Akkord/Otokar Březina

Akkord Miloš Marten
Julius Zeyer	Otokar Březina

Údaje o textu
Titulek:	Otokar Březina
Autor:	Miloš Marten
Zdroj:	MARTEN, Miloš. Akkord. Praha: B. Kočí, 1916. s. 83–133. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Otokar Březina
Související články ve Wikipedii: Otokar Březina

Věk, jehož poslední křečovité záchvěje ještě žijeme, bude kdysi vepsán v dějiny prudkým vnitřním rozporem.

Byla jeho pýcha, že vědomím i svědomím se odpoutal od nadpřirozeného a vskutku, nikdy myšlenka tak nelpěla na hmotné skutečnosti, na bezprostřední účelnosti poznání i života. Ale nikdy také netrhal duch bouřlivěji tímto poutem, netoužil horečněji po vyšších pásmech myšlení a cítění. Jako by měrou, jíž člověk se tiskl k zemi, všecek se jí dával a všeho požadoval od ní jediné, napínala se v jeho nitru struna, které nic pozemského nerozechvěje, jež však musí zníti, nemá-li býti ochuzen o nejčistší radost a naději, — jeho úsilí, vyrvati si z duše nadpozemské, zlomilo se v úzkost nejistoty a prázdna všeho, a odboji proti duchu, v němž obětoval velké ideové hodnoty lidstva, vzepřela se vášnivá vůle ducha, jenž nechce býti bednou plísní na kroužící bublině hmoty, ale žíti v souladu s původem a řádem bytí mocí tisíciletého snu, vrytého v lidské srdce.

Myšlenkový vývoj naší doby jest hluboce prostoupen tímto rozporem.

Přijímala slepě negaci a skepsi osmnáctého století, které mu odkázalo pomysly a rozmary svého stařectví, — a od rytířského hněvu Josepha de Maistre, jenž strhl masku se strávené tváře „osvícenství“, po vášnivou žalobu Ernesta Helloa, který rozpitval jeho otrávené nitro, byla nucena zříti, jak se obnažovala lež dědictví, na něž byla tak hrda. Naopak byla plna opovržení k „ohyzdným věkům víry, moru, hladu,“ — ale od Chateaubrianda po Ruskina otvírala se před ní grandiosní kniha Středověku, kamenné písmo, ještě vydychující žhavé jaro gotiky. Aby odvrátila zraky i srdce od věčnosti, odkazovala k životu, ke skutečnosti, k přítomnosti; Balzac, vyvrcholivší v ledovcovou mystiku Serafity stavbu Lidské Komedie, Dostojevský, který dal křičeti z nejnižších pásem člověčenství náboženské žízni — duchové, kteří nejmocněji, nejpravdivěji procítili skutečnost a přítomnost, ukázali oba, že nelze se skloniti k životu, aniž vám vyšlehnou v tvář tyto propastné plameny. Úlisná mělkost Renanova nebo horečná malomoc Nietzscheova vyjadřují kletbu neplodnosti, ležící na rozumové pověře století; žíravý neklid Huysmansův, bolestné procitání Strindbergovo, i kdyby nevyznívaly smírem víry, byly by zjevy touhy, zrozené v mučivém „soumraku bohů“, metafysické vzpoury, směřující k reintegraci vysokých ideových i citových hodnot, náboženského poznání a řádu nad troskami oné pověry, konečně překonané.

Poesie, podstatou nejcitlivější orgán našeho vnitřního osudu, jala tento zápas motivem vášnivé touhy, jenž ji pronikl. Ať přímo cílila k náboženské ideji nebo vyznávala stesk a děs srdce, zbaveného tohoto světelného středu, kde byla prvotná a ryzí, všude jásala a sténala, šílila a věstila svítající jitro ducha, jeho naději ve věčnost, jeho právo na absolutno.

Ještě omámena otřesy, z nichž se rodilo nové století, bloudila věky, lidstvy, prostory a ptala se jich horečně opojením Shelleyovým, melancholií Słowackého, silnou myšlenkou Alfreda de Vigny. Otázka, kterou kladla, neuzrála ještě, vůle, již uvolňovala, byla dosud sama sobě nejasná — tedy se tříštila v klatby a věštby, plné rozporů, pochybovala z touhy po jistotě, popírala z potřeby věřiti. Ale tím, že prožívala plně a prudce ideje chvíle, že zkoušela skutečností, srdcem a duchem, jejich obsah i hodnotu, vedla k poznání, co jest v nich tvořící a co ničící síly života. A to právě, tato zkouška ohněm, jest smysl romantismu, jak jej pronikli velcí psychologové ruští i tvrdý soudce století, Barbey d’Aurevilly. Romantický chaos byl výbuch očistné touhy, jejíž bouře již neutichla, jejíž cíl nabýval určitosti, čím více v poesii se zjemňoval cit života. Rozplývá se přelud ideálného vzbouřence, Prometheus, Kain, Satan, ale přichází Baudelaire a úžasným lidským i básnickým dramatem vyrve nejpronikavějšímu pozorovateli doby temné dilemma „buď si prostřeliti lebku… nebo se státi křesťanem“, přichází Verlaine a vyssát hříchem, prožehnut pokorou, očisťuje choré já rozkošníkovo v léčivých vodách modlitby. Téměř soudobě básník, jenž o dvacet let dříve byl z tvůrců praeraffaelského bratrstva, Coventry Patmore, slil v temných a žhavých odách Neznámého Erota vášnivou sladkost lásky s vroucností víry, jasné a vědomé, jak v starých chrámových zpěvech, hluboké a odvážné, jak v meditacích středověkých mystiků. Mallarméův sen absolutna, zmrazený v nebeskou čirost, dětství Rimbaudovo, sežehnuté věšteckým zápalem, rozdrcené šíleným útokem na kovové věže tajemství, jsou protuberance téhož varu, který konečně, na rozhraní věků, vyvře u Paula Claudela v nový útvar náboženské poesie, zároveň prvotné lidskými i věkové mravními živly svého obsahu, tvořící novou tragedii a nový hymnus, ukazující v dobu, již přerostší chaos a obnovující v sobě řád bytí.

V Čechách, tom podivném srdci Evropy, které choroby posledního století ochromily tím hlouběji, že je zasáhly ještě zeslabené dějinnými krisemi, rozžehl tento očistný oheň básník, který po dlouhé době první zde tvořil srdcem a životem. Byť se dusil pod nánosem nejistot a klamů, jimiž mládí, doba, prostředí, zatížily myšlenku K. H. Máchy, doutnal v ní a nelze ho nepoznati v citu, jehož silou „lesů pán“ v Máji na popravišti

………v přírody patře říš
Před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.

