mardocheus proto, že je Žid, není povinen Amanovi se „klaněti“ (hebr.). V. 6. Zpupný Aman pokládal urážku Mardocheovu za tak velikou, že nemůže ji odčiniti smrt jediného Mardochea, ale veškerého jeho národa. (Srv. kolikeronásobná „odveta“ byla mnohdy žádána v moderní válce!) To není již oko za oko, zub za zub, ale několik očí za jedno, kolik zubů, ne-li život za zub jediný! Krvelačný Aman čin Mardocheův ze chtivosti pomsty zevšeobecňuje, přičítá jej veškerému národu, a všecek národ chce potrestati nejkrutěji za čin jediného jeho příslušníka. Kéž by se tak nedálo aspoň v dobách křesťanských! V. 7. Staří bývali velmi pověrčiví, užívali rádi osudí, by kostkami nebo losy vyzvěděli, který den k tomu neb onomu důležitému činu božstvu se zamlouvá, který tedy bude „den šťastný“. (Herodot III, 128.) Neupouštěli od losů ani kdy stanovily dobu nevhodnou, jako v tomto případě, čekati na „pogrom“ bezmála celý rok! Zdá se, že nejraději metali los v nisanu, snad 1. dne nisanu na nový rok, ježto dle názoru babylonsko-assyrského, (který Peršané přijali?) na nový rok (zagmug) shromáždění bohové ustanovovali osudy lidstva na příští rok. — Užívali — jak se zdá — kostek, na kterých číslice lichá znemenala „ano“, sudá „ne“. Jmenovali jména měsíců po řadě, při každém jméně metali kostku, která pravila jedenáckráte „ne“ a teprve když po dvanácté hodili, pravila kostka „ano“. Podobným způsobem, když byl znám již měsíc, určovali den měsíce. Jmenovali řadou den 1. 2. 3. atd. až do 12. Dvanáckráte pravila kostka (kámen?) „ne“; při třináctce řekla kostka „ano“. (Dieulafoy našel v troskách susského memnonia hranol centimetr široký a 45 cm vysoký; na obdélníkových bocích jsou vytečkována čísla: 1 2 5 6, tedy lichá a sudá.) Byl tedy 13. den pokládán za šťastný, od bohů stanovený, příznivý, aby vykonávána byla řež, jakýsi „pogrom“. (Moderní pověra pokládá naopak den 13tý za nešťastný!) — Hebrejské slovo „púr“ nejlépe jest odvozovati s Halévym od aramského kmene prr nebo púr = rozkouskovati, tedy púr = kousek, úlomek, střepina a pod. Původně bylo snad k losování užíváno střepin. Také Peršané slavili dne prvního měsíce zvaného novopersky ferverdín (od polovice našeho března do polovice dubna) nový rok, zvaný naurúz. Nelze však řici, že si Židé tento svátek od Peršanů výpůjčili a „púrím“ nazvali, neboť: není slovné příbuznosti mezi perským „naurúz“ a hebrejským „púrím“. Svátek „losů“ slavili Židé toliko dva dny (níže 9, 15.); „naurúz“ však slaven byl šest dní, z nichž poslední, šestý byl nejslavnější („veliký naurúz“). Peršané slavíce naurúz nerozlišovali měst hrazených od nehrazených jako činí Est 9, 15.—19; sotva by tedy byli Židé ten rozdíl učinili, kdyby si púrím byli vypůjčili od Peršanů. Proč si Židé od Peršanů vypůjčili tento svátek, kdyžtě měli sami dne 1. nisanu slavnost nového měsíce a za čtrnácte dní potom veliké svátky velikonoční? Možno, že Mardocheus vypůjčil si od Peršanů obyčej posílati dary (9, 19. 22; srv. Neh 8, 10. 12.); z toho však neplyne, že si vypůjčili od nich také svátek púrím, ježto Peršané posílali si dary též o jiných svátcích. Ani od perských svátků zvaných „ferverdigán“ a slavených posledních pět a prvních pět dni v roce, nelze púrím odvozovati; ferverdigán byla památka zemřelých, spojená s obětmi as modlitbami, tedy slavnost truchlivá, vážná (jakési „dušičky“), které se příčí rozpustilému duchu svátku púrím. V. 8. Aman je vyhráněný vzor diplomata, který umí svou krvelačnost, pomstychtivost, ukrutnost a hrabivost zastřít, a pána svého nekalým záměrům naklonit. — Jak se jmenuje nenáviděná chátra („národ“) po celé řiši rozplemeněná, tajná, („ode všech oddělená“), nebezpečná společnost, která bují tím více, čím méně se její svoboda omezuje, jak se jmenují ti „novotáři“ („nových zákonů“), Aman chytře neudává, aby si nemohl král mysliti, že chce vyhubiti Židy toliko proto, že jsou jiný národ než Peršané, tedy z nenávisti národnostní. Tím nebyl by snadno pochodil u krále, ježto politika králů perských z dynastie Achemenovců šetřila národní svobody a jazykových práv poddaných národů. — Za neposlušnost Mardocheovu má pykati všecek národ židovský! V. 9. Hřivna střibra vážila v dobách perských asi 34 kg, tedy 10.000 = 340.000 kg. — Počítáme-li, že 1 kg stříbra = 250 kor., jest 340.000×250 = 85,000.000 kor. Nesnadno však říci, že měl Aman úřední „rozpočet“, opírající se o soupis a odhad skutečného majetku židovského v Persii, že bychom mohli si učiniti ponětí o bohatství Židů tehdejších. Spíše se zdá, že výraz „10.000“ je běžná číslice, znamenající „náramně mnoho.“ Aman věděl, že po válkách persko-řeckých finance perské jsou na mizině, že král peněz potřebuje, že ho tedy svému záměru získá, odkryje-li nový zdroj příjmů. Aman sotva zapomněl při tom na svou kapsu. V. 10. Na prsteně bylo vyryto královo jméno. Byl tedy razítkem, pečetítkem. (Srv. Herodota III. 128.) Dáti Amanovi prsten znamenalo dáti mu právo pečetí a podpisem královským opatřiti výnos královský proti nejmenovaným Židům. — „budiž tvé“ úsloví starovýchodní, znamenající asi: „měj právo s ním nakládati“ ve smyslu výše jmenovaném, t. j. zkonfiskovati statky Židům, prodati je a ztržené stříbro dáti pokladně státní. Konfiskovány měly býti patrně statky nemovité, ježto movité dány byly za kořist lidu, který „pogrom“ měl vykonati. Viz níže v. 13. — Diplomatické Amanově sběhlosti se podařilo, že si vymohl od krále plnou moc proti nenáviděným Židům. Aman chytře zamlčuje jméno národa; líčí, že jakýs nebezpečný lid se rozléhá po říši, jak se tehdy skutečně stávalo, kdy všelijací divocí, lupičtí kočovní národové do říše vnikali, v ní se plemenili a rozbíhali na škodu říše, že bylo nutno je hubiti. Aman králi namluvil, že chce vyhubili národ tohoto druhu. Král nevyšetřoval dále, ale lehkomyslně schválil návrhy svého velikého vezíra. Xerxova slabost a závislost na úřednictvu potvrzena je také zprávami spisovatelů nebiblických. Justin na př. nazývá Xerxa „velkým tělesem bezhlavým“. (II, 11.) Lehkomyslně, nedbaje vážných výstrah svých radů dával se do válek (Herodot VII, 101.—104. 209—234.). Byv poražen u Salaminy, nechává své voje osudu, vrací se domů a hýří. K té lehkomyslnosti družila se ukrutnost (Herodot IX, 111.-113; VII, 35. 38. 39. 114. 118. 238.). — Několik pečetidel z dob Achemenovců se nám zachovalo. Na pečetidle Dariově, které je majetkem britského musea v Londýně (krystalovém válečku) zobrazen král mezi dvěma datlovými palmami, an loví lvy. Trojjazyčný napiš praví: Já (jsem) Darius, král. V. 12. Zase třináctka šťastná, božstvu milá, velikému dílu příznivá! Viz výše v. 7. — Zdá se, že výnos králův oznámen byl nejprve toliko královským úředníkům a že měl býti ohlášen veřejně teprve krátce před 13. adarem, aby byli Židé překvapeni a nemohli se „pogromu“ ani prodejem statků aniž útěkem vyhnouti. — O blahovůli perských králů k národům různých jazyků a písem viz vyše 1, 22. — O rychlé poštovní spojení dvora se satrapiemi pečoval valně již Xerxův otec, Darius. V dobách před Achemenovci byly zejména dvě důležité silnice: jedna vedla z Ninive horami zagrosskými do Médie, druhá z Babylonu k moři Středozemnímu. Darius dal vystavěti celou síť silnic k úkolům vojenským a poštovním. V určitých vzdálenostech, zpravidla pěti parasang (= 26⋅5 km) byly při nich „chány“, t. j. stáje a noclehárny; v těch byli ustavičně královští jízdní kurýři pohotově, by ihned, i v nejnepříznivější pohodě přišlý list královský dopravili na stanici sousední. Řekové divili se rychlosti těchto poslů („astandeš“ nebo „angares“ slul jeden), že je přirovnávali ku ptákům jeřábům (Herodot VIII, 98.). Královský rozkaz ze Sus do Sard byl dodán v pěti nebo šesti dnech, ačkoli počítáno bylo na tu cestu z pravidla 90 denních pochodů! Za v. 13. patří list podaný doleji 12, 6b.—13. 7. — Ježto měly býti pobity také ženy, předpisuje talmud, že jsou také ženy povinny poslouchati o purimu četbu Megilly. Nemůže býti nápadno, že se král neradil starších jako výše 1, 13. Samovládce východní radí se se svými pořádnými sbory kdy chce; na jejich radě nezávisí. V. 14. Dle hebr. měl býti „opis listu“ (královského) jakožto zákon v každé satrapii ohlášen. V. 16. Dle hebr. rychloposlové se rozběhli hned „jak byl zákon na hradě susském vydán“. Ačkoli tedy nepraví hebr., že byl zákon hned veřejně vyvěšen, jak překládá Vulg, snadno se dovtípiti, že tajný výnos králův vešel ve známost dvořenínů, také Mardochea, který oznámil věc jiným Židům. Ti trnuli strachem, nevyprodávali se však, aniž utíkali doufajíce, že Bůh se ujme svého lidu.

ČÁST DRUHÁ. SNAHY MARDOCHEOVY A ESTEŘINY, BY NÁROD BYL ZACHOVÁN

(4, 1.—16; 15, 1.—3; 13, 8.—14, 19.).

Mardocheus vyzývá Esteru, by u krále za Židy orodovala

(4, 1.—16; 15, 1.—3.).

Nářek Židů (4, 1.—3.). Mardocheus posílá Esteru ke králi (4, 4.—8; 15, 1.—3.) Ester se nejprve zdráhá, (4, 9.—11.), ale pak se uvoluje, že půjde; žádá však by se lid postil tři dny a modlil (4, 12.—16.).

