Bajky Lafonténovy/Zajíc a želva

Želva promluvila jednou k zajíci: „Vsaďme se spolu, že nedoběhneš tak brzy k onomu stromu jako já?“

„Tak brzy? což jsi se zbláznila?“ zvolal rychlonohý zajíc. „Milá kmotro, tvůj rozum se ti pomátl, měla bys se vyspat, snad bys pak přišla na jiné myšlénky.“

„Ať jsem se zbláznila nebo ne,“ odvětila želva, „já sázku držím.“

Zůstalo tedy při sázce, a oba dali se do běhu, ustanovivše si dříve cenu. Zajíc potřeboval udělat jen několik skoků takových, jaké dělává, když jest stíhán psy a před nimi přes hory a doly prchá, a byl by býval u cíle. Měl tedy času dost pásti se, vyspati se a zalaškovati si, i nedbal na želvu, která svým vážným krokem k cíli se ubírala. Také opovrhoval snadným vítězstvím nad želvou, pokládal sázku za neslavnou a myslil si, že mu čest ukládá, aby pozdě se dal do běhu. Zastavil se tedy na cestě, ohryzoval rozličné byliny, pak se rozložil do trávy a myslil na věci docela jiné než na sázku. Teprva když viděl, že želva skoro už u cíle se nachází, rozběhl se a letěl s větrem o závod; avšak nyní bylo namáhání jeho už marno, želva byla první u cíle. „Nuže!“ zvolala, „neměla jsem pravdu? Co ti prospěla tvá rychlost? Mě chtít překonat! jak by to teprva bylo, kdybys nosil na zádech jako já svůj domek!“