Rozumování v Katovi je dobová konvence, kalná a studená; tento verš jest vyznání, právě proto, že vyšel — skoro unikl — jako bezděky z nitra básníkova, který netušil, jak vysoce jím vyznívá bouře poslední noci jeho hrdiny i jeho vlastní citová bouře, náhle smířená mystickým zábleskem v tichu země a smrti.

Vědomě pojal teprve Julius Zeyer problém, který byl u Máchy instinktivním zachvěním, a prožil jej cele, srdcem i dílem. Jest zdramatisován v Trojích pamětech Víta Choráze jako sudba ducha, téhož, jenž s Rojkem šílil úzkostí negace a skepse i jásal blahem obrození s Renaldem, vítězem nad hmotou, vykvetší v „kamennou lilii“ chrámu, více však vítězem nad sebou, nad pýchou síly, zjemněné, aby bojovala a umírala novým hrdinstvím sebezapření, lásky, oběti. Renald jest vítěz, Rojko poražený téhož boje, téže vzpoury, která vede Víta Choráze od ženy k Bohu, a kterou Zeyer přenesl v básnické poslání, uchvátivší jeho sen na silných křídlech náboženského vznětu.

V díle Zeyerově již se ozvaly hlasy velké ideové a visionářské skladby, jejíž básník jest Otokar Březina.

Metafysická vzpoura Zeyerova byla citové drama básníka, narozeného pro nejsladší opojení země, rozkošníka a snivce, jenž by byl chtěl projíti životem jako zahradou světel, a před nímž náhle, tajemným pokynem osudu vztyčila se záhada bytí, aby jej podmanila svou krásou a hrůzou. Poesie Otokara Březiny, téměř neosobní, vypiatá nad básníkovo já v majestátní ticho ryzí myšlenky, rozvíjí jako pěti větami symfonie pěti velkými lyrickými skladbami přímo nejvyšší motivy poznání, které Zeyer tušil, o kterém Zeyer snil s pobožným úžasem. Transcendentní vznět, jehož krásu hledal básník Čechova příchodu v minulosti, jest v Tajemných dálkách, Svítání na Západě, Větrech od Pólů, Stavitelech chrámu, Rukách živá, bezprostřední skutečnost tvůrčího ducha, jenž živelným hnutím se obrací k odvěkým otázkám lidstva a v poznání nalézá vlastní, žhavý obsah svého díla i života.

Tak udává Březina motiv svého díla melodií Královny nadějí:

Odpovídala jsem výkřikům, jež nad hlavami spících národů letí, modlitby Velkých,
oblaky věčného slunce, jež od věků do věků houstnou a táhnou nad osením duší,
a nesou vláhu budoucím neznámým květům a západům purpurné záře.

Poesie jako nástroj myšlenky, orgán ducha a jeho tvořícího napětí, které uvolňuje silou vidění a vznětu: to jest klíč k Březinově tvorbě, sklenuté na pilířích mocné ideové koncepce, vyvrcholené v úchvatný mystický sen.

Hned základními předpoklady odpovídá tato koncepce nejstarším a nejstálejším metafysickým představám lidstva. Opírá se všecka o víru v jednotu života a o poznání jednoty v nesčíslných jeho možnostech. Nic není osamoceno, nevzniká a netrvá jen sebou, všecko souvisí, podmiňuje a vyrovnává se v nekonečné a věčné skladbě jevů a dějů. Nelze se dotknouti struny v přírodě či v duši lidské, aby se nerozezněly tisíce strun, napiatých prostory a věky, spojujících bytosti a tvary s tajemným středem, v němž se sbíhají. Protože jevy i děje, bytosti i tvary, co jich jest a bylo, co jich bude, jsou možnosti bytí, jediného podstatou v němé nehybnosti kamene i v sopečné bouři, která vyvrací celé ostrovy, v květech i hvězdách, v sevření vašeho srdce i ve vlnobití davů a proudění lidstev. A kosmická jednota, jak ji zří a cítí Březina, je stálý pohyb, stálé dění:

Oblaky věci věčný vítr v nesčíslné formy přelívá,
a místa jednoho se netkl nikdo rukou ani myšlenkou dvakráte.

(Stráž nad mrtvými)

Dění vysoce zákonné řádem, který je ovládá a žene látky i síly života řetězem změn k určitému cíli. A dění duchovní v podstatě, protože ono určení jest nadpřirozeného řádu — ne hmotná, ale vnitřní moc touhy, kterou hmota sama nabývá účasti ve věčném poslání bytí.

Čtěte báseň Zem? s touto smavou hrou vidiny:

Svět rozkládá se za světem,
za hvězdou hvězda, když půlnoc se tmí,
a mezi nimi je jeden, krouží kolem bílého slunce,
a let jeho hudbou tajemné radosti zní,
a duše těch, kteří nejvíce trpěli,
do něho vejíti smí.

— čtěte Dithyramb světů, Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy a kosmický akkord veršů:

Každou vteřinou vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
V zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.

Zde všude a v celé Březinově poesii krása věcí jest duchový odlesk, který v ně padá z nadpozemského určení, jejich mocnost jest vztah, který mají k duši a k jejím osudům. Jsou básně, v nichž Březina nechce než slaviti tuto transcendentní hodnotu hmoty, na příklad Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně, Empedokleovská oda živlů, zduchověných skoro týmž (jen prohloubeným a ujasněným) citem, kterým zbožňoval pohan přírodní síly okolo sebe. Básník zde vskutku přehodnocuje skutečnost vidinou, která jest poznáním a zjevením její věčné podstaty.

Stejně život lidský: Březina ukazuje člověka, tříštícího vězení těla, vzepiatého nad zemi a přijímajícího z neznáma oheň duchovního osudu, který jeho síly, slabosti, bolesti, touhy užívá k nadpřirozeným účelům, sledovaným věky.

Proto není pro Březinu smrti ve smyslu zániku, jest jen přerod, změna v toku změn, který unáší tvary a tvory, aniž ruší jejich bytosti. Smírným obrazem Ranní modlitby zří klidně

Stan černý smrti, jejž rozpíná duše na cestě své, aby odpočinula,

ale pozdravuje v ní osvoboditelku radostnou věrou Královny nadějí:

Tak mluvila ke mně má duše, a tváří jí letěla zpomínka na posvátnou chvíli,
až šat země spadne jí s étherných údů a zazvoní paprsky přelomenými,
a až před otcovským, pohledem Nejvyššího, zardělá vonnou krví své nesmrtelnosti,
bude pro věky odpovídati.