Hlava 4. — 1Když to uslyšel Mardocheus, roztrhl roucha svá, oblékl se v žínici, posypal hlavu popelem a prostřed města na ulici hlasem velikým křičel, ukazuje hořkost mysli své. 2S tím kvílením šel až ke dveřím paláce; nebylo totiž dovoleno oblečenému v žínici vjíti do králova dvoru. 3Ve všech krajinách, městech a místech, kamkoli ukrutný výrok králův přišel, byl veliký nářek u Židů, půst, kvílení a pláč; mnozí žínice a popela místo lůžka užívali. 4Služebné Esteřiny a komorníci přišedše oznámili jí to. Když to uslyšela, ulekla se velmi; i poslala roucho (Mardocheovi), aby odejmouce žínici, oblékli ho (v ně); ale on nechtěl ho vzíti. 5Zavolavši tedy Atacha, komorníka, kterého jí byl dal král za služebníka, poručila mu, aby šel k Mardocheovi a zvěděl od něho, proč to činí. 6Atach vyšed, šel k Mardocheovi, který stál na ulici města přede dveřmi paláce. 7Ten oznámil mu vše, co se přihodilo, kolik stříbra slíbil Aman dáti do pokladny královské za vyhlazení Židů; 8dal mu též opis výnosu vydaného v Susách, aby (jej) ukázal královně a napomenul ji, by šla ke králi, a prosila ho za svůj národ. 9Když se vrátil Atach a oznámil Esteře vše, co byl Mardocheus řekl, 10ona chopivši se slova poručila, by pověděl Mardocheovi: 11„Všichni služebníci královští a všecky krajiny, které jsou pod panstvím jeho, vědí, že muž nebo žena, který by vešel do vnitřního dvoru králova nejsa povolán, ihned, bez meškání má zabit býti, leč by král vztáhl k němu žezlo zlaté na znamení milosti, a tak směl živ býti. Kterak tedy, budu moci přijíti ke králi já, která již třicet dní nejsem volána k němu?“ 12Uslyšev to Mardocheus 13vzkázal opět Esteře: „Nemysli si, že život svůj zachováš sama ze všech Židů, protože jsi v domě královském! 14Neboť budeš-li nyní mlčeti, jiným způsobem budou vysvobozeni Židé, avšak ty a dům otce tvého zahynete. Kdo ví, zdali jsi proto nepřišla k důstojnosti královské, abys byla pohotově k takovému času?“ 15Vzkázala tedy Ester Mardocheovi zase toto: 16„Jdi a shromáždi všecky Židy, které nalezneš v Susách, a modlete se za mne. Nejezte a nepijte tři dny a tři noci; já podobně se služebnými svými budu se postit a pak vejdu ke králi, proti zákonu činíc, nejsouc povolána, a vydajíc se v nebezpečí smrti.“

Hl. 4. — V. 1. Mardocheus dověděl se o všem od známých dvořenínů, snad od písařů, jmenovaných výše 3, 12. Od těch opatřil si též opis královského výnosu. — O podobných známkách smutku viz Gn 27, 34; 2. Sam 13, 19. V. 3. Jako se dověděl Mardocheus v Susách od královských úředníků o nebezpečí, tak prozradili Židům královští úředníci v provinciích, oč běží. V. 4. „to“, co vypravováno ve v. 1. n. o Mardocheovi. Ester dosud nevěděla o královském výnosu; posílá Mardocheovi roucha, by mohl vstoupiti do paláce a osobně jí příčinu svého žalu oznámiti. (Byl-li kleštěncem, mohl tak bez závady učiniti.) V. 6. „přede dveřmi“, t. j. před hlavní branou, ze které šlo se po mostě do ulice města Sus. Za v. 8. patří 15, 1.—3. V. 11. Z „vnitřního dvoru“ bylo dle 5, 1. viděti do zasedací dvorany. Dle perského zvyku bylo možno požádati o slyšení u krále (Herodot III, 118. 140.) V našem případě však Ester předpokládá, že nelze tímto způsobem dostati se ke králi. Snad byl by Aman krále zpracoval, že by byl odepřel prosbu Esteřinu. Možno, že Aman zanevřel na Ester když se dověděl, že bývala schovankou nenáviděného Mardochea; Ester asi obávala se, že král se hněvá na ni Amanovým vlivem a proto že nebyla k němu již volána celý měsíc. Aby byl král pokládán za „vyšší bytost,“ kázala dvorní perská etiketa, by pokud možno se neukazoval nikomu, ani svým dvořanům. Ani nejvyšší úředníci nesměli přistoupiti ke králi blíže než na 20 loket. Mezi králem a dvořany bývala záclona, kterou střežil zvláštní úředník k tomu zřízený. Král Vonanes byl nucen zříci se trůnu, že se často na veřejnosti ukazoval (Tacitus, Letopisy 2, 2.—3.). Přístup volný měla sice ke Xerxovi Amestris, ne však ostatní (i prvořadé) manželky, ke kterým patřila Ester, jež nemohla věděti, v jaké míře se dosud těší lásce králově, ježto již uběhlo pět roků od té doby, co se stala královnou. (Srv. 2, 15; 3, 7. 12.). Vilníkovi, jací byli východní samovládci, zmrzí se žena dříve nežli za pět roků. — Jak otrocky ponížena byla manželka krále perského, vyplývá ze známé události, kterou zaznamenal Herodot (III, 63.): Po smrti Kambysově podařilo se mágovi Gaumatovi vydávati se za Bardiju, syna Cyrova (tedy bratra Kambysova) a dosednouti na trůn. Byl sice kdysi odsouzen k tomu, by mu byly uťaty uši, ale že mohl král perský straniti se svého nejbližšího okolí, podařilo se mu vadu zatajiti a na trůně několik měsíců se udržeti. Otanes, velmož perský tušil, co se děje, i vzkázal po kleštěnci své dceři Fedymě, kterou byl domnělý Bardija (Herodot jej nazývá Smerdis) pojal za manželku, aby mu pověděla, je-li manžel její skutečně Smerdis, Cyrův syn. Fedyma odpověděla: „Neviděla jsem dosud svého královského manžela.“ Otanes poslal opět kleštěnce se vzkazem, aby se zeptala Atossy, sestry domnělého krále. „Nevídám Atossu a nemohu se s ní setkati“, zněla odpověď. Uložil jí tedy: „Dcero má, tvá povinnost, jak ti tvůj rod káže, jest podstoupiti nebezpečí; otec tvůj ti poroučí, aby ses mu vydala… V noci prohlédni uši svého manžela, Má-li je, věz, že je to Smerdis, Cyrův syn; nemá-li je, věz, že je to mag Smerdis.“ Fedyma vzkázala: „Poslechnu-li, vydávám se do velikého nebezpečí; nebo nemá-li král uši a přistihne-li mne při tom, že je hledám, dá mne popravit. Než, budiž! Zahynu!“ V. 14. Možná, že prozřetelnost Boží právě proto tě povýšila za královnu, abys užila vlivu, který ti poskytuje ta důstojnost, k záchraně svého národa. Neujmeš-li se svého lidu, bude sice zachráněn jinak, ale ty zhřešíš, protivíc se Boží prozřetelnosti a budeš potrestána smrtí. V. 16. Půst trval jeden (druhý) celý den a celou noc, konec prvního a počátek třetího dne, kdy vešla Ester ke králi (5, 1.). Tím postem chce si naklonit Ester Boha. Srv. 2. Sam 12, 16.— 23; 3. Král 21, 27.-29. — Ze slova „ve dne i v noci“ vyvozuje talmud předpis, že „Megilla“ (kniha Est) o purimu má býti předčítána večer i ráno!

Mardocheus i Ester doprošují se milosrdenství Božího

(4, 17; 13, 8.-14, 19.).

Vyhlášen půst (4, 17.). Modlitba Mardocheova (13, 8.— 18.). Modlitba Esteřina (14, 1.-19.).

17Šel tedy Mardocheus a učinil vše, co mu poručila Ester.

Za v. 17. patří 13, 8.—14, 19.

ČÁST TŘETÍ. ÚKLADY NEPŘÁTEL OBRÁCENY NA JEJICH VLASTNÍ HLAVY

(15, 4.—19; 5, 1.—8, 12; 16, 1.—24; 8, 13.— 10, 3.).

Ester odvážila se předstoupiti před krále

(15, 4.—19; 5, 1.—8.).

Ester při prvním pohledu na krále se zalekla (5, 1; 15, 4.—10.). Ale Bůh naklonil jí jeho srdce, že ji laskavě přijal (5, 2; 15, 11.—19.). Jsouc otázána, co si přeje, prosila, by král s Amanem u ní povečeřel (5, 3.—5.). Po večeři prosila, by zítra povečeřel u ní zase (5, 6.—8.).

Hlava 5. — 1Dne pak třetího Ester oblékla se v roucho královské, (šla) a zastavila se ve dvoře domu královského, který byl vnitř, naproti domu královu, an seděl na trůnu svém, v zasedací dvoraně palácové proti vchodu do (toho) domu (královského). 2Když uzřel Ester královnu, ana stojí, zalíbila se očím jeho, a vztáhl k ní žezlo zlaté, které držel v ruce. Ona přistoupivši, políbila konec žezla jeho. 3I tázal se jí král: „Co si přeješ, Ester královno? Jaká je tvá žádost? I kdybys prosila za půl království, bude dáno tobě!“ 4Ona odpověděla: „Libo-li králi, prosím, abys přišel dnes ke mně, a Aman s tebou na hody, které jsem připravila.“ 5Tedy král ihned řekl: „Rychle zavolejte Amana, ať poslechne přání Esteřina!“ I přišel král s Amanem na hody, které jim byla královna připravila. 6Když se byl král napil hojně vína, řekl jí: „Co si přeješ, aby bylo ti dáno? Za kterou věc žádáš? I kdybys prosila za polovici mého království, obdržíš!“ 7Ester mu odvětila: „Toto je přání mé a prosba: 8„Nalezla-li jsem milost u krále, a je-li králi libo dáti mi, co žádám a mou prosbu splniti, nechať přijde král i Aman na hody, které jsem připravila jim, a zítra oznámím králi přání své.“

Hl. 5. — V. 1. n. Podrobněji vstup Esteřin ke králi vypsán ve zlomku druhokanonickém 15, 4.—10. — „birun“, t. j. dům královský v užším smyslu zabíral jihovýchodní část celého hradiště (Neh 1, 1.). Ze zbrojiště vedla vnitřní brána do vnitřního dvoru, kolem kterého se táhla čtyři křídla „birunu“. V severním křídle, které dveřmi je spojeno s jižním křídlem králova harému, byly soukromé komnaty královské (ložnice atd.). V jižním křídle, proti vchodu do křídla severního, byla zasedací dvorana palácová. S tímto místopisem souhlasí vykopávky Dieulafoyovy. Co praví v. 2. líčí podrobněji níže 14, 11.—19. — Dle hebr. „dotkla se“ Ester toliko žezla (místo „políbila“). V. 3. „I … půl království“ rčení příslovečné. Srv. níže v. 6; 7, 2; Mk 6, 23. Z toho, že přišla Ester nejsouc volána, vyvozoval král, že má důležitou a naléhavou prosbu. V. 4. Prosba Esteřina, rázu politického, která žádala změnu zákona králova, byla by nyní v trůnním sále sotva splněna. Prozíravá Ester ví, že zlomí vůli samovládou snáze, bude-li s ním u stolu, a podaří-li se jí změkčiti, přiměřeně naladiti mysl jeho chutným jídlem a rozjařiti ji opojným nápojem. Podobnou zkušenost měla již Noemi (Rut 3, 3.) — Král — myslila Ester — dá se pohnouti, by nějakým způsobem výnos proti Židům změnil, Aman velkovezír, pozváním vysoce poctěný, nebude aspoň odporovati, nebo se dokonce podaří, že jí král hlavu Amanovu hned dá. Také manželka Herodova využitkovala podobnou náladu, by dostala hlavu Janovu, kterou by jí jinak Herodes nebyl dal. (Mk 6, 26. n.). V. 7 n. - Ester postřehla, že není ještě dostatečně rozžhaveno železo, které chce kouti, proto svou prosbu odkládá na dobu příhodnější, na zítřek.

Aman chystá kůl, aby na něj Mardocheus byl pověšen

(5, 9.—14).

9I vyšel Aman ten den vesel jsa a radosten. Avšak uzřev Mardochea, an sedí přede dveřmi paláce, a ne toliko že nepovstal před ním, ale ani se nehnul s místa, na kterém seděl, rozhněval se velmi, 10ale činil, jako by se nehněval. Přišed pak domů svolal k sobě přátele své i manželku svou Zares, 11vypravoval jim o velikosti bohatství svého, o množství synů (svých), kterak ho král vyvýšil v slávě nade všecka knížata a služebníky své, 12a potom řekl: „Královna Ester také žádného jiného nepozvala na hody s králem nežli mne; u ní také zítra s králem hodovati budu. 13Ačkoli však toto všecko mám, zdá se mi, jako bych nic neměl, dokud vidím Mardochea Žida seděti u dveří královských.“ 14I odpověděla mu Zares, manželka jeho i jiní přátelé: „Rozkaž udělati šibenici vysokou na padesát loket, a ráno rci králi, aby pověšen byl na ní Mardocheus, i půjdeš vesele s králem na hody!“ Líbila se mu (ta) rada, i rozkázal udělati vysokou šibenici.

