Bible Kralická/Genesis

Z Wikisource, volně dostupné knihovny

Bible Kralická Mojžíš Genesis

Exodus   →

[editovat] Kapitola 1.

¹ Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
² Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.
³ I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.
⁴ A viděl Bůh světlo, že [bylo] dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.
⁵ A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.
⁶ Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed vod, a děl vody od vod!
⁷ I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak.
⁸ I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.
⁹ Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, [kteréž jsou] pod nebem, v místo jedno, a ukaž se [místo] suché! A stalo se tak.
¹⁰ I nazval Bůh [místo] suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že [to bylo] dobré.
¹¹ Potom řekl Bůh: Zploď země trávu, [a] bylinu vydávající símě, [a] strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak.
¹² Nebo země vydala trávu, [a] bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž [bylo] símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
¹³ I byl večer a bylo jitro, den třetí.
¹⁴ Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a [rozměření] časů, dnů a let.
¹⁵ A aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalo se tak.
¹⁶ I učinil Bůh dvě světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby správu drželo nad nocí; [též] i hvězdy.
¹⁷ A postavil je Bůh na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi;
¹⁸ A aby správu držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že [to bylo] dobré.
¹⁹ I byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.
²⁰ Řekl ještě Bůh: Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a ptactvo, [kteréž] by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou!
²¹ I stvořil Bůh velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti vydaly vody podlé pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že [to bylo] dobré.
²² I požehnal jim Bůh, řka: Ploďtež se a množte se, a naplňte vody mořské; též ptactvo ať se rozmnožuje na zemi!
²³ I byl večer a bylo jitro, den pátý.
²⁴ Řekl též Bůh: Vydej země duši živou, [jednu každou] podlé pokolení jejího, hovada a zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. A stalo se tak.
²⁵ I učinil Bůh zvěř zemskou podlé pokolení jejího, též hovada vedlé pokolení jejich, i všeliký zeměplaz podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že [bylo] dobré.
²⁶ Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.
²⁷ I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.
²⁸ A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi.
²⁹ Řekl ještě Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž [jest] na tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž [jest] ovoce stromu), nesoucí símě; [to] bude vám za pokrm.
³⁰ Všechněm pak živočichům zemským, i všemu ptactvu nebeskému, a všemu tomu, což se hýbe na zemi, v čemž [jest] duše živá, všelikou bylinu zelenou [dal jsem] ku pokrmu. I stalo se tak.
³¹ A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, [bylo] velmi dobré. I byl večer a bylo jitro, den šestý.

[editovat] Kapitola 2.

¹ A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich.
² A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal.
³ I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.
⁴ Tiť [jsou] rodové nebes a země, (když stvořena jsou v den, v němž učinil Hospodin Bůh zemi i nebe),
⁵ I každé chrastiny polní, dříve než byla na zemi, i všeliké byliny polní, prvé než vzcházela; nebo ještě byl nedštil Hospodin Bůh na zemi, aniž byl který člověk, ješto by dělal zemi.
⁶ A [aniž] pára vystupovala z země, aby svlažovala všecken svrchek země.
⁷ I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.
⁸ Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil.
⁹ A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a [ovoce] k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého.
¹⁰ (A řeka vycházela z Eden, k svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní [řeky].
¹¹ Jméno jedné Píson, ta obchází všecku zemi Hevilah, kdež jest zlato.
¹² A zlato země té [jest] výborné; tam [jest] [i] bdelium, a kámen onychin.
¹³ Jméno pak druhé řeky Gihon, ta obchází všecku zemi Chus.
¹⁴ A jméno řeky třetí Hiddekel, kteráž teče k východní straně Assyrské země. A řeka čtvrtá jest Eufrates).
¹⁵ Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji [v zemi] Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.
¹⁶ I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jístibudeš;
¹⁷ Ale z stromu vědění dobrého a zléhonikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.
¹⁸ Řekl byl také Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by při něm [byla].
¹⁹ (Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl [je] k Adamovi, aby pohleděl [na ně], jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
²⁰ I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není nalezena pomoc, kteráž by při něm [byla].)
²¹ Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
²² A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.
²³ I řekl Adam: Teď tato [jest] kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.
²⁴ Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.
²⁵ Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.

[editovat] Kapitola 3.

¹ Had pak byl nejchytřejší ze všech živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A [ten] řekl ženě: Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
² I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
³ Ale o ovoci stromu, kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete, abyste nezemřeli.
⁴ I řekl had ženě: Nikoli nezemřete smrtí!
⁵ Ale ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.
⁶ Viduci tedy žena, že dobrý [jest] strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a [on] jedl.
⁷ Tedy otevříny jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a nadělali sobě věníků.
⁸ A [v tom] uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam a žena jeho před tváří Hospodina Boha, u prostřed stromoví rajského.
⁹ I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?
¹⁰ Kterýžto řekl: Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se.
¹¹ I řekl [Bůh]: Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti zapověděl?
¹² I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, [aby byla] se mnou, ona mi dala z stromu toho, a jedl jsem.
¹³ I řekl Hospodin Bůh ženě: Což jsi to učinila? I řekla žena: Had mne podvedl, i jedla jsem.
¹⁴ Tedy řekl Hospodin Bůh hadu: Že jsi to učinil, zlořečený budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní; po břiše svém plaziti se budeš, a prach žráti budeš po všecky dny života svého.
¹⁵ Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.
¹⁶ Ženě [pak] řekl: Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti, a pod mocí muže tvého [bude] žádost tvá, a on panovati bude nad tebou.
¹⁷ Adamovi také řekl: Že jsi uposlechl hlasu ženy své, a jedl jsi z stromu toho, kterýžť jsem zapověděl, řka: Nebudeš jísti z něho; zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého.
¹⁸ Trní a bodláčí tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní.
¹⁹ V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.
²⁰ Dal pak byl Adam jméno ženě své Eva, proto že ona byla mátě všech živých.
²¹ I zdělal Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho oděv kožený, a přioděl je.
²² Tedy řekl Hospodin Bůh: Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal také z stromu života, a jedl by, i byl by živ na věky, [vyžeňme jej].
²³ I vypustil jej Hospodin Bůh z zahrady Eden, aby dělal zemi, z níž vzat byl.
²⁴ A [tak] vyhnal člověka a osadil zahradu Eden cherubíny k východní straně s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cesty k stromu života.

[editovat] Kapitola 4.

¹ Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu.
² A opět porodila bratra jeho Abele. I byl Abel pastýř ovcí, a Kain byl oráč.
³ Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody zemské obět Hospodinu.
⁴ Ano i Abel také obětoval z prvorozených [věcí] stáda svého, a z tuku jejich. I vzhlédl Hospodin na Abele a na obět jeho.
⁵ Na Kaina pak a na obět jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho.
⁶ I řekl Hospodin Kainovi: Proč jsi se [tak] rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá?
⁷ Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním.
⁸ I mluvil Kain k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil jej.
⁹ I řekl Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž jsem já strážným bratra svého?
¹⁰ I řekl [Bůh]: Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země.
¹¹ Protož nyní zlořečený budeš [i] od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev bratra tvého z ruky tvé.
¹² Když budeš dělati zemi, nebude více vydávati moci své tobě; tulákem a běhounem budeš na zemi.
¹³ I řekl Kain Hospodinu: Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla.
¹⁴ Aj, vyháníš mne dnes z země této, a před tváří tvou skrývati se budu, a budu tulákem a běhounem na zemi. I přijde na to, že kdo mne koli nalezne, zabije mne.
¹⁵ I řekl mu Hospodin: Zajisté kdo by kolizabil Kaina, [nad tím] sedmnásobně mštěnobude. Pročež vložil Hospodin znamení naKaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej koli nalezl.
¹⁶ Tedy odšed Kain od tváři Hospodinovy, bydlil v zemi Nód, k východní straně [naproti] Eden.
¹⁷ Poznal pak Kain ženu svou, kterážto počala a porodila Enocha. I stavěl město, a nazval jméno města toho jménem syna svého Enoch.
¹⁸ I narodil se Enochovi Irád, a Irád zplodil Maviaele, Maviael pak zplodil Matuzaele, a Matuzael zplodil Lámecha.
¹⁹ Vzal sobě pak Lámech dvě ženy; jméno jedné Ada, a jméno druhé Zilla.
²⁰ I porodila Ada Jábale, kterýž byl otec přebývajících v staních a stádo [pasoucích].
²¹ A jméno bratra jeho Jubal; ten byl otec všech hrajících na harfu a nástroje hudebné.
²² A Zilla také porodila Tubalkaina, kterýž byl řemeslník všelikého díla od mědi a od železa. Sestra pak Tubalkainova byla Noéma.
²³ I řekl Lámech ženám svým, Adě a Zille: Slyšte hlas můj, ženy Lámechovy, poslouchejte řeči mé, že jsem zabil muže k ráně své a mládence k zsinalosti své.
²⁴ Jestližeť sedmnásobně pomštěno bude pro Kaina, tedy pro Lámecha sedmdesátekrát sedmkrát.
²⁵ Poznal pak ještě Adam ženu svou, i porodila syna a nazvala jméno jeho Set; nebo [řekla]: Dal mi Bůh jiné símě místo Abele, kteréhož zabil Kain.
²⁶ Setovi pak také narodil se syn, a nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova.

[editovat] Kapitola 5.