Neboť život sám, vteřina našeho pozemského života, jest přechodný stav, který nejčistší silou své bytosti toužíme překonati, říká básník zemi, která nás poutá:

Lodi, zakletá v jediném kruhu plavíš se věky,
a hodiny, záhadní lodníci mlčenliví,
střeží tvé cizince nesčíslné,
z paluby toužebně do dálek se dívající,
zrádně dumající o vysvobození…

(Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně)

A jako hmota v nesčíslných tvarech žije kosmický, ohromný a záhadný život živlů, světů, dějů, hrdinou poslání člověkova jest lidstvo, národy a pokolení se svým hromadným osudem, v němž nesčíslná úsilí, oběti, vítězství, utrpení splývají. Tato sudba se dramatisuje Březinovi vidinou všelidského proudu, hnaného touhou, vytryskujícího vlnami lásky, muky, naděje v srdcích, vyvolených, aby soustřeďovala tep tisícerých srdcí. To jest symbol Rukou, v nějž básník svedl své poznání života:

A ruce naše, zapiaté v magický řetěz rukou nesčíslných,
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek,
stále mocnější tlakem větrů. Nepřetržité vlny
bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky,
probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím,
cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších,
v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných
a objímá světy.

Nejen že úžasné rozpětí této vidiny rozvíjí s odvahou indické mystiky Březinovu myšlenku hierarchie duchů, která se nezastavuje na zemi, ale vyrůstá v neznámá pásma života — básník v ní zmocňuje svou koncepci vesmírové jednoty ideou duchovní součinnosti tvorstva, práce všech a všeho o věčném díle bytí. Ne mechanický sled osudů a koňů, ale úsilí vždy určitou měrou vědomé a volní, hlavně však jednotné, účelné, organické, chór lidstev jako vojsk, poslušných silné, utajené vůle, jež jako paprsky se rozptyluje v osudové touhy duší, srdcí, životů a proniká je proudem společné touhy, všelidské a věčné.

V tom tkví smírné poznání Modlitby za nepřátele

Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter

a evangelický sen o „stínu“

v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,
kterou jsme zapřeli s pláčem…

vysoké, „mimo dobro a zlo“ — nad dobro a zlo — lásky, v níž slaví chvalozpěv ve Větrech od Pólů sílu, zmnožující život podivem a soucitem, odvahou a tesknotou vnitřního bratrství:

I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi,
v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší,
tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně
a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život.

V Březinových chórech bytí znějí hluboké hlasy antické myšlenky náboženské a filosofické, stejně uchvácené tušením vesmírové jednoty i jaté záhadou věčného dění. Tím, jak zodpovídá poslední otázky tohoto tušení, vyrůstá vysoko nad hylozoismus starých Řeků i nad indický pantheismus, překonává jejich vždy ještě hmotné koncepce, které zatěžují i pronikavý metafysický smysl Schopenhauerův. Jako mlhavé představy Starověku, vůle Schopenhauerova zůstává mechanickou, pouhou silou, byť sebe éthernější. Březinova nadpřirozená vůle jest akt poznání a tvoření, mravní akt, který bytí ovládá a řídí zcela vědomě, spravedlivostí a moudrostí.

Ideou vůle stoupá Březina přímo k pojmu Bytosti, jeho On, Nejvyšší, Věčný jest vskutku, cele Bůh, k němuž se modlí introitem Větrů od Pólů:

Vládnoucí, jenž rozkazem světla,
vyslal jsi nesčetné dni a nesčetné noci,
zamyšlené tajemstvími,
jako služebníky své před sebou,
by přijaly duše tvé v tisíci světech
a vedly je k Tobě!

— nejinak, nežli se modlí latinský hymnista k Tvůrci jitřním zpěvem:

Aeterne rerum Conditor
Noctem diemque qui regis
Et temporum das tempora
Ut alleves fastidium.

(Breviarium romanum)

Když „odpovídá obdivem věčnému Mistru“, chvěje se „před otcovským pohledem Nejvyššího“, slyší s úzkostí „slova Rozhněvaného“, slavně se pokořuje „Byla tvá vůle, ó Věčný“ nebo se táže ekstaticky „ale snesla by zem tato celé bohatství smíření tvého?“ — Březina zpřítomňuje „dokonalou bytost, v níž všecka moc jest čin, nedostupnou našim smyslům, a o které můžeme jistiti jen, že jest, a co není“. Ať sní o závratné jednotě bytí:

Hřmí ve všem žíravé tvé proudy propastné,
vře jimi kámen, krev i myšlení…

nebo zaplétá nadpřirozenou vůli v nekonečné dějství života ohnivým poutem myšlenky, hodné „cherubínského poutníka“:

Neboť i ty, o Věčný a Třikráte Svatý,
v propastech svého nitra
kde tisíce vesmírů mrtvých a budoucích dřímá,
chováš svůj sen
a k němu se blížíš s úzkostí lásky,
tajemstvím věků

není to pustý deistický přelud těch, kteří nemají ani síly věřiti, ani smělosti nevěřiti. Ale Bůh, kterého chválil sv. František z Assisi Zpěvem Slunce a sv. Terezie volala žhavostí Výkřiků do svého srdce, rerum Deus tenax vigor, kterého Březinův kosmický sen předpokládá, jako oběžnice slunce: střed i důvod řádu, kterým jest —

Týmž mocným pohledem, jímž objímá vření světův a lidstev, zírá Březina v temna bolesti a zla, a jejich otázkou se navrací v propastnou skutečnost života.

Ani na této dráze neopouští víry v kosmickou jednotu a dynamickou spojitost všeho. Souvislosti tvarů a sil v přírodě odpovídá tajemný vztah osudů v sledu lidí a lidstev. Nejen hmotný, genetický — to, co bylo nazváno dědičností a co jest vyjádřeno tak intensivně apostrofou básně Moje matka:

V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých oči přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil,

— ale také a hlavně mravní souvislost viny, jejíž záhada Legendou tajemné viny a Mythem duše vstupuje v Březinovo dílo jako stálý, rozvětvený motiv transcendentního poznání jeho. S řetězem vesmírového vývoje je spiat řetěz vin, obměn jediné praviny, prvotného hříchu, poranivšího bytost člověkovu. Z ní klíčí bolest, bolest hmoty, trýzněné silou, bolest duše jak kořen, kterým vrostla v zemi a jehož nemůže přetrhnouti. Jí vzniká zlo, výron porušené vůle tvorstva, šťastného jen, pokud svou vůli přivádí v soulad s nadpřirozenou vůlí, v které pramení.