V. 9. Mardocheus, uslyšev slova Esteřina, že se odváží ke králi, nabyl naděje, odložil žínici a oblekl se v obyčejné roucho. Proto je již zase ve bráně paláce královského. (Srv. 2, 19.). Hrdost Mardocheovu nesnadno chváliti. Viz výše k 3, 2. V. 10. Aman, jako pravý diplomat dovedl zastřiti svůj vztek, ježto neodbila ještě vhodná hodina. V. 11. n. Aman měl dle 9, 6 deset synů. Četnou rodinu, zejména mnoho synů, pokládali také Peršané za veliké štěstí. Ano králové odměňovali otce četných rodin (Herodot I. 24, 36. Strabo 7, 44. 15, 734.) Co tu Aman o svém blahu vypravuje, bylo manželce i přátelům velmi známo; vypravuje to však v proto, aby bylo patrno, že to veliké štěstí mu kalí přece jen jeden člověk — Žid Mardocheus (v. 13.). Nebýti toho, byl by Aman dokonale blažen. — Ztotožňovati jméno manželky Amanovy „Zereš“, se jménem manželky elamského boha Hammana „Kiririša“ jest velmi odvážné. V. 13. „seděti“ i když já, první po králi, jdu kolem. Srv. v. 9. V. 14. „padesát“ číslice okrouhlá, příslovná, znamenající velikou výšku; netřeba bráti ji přesně. Čím vyšší šibenice (srv. výše 2, 23.), tím hlouběji klesne vážnost Mardocheova, tím více bude vitěziti zpupnost Amanova. Nechtěl-li se Mardocheus ponížiti, vyvyšoval-li se, bude nyní náramně „vyvýšen!“ Podařilo-li se Amanovi pohnouti krále, by všichni Židé byli dne 13. adaru vyhubeni, nebude velikému vezíru nesnadno přiměti Xerxa, by dal o něco dříve popraviti jednoho Žida. Aman byl by špatný diplomat, kdyby nenalezl pro to důvodu.

Mardocheus poctěn od krále

(6, 1.—13.).

Hlava 6. — 1Tu noc král ztrávil beze spánku, i kázal si přinésti knihy pamětné, letopisy prvnějších časů. Když je před ním četli, 2přišli na místo, kde psáno bylo, kterak Mardocheus oznámil úklady Bagatana a Taresa, komorníků, kteří chtěli usmrtiti krále Asuera. 3Král uslyšev to, řekl: „Jaké cti a odplaty dostalo se za tu věrnost Mardocheovi?“ Služebníci jeho a dvořané odpověděli mu: „Dokonce žádné odměny, nedostal.“ 4A hned tázal se král: „Kdo je na dvoře?“ — Aman totiž byl vešel na vnitřní dvůr domu královského, chtěje vnuknouti králi, by rozkázal Mardochea pověsiti na šibenici, která, mu byla připravena. — 5Služebníci odpověděli: „Aman stojí na dvoře.“ I řekl král: „Nechať vejde!“ 6Když vešel, ptal se ho: „Co se má státi muži, kterého král chce uctíti?“ Aman mysle si a maje za to, že žádného jiného nemíní uctíti král nežli jej, 7 odpověděl: „Člověk, kterého král chce uctíti, 8budiž oblečen v roucho královo, posazen na koně, na kterém jezdí král, dostaň korunu královskou na hlavu, 9a první z královských knížat, z vladařů, ať drží koně jeho, jde po ulici města a volá: „Tak je ctěn, koho král ctíti chce!“ 10I řekl mu král: „Rychle vezmi roucho i koně, a učiň, jak jsi řekl, Mardocheovi Židu, který sedí přede dveřmi paláce. Hled, ať nic z toho, co jsi mluvil, neopomeneš!“ 11Vzal tedy Aman roucho i koně, oblékl Mardochea a sedícího na koni po ulici města předcházel volaje: „Touto ctí jest omilostěn, koho král chce ctíti!“ 12Mardocheus vrátil se (zase) ke dveřím paláce. Aman pak rychle šel domů, jsa smuten a maje hlavu zakrytou. 13A vypravoval Zarese, manželce své, jakož i přátelům vše, co se mu přihodilo. Mudrci, kterých se radíval, i manželka jeho mu odpověděli: „Je-li z rodu židovského Mardocheus, před kterým jsi počal padati, nebudeš moci jemu odolati, ale padneš před ním.“

Hl. 6. — V. 1. Dle řeckého překladu (LXX) způsobil Bůh, že nemohl král usnouti. Přirozenou příčinou mohla býtí králova nestřídmost při večeři nebo nedůvěřivost, která větřila spiknutí Estery s Amanem proti životu královu. Takové spiknutí nebylo ve východním státě řídkým případem (Srv. dějiny severní říše israelské). O říšských letopisech perských srv. Esdr 4, 15. V. 2. hledí k 2, 21.—23. V. 3. Také mimobiblické prameny vypravují, že Peršané považovali nevděk za zločin, hodný trestu, a že Achémenovcí vyznamenávali se neobyčejným uznáním a vděčností za služby jim prokázané. Mardocheus dostal sice malou odměnu (níže 12, 5.), ale v letopisech nebylo nejmenši zmínky o tom, že byl obdarován. V. 4. „A hned“ bylo již z jitra, kdy přijímal obyčejně král velkovezíra a jiné hodnostáře. — „vnitřní“ nádvoří bylo jmenováno výše 4, 11. V. 8. srv. s Gn 41, 43; 3. Král 1, 33. Dle některých měl tu korunu kůň královský na hlavě, nikoli člověk, kterého chce poctít král! Srv. ozdoby (erby, korunky) na postrojích (na př. na klapkách, čabrakách atd.) našich panských koní. Srv. však níže 8, 15. Mužům, které chtějí králové perští uctít, dávají oděv medský, t. j. oděv dvorský a zlatou korunu; tak vypravují dějepisci řečtí (Herodot, Xenofon). „Chalatrá puršid“ říká se dosud na dvoře perském v podobném případě. Doslovně to znamená: „znova oblekl chalat“, t. j. kašmírový šat, od šacha již obnošený a darovaný v největší odměnu věrným sluhům. Právě tak má se věc s Mardocheem. „Chalatrá mipuršed“: byl oblečen v modrý medský šat, a na hlavu byla mu dána zlatá koruna, jaké nosili velmožové a gardisti královští. Neobléká však řízu červenou, zdobenou bílým pruhem, aniž klade si na hlavu čelenku (diadém), aniž třímá žezlo, znak to svrchovanosti. (Dieulafoy). Také trůn královský jest výhradný majetek a znak jediného panovníka. V. 9 n. jak štípla Amana slova: „Mardocheovi Židu, který sedí…“ — Král ukládá, by Aman nic neopomenul, ježto věděl, jak nesnadno bude podrobiti se královu rozkazu. — Příběhy tu líčené skutečně velmi překvapují. Je však dostatečně ze zkušenosti známo, že skutečnost předstihuje nejednou nejbujnější obrazivost; stává se, co nemohl vymysliti nejvynalezavější lidský důvtip. V. 12. Zahaliti hlavu — známka smutku jako 2. Sam 15, 30; Jer 14, 3. n. V. 13. Mezi přáteli Amanovými byli mágové, hadači, „mudrci“. Srv. výše 1, 13. Pověrčivě se domnívali, že roztodivná, překvapující událost je zlé znamení („omen“). Z požehnání, kterému se Židé těšili (bohatství, četné rodiny, vynikající místa, kterých dosáhli atd.) vyvozovali, že jsou Židé pod ochranou vyšší moci. (Či snad věděli, že královna Ester je Židovka, která svůj vliv proti Amanovi uplatní?)

Aman nakolen, Mardocheus povýšen

(6, 14.—8, 2).

14Když oni ještě mluvili, přišli královští komorníci a přinutili ho, by rychle šel na hody, které byla královna připravila. Hlava 7. — 1Přišel tedy král i Aman, aby hodovali s královnou. 2Také (tohoto) druhého dne řekl jí král, když se byl vínem rozehřál: „Jaká je žádost tvá, Estero, aby ti byla splněna? Co si přeješ, aby se stalo? I kdybys polovici království mého žádala, dostaneš (ji)!“ 3Ona mu odvětila: „Nalezla-li jsem milost před očima tvýma, ó králi, a libo-li tobě, daruj mi život můj! — za ten prosím — a národ můj, — za ten žádám. 4Neboť prodáni jsme já i národ můj, abychom byli potřeni, pobiti, abychom zahynuli. Ó kéž jsme (raději) za otroky a otrokyně prodáni! Bylo by to zlo snesitelné, a lkajíc mlčela bych; nyní však máme nepřítele, jehož ukrutnost dotýká, se krále!“ 5Král Asuerus ujav se slovo tázal se: „Kdo je to? A odkud má moc, aby směl se odvážiti učiniti to?“ 6I řekla Ester: „Protivník a nepřítel náš je tento zloduch Aman!“ Ten uslyšev to, hned se zděsil snésti nemoha obličeje králova a královnina. 7Král pak rozhněvav se, vstal a z hodovny vyšel na zahradu stromovím vysázenou. Též Aman vstal, aby prosil Esteru královnu za život svůj, nebo srozuměl, že je mu zle od krále ustanoveno. 8Ten pak vrátiv se ze zahrady stromovím vysázené a vešed do hodovny, nalezl Amama, an padl na pohovku, na které ležela Ester, i řekl: „Ještě násilí učiniti chce královně v přítomnosti mé, v domě mém?“ Ještě slovo to z úst králových nevyšlo, a již zakryli mu tvář. 9A Harbona, jeden z komorníků, kteří stáli ve službě královské, řekl: „Hle, šibenice, kterou připravil (Aman) Mardocheovi, který mluvil králi k dobrému, stojí v domě Amanově zvýši padesáti loket.“ I řekl mu král: „Pověste ho na ni!“ 10Pověšen byl tedy Aman na šibenici, kterou byl připravil Mardocheovi, a hněv králův se upokojil. Hlava 8. — 1Toho dne dal král Asuerus Esteře královně dům Amana, nepřítele Židů, Mardocheus pak dostal se před krále; vyznala mu totiž Ester, že jest její strýc. 2I vzal král prsten, který byl Amanovi zase vzíti rozkázal, a dal jej Mardocheovi; Ester pak ustanovila Mardochea nad svým domem.

V. 14. Aman příliš nepospíchal na hostinu, ježto byl v náladě mrzuté. (Snad i tušil, že Židovka Ester kuje tajné plány?) Hl. 7. — V. 3. Ukládati o život královně stačilo, by strůjce zkrácen byl o hlavu. Srv. kterak trestá i moderni stát atentát na člena panujícího domu. V. 4. „Prodáni“ jsou za 10.000 slíbených hřiven 3, 9. — „dotýká se krále“ (pochybný překlad), ježto jde o život milované královny; bude také král pokládán za ukrutníka, dá-li celý jeden národ své říše vyhubiti. (Achemenovci chtěli býti považováni za panovníky milostivé, blahovolné, přející všem národům své říše). V. 5. Živěji hebr: „Kdo je to? A kde je ten, který se opovážil pomysliti, že tak učiní?“ — Král není si vědom, že sám svolil, by Židé byli vypleněni (3, 8. nn.). Z toho možno vyvozovati, že Aman lstivě na králi ten výnos vymohl. Takový zmatek, „orientální pořádek“ není na Východě nic neslýchaného. — Aman byl zděšen tak, že se neodvážil pronésti ani slova na obranu. V. 7. Hodovníci leželi u stolu opřeni jsouce o bok na pohovkách, každý na jedné straně. Muži vstali, Ester však zůstala na pohovce ležeti (v. n.). Aman neosměluje se jíti za králem, ale prosí vlivnou královnu; vstává, blíží se k pohovce Esteřiné, padá na kolena a vztahuje ruce ke královně. — Harém („anderun“), ve kterém byl příbytek Esteřin, kdež král s Amanem hodovali, souvisel dveřmi se zahradami „bítánu“ (Viz výše 1, 5.). Mohl tedy král z hodovny přímo jíti do „paradisu“. V. 8. Aman svedl krále, že vydal krutý výnos proti královně a jejímu národu. Ještě aby tak znásilnil královnu! Ta myšlenka vetřela se králi do mysli, když viděl Amana klečeti u divanu Esteřina. Nemyslil, že by věc byla nyní skutečně pravdě podobná, ale co není, mohlo by býti. Rozzlobeného člověka leccos napadne. — „zakryli mu (Amanovi) tvář“ na znamení, že nesmí již viděti obličej králův a královnin; byl to již první krok na popravu. Možno však, že lépe je překládati : „zastřel se (zasmušil) obličej“ Amanův. Srv protivu mezi Amanem a Mardocheem, který měl také kdysi zastřenou hlavu popelem (výše 4, 1.). — V Persii stalo se nejednou, že vysoký úředník, který přerostl královi hlavu, byl popraven. V. 9. Harbona jmenován již výše 1, 10. Z jeho návrhu patrno, že přál Mardocheovi a nenáviděl Amana. (Byl sám také Žid?) V. 10. srv. s 5, 14. Jaké to překvapení! Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá! Hl. 8. — V. 1. n. „dům“ = majetek skonfiskovaný. Aman chtěl pobiti Židy, a zatím je nyní utracen sám; chtěl jejich majetek skonfiskovati a zatím jsou skonfiskovány statky jeho. — „dostal se před krále“ t. j. stal se vysokým úředníkem, který směl kdykoliv předstoupiti před mocnáře. Srv. výše 1, 10. 14; 7, 9. Aman tedy a Mardocheus dokonale si vyměnili své „úlohy“ v životě. — O prstenu viz výše 3, 10. — „nad domem svým“, t. j. nad statky, které bývaly Amanovy.

