Astry

Znova květ již vadne každý,
stříbrem pučí astry pouze,
v lazurnou tůň chladných nebes
          hledí v touze.

Jak ta jeseň plna smutku!
Smutnější než vždycky dříve,
hle, zas listí žloutne, vadnou
          květy snivé.

Zas tak měsíčná noc ssýlá
světlo, klid a smutek s výše,
i tak do korun zas stromů
          větřík dýše.

Ale srdci teď už schází
nadšení a zlaté snění,
jež svým kouzlem v máje úsměv
          jeseň mění.

Tehdá podzimní noc měla
akkord štěstí ve svém hymně,
neboť andělská dřív bytosť
          stála při mně.

Vzpomínám si a zřím posud
bledých tváří alabastry,
vlasy havraní a na nich
          stříbro astry.

Vidím ještě černé oči
a tu sladkou něhu v líci,
vidím všecko jako tehdáž
          při měsíci…