Jeho formou jest kletba zápasu, zmatení bytostného vztahu a souladu tvorů, obrácených proti sobě, místo aby spolupracovali, ničících, místo aby tvořili:

…Víme, že všecko zasáhla kletba. Ptáci výší
i plazové země chvějí se před mocnějšími. Staletou válku
vedou národy hmyzů. I v rostlin nejčistším světě
je zápas a chřadnutí, v němž vonná měsíční jemnost
podléhá nárazu barbarské síly…

tyto verše básně Se smrtí hovoří spící parafrazují slova Apoštolova: Scimus enim quod omnis creatura ingemiscit i temného Rozsudku vepsaného v samu bytost přírody porušením věčného řádu a souladu:

A posledním tajemstvím těla je bolest, tíže kosmu, cítěná duší.
Všemi prameny krve se valí, tisícem smrtících vůní,
Všechny mlýny života žene a etherně jemná
i snění větrné mlýny na nejvyšších horách.

To jest zdroj širokého soucitu, jenž učinil Březinu básníkem davu a básníkem ženy — dva nejhlubší pohledy, které vrhl v temné víry života. Davu, záhadné a temné bytosti, slité z tisícerých bytostí, hnětené osudem, jenž uchvacuje jeho fantomatickou duši, slitou z tisícerých duší:

Ale nejposlednější ze všech {jak jsme zakvíleli láskou)
miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,
otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,
táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.
Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané
viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věků,
jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou…

(Stavitelé chrámu)

A ženy, o níž dlouho mlčel, jak by se lekal této sestry a nepřítelkyně, trpící s námi a zvyšující naše utrpení, milující zlo, které i ji stravuje mstivě:

a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agóniemi
jako po stupních, kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití
v úpění věků do kruhu hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných,
a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou
k prsům tiskne svou kořist: život kvílící v potkání tohoto slunce.

(Ruce)

Mučeníci a Šťastní — Smutek hmoty — Vedra a Ruce, zvláště však šarlatová elegie Se smrtí hovoří spící jímají přízrak zla, rozestřeného ohnivými oblaky nad životem, jehož setby ničí žíravým stínem.

A přece básník, jenž tak horečně procítil kletbu bytí, nepoddal se jí bezmocně, ani nebyl stržen zoufalým vzdorem, který z bolesti tvoří božstvo rouhavé pýchy. Březina bolest nejen poznává, ale i překonává. Každému stenu trpícího tvorstva u něho odpovídá slovo žhavé naděje, každé podlehnutí odvěké viny se vyvažuje činem smíření a vykoupení. Vrchol poznání jest radost a víra v radost, takřka rozkaz radosti, jásavé „Sladko je žíti!“ v něž vyznívá „kolozpěv srdcí“. Vane v opojení chvil, kdy duch, rozžhavený ekstasemi, ohlíží se na zahrady země a v jejich nádherách postřehuje svit podnebeské záře, v intermezzech omamného ticha, které zhudebňuje Letní slunovrat, Příroda, Zem? — ale rozpoutává se chvalozpěvy Nad všemi ohni a vodami, Hvězd hasnou tisíce, Dithyramb světů v překypující Magnificat duše, zaplavené ohnivým deštěm blaha, uchvácené nadějí a touhou, jejichž proud všecky úzkosti a nejistoty stravuje jak slunce stíny, jejichž závrať šeptá horečně:

Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla
ještě většího, většího světla.

Bolest sama jest kladný, tvořící živel bytí, výron jeho immanentní vůle

neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého.

Právě z ní prýští a stále se obnovuje touha po vykoupení. Němá touha hmoty vrcholí v možnosti „nového kosmu“, o němž zpívá Dithyramb světů. Touha po návratu v řád, z něhož se vyšinulo, nese lidstvo tajemným tisíciletým vzrůstem za mystickým cílem, který transponuje básník tušením

o slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného,
kormidelníka duchové země, jenž k břehům tvých tajemství pluje,
ve směru svatých tvých větrů pne plachty, předené tisíciletí,
a novou řečí, mocnou, jako řeč andělů, čistou, jako řeč děti,
květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje.

(Šílenci)

Nový člověk. Ne nadčlověk chiliastického blouznění, které promítá do pomyslných zítřků obludnou fikci, ale člověk vykoupený, navrácený určení, pro něž byl stvořen, a podrobený zase vůli, proti níž se vzbouřil — ne svou silou, ale mocí a činem této vůle samy, ne osudem, ale milostí. Vykoupení jest smysl, milost jest tvořící živel kosmického vývoje, trpělivého zrání hmoty i tajemného znovuzrozování člověkova.

O moci Věčného Slova!
Vysvobozující!
Soumraky v sladkost rozpouštějící
druhým světlem!
Modlitbě nové nás nauč
v bolestech našich
nad sněním bratří!
Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,
úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,
ovládající bytosti neviditelné
od loží bratří zaklínající
upíry snění!
A až proměníš v jediný požár
okamžiky naše,
slehni svým vichrem
v jejich jiskřící chaos;
do čtyř tajemných pólů je rozvěj
a v hlubinách noci
na sta mil od sebe nechej je zářit,
jak v blankytu černém
systémy hvězd
a závratný prostor vesmíru tvého
pronikat vroucností světla
spojené jednotou zákonů tvých,
hasnout a znova se nítit,
kroužit a letět a hrát
do svaté tvé vůle
po věky!

Jako tato žhavá věta Vigilií, vyznívá veškeré Březinovo dílo prosbou o milost, nadějí a vírou v milost, v jejíž ideji mu se jednotí poznání vesmírové vůle bytí se snem všelidského díla a určení, v jejíž křesťanské zvěstování slil dnes poslední tóny své písně:

Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekáme stále, teskní a tiši,
na sladké usmání smíření tvého, skončení dní,
zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasněni vyšší,
zlomení mystické vazby, odpuštění,
a naše slzy, déšť věčný, do srdcí žhoucích kanou,
v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.

(Čas)

*

Antický duch, vanoucí v divadlech sil a hmot, prostorů a staletí, jejichž diváky vás činí Březinova poesie, připomíná kosmické vidiny Shelleyova Odpoutaného Promethea, drama nadlidských bytostí, zosobňujících tvořící, bojující a trpící moci ducha, světa, života.