Druhý výnos králův

(8, 3.—17; 16, 1.—24.).

Ester prosí krále, by jiným výnosem zachránil životy Židů (8, 3.-6.). Král vyhověl dav ohlásiti, že mohou se Židé proti svým nepřátelům brániti a majetek jejich pobrati (8, 7.-13; 16, 1.— 24). Radost Židů (8, 14.-17.).

3A nemajíc na tom dosti padla k nohám královým, plakala, a mluvíc k němu, prosila, aby rozkázal zmařiti zlobu Amana Agažského, a úklady jeho nejhorší, které byl smyslil proti Židům. 4Když pak vztáhl k ní rukou zlaté žezlo, podle obyčeje, kterým bylo dáváno znamení milosti, ona vstala a stojíc 5řekla: „Libo-li, králi, nalezla-li jsem milost před očima jeho, a prosba má, nevidí-li se mu nespravedlivá, prosím, aby novými listy byly napraveny staré listy Amana, úkladníka a nepřítele Židů, kterými po všech krajinách králových přikázal je vyhladiti. 6Nebo, kterak budu moci snésti vraždu a vyhlazení národa svého?“ 7Král Asuerus odpověděl Esteře královně a Mardocheovi Židu: „Dům Amanův dal jsem Esteře a jej rozkázal jsem pověsiti na šibenici, že se opovážil vztáhnouti ruku na Židy. 8Pište tedy Židům, jak je vám libo, jménem královským a opatřte listy, pečetí prstenu mého. Jeť obyčej, že listy, které byly jménem královým posílány, a pečetí jeho prstenu opatřeny, žádný nesmí odvolati.“ 9I povolali tajemníků a písařů královských — byl právě třetí měsíc, zvaný siban — a dvacátého třetího dne toho (měsíce) napsány byly listy, jak byl si přál Mardocheus, k Židům, satrapům, úředníkům a vladařům, kteří ustanoveni byli ve stu a dvaceti sedmi krajinách od Indie až do Etiopie; do každé krajiny, každému národu jejich jazykem i písmem, i Židům, jak mohli čísti a rozuměti. 10Ty listy, které jménem královým byly posílány, opatřeny byly pečetí jeho prstenu a poslány po rychloposlech; po všech krajinách jezdíce, měli listy staré předejíti novými poselstvími. 11Král jim přikázal, by dojeli k Židům po všech městech a (jim) v jedno se shromážditi rozkázali, aby hájili života svého, a všecky nepřátele své, se ženami, s dětmi i se všemi domácími, aby pobili a zahladili, majetek pak jejich jakožto kořist aby rozebrali. 12A byl ustanoven po všech krajinách jeden den pomsty, to jest třináctý den měsíce dvanáctého, adaru. 13Tresť listu toho byla: ve všech zemích a národech, kteří vládě krále Asuera byli poddáni, oznámiti, že Židé smějí se připraviti, by pomstili se nad nepřáteli svými. 14Vyšli tedy rychloposlové s poselstvím, a výnos králův vyvěšen byl (také) v Susách. 15Mardocheus pak, z paláce a od krále vycházeje, stkvěl se rouchem královským, totiž purpurově modrým a bílým, čelenku zlatou nesa na hlavě a oděn jsa pláštěm kmentovým, purpurově červeným. A všecko město plesalo a veselilo se. 16Židům se zdálo, že jim vzešlo nové světlo, radost, čest a veselí. 17Ve všech národech, v městech i krajinách, kamkoli rozkaz králův došel, bylo neobyčejné veselí, hody a kvasy, dobrý den,“ tak velmi, že mnozí z jiných národů a vyznání k jejich náboženství a posvátným obyčejům přistupovali; velký totiž strach ze Židů zachvátil všecky.

V. 3. Mardocheus a Ester vyprosili si u krále nové slyšení. (Viz níže v. 7.). V. 4. O tom obyčeji srv. výše 4, 11; 5, 12. V. 5. „napraveny“, t. j. odvolány, zrušeny. V. 7. Král dokazuje skutečnostmi, že přeje Židům. V. 8. Dle práva perského nemohl býti výnos královský odvolán, (zrušen) ježto by tím utrpěla vážnost královské moci; Xerxes nemůže tedy vyhověti prosbě Esteřině (v. 5.). Ale dává Mardocheovi právo, by jménem královým vydal jiný (rovněž neodvolatelý) list, kterým bude znemožněno vykonati skutečně výnos prvý. Zrušiti účinky prvého neodvolatelného výnosu bylo snadno, ježto v něm Židé výslovně jmenováni nebyli (ve druhém jmenováni jsou. Viz 16, 1.—17. („Vlk měl se nažrat, a koza zůstat“.) Že byly výnosy králů perských neodvolatelny, dosvědčuje též Dn 6, 8. 12. 15. V. 9. Ježto bylo třeba královský výnos, který složil Mardocheus, přeložiti do různých jazyků a rozeslati četným úřadům, bylo třeba mnoho kancelářských úředníku („tajemníků a písařů“) — „siban“ = sivan = květen-červen. — 23. den = v půl našeho června. Výnos mohl býti do 13. adaru rychloposly v čas dodán. — Hebr. výslovně poznamenává, že byl psán Židům písmem a jazykem hebrejským. To písmo bylo „aramské“, čili „čtvercové“ a nikoli „starohebrejské“ čili „fénické“. — První výnos (3, 12.nn) Židům ovšem poslán nebyl. — Jako se nestaral Xerxes, jak složí královský výnos Aman, tak nestará se, jak bude zníti výnos, který královským jménem vydá Mardocheus. Ovšem bude za něj ručiti králi také hrdlem i statky. V. 10. Dle hebr. jezdili ti rychloposlové na „panských“ koních, kteří byli z královského hřebčince, tedy neobyčejně rychlí. Také Herodot (VII, 40; III, 106.) dosvědčuje, že byl zvláštní druh královských koní („nisejských“) chován v medských údolích. V. 11. Jak měli nepřátelé Židů dle výnosu prvého (Amanova) nabýti, právě tak měli dle výnosu druhého (Mardocheova) pozbýti. Dle válečného „práva.“ — „v jedno se shromážditi“ = Židům dovoleno netoliko brániti se osobně, nýbrž i o obranu organisovati. „Pogrom“ zosnovati proti nejmenovanému národu (= Židům) bylo nařízeno, ale Židům dovoleno, aby se bránili! Orientální zvláštnost. V. 13. Jak doslova zněl ten výnos, viz 16, l. nn. V. 14. Hebr. praví, že byl výnos dán v Susách, ne však, že tam byl vyvěšen. Srv. výše 3, 15. Tento druhý výnos mohl býti ovšem ihned také vyvěšen. V. 15. O „kmentu“ viz Gn 41, 42. — O modrém a červeném purpuru viz výše 1, 6. Na mosaice, nalezené v Pompeji (nyní v museu neapolském), zobrazený král Darius má (zlaté žezlo), modrou čelenku (diadem, korunu), bíle obroubený a modrý pruh na purpurovém hávu. Byly to znaky důstojnosti královské, ale říšští nejvyšší úředníci odívali se podobně. I královští lučištníci nosili „koruny“ (diademy). Srv. výše 6, 8. — „všecko město“ = Židé a jim přející. Srv. níže v. 17. V. 16. „světlo“ = štěstí (srv. Ž 96, 11; Job 18, 5. n.). — „čest“, ježto bylo zřejmo, že jsou Židé královskými chráněnci. V. 17. Podobně činívali Židé později, když se strhla řež proti nim: aspoň označovali příbytky své kříži, aby jích křesťané rozzuření šetřili.

Židé hájí se proti nepřátelům

(9, 1.—19.).

V Susách dne 13. adaru pobito 500 mužů, a dne 14. adaru 300 mužů (9, 1.—10. 11.—15.). V provinciích povražděno dne 13. adaru 75.000 mužů (9, 16.). V provinciích dne 14., v hlavním pak městě dne 15. adaru Židé odpočívají a radují se (9, 17.—19.).

Hlava 9. — 1Dvanáctého tedy měsíce, o kterém jsme již prve pověděli, že slul adar, třináctého dne, na který chystána byla všem Židům záhuba, a nepřátelé po jejich krvi lačněli, stalo se naopak: Židé nabyli vrchu a počali mstíti se nad nepřítelem. 2Shromáždili se po všech městech, městečkách a místech, aby vztáhli ruku proti nepřátelům a protivníkům svým, a žádný neodvážil se (jim) odporovati, ježto všecky národy pronikla hrůza z jejich velikosti. 3Neboť i vladaři krajin, satrapové, správcové i každý hodnostář představený kterémukoli místu nebo práci, podporovali Židy, ježto se báli Mardochea; 4věděliť o něm, že je knížetem na paláci a že velmi mnoho může; sláva jména jeho také rostla každý den a letěla od úst k ústům všem. 5I způsobili Židé nepřátelům svým řež velikou; pobili je, učinivše jim, co jim byli oni učiniti mínili, 6tolik, že i v Susách pět set mužů pobili mimo deset synů Amana agažského, nepřítele židovstva, jichž tato jsou jména: 7Farsandata, Delfon, Esfata, 8Forata, Adalia, Aridata, 9Fermesta, Arisaj, Aridaj a Jezata. 10Statků však jejich, když je byli usmrtili, nechtěli se dotknouti jménem kořisti. 11Když byl počet těch, kteří pobiti byli v Susách, ihned oznámen králi, 12řekl královně: „V městě Susách pobili Židé pět set mužů kromě deseti synů Amanových; jakou asi řež učiní po všech krajinách!? Co si přeješ ještě? Co chceš, bych rozkázal učiniti?“ 13Ona mu odvětila: „Libo-li, králi, budiž dána moc Židům, jako učinili dnes v Susách, tak i zítra by směli učiniti, a deset synů Amanových nechať je na šibenicích zvěšeno.“ 14Král přikázal, aby se tak stalo. Byl tedy hned v Susách vyvěšen výnos a deset synů Amanových pověšeno. 15A shromáždivše se Židé čtrnáctého dne měsíce adaru pobili v Susách tři sta mužů; ale statek jejich od nich rozebrán nebyl. 16Také však po všech krajinách, které moci králově poddány byly, hájili Židé života, svého i pobili nepřátel a protivníků svých tolik, že sedmdesát pět tisíc bylo zabitých; ale žádný nedotekl se ničeho ze statků jejich. 17Začali vražditi všudy dne třináctého měsíce adaru, den pak čtrnáctý, kdy již nevraždili, ustanovili, aby byl slavný, aby toho dne potom vždycky hodovali, radovali se a kvasili. 18Ale ti, kteří ve městě Susách vraždili, třináctého a čtrnáctého dne téhož měsíce vraždili; patnáctého pak dne již nevraždili, a proto ten den za slavný ustanovili k hodům a k veselí. 19Ti však Židé, kteří v městečkách nehrazených a ve Hvsech bydlili, čtrnáctý den měsíce adaru stanovili k hodům a veselí, tak aby veselili se v něm, a posílali si navzájem díly pokrmů z hodů.