¹ Tato jest kniha rodů Adamových. V [ten] den, v kterémž stvořil Bůh člověka, ku podobenství Božímu učinil ho.
² Muže a ženu stvořil je a požehnal jim, a nazval jméno jejich Adam v [ten] den, když stvořeni jsou.
³ Byl pak Adam ve stu a třidcíti letech, když zplodil [syna] ku podobenství svému [a] k obrazu svému, a nazval jméno jeho Set.
⁴ I bylo dnů Adamových po zplození Seta osm set let, a plodil syny a dcery.
⁵ A tak bylo všech dnů Adamových, v kterýchž byl živ, devět set a třidceti let, i umřel.
⁶ Set pak byl ve stu a pěti letech, když zplodil Enosa.
⁷ A po zplození Enosa živ byl Set osm set a sedm let, a plodil syny a dcery.
⁸ I bylo všech dnů Setových devět set a dvanácte let, i umřel.
⁹ Byl pak Enos v devadesáti letech, když zplodil Kainana.
¹⁰ A po zplození Kainana živ byl Enos osm set a patnácte let, a plodil syny a dcery.
¹¹ I bylo všech dnů Enosových devět set a pět let, i umřel.
¹² Kainan pak byl v sedmdesáti letech, když zplodil Mahalaleele.
¹³ A po zplození Mahalaleele živ byl Kainan osm set a čtyřidceti let, a plodil syny a dcery.
¹⁴ I bylo všech dnů Kainanových devět set a deset let, i umřel.
¹⁵ Mahalaleel pak byl v šedesáti a pěti letech, když zplodil Járeda.
¹⁶ A po zplození Járeda živ byl Mahalaleel osm set a třidceti let, a plodil syny a dcery.
¹⁷ I bylo všech dnů Mahalaleelových osm set devadesáte a pět let, i umřel.
¹⁸ Járed pak byl ve stu šedesáti a dvou letech, když zplodil Enocha.
¹⁹ A po zplození Enocha živ byl Járed osm set let, a plodil syny a dcery.
²⁰ I bylo všech dnů Járedových devět set šedesáte a dvě létě, i umřel.
²¹ Enoch pak byl v šedesáti a pěti letech, když zplodil Matuzaléma.
²² A chodil Enoch stále s Bohem po zplození Matuzaléma tři sta let, a plodil syny a dcery.
²³ I bylo všech dnů Enochových tři sta šedesáte a pět let.
²⁴ A chodil Enoch stále s Bohem a nebyl více [vidín]; nebo vzal ho Bůh.
²⁵ Matuzalém pak byl ve stu osmdesátisedmi letech, když zplodil Lámecha.
²⁶ A po zplození Lámecha živ byl Matuzalém sedm set osmdesáte a dvě létě, a plodil syny a dcery.
²⁷ I bylo všech dnů Matuzalémových devět set šedesáte a devět let, i umřel.
²⁸ Lámech pak byl ve stu osmdesáti a dvou letech, když zplodil syna,
²⁹ Jehož jméno nazval Noé, řka: Tento nám odpočinutí způsobí od díla našeho,od práce rukou našich, kterouž [máme] s zemí, jížto zlořečil Hospodin.
³⁰ A živ byl Lámech potom, když zplodil Noé, pět set devadesáte a pět let, a plodil syny a dcery.
³¹ I bylo všech dnů Lámechových sedm set sedmdesáte a sedm let, i umřel.
³² A když byl Noé v pěti stech letech, zplodil Sema, Chama a Jáfeta.

[editovat] Kapitola 6.

¹ Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily,
² Že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.
³ Pročež řekl Hospodin: Nebude se nesnaditi duch můj s člověkem na věky, proto že také tělo jest, a bude dnů jeho sto a dvadceti let.
⁴ Obrové pak byli na zemi v těch dnech; ano i potom, když vcházeli synové Božík dcerám lidským, ony rodily jim. To [jsou]ti mocní, kteříž zdávna [byli], muži na slovo vzatí.
⁵ Ale když viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, [a] že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas,
⁶ Litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém.
⁷ Tedy řekl Hospodin: Vyhladím z země člověka, kteréhož jsem stvořil, od člověka až do hovada, až do zeměplazu, až i do ptactva nebeského; nebo líto mi, že jsem jeučinil.
⁸ Ale Noé našel milost před Hospodinem.
⁹ Tito [jsou] příběhové Noé: Noé muž spravedlivý, dokonalý byl za svého věku, s Bohem ustavičně chodil Noé.
¹⁰ (Zplodil pak Noé tři syny: Sema, Chama a Jáfeta.)
¹¹ Ale země byla porušena před Bohem, a naplněna byla země nepravostí.
¹² Viděl tedy Bůh zemi, a aj, porušena byla, nebo bylo porušilo všeliké tělo cestu svou na zemi.
¹³ Protož řekl Bůh k Noé: Konec všelikého těla přichází přede mne, nebo naplněna jest země nepravostí od nich; z té příčiny, hle, již zkazím je s zemí.
¹⁴ Učiň sobě koráb z dříví gofer; příhrady zděláš v tom korábu, a oklejuješ jej vnitř i zevnitř klím.
¹⁵ A na tento [způsob] uděláš jej: Tří set loktů [bude] dlouhost toho korábu, padesáti loktů širokost jeho a třidceti loktů vysokost jeho.
¹⁶ Okno uděláš v korábu, a svrchkem na loket [vysokým] zavřeš jej; dvéře také korábu v boku jeho postavíš, a pokoje spodní, druhé i třetí zděláš v něm.
¹⁷ Já pak, aj, já uvedu potopu vod na zemi, aby zkaženo bylo všeliké tělo, v němž jest duch života pod nebem. Cožkoli bude na zemi, umře.
¹⁸ S tebou však učiním smlouvu svou; a vejdeš do korábu, ty i synové tvoji, žena tvá i ženy synů tvých s tebou.
¹⁹ A ze všech živočichů všelikého těla, po dvém z každého uvedeš do korábu, abys je živé zachoval s sebou; samec a samice budou.
²⁰ Z ptactva podlé pokolení jeho, a z hovad podlé pokolení jejich, ze všelikého také zeměplazu podlé pokolení jeho, po dvém z každého vejdou k tobě, aby živi zůstali.
²¹ Ty pak nabeř s sebou všeliké potravy, kteráž se jísti může, a shromažď sobě, aby byla tobě i jim ku pokrmu.
²² I učinil Noé podlé všeho, jakž mu rozkázal Bůh, tak učinil.

[editovat] Kapitola 7.

¹ Potom řekl Hospodin k Noé: Vejdiž ty i všecka čeled tvá do korábu; nebo jsem tě vidělspravedlivého před sebou v národu tomto.
² Ze všech hovad čistých vezmeš sobě sedmero a sedmero, samce a samici jeho, ale z hovad nečistých dvé a dvé, samce a samici jeho.
³ Z ptactva také nebeského sedmero a sedmero, samce a samici, aby živé zachováno bylo símě na vší zemi.
⁴ Nebo po dnech ještě sedmi já dštíti budu na zemi za čtyřidceti dnů a čtyřidceti nocí; a vyhladím se svrchku země všelikou podstatu, kterouž jsem učinil.
⁵ Tedy učinil Noé všecko tak, jakž mu přikázal Hospodin.
⁶ (Byl pak Noé v šesti stech letech, když ta potopa přišla na zemi.)
⁷ A protož přišel Noé a synové jeho, i žena jeho, i ženy synů jeho s ním k korábu, pro vody potopy.
⁸ Z hovad [také] čistých i z hovad nečistých, i z ptactva a ze všeho, což se hýbe na zemi,
⁹ Po dvém vešli k Noé do korábu, samec a samice, tak jakž byl rozkázal Bůh Noé.
¹⁰ Stalo se pak po sedmi dnech, že vody potopy přišly na zemi.
¹¹ Léta šestistého věku Noé, druhého měsíce, sedmnáctého dne téhož měsíce, v ten den protrženy jsou všecky studnice propasti veliké, a průduchové nebeští otevříni jsou.
¹² I byl příval na zemi čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí.
¹³ Toho dne všel Noé, Sem a Cham i Jáfet, synové Noé, žena Noé, a tři ženy synů jeho s ním do korábu.
¹⁴ Oni i všeliký živočich podlé pokolení svého, i všeliké hovado podlé pokolení svého, a všeliký zeměplaz, kterýž se hýbe na zemi, podlé pokolení svého, i všeliké ptactvo vedlé pokolení svého, všelijací ptáci, všecko, což křídla má,
¹⁵ Vešli k Noé do korábu, po dvém ze všelikého těla, v němž [byl] duch života.
¹⁶ A což jich vešlo, samec a samice ze všelikého těla vešli, tak jakž byl přikázal jemu Bůh, a zavřel Hospodin po něm.
¹⁷ A když byla potopa za čtyřidceti dnů na zemi, tedy rozmnoženy jsou vody, až i vyzdvihly koráb, a vznesly jej od země.
¹⁸ Nebo zmohly se vody a rozmnoženy jsou velmi nad zemí, i zplýval koráb na vodách.
¹⁹ A tak náramně rozmohly se vody nad zemí, že přikryty jsou všecky hory nejvyšší, kteréž [byly] pode vším nebem.
²⁰ Patnácte loktů zvýší rozmohly se vody, když přikryty jsou hory.
²¹ I umřelo všeliké tělo, kteréž se hýbe na zemi, tak z ptactva, jako z hovad a živočichů, i všelikého hmyzu, kterýž se plazí po zemi, i každého člověka.
²² Všecko, což mělo dýchání ducha života v chřípích svých, ze všeho, což bylo na suše, pomřelo.
²³ A tak vyhladil [Bůh] všelikou podstatu, kteráž byla na tváři země, od člověka až do hovada, až do zeměplazu, a až do ptactva nebeského, vyhlazeno jest, pravím, z země; a zůstal toliko Noé, a kteříž s ním [byli] v korábu.
²⁴ I trvaly vody nad zemí za sto a padesáte dnů.

[editovat] Kapitola 8.