Vidina Shelleyova koření v citovém roznícení, co nejživěji cítil z vření věků, byly vášnivé lidské hlasy lásky, bolesti, vzdoru, touhy: vůle Prometheova, láska Asiina, těžkomyslnost Gaina — svět lyrického anthropomorfismu, v jehož nadživotních postavách poesie zlidšťuje, svádí na zemi nadpřirozené živly bytí, aby je učinila dostupný našemu vědomí. Imaginární svět Březinův jest duchovní dobrodružství metafysika, který shlíží se stejné výše na bouře lidského srdce jako na víry sluncí a v obou stejně cítí závratný děj života, jeho záhadu a jeho určení. Proto (tuším) netvoří Březina individualisovaných, heroických nebo mythických typů, jako Shelley. Jeho hrdina, jediný a stálý, jest duch sám uprostřed jevů, poznávající jejich řád; drama, jež snuje, jest úsilí, napětí, utrpení a vítězství tohoto ducha, dobývajícího neznámého; jeho dílo zůstává ryze lyrické, niterní a bezprostřední.

Ukazuje-li nejvyšší báseň Shelleyova k řecké poesii tragické, v jejíž útvar jest vymodelována, pratvar Březinovy lyriky jest antická oda, skladba náboženské a filosofické poesie, zrozené z prvních prudkých otřesů našeho vědomí, poraněného tajemstvím, rozníceného možností poznání.

Tedy není pouhou formou pontifikální gesto, které rythmuje nejmocnější básně Březinovy — smíšený cit pokory a vznešenosti, s nímž podává přímo Bohu svůj zpěv prvním veršem Poledního zrání

Nejvyšší! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách!

— na vrcholu vytržení náhlé ticho, oddané skřížení rukou na prsou a jako návrat, procitání v pozemském vzduchu na konci eposu duše Kde jsem už slyšel:

— — — —
Noc černá usnula v zrajících polích. Důvěrně s výší mi zářily hvězdy.
O svítání šeptaly vůně, známý hlas přijalo ticho,
o slunci jabloně snily, o čistém potkáni duší poupata růží,
má duše, teskná a šťastná, o domově.

— introitus Rukou, jako by velebným pohybem ruky se rozhrnula opona svatyně:

V oslňující bělosti světla ležela země, jako kniha písní,
otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

Je v tom lyrické soustředění, vsebepohroužení modlitby, jíž jest hymnus Březinův, jako jeho dávné pravzory, jež střídavě se vydychuje melodiemi zbožné radosti, šíří se v tichou vážnost meditace, tryská v ekstase chvály, prosby, vidění.

Jako v staré hymnické poesii, jejíž inspiraci obnovují, i v básních Otokara Březiny jest obraz formou myšlenky, prvotného poznání, vyrvaného životu, hudba orgánem touhy, úzkosti, závrati, štěstí, které rozněcuje toto poznání a jeho kořist.

Obraznost, původní a vlastní síla všeho poznání, nese celou tvorbu Březinovu. Jest z „šílenců“, kteří „sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusí vesmír celý“ — duch, jenž v illusi, v niterním, myšleném a sněném, nalézá teprve pravdu a krásu, tajemství a podstatu všeho. Kde na vás působí skutečnost — příroda, život, vlastní bytost — pouhým jevem nebo soustavou jevů, sevřena mezemi prostoru a času, zatemněna klamy a náhodami smyslů, bere básník látku vidiny, kterou očišťuje, přehodnocuje nejjemnějšími silami poznání i opojení.

Proto působí Březinovy básně v prvním dojmu jako proud obrazů, jako vytvořených o sobě a pro sebe, sřetězených svévolí umělce, opojeného svým bohatstvím, hrajícího nenasytně tvary a barvami, tvořícího si pro radost oslňující, nevyčerpatelný svět přeludů. Ať vypravuje bájně

Oblaky s drápy ohnivými vyhnal z vod, (schoulené v moři zářící hnizda)

nebo definuje mocným postřehem

                                                       rozkoš.
Alchymista otrávený parami svého marného varu,

ať rozkládá v blesky visi, jak z jiného světa:

Illuse v žáru, jak hallucinace umírajících žízní!
Zem jako přezralá puká. Květy plamenů neviditelných,
vyvřely, parasitní, mezi lilijemi a jako břečťany do výše plápolající
přissávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky
tříští se v světle; v ironickém nárazu číší slaví svou hostinu knížata noci —

nebo rozvíjí podobenství, které rozvětvuje v nejdelší odnože ideový motiv velkého rozpětí obrazovým vodopádem Rukou — vždy uchvacuje závratnou imaginací, strhuje bezoddyšným letem snů, jak oblaků neustále se přelévajících z tvaru v tvar, otvírajících perspektivu za perspektivou. A nejsou to náhodné metafory stilisty, který se spokojuje dvěma, třemi rysy hmotné analogie, ale vpravdě vidiny, nová jakási skutečnost, úplná, určitá, živá: vidiny, které vyčerpávají i empirii básníkova postřehu i myšlenku, kterou v něj promítá, vytěžující celou zrcadelní mocnost jevů a dějů.

Právě že jest myšlenkovou koncepcí, liší se zde obraz podstatně od náladového reflexu, jehož kouzlem působí, jehož náhodností bývá zrazen lyrický impressionismus. Kde jímá sensitiv — Keats nebo Verlaine — ostrou smyslovou věrností, dojmovou intensitou a citovou mlhou postřehu, kterým suggeruje svůj duševní stav, tam podmaňuje visionář rodu Březinova evokační silou, skutečností a tvárností obrazu, zřeného v plném, tichém světle, které jej ozařuje se všech stran a prozařuje v samé krystalické struktuře, v němž se nerozplývá, nýbrž ještě určitěji vystupuje podobou i podstatou. Byť znělo paradoxně toto slovo, lze mluviti o realismu Březinovy imaginace — v tom smyslu, že jeho obrazy se differencují jak sama skutečnost, z níž jsou vytěženy, a že jejich symboličnost tkví skoro vždy právě v dynamické, dějové a životní, složce této skutečnosti, proniknuté a ovládnuté schopností, o niž prosí básník strofou Modlitby večerní:

A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,
ať v resonanční nástroj se mi promění,
jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch,
jak hudby tajemné zázračné slyším vlnění;
ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah,
paprsků světla lom a v duší hlubinách
myšlenek tajný vznik a zánik, vír a tlum.

Tak vniká do nejjemnějších cév básníkova díla přírodovědecká vášeň doby, která působila hluboce i na jeho metafysickou koncepci. Proto, že ve všem jest jeho tvorba akt poznání, ať myšlenkou nebo snem, viděním nebo tušením.