Hl. 9. — V. 1. Ten den ustanoven byl na řež dle 3, 7. a na „protiřež“ („protipogrom“) dle 8, 12. V. 5. Ježto dle v. 2. nikdo se neodvážil odporovati Židům, patrno, že Židé počali výboj („ofensivu“) a zabíjeli ne ty, kteří je dne 13./XII. napadli, ale kteří byli známi svým protižidovským smýšlením z doby dřívější. V. 10. Dle 8, 11. směli pleniti. Neužili toho práva, ježto měli sami dost, a byli by si způsobili velikou nenávist. Neužili ani práva (8, 11.) pobíti ženy a děti. Toliko muže (v. 6.) pobili. Spisovatel tu a níže ve v. 15. n. nepřímo kárá Mardochea, který Židům drancovati dovolil (8, 11.). V. 11. n. Král, slaboch, chce se zavděčit Esteře. Písmo velmi pěkně líčí, jak cenil východní panovník životy svých poddaných. Dle v. 16. bylo pobito v Persii 75.000 lidí! V. 13. Také Amestris, Parysatis, Atossa a jiné ženy ovládaly své královské manžely, jak všeobecné dějiny učí. Ježto dle v. 2. žádný pohan se neopovážil Židům odporovati, lze čin Esteřiti (z návodu Mardocheova?) omluviti jak tak z neurovnaných poměrů státu východního, který podobné „pogromy“ častěji připouštěl. Dlužno tedy taková krveprolití posuzovati se stanoviska práva válečného. Ester chtěla nepřátele svého národa seslabiti. Činila podobně, jako činí též moderní státy v době války, ačkoji řádný moderní stát v době míru nepřipouští „pogromy“. Ester se domnívala že jedná vlastenecky. Všeobecné dějiny světové nás učí, jak často zvrhlo se vlastenectví („patriotismus“) v ukrutnost, krvelačnost, které byly obětovány tisíce lidských životů. Křesťanství vykazuje vlastenectví pravou míru a správné cesty, by zůstalo ctností, která zná ne toliko sebe, svou vlast a stát, ale také má na zřeteli lásku k bližnímu, i k nepříteli! Takové vlastenectví posvěcuje křesťanství. Ester ovšem nebyla křesťankou, ale dcerou své doby, právě tak, jako byl Mardocheus, její rádce, synem zákona Starého. V. 14. „synů Amanových,“ t. j. mrtvol jejich; byliť již dle v. 6. nn. v řeži pobiti. Visící mrtvoly měly býti výstražným trestem, aby budoucně Židé nebyli pronásledováni. — Výnos královský byl ihned prohlášen; zda-li byl „vyvěšen“ nejisto. V. 15. Ke cti Židům řečeno, že neplenili. Zpravidla vášeň, která prolévá krev, sahá také na majetek v podobných okolnostech. Srv. výše v. 10. a níže v. 16. V. 16. Některé staré rukopisy čítají toliko 15.000. V. 17. = v. 15. V praksi vyvinul se obyčej, že všecka hrazená města slavila svátek teprve dne 15. adaru jako v Susách. Svátek púrím není vypůjčen od Řeků, kteří slavili pitkami, dary a pod. vinné slavnosti Dionysiovy (či Bakchovy). Nikde není v dějinách židovstva nejmenší stopy odporu židovských zákonníků proti pohanskému tomuto zvyku ani v dobách, kdy nabývala vrchu přísná, ba úzkostlivá židovská pravověrnost (po dobách machabejských), která se štítila všeho pohanského. — Řekové slavili vinné svátky pětkráte do roka: v měsíci poseideonu I. (počátek prosince), na konci téhož měsíce, svátek lisu v měsíci gamelionu (lednu), který byl zejména v Malé Asii rozšířen; čtvrtá slavnost konána dne 11. 12. 13. měsíce anthesterionu (konec února), veliké městské bakchanalie v měsíci elafebolionu (březnu). Nelze však udati příčinu, proč si vypůjčili Židé z tohoto patera svátků toliko vinnou slavnost konanou 11. 12. 13. anthesterionu a proč právě tuto, ne jinou, na př. prosincovou. „Púrá“ (hebr.) znamená „lis;“ bylo by tedy pravděpodobnější, že si vypůjčili Židé slavnost „lisu“ konanou již v lednu, s tím však se nesrovnává 13. a 14. adar, kdy Židé purim slavili. A proč není v dějinách bohoslužby Židů ani nejmenší stopy po jiných svátcích řeckých, které byly po Malé Asii rozšířeny? — S babylonským svátkem „nového roku“ (zagmug) nelze „púrím“ ztotožňovati, neboť: nelze přece „nový rok“ slaviti 14. adaru, t. j. měsíce dvanáctého! nový rok babylonský byl slaven obětmi, a tedy bohoslužebně; púrím nebylo slaveno ve chrámě; ale byl to (později) světský masopust, spíše „silvestr“ o půl měsíce dříve slavený dle názorů babylonských určoval osud pro budoucí rok bůh Marduk ( = Mordechaj = Mardocheus) a nikoliv elamsky bůh Chuman(=? Aman). Na nový rok babylonský nehrála vynikající roli bohyně Ištar, jako ji hraje v knize Est Ester (=? Ištar). V pontské(!) Sele bývala konána dne 16 měsíce „loos“-u (—červenec) slavnost zvaná „sakaja“ na památku vítězství Kyaxara nad {{{1}}} (asi r. 598). Se svátkem „púrím“ má společného asi tolik jako s naším „posvícením“ — na oba svátky se hodovalo. — Viz výše k 3, 7. V. 19. Dle babylonského talmudu měla města hrazená za dob Josuových čisti „Megillu“ dne 15. adaru, vesnice pak a velká hrazená města měla ji čísti dne 14./XII.

Ustanoven výroční svátek „furim“

(9, 20.—32.).

20Mardocheus sepsal všecky tyto věci a rozeslal listy po Židech, kteří bydlili po všech krajinách králových, blízkých i dalekých, 21aby čtrnáctý a patnáctý den měsíce adaru přijali za svátky a každý rok slavně je ctili a slavili — 22pomstili se totiž v těch dnech Židé nad nepřáteli svými, a kvílení a zármutek obrátil se (jim) v radost a veselí — a v ty dny aby hodovali, veselili se, posílali si navzájem díly pokrmů a chudým aby dávali dárky. 23I přijali Židé za slavný, obyčej vše, co tehdy činiti počali, a co Mardocheus učiniti rozkázal listy, 24Aman totiž, syn Amadatiův, původu agažského, nepřítel a protivník Židů, smysliv neštěstí jejich, aby je pobil a zahladil, metal fur, to znamená jazykem naším los; 25potom vešla Ester ke králi a vyprosila, by úsilí jeho královskými listy bylo zrušeno, a neštěstí, které proti Židům smyslil, aby obrátilo se na hlavu jeho: konečně i jej i syny jeho pověsili na šibenici, — 26Od toho času ty dni nazvány jsou „furim“, to jest „losů“, protože fur, to jest los, vržen byl do osudí. A vše, co se tehdy stalo, jest obsaženo v závitku listu, to jest (v závitku) tohoto spisu; 27co měli totiž vytrpěti, co však potom se změnilo. Židé zavázali sebe, potomstvo své i všecky, kteří k náboženství jejich chtěli připojeni býti, že nikomu nebude dovoleno těch dvou dní pominouti bez slavností, o kterých svědčí písmo a (jak) žádají stanovené výroční doby; 28to že jsou dni, které nikdy nepřijdou v zapomenutí, ale po všech pokoleních a po všech krajinách všeho světa že slaveny budou; aniž bude které město, ve kterém by dni „furim“, to jest „losů“, nebyly zachovávány od Židů i od jejich potomstva, které k těm posvátným obyčejům zavázáno jest. 29Ester královna, dcera Abihailova psala [s Mardocheem, Židem] také druhý list, aby s veškerým důrazem den tento slavný stanoven byl na budoucí časy. 30A rozeslali jej všem Židům, kteří přebývali ve stu dvaceti sedmi krajinách krále Asuera, (přejíce) jim upřímně pokoj, aby přijali 31obyčej dnů losů a časem svým je s radostí slavili, jak nařídil Mardocheus [a Ester], a (jak) oni se zavázali, za sebe, i za potomstvo své, že budou zachovávati posty, křiky, zkrátka dny losů, 32to jest vše, co v tom spisu, [který sluje Ester], napsáno jest.

V. 20. Spis Mardocheův byl hlavním pramenem bohoduchého spisovatele kanonické knihy Ester, napsané později. Ve v. 23. výslovně se rozlišuje spisovatel knihy Est od Mardochea. Viz úvod str. 3. V. 21. „čtrnáctý den“ na venkově; „patnáctý den“ v Susách (a ve hrazených městech). Výše v. 17. 19. V. 26. Staří psali na listy, které pak (kolem hůlky) svinuli do závitku. Závitek tohoto „listu“ a „spisu“ je ten, který dle v. 20. napsal Mardccheus, a ze kterého čerpal spisovatel kanonické knihy „Ester“. V. 27. „písmo“ = Mardocheův list. — „žádají“ závazné výroční zvyky. V. 29. n. První spis, který doporučoval Židům slaviti svátek „púrím“, a vypravoval proč, napsal dle v. 20. Mardocheus. Druhý spis dala napsati Ester. Pravděpodobně opakoval, co byl napsal Mardocheus a některé drobnosti podával podrobněji. — „s Mardocheem Židem“ pokládá kritika za glosu a proto důsledně místo „rozeslali“ dlužno čisti: „rozeslala“. — Přáním „pokoje“ list Esteřin dle tehdejšího zvyku počínal. Viz 13, 1; 16, 1. V. 31. „posty a křiky“ list „prvý“ (Mardocheův, 9, 20. nn.) neukládal výslovně. Mělo býti opakováno kvílení, o kterém výše 4, 16. V. 32. Dle hebr. list Esteřin upevnil předpisy (Mardocheovy) o purimu a byl zapsán do knihy, Také tento „druhý“ list byl pramenem spisovateli dnešní kanonické knihy Ester. Viz Úvod str. 3 — Svátek slavený dne 17. adaru slul v dobách machabejských „Den Mardocheův“ (2. Mach 15, 37.). — Pozdější Židé dle těchto dvou listů (Mardocheova a Esteřina) slavili den 13tý postem („Esteřiným“) a kvílením, den 14. radostnými hody. Roku přestupného, kdy totiž za 12tý měsíc („adar“) byl vložen měsíc 13tý, zvaný „veadar“ (=„druhý adar“), slaven „malý púrím“ v adaru, a „velký purím“ v měsíci veadaru. Padl-li 13. adar na sobotu nebo na pátek, byl půst přeložen do předu. Bohoslužebně, obětmi svátek púrím slaven nebyl. Později však přece se scházeli Židé v synagogách, kde dne 13. adaru (ve „svatvečer“) byly čteny z Gn hll. 32.—34. Nejdůležitější úkon dne svátečního byla četba „Závitku“ (Megillá), t. j. knihy Ester, večer nebo v noci v osvětlených sbornicích. Téhož dne ráno čten úryvek Ex 17, 8.—16., ježto se domnívali Židé, že byl Aman potomek Agaga, krále amaleckého (Srv Est 3, 1.). — Dle talmudu byly ve starších dobách o svátku „púrím“ zakázány těžké práce (jako v sobotu). Postupem doby nabýval svátek púrím víc a více rázu světského, jakéhosi židovkého masopustu. Když bylo při četbě vysloveno jméno „Aman“, křičeli posluchači: „Vyhlazeno budiž jméno jeho!“ nebo: „Ať zpráchniví jméno hříšníků!“ Mládež tleskala rukama, tloukla do lavic nebo šermovala kusy dřeva (kamene), na kterých bylo napsáno jméno „Aman“. Když byla „Megillá“ přečtena, všichni shromáždění počali křičeti: „Zlořečený Aman! Blahoslavený Mardocheus! Zlořečená Zares! Blahoslavená Ester! Zlořečení modláři! Blahoslavení všichni Israelité! Blahoslavený Harbona, který pověsil Amana!“ Také pálívali obraz Amanův a křiž (=„šibenici“). Ježto byly s pálením kříže později spojovány úmysly protikřesťanské, zakázal ten obyčej císař Theodos. Jak masopustní byl později ten svátek, patrno z názoru, který tlumočí pojednání talmudske zvané „Megilla“ (VII, 2.), že prý má každý Žid na svátek púrím píti, až nedovede rozlišovati mezi „Zlořečený Aman“ a „Blahoslavený Mardocheus!“ (Úpadek mravouky proti starší mravouce biblické!)