¹ Rozpomenul se pak Bůh na Noé, i všeckyživočichy a všecka hovada, kteráž [byla] s ním v korábu; pročež uvedl Bůh vítr na zemi, i zastavily se vody.
² A zavříny jsou studnice propasti i průduchové nebeští, a zastaven jest příval s nebe.
³ I navrátily se vody se svrchku země, odcházejíce zase, a opadly vody po stu a padesáti dnech,
⁴ Tak že odpočinul koráb sedmého měsíce, v sedmnáctý den toho měsíce na horách Ararat.
⁵ Když pak vody odcházely a opadaly až do desátého měsíce, prvního [dne] téhož desátého měsíce ukázali se vrchové hor.
⁶ I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal,
⁷ Vypustil krkavce. Kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.
⁸ Potom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země.
⁹ Kterážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody [byly] po vší zemi. On pak vztáhna ruku svou, vzal ji, a vnesl k sobě do korábu.
¹⁰ A počekal ještě sedm dní jiných, a opět vypustil holubici z korábu.
¹¹ I přiletěla k němu holubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích. Tedy poznal Noé, že opadly vody se svrchku země.
¹² I čekal ještě sedm dní jiných, a [opět] vypustil holubici, kterážto nevrátila se k němu více.
¹³ I stalo se šestistého prvního léta, v první [den měsíce] prvního, že vyschly vody na zemi. I odjal Noé přikrytí korábu a uzřel, ano již oschl svrchek země.
¹⁴ Druhého pak měsíce, v dvadcátý sedmý den téhož měsíce oschla země.
¹⁵ I mluvil Bůh k Noé, řka:
¹⁶ Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, a synové tvoji, i ženy synů tvých s tebou.
¹⁷ Všecky živočichy, kteříž [jsou] s tebou ze všelikého těla, tak z ptactva jako z hovad a všelikého zeměplazu, kterýž se hýbe na zemi, vyveď s sebou; ať se v hojnosti rozplozují na zemi, a rostou a množí se na zemi.
¹⁸ I vyšel Noé a synové jeho, i žena jeho a ženy synů jeho s ním;
¹⁹ Každý živočich, každý zeměplaza všecko ptactvo, všecko, což se hýbe na zemi, po pokoleních svých vyšlo z korábu.
²⁰ Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a vzav ze všech hovad čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápaly na tom oltáři.
²¹ I zachutnal Hospodin vůni [tu] příjemnou, a řekl Hospodin v srdci svém: Nebudu více zlořečiti zemi pro člověka, proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho; aniž budu více bíti všeho, což živo jest, jako jsem učinil.
²² Nýbrž dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko, léto a zima, den také a noc nepřestanou.

[editovat] Kapitola 9.

¹ Tedy požehnal Bůh Noé i synům jeho a řekl jim: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.
² Strach váš a hrůza vaše buď na všeliký živočich země, a na všecko ptactvo nebeské. Všecko, což se hýbe na zemi, a všecky ryby mořské v ruce vaše dány jsou.
³ Všecko, což se hýbe [a] jest živo, bude vám za pokrm; jako [i] bylinu zelenou, dal jsem vám to všecko.
⁴ A však masa s duší jeho, [kteráž jest] krev jeho, nebudete jísti.
⁵ A zajisté krve vaší, duší vašich vyhledávati budu; z rukou každého hovada vyhledávati jí budu, i z ruky člověka, ano i z ruky každého bratra jeho budu vyhledávati duše člověka.
⁶ Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho; nebo k obrazu svému učinil Bůh člověka.
⁷ Vy pak ploďte a množte se; v hojnosti se rozploďte na zemi, a rozmnoženi buďte na ní.
⁸ I mluvil Bůh k Noé a synům jeho s ním, řka:
⁹ Já zajisté vcházím v smlouvu svou s vámi, i s semenem vaším po vás,
¹⁰ A se všelikou duší živou, kteráž [jest] s vámi, z ptactva, z hovad a ze všech živočichů zemských, kteříž [jsou] s vámi, ode všech, kteříž vyšli z korábu, až do všelikého živočicha zemského.
¹¹ Protož utvrzuji smlouvu svou s vámi, že nebude vyhlazeno více všeliké tělo vodami potopy; aniž bude více potopa k zkažení země.
¹² I řekl Bůh: Totoť [bude] znamení smlouvy, kteréž já dávám, mezi mnou a mezi vámi, a mezi všelikou duší živou, kteráž [jest] s vámi, po všecky věky.
¹³ Duhu svou postavil jsem na oblaku, a bude na znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí.
¹⁴ A budeť, když uvedu mračný oblak nad zemí, a ukáže se duha na oblaku,
¹⁵ Že se rozpomenu na smlouvu svou, kteráž [jest] mezi mnou a mezi vámi a mezi všelikou duší živou v každém těle; a nebudou více vody ku potopě, aby zahladily všeliké tělo.
¹⁶ Nebo když bude duha ta na oblaku, popatřím na ni, abych se rozpomenul na smlouvu věčnou mezi Bohem a mezi všelikou duší živou v každém těle, kteréž [jest] na zemi.
¹⁷ I řekl Bůh k Noé: Toť jest znamení smlouvy, kterouž jsem utvrdil mezi sebou a mezi všelikým tělem, kteréž jest na zemi.
¹⁸ Byli pak synové Noé, kteříž vyšli z korábu: Sem, Cham a Jáfet; a Cham byl otec Kanánův.
¹⁹ Ti tři [jsou] synové Noé, a ti se rozprostřeli po vší zemi.
²⁰ Noé pak obíraje se s zemí, začal dělati vinice.
²¹ A pije víno, opil se, a obnažil se u prostřed stanu svého.
²² Viděl pak Cham, otec Kanánův, hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím svým vně.
²³ Tedy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá, a jdouce zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich [byly] odvráceny, a hanby otce svého neviděli.
²⁴ Procítiv pak Noé po svém víně, zvěděl, co mu učinil syn jeho mladší.
²⁵ I řekl: Zlořečený Kanán, služebník služebníků bude bratřím svým.
²⁶ Řekl také: Požehnaný Hospodin, Bůh Semův, a buď Kanán služebníkem jejich.
²⁷ Rozšiřiž Bůh milostivě Jáfeta, aby bydlil v stáncích Semových, a buď Kanán služebníkem jejich.
²⁸ Živ pak byl Noé po potopě tři sta [a] padesáte let.
²⁹ A tak bylo všech dnů Noé devět set [a] padesáte let; i umřel jest.

[editovat] Kapitola 10.

¹ Tito [jsou] pak rodové synů Noé, Sema, Chama a Jáfeta, jimž se [tito] synové zrodili popotopě.
² Synové Jáfetovi: Gomer a Magog, a Madai, a Javan, a Tubal, a Mešech, a Tiras.
³ Synové pak Gomerovi: Ascenez, Rifat, a Togorma.
⁴ Synové pak Javanovi: Elisa a Tarsis, Cetim a Dodanim.
⁵ Od těch rozděleni jsou ostrovové národů po krajinách jejich, každý podlé jazyku svého, vedlé čeledi své, v národech svých.
⁶ Synové pak Chamovi: Chus a Mizraim a Put a Kanán.
⁷ A synové Chusovi: Sába, Evila, a Sabata, a Regma, a Sabatacha. Synové pak Regmovi: Sába a Dedan.
⁸ Zplodil také Chus Nimroda; onť jest počal býti mocným na zemi.
⁹ To byl silný lovec před Hospodinem; protož se říká: Jako Nimrod silný lovec před Hospodinem.
¹⁰ Počátek pak jeho království byl Babylon a Erech, Achad a Chalne, v zemi Sinear.
¹¹ Z země té vyšel do Assur, kdežto vystavěl Ninive, a Rohobot město, a Chále,
¹² A Rezen mezi Ninive a mezi Chále; toť [jest] město veliké.
¹³ Mizraim pak zplodil Ludim a Anamim, a Laabim, a Neftuim,
¹⁴ A Fetruzim, a Chasluim, (odkudž pošli Filistinští) a Kafturim.
¹⁵ Kanán pak zplodil Sidona prvorozeného svého, a Het,
¹⁶ A Jebuzea, a Amorea, a Gergezea,
¹⁷ A Hevea, a Aracea, a Sinea,
¹⁸ A Aradia, a Samarea, a Amatea; a potom [odtud] rozprostřely se čeledi Kananejských.
¹⁹ A bylo pomezí Kananejských od Sidonu, když jdeš k Gerar až do Gázy; a [odtud] když jdeš k Sodomě a Gomoře, a Adamaa Seboim až do Lázy.
²⁰ Ti [jsou] synové Chamovi po čeledech svých, vedlé jazyků svých, po krajinách svých, v národech svých.
²¹ Semovi také, otci všech synů Heber, bratru Jáfeta staršího zrozeni jsou [synové].
²² [A] [tito jsou] synové Semovi: Elam, a Assur, a Arfaxad, a Lud, a Aram.
²³ Synové pak Aramovi: Hus, a Hul, a Geter, a Mas.
²⁴ Potom Arfaxad zplodil Sále; a Sále zplodil Hebera.
²⁵ Heberovi také narodili se dva synové; jméno jednoho Peleg, proto že za dnů jeho rozdělena byla země, a jméno bratra jeho Jektan.
²⁶ Jektan pak zplodil Elmodada, a Salefa, a Azarmota, a Járe,
²⁷ A Adoráma, a Uzala, a Dikla,
²⁸ A Obale, a Abimahele, a Sebai,
²⁹ A Ofira, a Evila, a Jobaba; všickni ti jsou synové Jektanovi.
³⁰ A bylo bydlení jejich od Mesa, když jdeš k Sefar hoře na východ slunce.
³¹ Tiť jsou synové Semovi po čeledech svých, vedlé jazyků svých, po krajinách svých, v národech svých.
³² Ty [jsou] čeledi synů Noé po rodech svých, v národech svých; [a] od těch rozdělili se národové na zemi po potopě.

[editovat] Kapitola 11.