Proto také jsou obrazy, jimiž myslí a mluví (jako myslí a mluví zvuky hudebník) symboly, nejen objevy krásy, stajené ve věcech, ale i hlasy, vyrvané z šepotu živých pilířů chrámu, který viděl Baudelaire v přírodě, jímž jest všecka skutečnost života básníku, jatému myšlenkou. Básník barev a tvarů je zde básník-myslitel, píšící obrazy své zjevení, užívající obrazů jako znamení představ a pojmů, jejichž mocnosti nestačí pouhé slovo, které vyžadují nového jazyka, jak o něm snil Arthur Rimbaud, jazyka, který „bude z duše v duši, všecko shrne, vůně, zvuky, barvy, myšlenkou zachytí myšlenku a přitáhne.“

U Březiny vskutku samo slovo se přehodnocuje obrazně i výrazově. Významy hmotné skutečnosti, blízké a určité — vření, zrání, poledne, úroda — opisují psychické a kosmické zjevy silou analogie, vycítěné básníkem v nejdůvěrnějším napětí poznání. Skříženy podle ztajených affinit jevů a dějů, nebo spiaty s pojmy, které pohlcují jejich hmotný obsah a prozařují je duchovým svitem jiného představového pásma, tvoří ony dvojzvuky, kterými Březina tak intensivně působí, vedle tónů zvláštní citové síly — jako výkřik Chci plakati světlem! — symbolické novotvary jako rozkaz světla, osení duší, zrající hlubiny, tmy vodopády, nová slova pro nové postřehy života v nás i mimo nás, a v nich prvky i možnost celé nové soustavy vyjadřovací. A tato methoda není tak umělá ani složitá, jak se myslí, jak se jeví, přirovnávána vysílené řeči běžných rčení, všedních obratů, ztrnulých slov a associací: právě jí si vytvořil prvotný jazyk starých dob a tvoří si dosud naivní lidový jazyk ony smělé, živé výrazy, které nalézá, když je mu vysloviti myšlenku nebo cit příliš odtažitý, záhadný nebo niterní. Březinův jazyk „vrací nádheru slovu“ — tím, že uvolňuje jeho prameny, rozpoutává jeho tvořící síly, které nejsou jiné, nežli samy síly poznání a obraznosti v duši lidské. Stačí se vžíti v duchovní podstatu jeho řeči, mysliti jeho obrazy, jako jimi myslil sám, aby vám přestal býti temným básníkem, abyste nejen cítili krásu, ale také chápali výrazovou mocnost chóru symbolů, jenž zpívá jeho hymnus.

Ale arci: v poznání, které svěřuje tomuto chóru, zbývá vždy ještě tajemství — tajemství rozkoše a hrůzy, které vzněcuje, tajemství tušení, jež se odvažuje ještě dále, v záhadná pásma nevědomého: nesmírně jemný, prchavý a mlhavý živel vnitřního života, který jen hudba poutá a vyjadřuje. Oda není jen rozumový akt poznání, nýbrž i zaklínání mocí, kterým poznáním se přibližujeme. Hymnus nerozvíjí nauky o Bohu, ale hlásá lásku a touhu po něm: tím jest báseň, „mluvená hudba“, která nese myšlenku jako na vlnách, když ostatní síly slova selhávají, která smyslovou mocnost vidiny rozlučuje v nejlehčí záchvěje citu a snu.

Neznám básníka, jenž hlouběji ovládl hudbu verše, nežli Otokar Březina. Skandujte větu

…hlubokými údery padalo ticho

nebo zpívající daktyly verše, kterému smělé přerušení a zvolnění rythmu dodává tolik suggestivnosti,

zrcadla temněla, touha se zachvěla, a hudby vítězný hlas…

— jsou to takty, v nichž myšlenka se přetvořuje v hudební thema a slova v tóny melodie, zpívané potichu. V básni Když nebe vaše okna ozáří je preludující akkord veršů s konečným udeřením rýmu jak plektra:

…jara minulá s kořistí svojí odplula
průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří;
přes černé vlny moří,
kde louky, na dně zkvetlé barvami, v čarovném tichu hoří.

V kantilenu Jsem jako strom v květu zase vsunuje rozkošnický rozmar, jako Mozartův, houslovou melodii jiskřícího kouzla:

Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,
umdlení hrobový mír,
hloubka mých zraků, v nichž sálá
osudných souhvězdí vír,
vteřin mých číše, kde věčnosti světlo
do krve zlomeno plá,
a polibků závrat
sladká a zlá.

Nic není příliš odvážného pro tento nástroj, rozehrávaný mistrem, poslušný nejen ruky, ale i srdce, které se vydechuje v jeho struny, zvonící i šeptající melodiemi Letního Slunovratu a Úsměvu Života, jásající v nejvyšších polohách závratnou árií Vigilií, prožehující zvukovými blesky, orkestrální proudy Poledního zrání, Stavitelů chrámu, Rukou.

Silou hudebního smyslu zjemnil Otokar Březina hluboce dané útvary verše, kterým zůstal věren zvláště v starších pracích. Tajemné dálky a převahou i Svítání na Západě, kde básně jsou setkány z dojmů, nálad, zpomínek, a kde sensitiv v básníkovi ještě není přemožen visionářem, poutají citové roznícení, z něhož prýští, formou přísně uzavřenou v tradiční schema rythmu a rýmu. Jakoby básníkova imaginace teprve se rozpínala k mocným vidinám, jimiž se nechá uchvátiti později, zde sleduje vlnění sensací, roztírá barvy a hledá tóny, jak je vnímá přímým dotekem života, a protože již v těchto reflexech vyšlehuje transcendentní svit jeho budoucích vidin, pointuje ekstatickým výzvukem touhy, tušení, úžasu. Zapomenutí je vzor pointované rêverie, jejíž lehké, měkké rythmy sledují rozechvění básníkovy sensibility:

Den modravý zarděl se lichotným smíchem a vzplál,
hra jisker se radostně třásla a stříkala v sněhu,
dech sladký jak prchavý olej ve vzduchu voněl a tál,
                  a v krvi mi hořel a vířil.
Po tvářích bolesti rozlil se úsměv a mír,
chór pohřebních písní se roztál v milostnou něhu
a házel jásavá echa, jak plesáním zvonů a lyr
                  by svátek světily dálky
Byl jiného žití to reflex a v duši mi šleh,
jak dávný azur, před staletími jenž svítil?
Či procitla rozkoš v mé krvi a onoho večera dech,
                  před svatební nocí mé matky?
To z břehů Mlčení vítr mým osením táh,
v něm třesení neviditelných křídel jsem cítil,
a anděl mé myšlence, jak v Gethsemaně na modlitbách
                  číš tajemné útěchy nalil.

Cítíte, jak lehké akkordy čtyrverší zde se zesilují z náladové fluktuace v tvrdší intonaci ideovou, jíž takřka tuhnou ke konci básně, již naznačující jasné, krystalně pevné i průzračné melodie básní jako Úsměv života a Magické půlnoci ve Větrech od Pólů, Apotheosa klasů a Milost ve Stavitelích chrámu, Bolest člověka, Tichý oceán, Místa harmonie a smíření v Rukou: kde spád verše poutá a tiší vření myšlenky a snu a tvoří jako lyrická intermezza v jejich bouřící symfonii.