Moc a důstojnost Mardocheova zapsána

(10, 1.—3.).

Hlava 10. — 1Král Asuerus pak uložil daň na všecku zemi a na všecky ostrovy mořské. 2Jeho moc a vláda, jakož i důstojnost a vznešenost, ke které povýšil Mardochea, zapsány jsou v knihách medských a perských, 3kterak totiž Mardocheus z rodu židovského byl druhý po králi Asuerovi; (byl také) veliký u Židů, vzácný u lidu bratří svých, hledě dobrého národu svému a mysle na to, co přispívalo k pokoji rodu jeho.

Hl. 10. — V. 1. n. „daň“ = robotu — „ostrovy mořské“ je také Přímoří (případně i Řecko). Viz Gn 10, 5. Spisovatel knih Král a Par zakončovali dějiny toho onoho krále judského stručnou zmínkou o vynikajících činech jeho a odkazovali čtenáře žádostivého podrobností na pramen jiný (Viz „Úvod“ k 3. a 4. Král str. 895 pozn. 5.-7; a „Úvod“ k Par na str. 1075.; podobně činí tu spisovatel knihy Est. Dokonává příběh o Xerxovi zmínkou o tom, že a komu roboty uložil; ostatně odkazuje čtenáře na „Letopisy králů medských a perských“ (hebr.). Srv. výše 2, 23; 6, 1. V těch letopisech bylo též podrobněji poznamenáno, co velikého vykonal Xerxův velký vezír Mardocheus, miláček všech Židů, ježto došed postavení tak vysokého nezapřel svého původu, ale zůstal vlastencem upřímným. Viz k 3, 7. — Sir 44.—49. mezi slavnými muži israelskými neuvádí Mardochea ni Esteru, ježto Sirachovi nebyla kniha Est známa. Viz Úvod str. 3.

DRUHOKANONICKÉ „ZLOMKY“ KNIHY ESTER

(10, 4.—16, 24.).

Závěr knihy Ester

(10, 4.—11, 1).

Výklad Mardocheova snu (10, 4.—13.). Závěrek (11, 1.).

Co je ve znění hebrejském, věrně jsem přeložil. Ale co níže podáno je, nalezl jsem ve vydání obecném, řeckým jazykem a písmem psaném; někdy na konci knihy tato hlava stála; dle svého zvyku poznamenali jsme ji v čele obelem, to jest kopím.

4I řekl Mardocheus: Od Boha staly se tyto věci. 5Vzpomínám si na sen, který jsem měl; ten znamenal tyto věci právě, aniž bylo co v nich nesplněného. 6Pramének, který vzrostl v řeku, který proměnil se ve světlo a v slunce, a ve vody, hojné se rozmohl, jest Ester, kterou král vzal si za manželku a královnou ráčil učiniti. 7Dva pak draci: já jsem a Aman. 8Národové, kteří se shromáždili: jsou ti, kteříž usilovali vyhladit jméno Židů. 9Národ pak můj: Israel je, který volal k Hospodinu, i vysvobodil Hospodin svůj národ, vyprostil nás ze všeho zlého, učinil znamení veliká a zázraky mezi národy, 10a přikázal, aby byly dva losy: jeden lidu Božího, a druhý všech národů (ostatních); 11i přišel obojí los v den, který byl již tehdy stanoven před Bohem všem národům; 12rozpomněl se Hospodin na lid svůj a slitoval se nad svým dědičným majetkem. 13Buďtež tedy zachovávány ty dni měsíce adaru, čtrnáctý a patnáctý den toho měsíce, s veškerou snahou a radostí v jeden sbor shromážděného lidu ve všech potomních pokoleních lidu Israelova. Hlava 11. — 1Léta čtvrtého vlády Ptolomea a Kleopatry přinesli Dositeus, který se pravil býti knězem, z kmene Levi, a Ptolemeus, jeho syn, tento list „furim“, který — tak tvrdili — přeložil Lysimachus, syn Ptolemeův v Jerusalemě.

V. 4. Co tištěno tu a níže drobným písmem jsou poznámky sv. Jeronýma k jeho překladu. V původním znění hebrejském nalezl sv. Jeroným toliko 1, 1. — 10, 3. Ostatek, t. j. 10, 4. — 16, 24. nalezl sv. překladatel v řeckém obecném znění (v „řecké Vulgátě“), t. j. v LXX (viz Úvod § 14. č. I, 1.). — „hlava“ tu znamená všecky „zlomky druhokanonické“ (10, 4. — 16, 24.). Z nich 10, 4. — 11, 1. jakožto závěr knihy Ester nalezl Jeroným v LXX „na konci“, t. j. za 10, 3. V některých rukopisech LXX (= „někdy“) nalezl na konci také 11, 2. — 16, 24. V jiných rukopisech LXX byly však ty zlomky roztroušeny na přiměřených místech, kam přirozeně svým obsahem patřily a jak níže sv. Jeroným poznamenává. Aby čtenář věděl, že Židé ve svém hebrejském znění knihy Est 10, 4. — 16, 24 nemají, položil sv. Jeroným před 10, 4. kritické znaménko, zvané řecky „obelos“. Tím však nepraví, že 10, 4. — 16, 24. jest méně vnuknuto Duchem svatým než 1, 1. — 10, 3.! V. 4.—13. vykládá sen Mardocheův, který ve Vulg. jest vypravován teprve níže, 11, 2.—12. Ježto dle zákonů správného myšleni nejprve bývá věc vypravována a pak teprve vykládána, dlužno dáti přednost LXX, která vypravuje sen Mardocheův (11, 2. — 12.) hned na počátku knihy Ester, před 1, 1. V. 4. „Mardocheus řekl“ Esteře i lidu. Ten sen a význam jeho byl nejspíše také poznamenán ve „druhém“ listě Esteřině, jmenovaném výše 9, 29. V. 5. Ten sen vypravován níže 11, 2.—12. V. 6. O tom praménku, světlu a slunci viz níže 11, lO.n. — Ester byla předobrazem (typem) Marie Panny. Esteru vyňal král z obecného zákona (níže 15, 13.); Marii vyňal Bůh z obecného zákona hříchu dědičného. Obé byly panny z rodu nepatrného, vynikaly krásou, skromností, zbožností, lásk oú k modlitbě, (14, 3 nn.) životu zapíravému (půst), a vřelou láskou k národu svému, obě povýšeny byly za královny, obě užívaly vlivu svého ku blahu milovaného lidu („Pomocnice křesťanů“), obě vyznamenaly se mlčelivostí, poslušností (2, 10.), opatrností („Panna nejmoudřejší“), neohrožeností, obětavostí, hrdinností v ctnostech. Ovšem předobrazená (Maria) předčí obraz (Esteru) tou měrou, že jest Ester toliko nedokonalým nástinem Marie Panny. V. 8. n. srv. s 11, 5.—9. — „znamení veliká a zázraky“ podivuhodné řízení prozřetelnosti výše vypravované. V. 10. „los“ je zde „úděl“: úděl štěstí (Židům) a úděl pohromy (pohanům v říši perské). — „los“ naráží na „losy“ Amanovy. V. 11. Dne 13. adaru neustanovil teprve Aman svým losem (na záhubu Israelitů); sám Bůh jej ustanovil dávno před tím (na zkázu pohanů). V. 13. srv. s 9, 21. 23. 27. n. 29.—31. Hl. 11. — V. 1. je poznámka (pozdější) o překladu dnešní kanonické knihy Ester z hebrejské předlohy do jazyka řeckého. — Kniha Est sluje tu „list,“ ježto prameny její, spjs Mardocheův (9, 20.) a, spis Esteřin (9, 29.) byly jako „listy“ rozeslány po Židech v Persii žijících. — Židé egyptští potřebovali řeckého překladu, ježto mluvili řecky a hebrejsky málo již uměli. — Čtyři byli Ptoleemové na trůně egyptském, jejichž manželky sluly „Kleopatra“: Ptolemeus Epifanes (205.—181.); Pt. Filometor (181.— 146.); Pt. Fyskon čili Euergetes II. (145—116.) a Pt. Auletes (75.—51.). Pravděpodobně přinesen byl řecký překlad knihy Est do Egypta za Ptolemea Filometora, příznivce Židů, kteří si za jeho vlády vystavěli také v Leontopoli chrám. „Čtvrtý rok“ byl tedy r. 178. před Kr.

Počátek knihy Ester

(11, 2.— 12, 6a.).

Mardocheův sen (11, 2.— 12.). Mardo;heus odhalil spiknutí vrátných (12, 1.— 6a.).

Také tento začátek byl v obecném překladě; ale není podán ani ve zněni hebrejském, ani u žádného překladatele.

2Léta druhého vlády velikého Artaxerxa, prvního dne měsíce nisanu měl sen Mardocheus, syn Jaira, syna Semeje, syna Kisova z kmene Benjaminova, 3Žid, který bydlil ve městě Susách, muž veliký a při dvoře královském mezi prvními. 4Byl z počtu těch zajatých, které byl převedl Nabuchodonosor, král babylonský z Jerusalema s Jechoniášem, králem judským, 5Zdálo se mu toto: Bylo slyšeti hlasy, hřmot, hromobití, zemětřesení a hrůzu na zemi. 6A hle, dva draci velicí (přišli) hotoví proti sobě k boji. 7Jejich křikem vzbouřili se všichni národové, aby bojovali proti národu spravedlivců. 8Byl to den temnosti a nebezpečí, soužení a úzkosti, a veliký strach (byl) na zemi. 9I zkormoutil se národ spravedlivců boje se běd svých a byl připraven na smrt; 10volali k Bohu, a zatím co křičeli, pramének vzrostl v řeku převelikou a rozmnožil se ve vody veliké; 11světlo i slunce vzešlo, ponížení byli pak povýšeni a pohltili slavné. 12Uzřev to Mardocheus vstal z lože, uvažoval, co Bůh zamýšlí učiniti, a pevně měl to na mysli, chtěje zvěděti, co znamená ten sen. Hlava 12. — 1(Mardocheus) býval tehdy v předsíni králově s Bagatou a Tarou, komorníky královskými, kteří byli vrátnými u paláce. 2Poznav pak úmysly jejich a snahy dobře vystihnuv, postřehl, že usilují vztáhnouti ruce na krále Artaxerxa; i oznámil to králi. 3Ten dav oba vyšetřiti, když se přiznali, kázal je vésti na smrt. 4Co se stalo, dal zapsati král v pamětných knihách; a také Mardocheus písemně tu věc na památku poznamenal. 5A přikázal mu král, aby při dvoře zůstal, dav mu dary za to, že věc oznámil. 6Aman pak, syn Amadatiův, Bugejský, byl velmi slavný před králem, i chtěl uškoditi Mardocheovi a národu jeho pro dva komorníky královské, kteří byli usmrceni. Potud předmluva.