¹ Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné.
² I stalo se, když se brali od východu, nalezli pole v zemi Sinear, a bydlili tam.
³ A řekli jeden druhému: Nuže, nadělejme cihel, a vypalme [je] ohněm. [I] měli cihly místo kamení, a zemi lepkou místo vápna.
⁴ Nebo řekli: Nuže, vystavějme sobě město a věži, jejíž by vrch [dosahal] k nebi; a [tak] učiňme sobě jméno, abychom nebyli rozptýleni po vší zemi.
⁵ Sstoupil pak Hospodin, aby viděl to město a věži, kterouž stavěli synové lidští.
⁶ A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazyk jeden všechněch těchto, a toť jest začátek díla jejich; nyní pak nedadí sobě v tom překaziti, což umínili dělati.
⁷ Protož sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl.
⁸ A tak rozptýlil je Hospodin odtud po vší zemi; i přestali stavěti města toho.
⁹ Protož nazváno jest jméno jeho Bábel; nebo tu zmátl Hospodin jazyk vší země; a odtud rozptýlil je Hospodin po vší zemi.
¹⁰ Titoť jsou rodové Semovi: Sem, když byl ve stu letech, zplodil Arfaxada ve dvou letech po potopě.
¹¹ A byl živ Sem po zplození Arfaxada pět set let; a plodil syny a dcery.
¹² Arfaxad pak živ byl pět a třidceti let, a zplodil Sále.
¹³ A po zplození Sále živ byl Arfaxad čtyři sta a tři léta; a plodil syny a dcery.
¹⁴ Sále také živ byl třidceti let, a zplodil Hebera.
¹⁵ A živ byl Sále po zplození Hebera čtyři sta a tři léta; a plodil syny a dcery.
¹⁶ Živ pak byl Heber čtyři a třidceti let, a zplodil Pelega.
¹⁷ A živ byl Heber po zplození Pelega čtyři sta a třidceti let; a plodil syny a dcery.
¹⁸ Peleg pak živ byl třidceti let, a zplodil Réhu.
¹⁹ A živ byl Peleg po zplození Réhu dvě stě a devět let; a plodil syny a dcery.
²⁰ Réhu také živ byl třidceti a dvě létě, a zplodil Sáruga.
²¹ A po zplození Sáruga živ byl Réhu dvě stě a sedm let; a plodil syny a dcery.
²² Živ pak byl Sárug třidceti let, a zplodil Náchora.
²³ A byl živ Sárug po zplození Náchora dvě stě let; a plodil syny a dcery.
²⁴ Náchor pak živ byl dvadceti a devět let, a zplodil Táre.
²⁵ A živ byl Náchor po zplození Táre sto a devatenácte let; a plodil syny a dcery.
²⁶ Živ pak byl Táre sedmdesáte let, a zplodil Abrama, Náchora a Hárana.
²⁷ Tito jsou pak rodové Táre: Táre zplodil Abrama, Náchora a Hárana; Háran pak zplodil Lota.
²⁸ Umřel pak Háran prvé než Táre otec jeho v zemi narození svého, [totiž] v Ur Kaldejských.
²⁹ I zpojímali sobě ženy Abram a Náchor; jméno ženy Abramovy Sarai, a jméno ženy Náchorovy Melcha, dcera Háranova, [kterýž byl] otec Melchy a Jeschy.
³⁰ Byla pak Sarai neplodná, a neměla dětí.
³¹ I vzal Táre Abrama syna svého, a Lota syna Háranova, vnuka svého, a Sarai nevěstu svou, ženu Abrama syna svého, a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské, a přišli až do Cháran, a bydlili tam.
³² A byli dnové Táre dvě stě a pět let; i umřel Táre v Cháran.

[editovat] Kapitola 12.

¹ Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě.
² A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání.
³ Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všecky čeledi země.
⁴ I vyšel Abram, tak jakž mu byl mluvil Hospodin, a šel s ním Lot. (Byl pak Abram v sedmdesáti pěti letech, když vyšel z Cháran.)
⁵ A vzal Abram Sarai manželku svou, a Lota syna bratra svého, a všecko zboží své, kteréhož nabyli, i duše, kterýchž dosáhli v Cháran. A vyšedše, brali se do země Kananejské, až i přišli do ní.
⁶ I prošel Abram tu zemi až k místu Sichem, to jest až k rovině More. A tehdáž Kananejští [byli] v zemi.
⁷ I ukázal se Hospodin Abramovi a řekl: Semeni tvému dám zemi tuto. Tedy vzdělal tu oltář Hospodinu, kterýž se byl ukázal jemu.
⁸ A odtud podal se k hoře, [kteráž leží] na východ od Bethel, kdežto rozbil stan svůj, [tak že mu] Bethel byl na západ, Hai pak na východ; i vzdělal tam oltář Hospodinu, a vzýval jméno Hospodinovo.
⁹ Potom hnul se Abram dále, a odebral se odtud ku poledni.
¹⁰ Byl pak hlad v té zemi; protož sstoupil Abram do Egypta, aby tam byl pohostinu; nebo veliký [byl] hlad v té zemi.
¹¹ I stalo se, že když přicházel blízko k Egyptu, řekl k Sarai manželce své: Aj, nyní znám, že jsi žena krásné tváři.
¹² A stane se, že když tě uzří Egyptští, řeknou: To [jest] manželka jeho; i zabijí mne, tebe pak živé nechají.
¹³ Prav medle, [že] jsi sestra má, aby mi dobře bylo příčinou tvou, a živa zůstala duše má pro tebe.
¹⁴ I stalo se, když všel Abram do Egypta, viděli Egyptští ženu, že krásná byla náramně.
¹⁵ A vidouce ji knížata Faraonova, schválili ji před ním; i vzata jest žena do domu Faraonova.
¹⁶ Kterýžto i Abramovi dobře učinil pro ni; a měl ovce a voly a osly, i služebníky a děvky, též oslice a velbloudy.
¹⁷ Ale Hospodin trápil Faraona ranami velikými, i dům jeho, pro Sarai manželku Abramovu.
¹⁸ Protož povolal Farao Abrama a řekl: Cos mi to učinil? Pročežs mi neoznámil, že ona manželka tvá [jest]?
¹⁹ Proč jsi řekl: Sestra má jest? A vzal jsem ji sobě za ženu. Protož nyní, teď máš manželku svou, vezmi a jdi.
²⁰ I poručil o něm Farao mužům, a propustili ho, i manželku jeho i všecko, což měl.

[editovat] Kapitola 13.

¹ Vstoupil tedy Abram z Egypta on i žena jeho i všecko, což měl, a Lot s ním, ku poledni.
² (Byl pak Abram bohatý velmi na dobytek, na stříbro i na zlato.)
³ A šel cestami svými od poledne až do Bethel, až k místu [tomu], kdež prvé byl stánek jeho, mezi Bethel a Hai,
⁴ K místu oltáře, kterýž tam byl prvé vzdělal, kdežto vzýval Abram jméno Hospodinovo.
⁵ Také i Lot, kterýž s Abramem chodil, měl ovce a voly i stany.
⁶ A nemohla jim země postačovati, aby spolu bydlili, proto že zboží jich bylo veliké, tak že nemohli spolu bydliti.
⁷ Odkudž vznikla nesnáz mezi pastýři stáda Abramova a mezi pastýři stáda Lotova; nebo Kananejští a Ferezejští tehdáž bydlili v zemi té.
⁸ Řekl tedy Abram k Lotovi: Nechžť, prosím, není nesnáze mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými, poněvadž muži bratří jsme.
⁹ Zdaliž není před tebou všecka země? Odděl se, prosím, ode mne. Půjdeš-li na levo, [já] na pravo se držeti budu; pakli půjdeš na pravo, na levo se držeti budu.
¹⁰ Pozdvih tedy Lot očí svých, spatřil všecku rovinu vůkol Jordánu, kteráž před tím, než Hospodin zkazil Sodomu a Gomoru, všecka až k Ségor svlažována byla, jako zahrada Hospodinova, [a] jako země Egyptská.
¹¹ I zvolil sobě Lot všecku rovinu Jordánskou, a bral se k východu; a [tak] oddělili se jeden od druhého.
¹² Abram bydlil v zemi Kananejské, ale Lot přebýval v městech té roviny, podav stanů až k Sodomě.
¹³ Lidé pak Sodomští [byli] zlí, a hříšníci před Hospodinem velicí.
¹⁴ I řekl Hospodin Abramovi, když se oddělil od něho Lot: Pozdvihni nyní očí svých, a pohleď z místa, na němž jsi, na půlnoci a na poledne, i na východ a na západ.
¹⁵ Nebo všecku zemi, kterouž vidíš, tobě dám a semeni tvému až na věky.
¹⁶ A rozmnožím símě tvé jako prach země; nebo jestliže kdo bude moci sčísti prach země, tedy i símě tvé sečteno bude.
¹⁷ Vstaň, projdi tu zemi na dýl i na šíř její; nebo tobě ji dám.
¹⁸ Tedy Abram hnuv se s stanem, přišel a bydlil v rovinách Mamre, kteréž jsou při Hebronu, kdežto vzdělal oltář Hospodinu.

[editovat] Kapitola 14.