Neboť zde již si vytvořil Březina nový, svůj nástroj, stačící rozpětí mocných ideových motivů jeho inspirace. Volný verš, rozlitý, mnohotvárný, nesoucí všecku visionářskou kořist, jímající rozvětvení ideového obsahu jeho snu. Hned v Tajemných dálkách, v básních Tichá bolest a Lítost, kde ideový živel přemáhal sensitivní, svazy tradičního verše se rozpoutávaly, jeho tok, ještě pravidelný, zrychloval a zvolňoval, dloužil a krátil se pulsem emoce, tvořila se volná, zcela vniterně rythmovaná skladba, která od Ranní modlitby ve Svítání na Západě uvolňuje hymnickou podstatu Březinovy lyriky.

Ve Větrech od Pólů, Stavitelích chrámu, Rukách nesou všecku tíhu básníkova tvoření orkestrální komposice, v nichž gigantské vidiny se střídají s ekstatickými chvalozpěvy, šepot meditace s pathosem zaklínání, melodie sladkého opojení s jásoty zasvěcení: všecky toniny prosby, lásky, zjevení a tušení, všecky formy poznání, cítění, nejistoty, víry, rozlité jak v proudy lávy uprostřed kvetoucích zahrad.

Verš je zde bez pouta, ne však bez zákona. Jeho řád je v myšlence, kterou sděluje, v duchu, který se jím sděluje. Ať zhustí celou potenci, jíž působí, v jediné slovo jak vytryskší oheň

zářící Vězniteli,
Uvězněný!

ať napíná v krajnost sílu hlasu, kovovým crescendem

Pokolení táhnou za pokoleními v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk!

nebo tichne v pianissimo vzdechu

zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích
stalaktitových…

— v hieratické vážnosti Mučeníků jako v hymnickém vznětu Poledního zrání, v horečném víření Vigilií i v rozvlněné tesknotě rhapsodie Se smrtí hovoří spící, v meditaci Veder, visi Rukou, v dithyrambech Kolozpěvu srdcí má žhavost a čistotu rythmu, který jest sám tvořivý pohyb myšlenky, vnitřní akkord, odražený zvukovým, hudba, jíž slovo se stává vůlí, vyroněnou z vroucí podstaty ducha a srdce.

Jako v jasnosti a pravdě imaginace, která karakterisuje Březinovy vidiny, jest v hudebné ryzosti jeho verše něco klassického, ovládnutý klid, určitost a lehkost, připomínající někdy zvučnou stavbu antických chórů, někdy melodičnost Racinova verše, zvonícího stříbrem. Tato síla, která básníka nezrazuje ani v nejsmělejším rozpětí snu, drží právě ony skladby, v nichž nesmírně složité motivy ideové uchvacují katarakty obrazů jak oblaky hnané vzdušnou bouří, rozpoutávají chóry hlasů, splývajících v moře výkřiků, šepotů, vzdechů: kde myšlenka poetova v prorockém šílení uvolňuje živelný lyrický chaos, hudba tvoří harmonii, která jeho vření přemáhá a organisuje.

A právě rythmus činí Březinovu báseň cele tím, k čemu směřuje všemi vnitřními živly své inspirace. Hymnem, zpěvem mysteria, který sv. Řehoř nazývá „zpívaným lékem duše“ a sv. Basil „dílem andělským“, určeným aby „poskytovalo největšího dobra: lásky“. Nejen ideově, ale i nesčíslnými ryze lyrickými tóny odpovídá Březinova poesie středověkému hymnu, z jehož zdrojů prýští, jehož hudbu obnovuje. Čtěte Vigilie, jednu z nejkrásnějších básní Březinových, jednu z nejkrásnějších básní, napsaných češtinou, a zpomeňte na církevní hymny O sol salutis,Iam lucis orto sidere, Aurora iam spargit polum: tytéž motivy světla a spásy zvoní melodií hluboce příbuznou v prosté intensitě staré latiny i v oslňující vokalisaci nového hymnu, tvořeného z nejjemnějších živlů slova.

*

Nazval jsem Březinovo dílo neosobním: jest neosobní mocností myšlenky a snu, jež působí, že básník a jeho život mizí v oslnění propastného duchovního světa, který tvoří. Ale byť byl sebe éthernější, tento svět se vyvíjí, roste a zraje, má převraty a bouře, v něž strhuje básníkova ducha, žijícího jím a v něm. Dráha, kterou opisuje, jest také dráha života, jejž absorbuje jeho sudba, uvolňující nejživelnější síly srdce i krve.

Sudba ryze niterní, proto však neméně prvotná, neméně mocná, nežli osudy hmotného žití. Jako v něm, jest i v duševním životě pohyb, vznik a zánik, jas a tma, děj, ať otřesy a rozvraty nebo tichý vzrůst jako drahokamu pod zemí, který má jitra a půlnoci, jara a mrazy, stejně sladké i kruté jak ony, jejichž dechem se chvějí dny dobyvatelů a noci milenců. Tak žije mnich v soumraku celly boje víry, vzněty touhy, úzkosti pokušení, hrdinství oběti — plný, vroucí život dobrodružství, síly, slabosti, úzkosti, něhy, stoupající a klesající život, v němž jsou vítězství jako ekstase sv. Františka na Alvernu, bouře jako noci, kdy Pascal poprvní sténal a jásal zároveň jméno Boží „v úplném a sladkém odřeknutí“, závrati jako mystické chvíle Newtonovy a boje jako sebepoznání Strindbergovo.

Viděno tímto zorným úhlem, jest každé básnické dílo odraz lidského osudu, jenž jím se vybíjí. A tvoří kouzlo Březinovy poesie, že vyrůstá podivuhodně rythmickým vývojovým souladem života i snu. Neřetězí se jen výtvarně jako v pět vět symfonie, ale také psychicky jako pět dějství, pět dnů ducha, prožitých každý svým napětím téhož vnitřního určení, rozvíjejících toto určení nelomenou a přece dramatickou linií.

