Atra cura

Ty přelude, jenž všade, v každé chvíli
neht vrýváš svůj v mé zamyšlené čelo,
jenž dechem kácíš, jak nic v prach by sjelo,
mých plánů tkanivo, jímž hlava šílí.

Hnus v rozkoši jsi, tebou ctnost se mýlí,
jsi zmatek, úzkost, jíž se nitro chvělo,
host vyhnán stokrát, osten v líné tělo,
mluv, starosti, mystický tyran jsi-li?

„Když smysly spí, já smysl jsem, jenž bdím,
jsem zvonek, v sluch jenž k únavě ti zním,
jsem černý pták, jenž k luzným snům se kloní.

Jsem přemet srdce a jsem výkřik duše,
jsem chmurný zvoník v noci tvé v zlé tuše,
jenž kráčí časem a na věčnost zvoní.“