¹ Stalo se pak ve dnech [těch], že Amrafel král Sinearský, Arioch král Elasarský, Chedorlaomer král Elamitský, a Thádal král Goimský,
² Vyzdvihli válku proti Bérovi králi Sodomskému, a proti Bersovi králi Gomorskému, a Senábovi králi Adamatskému, a Semeberovi králi Seboimskému, a králi Bélamskému, to jest Ségorskému.
³ Všickni tito sjeli se do údolí Siddim, to jest [již] moře solné.
⁴ Dvanácte let sloužili Chedorlaomerovi, třináctého pak léta zprotivili se.
⁵ Protož léta čtrnáctého přitáhl Chedorlaomer a králové, kteříž [byli] s ním, a pobiliRefaimské v Astarotu Karnaimských, a Zuzimské v Cham, a Eminské na rovinách Kariataimských,
⁶ A Horejské na hoře jich Seir, až k rovině Fáran, kteráž [leží] nad pouští.
⁷ A vracejíce se, přitáhli k En Misfat, kteráž [již jest] Kádes, a pohubili všecku krajinu Amalechitského, také i Amorejského, bydlícího v Hasesontamar.
⁸ Protož vytáhl král Sodomský, a král Gomorský, a král Adamatský, a král Seboimský, a král Bélamský, to jest Ségorský, a sšikovali se proti nim k bitvě v údolí Siddim,
⁹ Proti Chedorlaomerovi králi Elamitskému, a Thádalovi králi Goimskému, a Amrafelovi králi Sinearskému, i Ariochovi králi Elasarskému, čtyři králové proti pěti.
¹⁰ (V údolí pak Siddim bylo mnoho studnic klejovatých.) I utíkajíce král Sodomský a Gomorský, padli tam; a kteří pozůstali, utekli na hory.
¹¹ A pobravše všecko zboží Sodomských a Gomorských, a všecky potravy jich, odtáhli.
¹² Vzali také Lota, a zboží jeho, syna bratra Abramova, a odjeli; nebo on bydlil v Sodomě.
¹³ Přišel pak jeden, kterýž byl utekl, a zvěstoval Abramovi Hebrejskému, kterýž [tehdáž] bydlil v rovinách Mamre Amorejského, bratra Eškolova a bratra Anerova; nebo ti měli smlouvu s Abramem.
¹⁴ Uslyšev tedy Abram, že by zajat byl bratr jeho, vypravil způsobných k boji a v domě svém zrozených služebníků třista a osmnácte, a honil je až k Dan.
¹⁵ A odděliv se, [připadl] na ně v noci, on i služebníci jeho, a porazil je; a stihal je až k Chobah, kteréž [leží] na levo Damašku.
¹⁶ I odjal zase všecko zboží; také i Lota bratra svého s statkem jeho zase přivedl, ano i ženy a lid.
¹⁷ Tedy vyšel král Sodomský proti němu, když se navracoval od pobití Chedorlaomera a králů, kteříž [byli] s ním, k údolí Sáveh, kteréž jest údolí královské.
¹⁸ Melchisedech také král Sálem, vynesl chléb a víno; a ten [byl] kněz Boha silného nejvyššího.
¹⁹ I požehnal mu a řekl: Požehnaný Abram Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem a zemí;
²⁰ A požehnaný Bůh silný nejvyšší, kterýž dal nepřátely tvé v ruce tvé. I dal mu [Abram] desátky ze všech věcí.
²¹ Král pak Sodomský řekl Abramovi: Dej mi lid, a zboží vezmi sobě.
²² I řekl Abram králi Sodomskému: Pozdvihl jsem ruky své k Hospodinu, Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem i zemí,
²³ Že nevezmu od niti až do řeménka obuvi ze všech věcí, kteréž jsou tvé, abys neřekl: Já jsem obohatil Abrama,
²⁴ Kromě toliko toho, což snědli bojovníci, a dílu mužů, kteříž se mnou šli, [totiž] Aner, Eškol a Mamre; oni nechať vezmou díl svůj.

[editovat] Kapitola 15.

¹ Když pak ty věci pominuly, stalo se slovo Hospodinovo k Abramovi u vidění, řkoucí: Neboj se, Abrame; já [budu] pavéza tvá, [a] odplata tvá velmi veliká.
² Jemužto řekl Abram: Panovníče Hospodine, což mi dáš, poněvadž já scházím bez dětí, a ten, jemuž zanechám domu svého, [bude] Damašský Eliezer?
³ Řekl ještě Abram: Aj, mně jsi nedal semene; a aj, schovanec můj [bude] mým dědicem.
⁴ A aj, slovo Hospodinovo k němu, řkuci: Nebudeť ten dědicem tvým, ale kterýž vyjde z života tvého, ten dědicem tvým bude.
⁵ [I] vyvedl jej ven a řekl: Vzhlédniž nyní k nebi, a sečti hvězdy, budeš-li je [však] moci sčísti? Řekl mu [ještě]: Tak bude símě tvé.
⁶ I uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost.
⁷ (Nebo byl řekl jemu: Já jsem Hospodin, kterýž jsem tě vyvedl z Ur Kaldejských, aťbych dal zemi tuto k dědičnému vládařství.
⁸ I řekl: Panovníče Hospodine, po čem poznám, že ji dědičně obdržím?
⁹ I odpověděl jemu: Vezmi mně jalovici tříletou, a kozu tříletou, a skopce tříletého, hrdličku také a holoubátko.
¹⁰ Kterýžto vzav ty všecky věci, zroztínal je na poly, a rozložil na dvě straně, jednu polovici proti druhé; ptáků pak nezroztínal.
¹¹ Ptáci pak sedali na ta mrtvá těla, a Abram je sháněl.
¹² I stalo se, když slunce zapadalo, že dřímota těžká připadla na Abrama; a aj, hrůza [a] tma veliká obklíčila jej).
¹³ Řekl tedy [Bůh] Abramovi: [To] zajisté věz, že pohostinu bude símě tvé v zemi cizí, a v službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyři sta let.
¹⁴ Však národ, jemuž sloužiti budou, já souditi budu; a potom vyjdou s velikým zbožím.
¹⁵ Ty pak půjdeš k otcům svým v pokoji; [a] pohřben budeš v starosti dobré.
¹⁶ A čtvrté pokolení sem se navrátí; nebť ještě není doplněna nepravost Amorejských.
¹⁷ I stalo se, když zapadlo slunce, a tma bylo, a aj, [ukázala se] pec kouřící se, a pochodně ohnivá, kteráž šla mezi díly těmi.
¹⁸ V ten den učinil Hospodin smlouvu s Abramem, řka: Semeni tvému dám zemi tuto, od řeky Egyptské až do řeky té veliké, řeky Eufraten:
¹⁹ Cinejské, Cenezejské, Cethmonské,
²⁰ A Hetejské, Ferezejské, a Refaimské,
²¹ Amorejské, i Kananejské také, a Gergezejské a Jebuzejské.

[editovat] Kapitola 16.

¹ Sarai pak manželka Abramova jemu nerodila; a měla děvku Egyptskou, jménem Agar.
² I řekla Sarai Abramovi: Aj, nyní Hospodin zavřel život můj, abych nerodila; vejdi, prosím, k děvce mé, zda bych aspoň z ní mohla míti syny. I povolil Abram řeči Sarai.
³ Tedy vzavši Sarai manželka Abramova Agar Egyptskou děvku svou, po desíti letech, jakž bydliti počal Abram v zemi Kananejské, dala ji Abramovi muži svému za ženu.
⁴ I všel k Agar, kterážto počala. Viduci pak ona, že počala, zlehčila sobě paní svou.
⁵ I řekla Sarai Abramovi: Křivdou mou tys vinen; já jsem dala děvku svou v lůno tvé, kterážto viduci, že počala, zlehčila mne sobě. Sudiž Hospodin mezi mnou a mezi tebou.
⁶ I řekl Abram k Sarai: Aj, děvka tvá v moci tvé; učiň s ní, cožť se za dobré vidí. Tedy trápila ji Sarai, a [ona] utekla od ní.
⁷ Našel ji pak anděl Hospodinův u studnice vody na poušti, u studnice té, [kteráž jest] při cestě Sur.
⁸ A řekl: Agar, děvko Sarai, odkud jdeš, a kam se béřeš? I řekla: Od tváři Sarai paní své já utíkám.
⁹ Tedy řekl jí anděl Hospodinův: Navrať se ku paní své, a pokoř se pod ruku její.
¹⁰ Opět řekl anděl Hospodinův: Velice rozmnožím símě tvé, aniž bude moci sečteno býti pro množství.
¹¹ Potom také řekl anděl Hospodinův: Aj, ty jsi těhotná, a tudíž porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Izmael; nebo uslyšel Hospodin trápení tvé.
¹² Budeť pak lítý člověk; ruce jeho proti všechněm, a ruce všech proti němu; a před tváří všech bratří svých bydliti bude.
¹³ I nazvala [Agar] jméno Hospodinovo, kterýž mluvil jí: Ty jsi silný Bůh vidění; nebo řekla: Zdaliž teď také nevidím po tom, kterýž mne viděl?
¹⁴ Protož nazvala studnici tu studnicí Živého vidoucího mne. Aj, [ta jest] mezi Kádes a Barad.
¹⁵ Porodila pak Agar Abramovi syna; a nazval Abram jméno syna svého, kteréhož porodila Agar, Izmael.
¹⁶ Abram pak byl v osmdesáti šesti letech, když mu porodila Agar Izmaele.

[editovat] Kapitola 17.

¹ Když pak Abram byl v devadesáti devíti letech, ukázal se mu Hospodin, a řekl jemu: Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým.
² A učiním smlouvu svou mezi sebou a tebou a rozmnožím tě náramně velmi.
³ Padl pak Abram na tvář svou; i mluvil Bůh s ním, řka:
⁴ Jáť jsem, aj, smlouva má s tebou, a budeš otcem národů mnohých.
⁵ Aniž více slouti bude jméno tvé Abram, ale bude jméno tvé Abraham; nebo otcem mnohých národů učinil jsem tě.
⁶ A učiním, abys se rozplodil náramně velmi, a rozšířím tě v národy; i králové z tebe vyjdou.
⁷ Utvrdím také smlouvu svou mezi sebou a tebou, i mezi semenem tvým po tobě, po rodech jejich, za smlouvu věčnou, [totiž] abych byl Bohem tvým i semene tvého po tobě.
⁸ Nadto dám tobě i semeni tvému po tobě zemi, v nížto obýváš pohostinu, všecku zemi Kananejskou k vládařství věčnému; a budu jejich Bohem.
⁹ Řekl ještě Bůh Abrahamovi: Ty pak ostříhati budeš smlouvy mé, ty i símě tvé po tobě, po rodech svých.
¹⁰ Tatoť jest smlouva má mezi mnou a mezi vámi, i mezi semenem tvým po tobě, kteréž ostříhati budete: Aby obřezán byl mezi vámi každý pohlaví mužského.
¹¹ Obřežete pak tělo hanby své; a [to] bude znamením smlouvy mezi mnou a mezi vámi.
¹² Každý tedy pohlaví mužského osmého dne obřezán bude mezi vámi po rodech vašich, doma narozený i koupený za stříbro, z kterých by koli cizozemců [byl], jenž není z semene tvého.
¹³ Konečně ať jest obřezán narozený v domě tvém, i koupený za peníze tvé; a budeť smlouva má na těle vašem za smlouvu věčnou.
¹⁴ Neobřezaný pak pacholík, kterýž by neobřezal těla neobřízky své, vyhlazena zajisté bude duše ta z lidu svého; [nebo] smlouvu mou zrušil.
¹⁵ Řekl také Bůh Abrahamovi: Sarai manželce své nebudeš říkati Sarai, ale Sára bude jméno její.
¹⁶ Nebo požehnám jí a dámť z ní syna; požehnámť jí, a bude v národy; králové národů z ní vyjdou.
¹⁷ Tedy padl Abraham na tvář svou, a zasmáv se, řekl v srdci svém: Zdali stoletému narodí se [syn]? A zdali Sára v devadesáti letech porodí?
¹⁸ I řekl Abraham Bohu: Ó byť jen Izmael živ byl před tebou!
¹⁹ Jemužto řekl Bůh: Nýbrž Sára manželka tvá porodí tobě syna, a nazůveš jméno jeho Izák; i utvrdím smlouvu svou s ním za smlouvu věčnou, i s semenem jeho po něm.
²⁰ Také o Izmaele uslyšel jsem tě; a aj, požehnám jemu, a učiním to, aby se rozplodil, a rozmnožím ho náramně velmi; dvanáctero knížat zplodí, a rozšířím jej v národ veliký.
²¹ Ale smlouvu svou utvrdím s Izákem, kteréhožť porodí Sára po roce, při tomto času.
²² A když dokonal Bůh řeč svou s ním, vstoupil od Abrahama.
²³ Vzal tedy Abraham Izmaele syna svého, i všecky zrozené v domě svém, i všecky koupené za stříbro své, každého, kdož byl pohlaví mužského, z domácích svých, a obřezal tělo neobřízky jejich hned v ten den, jakž s ním Bůh mluvil.
²⁴ A byl Abraham v devadesáti devíti letech, když obřezáno bylo tělo neobřízky jeho.
²⁵ Izmael pak syn jeho byl v třinácti letech, když obřezáno bylo tělo neobřízky jeho.
²⁶ Jednoho a téhož dne obřezáni jsou, Abraham a Izmael syn jeho.
²⁷ I všickni domácí jeho, doma zrození i za stříbro od cizozemce koupení, obřezáni jsou s ním.

