Beethoven

Ty’s propad’ lásky nenasytné kvasu
a bičován byl’s železnými pruty,
hruď bez těchy, duch tvůj byl nedotknutý,
ty nepropadly smrti ku pospasu.

Ty’s oči přírody zulíbal, v jasu
lán v křepelky kde písni kynul žlutý;
že každý štěstí zdroj měl pro tě rmuty,
tož uprchnul jsi ve budoucna krásu.

Ty’s poznal ticho jako žárem zkoušku,
ty’s k srdci tisknul zvednuv božství roušku
to celé lidstvo, které světy plní,

Ty nezkojen v svém žalu a v svém hněvu,
když věčnou radost zřel’s, jak tam se vlní,
své duši v děsném odlehčil jsi řevu.