V. 2. Úryvek 11, 2.—12. nazývá v poznámce sv. Jeronym právem „začátek“. V řeckém překladě býval v čele knihy před 1, 1. — Viz výše k 10, 4. „Překla- datelé“ do jazyka řeckého jmenováni v „Úvodu“ svaz. I. na str. 14. 1, 2.—4. „Artaxerxes“ jmenován v 10, 4. — 16, 24. týž král, který výše sluje „Asuerus“ — Xerxes I. — „druhý rok“ Xerxův — od 1. nisanu 484 — do konce adaru (veadaru) r. 483. — „první den nisanu“ = (v noci na den nového roku). O deset let později metal Aman na nový rok losy (výše 3, 7.). — O pět let později, t. j. r. 479.—478. kdy se stala Ester královnou („sedmého roku vlády Xerxovy“ 2, 17.) počal se plniti sen Mardocheův. V. 3. Mardocheus byl královským dvořenínem od Židů váženým dříve nežli se dostala Ester do královského harému. Výše 2, 11. — Byl nejspíše tajným strážcem („detektivem“), jakých bývalo dosti u dvora perského, kde spiknutí proti králi nebyla zjev řídký. V. 4. srv. s 2, 5. n. V. 6. „drak“ = nejspíše had. V. 11. „světlo“ rozlišováno od „slunce“ jako Gn 1. V. 12. „Co znamená ten sen,“ viz 10, 4. nn. Hl. 12. — V. 1. Dle LXX Mardocheus, jsa přesvědčen, že onen sen přichází od Boha přemýšlel, co znamená (11, 12.) „až do toho dne, kdy spal Mardocheus v předsíni královské s komorníky královými…“ (12, 1.). Odkryv spiknutí proti králi a oznámiv mu je, zavázal si Mardocheus krále k vděčnosti. Od té doby tušil Mardocheus, že se mu král velkodušně odmění, od té doby počalo mu svítati, co ten sen asi znamenal. — Dle 2, 19. dlužno tu „předsíň“ hledati u hlavní brány, která byla na jihovýchodní straně královského paláce a vedla z mostu (který spojoval hrad s městem,) hlavní ohradní vnější zdí do velikého vnějšího dvora (=zbrojiště). Viz výše. Možno, že „předsíň“ jest ono zbrojiště (jihovýchodní jeho cíp.) V. 2. Dle LXX slyšel Mardocheus, který byl spal právě v předsíni královského paláce, řeči komorníků, ze kterých poznal, oč běží. Viz výše 2, 21. n. V. 4. Dle LXX recense A dlužno čisti: „i Mardocheus byl zapsán do knihy královy na památku.“ Srv. výše 6, 2. V. 5. n. Dle 11, 3; 12, 1. byl Mardocheus strážným dvorním. Xerxes odměnil Mardochea, že ho jmenoval dozorcem nebo velitelem dvorní (vnější) stráže (LXX). Dary, kterých se mu dostalo, byly poměrně malé. Srv. výše 6, 3. — Dle LXX nedostalo se Mardocheovi darů žádných, ale král „dal mu (Mardocheovi) Amana…“ t. j. odkázal ho na Amana, který přednese prosby Mardocheovy králi. K důvodu, zde podanému, proč Aman nenáviděl Mardochea, přidružila se příčina druhá dle 3, 2. nn. Mezi dvořanstvem četným byly dvě neb i více stran — jak bývá — které na sebe sočily a nevražily. Popravení dva strážcové byli stoupenci Amanovi, Mardocheus pak jejich odpůrce. — „Bugejský“ = Chlubil (?). Srv. 5, 11. — „Předmluvou“ nazývá tu sv. Jeronym v poznámce úryvek 11, 2. — 12, 6a. Viz pozn. k 11, 2. — „Co doleji podáno“ = 12, 6b. — 13, 7.

Vyhlazovací výnos Amanův

(12, 6b.— 13, 7).

(Patří k 3, 14.)

Co doleji podáno, položeno bylo na tom místě, kde psáno je v knize. „A pobrali statky, to jest majetek jejich.“ (3, 13.) Nalezli jsme to ve vydání obecném toliko.

Opis listu pak byl tento:

Hlava 13. — 1Artaxerxes, převeliký král od Indie; až do Etiopie, sto dvaceti sedmi krajin knížatům a vévodům; kteří vládě jeho poddáni jsou, pozdrav! 2Nad mnohými národy stav se králem a všecku zemi své vládě podmaniv nechtěl jsem nijak zneužívati moci veliké, ale milostivě a dobrotivě spravovati poddané, aby beze strachu život tiše vedouce, požívali pokoje všem lidem žádoucího. 3Když jsem však tázal se radů svých, kterak by lze bylo splniti to, jeden, který jiné moudrostí a věrností převyšoval, a byl druhý po králi, jménem Aman, 4oznámil mi, že je po všem kruhu země rozptýlen národ, který nových zákonů užívá, proti obyčeji všech národů jedná, královskými rozkazy pohrdá a všech národů svornost výstředností svou ruší. 5Zvěděvše to a vidouce, že jeden národ všemu lidskému pokolení na vzdor zvrácených zákonů užívá, našim rozkazům se protiví a ruší pokoj i svornost krajin nám poddaných; 6rozkázali jsme, na kterékoli Aman, všem krajinám představený a druhý po, králi, jehož si vážíme jako otce, ukáže, ti by se ženami i s dětmi vyhlazeni byli od nepřátel svých a žádný by se nad nimi, nesmiloval, čtrnáctého dne měsíce dvanáctého adaru tohoto roku, 7tak aby ti nešlechetní lidé jednoho dne do podsvětí sestoupíce vrátili říši naší pokoj, který porušili. Až potud opis listu.

Hl. 13. — V. J - „Xerxes, ve liký král“ je krátký titul, který se zachoval na čtyřjazyčných (staropersky, babylonsky, elamsky, a egyptsky (hieroglify) psaných) nápisech alabastrových nádob Xerxových. Delší titul ustálený na jiných nápisech Xerxových (v Persepoli, Susách a j.) zní: „Já Xerxes, král veliký, král králů, král zemí mnoha kmenů (dle babylonského nápisu: „král zemí veškerenstva jazyků“), král této země veliké a rozsáhlé, krále Daria syn, Achémenovec.“ Podobně zněl titul Xerxova předchůdce, Daria. V. 2. Pěkný to „program“ pohanského krále! Mohl by jej podepsati také panovník křesťanský! V. 3. n. ježto si královský tento výnos Aman sám sepsal (3, 12.), pochopitelno, že se v něm samolibě vynáší. V. 5. n. Aman dostává moc úřední cestou zosnovati „pogrom“, řež proti lidem, které blíže označí. Takový pogrom od vyšší státní moci pořádaný je sice v moderním státě, milovném pořádku, věc neslýchaná, v orientálních státech však i do nejnovějších dob (na př, proti křesťanům) opakovaná. V takových okolnostech ti, proti kterým pogrom čelí, domnívají se, že mají právo zbraněmi se hájiti. Snadno si vysvětliti, že jiná, vláda případně toto právo uzná. Viz níže 16, 1. nn. — Žíti dle jednobožského náboženství znamenalo dle Amana zločin: rušiti veřejný pokoj! — Místo „14. adaru“ přesněji dle 3, 13; 8, 12; 9, 1. „třináctého“. V. 7. „pekla“ = podsvětí, onen svět. Srv. Dt 32, 22.

Modlitba Mardocheova a Esteřina

(13, 8.-18; 14, 1.-19.).

(Patří k 4, 17.).

Co doleji stojí, po tom místě psané jsem nalezl, kde čteme: Šel tedy Mardocheus a učinil vše, co mu poručila Ester (4, 17.). Ale není to v hebrejském znění, aniž je to podáno u některého překladatele.

8I prosil Mardocheus Hospodina pamětliv jsa všech skutků jeho, 9takto: Hospodine, Pane, králi Všemohoucí! Jsoutě v moci tvé všecky věci a není, kdo by mohl odolati vůli tvé, ustanovíš-li, aby vysvobozen byl Israel. 10Tys učinil nebe i zemi a cokoli jest v oboru nebes. 11Pánem jsi všech věcí aniž je, kdo by odolal velebnosti tvé. 12Všecky věci znáš a víš, že ne z pýchy ani z potupy nebo z nějaké žádosti slávy učinil jsem to, že jsem se neklaněl pyšnému Amanovi — 13neboť rád bych pro záchranu Israele i šlépěje nohou jeho líbati hotov byl — 14ale bál jsem se, bych čest Bohu mému příslušnou nepřenesl na člověka, a žádnému bych se neklaněl než Bohu svému. 15Nyní tedy, Pane, králi, Bože Abrahamův, smiluj se nad lidem svým; neboť chtějí nás nepřátelé naši zahubit a dědičný tvůj majetek zahladit. 16Nepohrdej údělem svým, který sis vykoupil z Egypta. 17Vyslyš prosbu mou, milostiv buď losu, údělu svému, a obrať žádost naši v radost, abychom živi jsouce chválili jméno tvé, Hospodine; nezavírej ústa těch, kteří tě chválí!“ 18Také všecek Israel srdcem týmž i modlitbou volal k Hospodinu, ježto jim jistá smrt nastávala. Hlava 14. — 1Také královna Ester utekla se k Hospodinu hojíc se nebezpečí, které nastávalo. 2Odloživši roucha královská vzala šat pláči a kvílení přiměřený, místo mastí rozličných popelem a prachem posypala celou hlavu, tělo své zkrušila posty a všecka místa, na kterých mívala prve šperky k veselí svému, měla plná vytrhaných vlasů. 3A modlila se Hospodinu Bohu Israelovu takto: „Pane můj, kterýžto jediný jsi král náš, pomoz mně osamělé, která nemá pomocníka žádného jiného kromě tebe! 4Nebezpečí je mi v patách. 5Slýchala jsem od otce svého, že ty, Hospodine, vyvolils Israele ze všech národů a otce naše ze všech předků jejich, abys je učinil dědičným majetkem svým na věčné časy, a splnil jsi jim své sliby. 6 (Ale) zhřešili jsme před tebou, a proto dals nás v ruce nepřátel našich; 7ctili jsme totiž bohy jejich; spravedlivý jsi, Hospodine! A nyní nemají na tom dosti, že nás přetěžkou porobou sužují, ale sílu rukou svých moci 8model připisujíce, 9chtějí změniti tvé sliby, zahladiti dědičný majetek tvůj, zavřít ústa těch, kteří tě chválí a uhasiti slávu chrámu i oltáře tvého, 10aby otevřeli ústa pohanům, chválili sílu model a velebili krále z masa na věky. 11Nedávej, Hospodine, žezla svého těm, kteří nic nejsou, aby se nemohli smáti naší zkáze, ale obrať záměr jejich na ně, a zahlaď toho, jenž počal zuřiti na nás. 12Rozpomeň se, Hospodine, ukaž se nám v době tísně naší a dej mi důvěru, Hospodine, králi bohů a jakékoli mocnosti! 13Dej řeč přiměřenou v ústa má před obličejem lva, a proměn srdce jeho, by nenávidělo nepřítele našeho, ať zahyne sám i ostatní stoupenci jeho! 14Nás pak vysvoboď rukou svou, a pomoz mně, nemající žádné jiné pomoci kromě tebe, Hospodine, který všech věcí vědomost máš, 15a víš, že mně jest odporná sláva bezbožných, a že si ošklivím lože neobřezaných, kteréhokoli cizince. 16Ty víš, k čemu jsem donucena, (víš), že v ošklivosti mám odznak nádhery a slávy své, který mívám na hlavě, kdy se musím ukázati, že jej mám v ošklivosti jako roucho ženy v době měsíčků, a že ho nenosím v dobách, kdy bývám sama: 17(víš), že jsem nejedla u stolu Amanova, že nelíbily se mi hody královy, a že jsem nepila vína z obětí mokrých; 18(víš), že se nikdy neveselila služebnice tvá od té doby, kdy jsem přenesena byla sem, až do dneška, leč z tebe, Hospodine, Bože Abrahamův! 19Bože mocný nade všecky, vyslyš hlas těch, kteří žádné jiné naděje nemají, vysvoboď nás z ruky nespravedlivých, a vytrhni mne z bázně mé!