[editovat] Kapitola 18.

¹ Ukázal se pak jemu Hospodin v rovině Mamre; a on seděl u dveří stanu, když veliké horko na den bylo.
² A když pozdvihl očí svých, viděl, a aj, tři muži stáli naproti němu. Kteréžto jakž uzřel, běžel jim vstříc ode dveří stanu, a sklonil se až k zemi.
³ A řekl: Pane můj, jestliže jsem nyní nalezl milost před očima tvýma, prosím, nepomíjej služebníka svého.
⁴ Přineseno bude trochu vody, a umyjete nohy své, a odpočinete pod stromem.
⁵ Zatím přinesu kus chleba, a posilníte srdce svého; potom půjdete, poněvadž mimo služebníka svého jdete. I řekli: Tak učiň, jakž jsi mluvil.
⁶ Tedy pospíšil Abraham do stanu k Sáře, a řekl: Spěšně tři míry mouky bělné zadělej, a napec podpopelných chlebů.
⁷ Abraham pak běžel k stádu; a vzav tele mladé a dobré, dal služebníku, kterýžto pospíšil připraviti je.
⁸ Potom vzav másla a mléka, i tele, kteréž připravil, položil před ně; sám pak stál při nich pod stromem, i jedli.
⁹ Řekli pak jemu: Kde jest Sára manželka tvá? Kterýžto odpověděl: Teď v stanu.
¹⁰ A řekl: Jistotně se navrátím k tobě vedlé času života, a aj, syna [míti bude] Sára manželka tvá. Ale Sára poslouchala u dveří stanu, kteréž [byly] za ním.
¹¹ Abraham pak i Sára [byli] staří a sešlého věku, a přestal byl Sáře běh ženský.
¹² I smála se Sára sama v sobě, řkuci: Teprv když jsem se sstarala, v rozkoše se vydám? A ještě i pán můj se sstaral.
¹³ Tedy řekl Hospodin Abrahamovi: Proč jest se smála Sára, řkuci: Zdaliž opravdu ještě roditi budu, a já se sstarala?
¹⁴ Zdaliž co skrytého bude před Hospodinem? K času určitému navrátím se k tobě vedlé času života, a Sára bude míti syna.
¹⁵ Zapřela pak Sára a řekla: Nesmála jsem se; nebo se bála. I řekl [Hospodin]: Neníť tak, ale smála jsi se.
¹⁶ Tedy vstavše odtud muži ti, obrátili se k Sodomě; Abraham pak šel s nimi, aby je provodil.
¹⁷ A řekl Hospodin: Zdali já zatajím před Abrahamem, což dělati budu?
¹⁸ Poněvadž Abraham jistotně bude v národ veliký a silný, a požehnáni budou v něm všickni národové země.
¹⁹ Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil.
²⁰ I řekl Hospodin: Proto že rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských, a hřích jejich že obtížen jest náramně:
²¹ Sstoupím již a pohledím, jestliže podle křiku jejich, kterýž přišel ke mně, činili, [důjde na ně] setření; a pakli toho není, zvím.
²² A obrátivše se odtud muži, šli do Sodomy; Abraham pak ještě stál před Hospodinem.
²³ V tom přistoupiv Abraham, řekl: Zdali také zahladíš spravedlivého s bezbožným?
²⁴ Bude-li padesáte spravedlivých v tom městě, zdali předce zahubíš, a neodpustíš místu pro padesáte spravedlivých, kteříž [jsou] v něm?
²⁵ Odstup to od tebe, abys takovou věc učiniti měl, abys usmrtil spravedlivého s bezbožným; takť by byl spravedlivý jako bezbožný. Odstup to od tebe; zdaliž soudce vší země neučiní soudu?
²⁶ I řekl Hospodin: Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně.
²⁷ A odpovídaje Abraham, řekl: Aj, nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel.
²⁸ Co pak, nedostane-li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město? I řekl: Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pět.
²⁹ Opět mluvil [Abraham] a řekl: Snad nalezeno bude tam čtyřidceti? A odpověděl: Neučiním pro těch čtyřidceti.
³⁰ I řekl [Abraham]: Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu: Snad se jich nalezne tam třidceti? Odpověděl: Neučiním, jestliže naleznu tam třidceti.
³¹ A [opět] řekl: Aj, nyní počal jsem mluviti ku Pánu svému: Snad se nalezne tam dvadceti? Odpověděl: Nezahladím i pro těch dvadceti.
³² Řekl ještě: Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu: Snad se jich najde tam deset? Odpověděl: Nezahladím i pro těch deset.
³³ I odšel Hospodin, když dokonal řeč k Abrahamovi; Abraham pak navrátil se k místu svému.

[editovat] Kapitola 19.

¹ Přišli pak dva andělé do Sodomy u večer, a Lot seděl v bráně Sodomské. Kteréžto když uzřel, vstav, šel jim v cestu a sklonil se tváří až k zemi.
² A řekl: Aj, prosím páni moji, uchylte se nyní do domu služebníka svého, a zůstaňte přes noc; umyjete také nohy své a ráno vstanouce, půjdete cestou svou. Oni pak odpověděli: Nikoli, ale přenocujeme na ulici.
³ Ale když on je velmi nutil, obrátivše se k němu, vešli do domu jeho. I udělal jim hody, a napekl chlebů přesných, i jedli.
⁴ Prvé pak než lehli, muži města toho, muži Sodomští, osuli se vůkol domu toho, od mladého až do starého, všecken lid odevšad.
⁵ I volali na Lota, a řekli jemu: Kde jsou ti muži, kteříž přišli k tobě v noci? Vyveď je k nám, ať je poznáme.
⁶ I vyšel k nim Lot ven, a zavřel po sobě dvéře.
⁷ A řekl: Prosím, bratří moji, nečiňte zlého.
⁸ Aj, mám teď dvě dcery, kteréžto nepoznaly muže; vyvedu je nyní k vám, čiňte s nimi, jak se vám líbí; toliko mužům těmto nic nečiňte, poněvadž vešli pod stín střechy mé.
⁹ I řekli: Odejdi tam! A mluvili: Sám se dostal sem pohostinu, a chce nás souditi? Nyní tobě hůř uděláme, než jim. I obořili se násilně na muže toho, [totiž] na Lota, a přistoupili, aby vylomili dvéře.
¹⁰ Tedy muži ti vztáhli ven ruku svou, a uvedli Lota k sobě do domu, a dvéře zavřeli.
¹¹ A ty muže, kteříž byli přede dveřmi domu, ranili slepotou velikou, od nejmenšího až do největšího, tak že ustali, hledajíce dveří.
¹² I řekli muži k Lotovi: Máš-li ještě zde koho, buď zetě neb syny své, neb dcery své, i všecko, což máš v městě, vyveď z místa tohoto.
¹³ Nebo zkazíme místo toto, proto žese velmi rozmohl křik jejich před Hospodinem, a poslal nás Hospodin, abychomzkazili je.
¹⁴ Vyšed tedy Lot, mluvil k zeťům svým, kteříž již měli pojímati dcery jeho, a řekl: Vstaňte, vyjděte z místa tohoto, nebo zkazí Hospodin město toto. Ale zdálo se zeťům jeho, jako by žertoval.
¹⁵ A když zasvitávalo, nutili andělé Lota, řkouce: Vstaň, vezmi ženu svou a dvě dcery své, kteréž tu jsou, abys nezahynul v pomstě města.
¹⁶ A když prodléval, chopili muži ruku jeho, a ruku ženy jeho, a ruku dvou dcer jeho, nebo se slitoval nad ním Hospodin; i vyvedli jej, a pustili za městem.
¹⁷ A stalo se, když je vedli ven, řekl [jeden]: Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět, ani se zastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul.
¹⁸ I řekl jim Lot: Ne tak, prosím, páni moji.
¹⁹ Aj, nyní nalezl služebník tvůj milost před očima tvýma, a veliké jest milosrdenství tvé, kteréž jsi učinil se mnou, když jsi zachoval duši mou; ale jáť nebudu moci ujíti na tu horu, aby mne nepostihlo to zlé, a umřel bych.
²⁰ Hle, teď jest toto město blízko, do něhož bych utekl, a toť jest malé; prosím, nechť tam ujdu; však pak neveliké jest, a živa bude duše má.
²¹ I řekl k němu: Aj, uslyšel jsem žádost tvou i v této věci, abych nepodvrátil města toho, o němž jsi mluvil.
²² Pospěšiž, ujdi tam; neboť nebudu moci učiniti ničehož, dokudž tam nedojdeš. A z té příčiny nazváno jest jméno města toho Ségor.
²³ Slunce vzcházelo nad zemi, když Lot všel do Ségor.
²⁴ A Hospodin dštil na Sodomu a na Gomoru sirou a ohněm od Hospodina s nebe.
²⁵ A podvrátil ta města i všecku tu rovinu, všecky také obyvatele těch měst, i [všecko], což roste z země.
²⁶ I ohlédla se žena jeho, [jduc] za ním, a obrácena jest v sloup solný.
²⁷ Vstav pak Abraham ráno, [pospíšil] k místu tomu, kdež byl stál před Hospodinem.
²⁸ A pohleděv k Sodomě a Gomoře,i na všecku zemi té roviny, uzřel, a aj, vystupoval dým z země té, jako dým z vápenice.
²⁹ Stalo se tedy, když kazil Bůh města té roviny, že se rozpomenul Bůh na Abrahama, a vytrhl Lota z prostředku podvrácení, když podvracel města, v nichž bydlil Lot.
³⁰ Potom vyšel Lot z Ségor, a bydlil na hoře té, a obě dvě dcery jeho s ním; nebo nesměl bydliti v Ségor. I bydlil v jeskyni s oběma dcerami svými.
³¹ I řekla prvorozená k mladší: Otec náš jest již starý, a není žádného muže na zemi, ješto by všel k nám podlé obyčeje vší země.
³² Poď, dejme píti otci našemu vína, a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě.
³³ I daly píti otci svému vína té noci; a všedši prvorozená, spala s otcem svým, kterýžto necítil, ani když lehla, ani když vstala.
³⁴ Nazejtří pak řekla prvorozená k mladší: Aj, spala jsem včerejší noci s otcem svým; dejme mu píti vína ještě této noci; potomvejduc, spi s ním, a zachovejme símě z otcenašeho.
³⁵ I daly píti ještě té noci otci svémuvína; a vstala ta mladší, a spala s ním; onpak necítil, ani když ona lehla, ani kdyžvstala.
³⁶ A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého.
³⁷ I porodila prvorozená syna, a nazvala jméno jeho Moáb; onť jest otec Moábských až do dnešního dne.
³⁸ I mladší také porodila syna, a nazvala jméno jeho Ben Ammon; onť jest otcem Ammonitských až do dnešního dne.

