Albatros

V ohromném prostranství od Kozorožce k Polu
řve vichr, burácí a kňučí, vyje v bolu,
v ráz skočí přes moře, jež vzteklou jeho pěnou
jest bílé celičké. On vodu zakalenou
z dna zvíří, honí v dál a v kusy roztrhává,
rve mraky, škube je a seká, do krvava
v jich cárech náhlý blesk se zamihne jak v křeči.
On chytí, zahalí a skácí, dál co ječí
vír peří zmatený a ostrých ptačích křiků,
jež v bouři protřásá, rve k hřebenům vln v mžiku
a jako kladivy v skal tvrdá čela tříská,
až denně vzdychají, co dál on řve a vříská,

Sám, prostoru zde Král a moří beze břehu,
vstříc lítá útokům ve divém větrů šlehu,
bez chvatu zpozdění, mohutným křídla tepem;
zrak těká v jistotě po kraji mlhou slepém,
jak z kovu křídla jsou a natažena pevně,
bouř jimi rozráží, nechť drsná hýká hněvně,
a klidný v hrůze kol a děsu, lítá, vrací
se plný veleby a v bezednu se ztrácí.