V. 8. Ze „všech skutků“ Hospodinových připomíná doleji, že Hospodin stvořil svět (v. 10.), vyvolil si Israele za svůj lid (v. 15.) a vyvedl jej z Egypta (v. 16.). V. 10. „v oboru nebes“ = pod oblohou (LXX). V. 12.—14. srv. s 3, 2. V. 17. srv. s Ž 6, 6. Hl. 14. — V. 2. „všecka místa“: uši (náušnice), hrdlo (náhrdelník), ramena zápěstí atd. V. 6. Bůh vyvolil zejména „otce“ Abrahama „z předků“ národa Israelského, t. j. z příbuzenstva Abrahamova (Gn 12.), které ztrácelo již víru v jednoho Boha. V. 8. n. Pohané tvrdí, že moc, kterou mají, dali jim jejich bohové (= „modly“), aby zničili národ israelský; to však příčí se slibům Hospodinovým, že národ israelský bude žiti věčně. Kdyby Israelité byli vyhubeni, nebylo by úst, která by chválila Boha „Jahve“ (= Hospodina). Srv. výše 13, 17. — Chrám jerusalemský v dobách Esteřiných již dávno byl nanovo vystavěn (Esdr 6, 15. n.). V. 10. „ústa pohanů“ by chválila modly, že jim daly moc, by vyhladili Israele. — „král z masa“ = král člověk proti „králi bohů a jakékoli mocnosti“ (níže v. 12.). Srv. Ž 94, 3. V. 11. „kteří nic nejsou“ = modly a jejich ctitelově. Srv. 1. Kor 8, 4. „obrať záměr jejich na ně“ = co chtějí učiniti nám, staň se jim! Srv. Ž 34, 8. — „zuřiti počal“ Aman. V. 13. „lev“ = král Xerxes! — Srv. Přís 19, 12; 2. Tím 4, 17.— „nepřítel náš“ = Aman. — Srv. Přís 21, 6. V. 15. „sláva bezbožných“ = přepych dvora královského, kterého jest účastna nyní též Ester. — „neobřezaný“ „cizinec“ = král, se kterým Ester sdílí se o manželské lože. Srv. výše 2, 18. V. 16. „odznak nádhery a slávy“ = královská čelenka (diadem), koruna. V. 17. Podobně Judit nejedla se stolu Holofernova (Jud 12, 2.). — O mokrých obětech čili úlitbách srv. Dt. 32, 38. V. 18. „sem“ = na dvůr královský.

Mardocheus napomíná Esteru

(15, 1.—3.).

(Patří k 4, 8.)

Také tento dodatek nalezl jsem v obecném vydání.

Hlava 15. — 1I přikázal jí — nepochybně Mardocheus — aby vešla před krále, a prosila za národ svůj a za vlast svou. 2„Pomni“ — řekl — „na dni nízkosti své, kterak jsi krmena byla v ruce mé! Neboť Aman, druhý po králi, promluvil proti nám na smrt. 3 Ale ty volej k Hospodinu, přimluv se u krále za nás a vysvoboď nás ze smrti!“

Hl. 15. — V. 1 „nepochybně Mardocheus“ jest asi poznámka překladatelova. — „vlast“ = Palestina, která patřila tehdy také k Persii, a které tedy hrozilo též nebezpečí. — Srv. 4, 3. V. 2.n. o výchově Esteřině srv. 2, 7. — O důstojnosti Amanově 13, 3. — Kterak Aman „mluvil“, viz 3, 8. — Viz též 4, 8. 13. n.

Ester odvážila se ke králi

(15, 4.—19 ).

(V. 4—10. patří za 5, 1; v. 11.—19. patří za 5, 2.).

Také to, co tu podáno (nalezl jsem v obecném vydání).

4Třetího pak dne svlékla roucha, ve která byla oblečena, a oblékla se v nádheru svou. 5Stkvějíc se v rouchu královském vzývala všech věcí správce, a spasitele Boha, a vzala dvě služebnice; 6na jednu z nich spolehla, jako by pro změkčilost a velikou roucho, které po zemi se vleklo. 8Sama majíc polité líce růžovou barvou, půvabnýma zářícíma očima zakrývala srdce smutné a velikou bázní sevřené. 9Prošedši po pořádku všecky dveře zastavila se před králem, kdež on seděl na trůnu svém královském; oblečen byl v roucho královské, stkvěl se zlatem a drahým kamením, a byl hrozného vzezření. 10Když pozdvihl obličej, a planoucíma očima pohněvanou mysl ukázal, královna padla, zbledla a opřela mdlou hlavu o služebnici. 11Tu obrátil Bůh ducha králova v laskavost, že rychle a s obavou seskočil s trůnu a drže ji na loktech, až okřála, těmito slovy; jí lahodil: 12„Co je ti, Estero? Já jsem bratr tvůj, neboj se! 13Neumřeš, neboť ne pro tebe, ale pro jiné všecky ten zákon ustanoven jest. 14Přistup tedy, a dotkni se žezla!“ 15A když ona mlčela, zdvihl zlaté žezlo, položil (je) na hrdlo její, políbil ji a řekl: „Proč ke mně nemluvíš?“ 16Ona pak odvětila: „Viděla jsem tě, pane, jako anděla Božího, i zarazilo se srdce mé bázní před tvou slávou. 17Neboť velikého podivu hoden jsi, pane, a tvář tvá plna je půvabu.“ 18Když to mluvila, opět padla, a téměř zmrtvěla. 19Král byl zaražen a všichni služebníci jeho těšili ji.

V. 4. Dle LXX svlekla roucho „služby“ = ve kterém sloužila Bohu postem a modlitbou. V. 5. Jeden perský válec ze šedého achátu v bohaté sbírce Clerqově podává nám představu o tom, jak asi vypadala manželka krále Achémenovce. Vidíme zde královnu stojící, oděnou tunikou se širokými rukávy, v boku pásem opásanou, pruhovanou a vykasanou. Na hlavě má tiaru královskou, a vlasy její, ozdobené dlouhou stužkou, splývají jí po zádech. Tak asi vypadala též Ester. (Tento válec je 32 milimetry vysoký a 11 milimetrů široký, královna drží v levici košík obětní; dáváť skrze jednu ze svých průvodkyní obětovati holoubátko sedící nějaké bohyni. Mezi dvořankou a královnou nalézá se oltář, na němž hoří vonidla. Vigouroux.) V. 9. Ježto seděl král na trůně jsa oblečen v nádherné slavnostní roucho, dlužno se domnívati, že právě konal důležitý státní čin, který Ester svým příchodem přerušila. Tak snadno lze vysvětliti jeho hněv (Seisenberger). To žezlo bylo dlouhá hůl, jak možno vyvozovati z vypukliny, nalezené v Persepoli, na které vyobrazen jest otec Xerxův, Darius, an sedí v řasnatém rouše se širokými rukávy na křesle (trůně). V. 12. „bratr tvůj“ srv. Přís 7, 4; Pís 4, 9. V. 13. srv. s 4, 11. V. 14. O doteku žezla srv. výše 8, 4. V. l6. O „andělu Božím“ srv. Gn 33, 10; 1. Král 29, 9; 2. Král 14, 17. 20; 19, 27.

Druhý list Xerxův, Židům příznivý

(15, 1.-24).

(Patří za 8, 12. (místo v. 13.).

Opis listu krále Artaxerxa, který ve prospěch Židů rozeslal po všech krajinách království svého; ani tento v hebrejském závitku není.

Hlava 16. — 1„Artaxeraes, král veliký od Indie až do Etiopie sto dvaceti sedmi krajin vévodům a knížatům, kteří naší vládě poddáni jsou, vzkazuje pozdrav. 2Mnozí dobroty knížat a cti, které se jim dostalo, zneužili k zpupnosti; 3a netoliko poddané královské usilují sužovati, ale neumějíce spokojiti se slávou jim udělenou, těm, kteří (jim) ji dali, strojí úklady. 4Aniž mají na tom dosti, že neděkují za dobrodiní a že ruší práva (vyplývající) z blahovůle jim prokázané; ale ještě mají za to, že ujdou soudu Boha, který všecko vidí. 5Ve svém šílenství tolik poklesli, že těm, kteří úřady sobě svěřené pečlivě zastávají a tak vše činí, že zasluhují všeobecné, chvály, lživými úskoky usilují podraziti nohy, 6oklamávajíce lstivou vychytralostí dobromyslné uši knížat, podle sebe jiné posuzujících. 7Kterážto věc dokázána jest i dějinami minulosti, i denní zkušeností, kterak zlými návody některých úmysly králův kaženy bývají. 8Proto dlužno pečovat o pokoj všech krajin. 9A nesmíte se domnívati, že to pochází z naší lehkomyslnosti, když rozkazujeme věci sobě odporující; ale (vězte, že) podle poměrů a potřeb časových, jak žádá prospěch říše, výnosy vydáváme. 10Abyste porozuměli zřetelněji, co pravíme: Aman, syn Amadatiův, i mravy i rodem Macedoňan, daleký krve perské, který dobrotivost naši svou krvelačností poskvrnil, ačkoli cizinec, od nás přijat byl 11a takové blahovůli se těšil, že otcem naším slul a všichni se mu klaněli jako druhému po králi, 12a ten se nadul tak, velikou pýchou, a pozdvihl se, že usiloval připraviti nás o království i hrdlo. 13Neboť Mardochea, jehož věrností a dobrodiním živi jsme, jakož i družku království našeho Esteru s veškerým národem jejím, všelijakými novými a neslýchanými úklady snažil se vyhladit, 14zamýšleje, až je usmrtí, úklady činiti nám osamoceným a království perské přenésti na Macedoňany. 15My však na Židech, které nejnešlechetnější člověk odevzdal smrti, neshledali jsme, že by v něčem vinni byli, ale naopak že spravedlivých zákonů užívají, 16a že jsou synové nejvyššího, největšího a vždy živého Boha, jehožto dobrodiním i naším otcům i nám království se dostalo a až do dneška jest zachováváno. 17Proto vězte, že ty listy, které byl on jménem naším rozeslal, jsou zrušeny. 18Pro ten zločin před branami tohoto města, to jest Sus, pověšen byl na šibenici i ten, který to nastrojil i všecka jeho rodina; ne my, ale Bůh mu odplatil, co zasloužil. 19Ten pak výnos, který nyní posíláme, po všech městech budiž vyhlášen, aby bylo Židům volno užívati svých zákonů. 20A buďte jim na pomoc, aby ty, kteří se byli připravili k jejich zahubení, mohli pobíti třináctého dne měsíce dvanáctého, který sluje adar; 21nebo ten den smutku a žalosti Bůh všemohoucí obrátil jim v radost. 22Protož i vy mezi ostatními dny svátečními i tento den zachovávejte, a svěťte jej s veškerou radostí, aby i potom se vědělo, 23že všichni, kteří věrně Peršanům poddáni jsou, hodnou za věrnost odplatu dostávají, ti však, kteří úklady činí království jejich, že hynou pro hřích (svůj). 24A každá krajina i město, které by nechtělo být účastno slavnosti této, ať zahyne mečem a ohněm; tak budiž vyhlazeno, aby ne toliko lidem, ale také dobytku bylo nepřístupné na věky, na výstrahu pohrdání a neposlušnosti.“

Hl. 16. — V. 1. srv s 13, 1. V. 2.nn. narážejí na Amana, kterak zneužil moci mu svěřené. V. 3. n. Xerxes (Mardocheus) právem si stěžuje na nedostatek vděčnosti svých úředníků, ježto Achémenovci vyznamenávali se pozornou vděčností těm, kteří jim dobře činili. V. 6. Xerxes se domníval, že jsou všichni úředníci dobromyslní jako sám Xerxes. V. 9. omlouvá rozpor mezi prvním a tímto druhým výnosem královým, který by mohl zlehčiti vážnost poddaných ke králi. V. 10. Ježto byl Aman z Médie (výše 3, 1.), znamená tu „Macedoňan“ = cizinec. (Srv. Kanaan = kupec.) Možno také, že „Macedoňan“ není tu původní, ale připsáno později místo „Meďan“. V. 13. Xerxes „byl živ dobrodiním“ Mardochea, který odkryl spiknutí proti králi. Viz výše 12,1.—6. — „na Macedoňany“ = na cizince, jak již Jos. Flavius rozuměl. Viz výše v. 10. Tehdy byly již četné styky s Macedoňany (Řeky). V. 17. V jakém smyslu je první neodvolatelný výnos králův „zrušen“, viz výše 8, 8. Dle LXX mají perští úředníci počínati si rozvážně, nechati bez povšimnutí prvý královský výnos, ježto zlý původce jeho Aman pověšen byl na šibenici. V. 19. Židům dostalo se samosprávy. V. 20. Z četných míst výnosu (16, 1.—24.) patrno, že jej skládal Žid Mardocheus. V. 24. „město by nechtělo být účastno slavnosti této“, kdyby bránilo Židům, aby tu slavnost nekonali.