[editovat] Kapitola 20.

¹ Odtud bral se Abraham do země polední, aby bydlil mezi Kádes a Sur; i byl pohostinu v Gerar;
² Kdežto pravil Abraham o Sáře manželce své: Sestra má jest. Tedy poslav Abimelech, král Gerarský, vzal Sáru.
³ Ale přišed Bůh k Abimelechovi ve snách v noci, řekl jemu: Aj, ty již umřeš pro ženu, kterouž jsi vzal, poněvadž jest vdaná za muže.
⁴ Abimelech pak nepřiblížil se k ní; protož řekl: Pane, zdaž také spravedlivý národ zabiješ?
⁵ Zdaliž mi sám nepravil: Sestra má jest? A ona též pravila: Bratr můj jest. V upřímnosti srdce svého a v nevinnosti rukou svých učinil jsem to.
⁶ I řekl jemu Bůh ve snách: Jáť také vím, že v upřímnosti srdce svého učinil jsi to, a já také zdržel jsem tě, abys nezhřešil proti mně; protož nedalť jsem se jí dotknouti.
⁷ Nyní tedy, navrať ženu muži tomu; nebo prorok jest, a modliti se bude za tebe, a živ budeš. Pakli [jí] nenavrátíš, věz, že smrtí umřeš ty i všecko, což tvého jest.
⁸ A vstav Abimelech ráno, svolal všecky služebníky své, a vypravoval všecka slova ta v uši jejich. I báli se ti muži velmi.
⁹ Potom povolav Abimelech Abrahama, řekl jemu: Co jsi nám [to] učinil? A co jsem zhřešil proti tobě, že jsi uvedl na mne a na království mé hřích veliký? Učinils mi, čehož jsi učiniti neměl.
¹⁰ A řekl opět Abimelech Abrahamovi: Cos myslil, žes takovou věc učinil?
¹¹ Odpověděl Abraham: Řekl jsem: Jistě že není bázně Boží na místě tomto, a zabijí mne pro ženu mou.
¹² A také v pravdě jest sestra má, dcera otce mého, však ne dcera matky mé; a pojal jsem ji sobě za manželku.
¹³ Když pak vyvedl mne Bůh z domu otce mého, abych pohostinu bydlil, tedy řekl jsem jí: Toto mi dobrodiní učiníš: Na každém místě, kamž půjdeme, prav o mně: Bratr můj jest.
¹⁴ Tedy vzav Abimelech ovce a voly, služebníky také a děvky, dal [je] Abrahamovi; a navrátil mu Sáru manželku jeho.
¹⁵ A řekl Abimelech: Aj, země má před tebou; kdežť se koli příhodné býti vidí, [tu] přebývej.
¹⁶ Sáře pak řekl: Aj, dal jsem tisíc stříbrných bratru tvému, hle, onť jest tobě zástěrou očí [u] všech, kteříž [jsou] s tebou. A všemi těmito věcmi [Sára] poučena byla.
¹⁷ I modlil se Abraham Bohu, a uzdravil Bůh Abimelecha, a ženu jeho, a děvky jeho; i rodily.
¹⁸ Nebo byl zavřel Hospodin každý život ženský v domě Abimelechově, pro Sáru manželku Abrahamovu.

[editovat] Kapitola 21.

¹ Navštívil pak Hospodin Sáru, tak jakž byl řekl; a učinil Hospodin Sáře, jakož byl mluvil.
² Nebo počala a porodila Sára Abrahamovi syna v starosti jeho, v ten čas, kterýž předpověděl Bůh.
³ A nazval Abraham jméno syna svého, kterýž se mu narodil, jehož porodila Sára, Izák.
⁴ A obřezal Abraham syna svého Izáka, když byl v osmi dnech, tak jakž mu byl přikázal Bůh.
⁵ Byl pak Abraham ve stu letech, když se mu narodil Izák syn jeho.
⁶ I řekla Sára: Radost mi učinil Bůh; kdokoli uslyší, radovati se bude spolu se mnou.
⁷ A přidala: Kdo by byl řekl Abrahamovi, [že] bude Sára děti kojiti? A však jsem porodila syna v starosti jeho.
⁸ I rostlo dítě a ostaveno jest. Tedy učinil Abraham veliké hody v ten den, v němž ostaven byl Izák.
⁹ Viděla pak Sára, že syn Agar Egyptské, kteréhož porodila Abrahamovi, jest posměvač.
¹⁰ I řekla Abrahamovi: Vyvrz děvku tuto i syna jejího; neboť nebude dědicem syn děvky té s synem mým Izákem.
¹¹ Ale Abraham velmi těžce nesl tu řeč, pro syna svého.
¹² I řekl Bůh Abrahamovi: Nestěžuj sobě o dítěti a o děvce své; cožkoli řekla tobě Sára, povol řeči její, nebo v Izákovi nazváno bude tobě símě.
¹³ A však i syna děvky učiním v národ; nebo tvé símě jest.
¹⁴ Vstal tedy Abraham velmi ráno, a vzav chléb a láhvici vody, dal Agar a vložil na rameno její, a pustil ji [od sebe] i s dítětem. Kterážto odešla a chodila po poušti Bersabé.
¹⁵ A když nebylo vody v láhvici, povrhla dítě pod jedním stromem.
¹⁶ A odšedši, sedla naproti tak daleko, jako by mohl z lučiště dostřeliti; nebo pravila: Nebudu se dívati na smrt dítěte. Seděla tedy naproti, a pozdvihši hlasu svého, plakala.
¹⁷ I uslyšel Bůh hlas dítěte; a anděl Boží s nebe zavolal na Agar, a řekl jí: Coť [jest], Agar? Neboj se; nebo Bůh uslyšel hlas dítěte [z místa], na kterémž jest.
¹⁸ Vstaň, vezmi dítě, a ujmi je rukou svou; nebo v národ veliký učiním je.
¹⁹ A otevřel Bůh oči její, aby uzřela studnici vody. I šla a naplnila láhvici vodou, a napojila dítě.
²⁰ A Bůh byl s dítětem, kteréžto zrostlo a bydlilo na poušti, a byl z něho střelec.
²¹ Bydlil pak na poušti Fáran; i vzala mu matka jeho ženu z země Egyptské.
²² Stalo se pak toho času, že mluvil Abimelech a Fikol, kníže vojska jeho, k Abrahamovi těmito slovy: Bůh s tebou [jest] ve všech věcech, kteréž ty činíš.
²³ Protož nyní, přisáhni mi teď skrze Boha: [Toto ať se stane], jestliže mi sklamáš, neb synu mému, aneb vnuku mému; vedlé milosrdenství, kteréž jsem [já] učinil s tebou, [i ty] [že] učiníš se mnou a s zemí, v níž jsi byl pohostinu.
²⁴ I řekl Abraham: [A] já přisáhnu.
²⁵ (A [přitom] domlouval se Abraham na Abimelecha o studnici vody, kterouž [mu] mocí odjali služebníci Abimelechovi.
²⁶ I řekl Abimelech: Nevím, kdo by učinil takovou věc; a aniž jsi ty mi oznámil, aniž jsem já také [co] slyšel, až dnes.)
²⁷ Vzav tedy Abraham ovce i voly dal Abimelechovi; a vešli oba dva v smlouvu.
²⁸ A postavil Abraham sedm jehnic stáda obzvlášť.
²⁹ I řekl Abimelech Abrahamovi: K čemu jest těchto sedm jehnic, kteréž jsi postavil obzvlášť?
³⁰ Odpověděl: Že sedm těch jehnic vezmeš z ruky mé, aby mi [to] bylo na svědectví, že jsem kopal studnici tuto.
³¹ Pročež nazváno jest to místo Bersabé, že tu oba dva přisáhli.
³² A tak učinili smlouvu v Bersabé. Vstav pak Abimelech a Fikol, kníže vojska jeho, navrátili se do země Filistinské.
³³ I nasázel stromoví v Bersabé, a vzýval tam jméno Hospodina, [Boha] silného, věčného.
³⁴ A bydlil Abraham v zemi Filistinské za mnoho dní.

[editovat] Kapitola 22.

¹ Když pakty věci pominuly, zkusil Bůh Abrahama, a řekl k němu: Abrahame! Kterýžto odpověděl: Teď jsem.
² I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v obět zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.
³ Tedy vstav Abraham velmi ráno, osedlal osla svého a vzal dva služebníky své s sebou, a Izáka syna svého; a nasekav dříví k oběti zápalné, vstal a bral se k místu, o němž pověděl mu Bůh.
⁴ Třetího [pak] dne pozdvihl Abraham očí svých, a uzřel to místo zdaleka.
⁵ A řekl Abraham služebníkům svým: Pozůstaňte vy tuto s oslem, já pak a dítě půjdeme tamto; a pomodlíce se, navrátíme se k vám.
⁶ Tedy vzal Abraham dříví k zápalné oběti, a vložil [je] na Izáka syna svého; sám pak nesl v ruce své oheň a meč. I šli oba spolu.
⁷ Mluvě pak Izák Abrahamovi otci svému, řekl: Otče můj! Kterýž odpověděl: Co chceš, synu můj? A řekl: Aj, teď oheň a dříví, a kdež hovádko k zápalné oběti?
⁸ Odpověděl Abraham: Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné,synu můj. A šli předce oba spolu.
⁹ A když přišli k místu, o němž mu byl mluvil Bůh, udělal tu Abraham oltář, a srovnal dříví; a svázav syna svého, vložil ho na oltář na dříví.
¹⁰ I vztáhl Abraham ruku svou, a vzal meč, aby zabil syna svého.
¹¹ Tedy zavolal na něho anděl Hospodinův s nebe a řekl: Abrahame, Abrahame! Kterýžto odpověděl: Aj, já.
¹² I řekl [jemu]: Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.
¹³ A pozdvih Abraham očí svých, viděl, a hle, skopec za ním vězel v trní za rohy své. I šel Abraham a vzal skopce toho, a obětoval jej v obět zápalnou místo syna svého.
¹⁴ A nazval Abraham jméno místa toho: Hospodin opatří. Odkudž říká se do dnes: Na hoře Hospodinově opatří se.
¹⁵ Zvolal pak anděl Hospodinův na Abrahama podruhé s nebe,
¹⁶ A řekl: Skrze sebe samého přisáhljsem, praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému:
¹⁷ Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel svých.
¹⁸ Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.
¹⁹ Tedy navrátil se Abraham k služebníkům svým; a vstavše, šli spolu do Bersabé; nebo bydlil Abraham v Bersabé.
²⁰ A když se tyto věci staly, zvěstovánojest Abrahamovi v tato slova: Aj, porodilataké Melcha syny Náchorovi, bratru tvému:
²¹ Husa prvorozeného svého, a Buza bratra jeho, a Chamuele, otce Aramova;
²² A Kazeda a Azana, a Feldasa, a Jidlafa i Bathuele.
²³ Bathuel pak zplodil Rebeku. Osm těchto porodila Melcha Náchorovi, bratru Abrahamovu.
²⁴ Ale i ženina jeho, jejíž jméno bylo Réma, porodila také ona Tábe a Gahama, Thása a Máchu.

[editovat] Kapitola 23.

¹ Živa pak byla Sára sto a sedmmecítma let; [ta jsou] léta života Sáry.
² A umřela v městě Arbe, kteréž [slove] Hebron, v zemi Kananejské. I přišel Abraham, aby kvílil nad Sárou, a plakal jí.
³ Potom vstav Abraham od mrtvého svého, mluvil k synům Het, řka:
⁴ Hostem a příchozím jsem u vás; dejte mi místo ku pohřbu u vás, abych pochoval mrtvého svého od tváři své.
⁵ A odpovídajíce synové Het Abrahamovi, řekli jemu:
⁶ Slyš nás, pane milý! Kníže Boží jsi u prostřed nás, v nejpřednějších hrobích našich pochovej mrtvého svého; žádný z nás hrobu svého nebude zbraňovati tobě, abys neměl pochovati [v něm] mrtvého svého.
⁷ Abraham pak vstav, poklonil se lidu země té, totiž synům Het.
⁸ A mluvil s nimi, řka: Jestliže se vám líbí, abych pochoval mrtvého svého od tváři své, slyšte mne, a přimluvte se za mne k Efronovi synu Sohar,
⁹ Ať mi dá jeskyni Machpelah, kterouž má na konci pole svého; za slušné peníze ať mi ji dá u prostřed vás, k dědičnému pohřbu.
¹⁰ (Ten pak Efron seděl u prostřed synů Het.) Tedy odpověděl Efron Hetejský Abrahamovi při přítomnosti synů Het, přede všemi, kteříž vcházejí do brány města jeho, řka:
¹¹ Nikoli, pane můj, [ale] slyš mne: Pole to dávám tobě, dávámť také i jeskyni, kteráž na něm jest; před očima synů lidu svého dávám ji tobě; pochovejž mrtvého svého.
¹² Tedy poklonil se Abraham před lidem země té,
¹³ A mluvil k Efronovi v přítomnostilidu země, řka: A však jestliže ty [jsi ten],prosím, vyslyš mne! Dámť stříbro za pole, vezmi [je] ode mne, a pochovám mrtvého svého tam.
¹⁴ A odpovídaje Efron Abrahamovi, řekl jemu:
¹⁵ Můj pane, poslechni mne: Země [ta] za čtyři sta lotů stříbrných jest; [ale] mezi mnou a tebou co jest o to? Mrtvého svého pochovej.
¹⁶ I uposlechl Abraham Efrona, a odvážil mu stříbra, jakž oznámil při přítomnosti synů Het, čtyři sta lotů stříbrných, běžných mezi kupci.
¹⁷ A odvedeno jest pole Efronovo, kteréž [bylo] v Machpelah, proti Mamre, pole a jeskyně na něm, a všecko stromoví, což ho na tom poli i na všech mezech jeho vůkol,
¹⁸ Abrahamovi v držení, před očima synů Het, a všech, kteříž vcházejí do brány města toho.
¹⁹ A potom pochoval Abraham Sáru,manželku svou, v jeskyni pole Machpelah, proti Mamre, (to [slove] Hebron), v zemi Kananejské.
²⁰ Protož odevzdáno jest pole to i jeskyně, kteráž [byla] na něm, Abrahamovi k dědičnému pohřbu od synů Het.

[editovat] Kapitola 24.

¹ Abraham pak [již byl] starý a sešlého věku; a Hospodin požehnal mu ve všech věcech.
² Tedy řekl Abraham služebníku svému staršímu v domě svém, kterýž spravoval všecky věci jeho: Vlož nyní ruku svou pod bedro mé,
³ Abych tě zavázal přísahou skrze Hospodina, Boha nebe a Boha země, abys nebral manželky synu mému ze dcer Kananejských, mezi nimiž já bydlím.
⁴ Ale půjdeš do země mé a příbuznosti mé; a [odtud] vezmeš manželku synu mému Izákovi.
⁵ I řekl jemu služebník ten: Kdyby pak nechtěla žena ta se mnou jíti do země této, mám-li zase uvésti syna tvého do země, z níž jsi vyšel?
⁶ Kterýžto odpověděl: Hleď, abys zase neuvodil syna mého tam.
⁷ Hospodin Bůh nebe, kterýž vzal mne z domu otce mého a z vlasti mé, a mluvil mi, a kterýž mi přisáhl, řka: Semeni tvému dám zemi tuto, onť pošle anděla svého před tebou, a vezmeš manželku synu mému odtud.
⁸ Jestliže by pak žena ta nechtěla jíti s tebou, svoboden budeš od této přísahy mé; toliko syna mého neuvoď tam zase.
⁹ Tedy vložil služebník ten ruku svou pod bedro Abrahama, pána svého, a přisáhl jemu na tu řeč.
¹⁰ A vzal služebník ten deset velbloudů z velbloudů pána svého, aby se bral; (nebo měl všecken statek pána svého v rukou svých.) I vstav, bral se k Aram Naharaim do města Náchor.
¹¹ A zastavil se s velbloudy před městem, u studnice vody k večerou, času toho, když vycházejí vážiti [vody].
¹² A řekl: Hospodine, Bože pána mého Abrahama, dejž, prosím, ať se potká se mnou dnes [to, čehož hledám]; a učiň milosrdenství se pánem mým Abrahamem.
¹³ Aj, já stojím u studnice vody, a dcerymužů města tohoto vycházejí, aby vážily vodu.
¹⁴ Děvečka tedy, kteréž bych řekl: Nachyl medle věderce svého, ať se napiji, a ona by řekla: Pí, také i velbloudy tvé napojím, ta aby byla, [kterouž] jsi způsobil služebníku svému Izákovi; a po tomť poznám, že jsi milosrdenství učinil se pánem mým.
¹⁵ I stalo se prvé, než on přestal mluviti, aj, Rebeka, kteráž se narodila Bathuelovi, synu Melchy, manželky Náchora bratra Abrahamova, vycházela, a věderce její [bylo] na rameni jejím.
¹⁶ A [byla] děvečka na pohledění velmi krásná, panna, a muž nepoznal jí; kterážto sešla k studnici té, a naplnivši věderce své, šla vzhůru.
¹⁷ Tedy běžel služebník ten proti ní, a řekl: Dej mi píti, prosím, maličko vody z věderce svého.
¹⁸ I řekla: Napí se, pane můj. A rychle složila věderce své na ruku svou a dala mu píti.
¹⁹ A davši mu píti, řekla: Také velbloudům tvým navážím, dokudž se nenapijí.
²⁰ Tedy rychle vylila z věderce svého do koryta, a běžela ještě k studnici, aby vážila [vodu]; a vážila všechněm velbloudům jeho.
²¹ Muž pak ten s užasnutím divil se jí mlče, rozjímaje, aby zvěděl, zdařil-li Hospodincestu jeho, čili nic.