Jest vnitřní dvojitost a spor v Tajemných dálkách. Básník stojí mezi dvěma světy, jejich paprsky současně se odrážejí v jeho nitru, křižují a zatemňují se nebezpečnou interferencí. Kořeny své sensibility je spiat se zemí, žije dojmy, vzněty, smutky zcela lidskými. Ale zároveň zasahuje jej vibracemi touhy a tušení nadpřirozené světlo, které v pozemské ovzduší vrhá znepokojující svity a zjemňuje, ale také odbarvuje jeho záření. Tajemství jak étherná ruka bloudí po klaviaturách srdce a nervů, a uprostřed jejich hudeb udeří někdy tichý zvuk, jako z velké dáli. Touha, úzkost a opojení touhy, jest básníkova dominanta: láká do záhadných prostorů, kde bloudí zmatena, v polosnu, zkad se navrací prožehnuta bolestnou rozkoší (Návrat); rozněcuje pocit temných vztahů a vlivů v duši (Z věčných dálek); rozežhavuje se představou smrti (Snad potom), přelévá se v tesknotu, vášnivě volající do dálek svou předtuchu a otázku (Vůně zahrad mé duše). Ale ještě jsou příliš silný hlasy života, země je příliš sladká a srdce vášnivě bije lidskou láskou. Zpověď básně O silo ekstasí a snů, vroucná melancholie Mojí matky, zastřené nápovědi Přátelství duší vyroňují stesk zakřiknutého mládí, přece bolestně se ohlížejícího po zahradách, jejichž kouzlo vdechuje v smyslném rozechvění Podzimního večera, Apostrofy, Března.

Proto obsahují Tajemné dálky tolik smutku. Smutek života především, nutně zranivšího ducha příliš jemného, aby nezvyšoval ještě utrpení té sensitive plant, jíž jest mládí srdce a jejíž vzdech vane veršem Máchovy tesknoty

bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu

(Moje matka)

A smutek, který prýští přímo z pocitu rozdvojení, slabosti duše, podléhající tížné síle hmoty:

Mám v duši lítost spoutaného v loži,
když vítězné volání zvonů třese se s nejvyšší věže

— která však přece zase se chvěje o království země a radost života, ztraceného snad marně:

Hodiny mé minulosti odešly ode mne a já jim nenatrhal kvítí,
dni přicházely důvěrně, a já je neozdobil růžemi a nenažal jim zrajících paprsků,
nastala doba soumraků, vítr Neznámého se zdvihá v alejích
a ani jedna veselá píseň nezní mi z dálky

(Lítost)

Lyrika Tajemných dálek jest sensitivní a analytická, cit, dojem, nálada. Březina zde maluje lehké světelné krajiny, jakoby vidiny, promítané z velké dálky, rozplynulé v jiskřící mlhu, zavěšovaly se na předměty a vypíjely barvy, zvuky, vůně, jež vnímá. Pohlíží si v srdce, naslouchá mu melancholicky a ptá se zadumaně po jeho tajemství. Ale lyrický impressionismus, který sdílí s veškerou poesií odumírajícího století, jest u něho proniknut ideovými živly, jimiž se překonává, mystickými vzněty, které jej spiritualisují. Processem skoro týmž, jímž zrál Verlaine od Básní saturnských k Moudrosti, touha a tesknota Tajemných dálek — „žal Minulosti a úzkost Nepoznaného“ — kristalisují se v motivy nové písně, které se ujasňují již ve Svítání na Západě.

V Tajemných dálkách vyjádřila Modlitba večerní nejvyšší klad touhy, z níž vyprýštěly:

Ať všechno obsáhnu, všech cíle drah a cest,
co vidím žít a mřít a růst a kvést a zrát,
sil živých věčný kruh, jenž konstellace hvězd
v své sítě navléká a řídí vzlet a pád,
Jenž trpí v duši nám a voní v liliji
a modrým plamenem nad bažinou se stkví:
ať douškem jediným já žizniv opiji
na březích věčnosti se vínem Tajemství.

Byl silný osobní prvek v této touze — vůle, učiniti sebe, své já, středem bytí, ohniskem jeho poznání. Ranní modlitba ve Svítání na Západě roztavuje tento subjektivismus v novém vědomí, v nové neosobní, věštecké vůli:

Zpívati budu tvé dějiny, jež v duších mrtvých národů jásaly zářením dneška,
a v duších živých neznámým jazykem budoucna mluví.
V epickém toku všech barev, v tisících tonů, v bizarrních rozkvětech hmoty,
v prostoru smrtelných tiších, v nichž buší kladiva skrytých tvých dílen,
kde formuješ budoucí slunce, pod klenbami načernalými,
až jiskrami z kovadlin tvých do závratných výši tříšti se světy!
V lyrismech tušení, v šílenství hrůzy, v sinovém třesení září,
v notách dle klíčů a předznamenání smrti.

Ne již sebezmocnění poznáním, ale poslání, cíl nad sebou, mimo sebe:

Dej, ať v paprscích úsměvu mého pel s polí mých padá na sousední líchy,
a dech bolesti mé ať se sráží v krystaly léků těm, kteří hledáním onemocněli!

Nejen touha, všecky citové motivy básníkovy se objektivují, spiritualisují ve Svítání na Západě. Bolest, prve osobní, přepodstatňuje se v cit všelidské tragiky Legendou tajemné viny, láska, která žehla v smyslné hudbě Motivu z Beethovena, vyrůstá v sen slasti, závratně unikající parám krve:

Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží,
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští

(Tys nešla)

Vteřiny, Slyším v duši, Tajemství bolesti, Němé setkání, Mé dědictví položils…, básně, kterými Svítání na západě souvisí s Tajemnými dálkami a rozvíjí jejich motivy v poslední hasnoucí akkordy, zjevují všecky týž proces vnitřní krystalisace lyrismu sensitivního v transcendentní, impressionistické sebemalby v ideovou a visionářskou rhapsodii ducha, v niž se rozlévají Ranní modlitba, Vladaři snů, Mythus duše, Vítězná píseň, Víno Silných; první básně zralého díla Březinova, preludia mystické hudby Větrů od Pólů, Stavitelů chrámu, Rukou.

Větry od Pólů jsou kniha dosaženého cíle, skladbou i obsahem chvalozpěv ducha, vyrostšího z mlh touhy a tušení v opojnou skutečnost poznání.

Také zde podal Březina za vroucnou vstupní modlitbou synthesi své minulosti — a je to zpěv Královny nadějí, duše, konečně volné a planoucí, sebenalezení, prudkého rozkvětu, jehož vůně vane celým dílem. Není v něm básně, aby nešílila věrou a láskou, ve všech básník se vrací z dálek, kdysi tajemných, obtížen kořistí svých výprav, roznícen opojením, silným jako smrt.

Od pokorného introitu Vládnoucí, jenž rozkazem světla po jásot exodu Když z lásky tvé vyšlehnou jsou Větry od Pólů již celé hymnus, horoucná oda života, vesmíru, Boha. Tři centrální skladby knihy, Polední zrání, Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně, Láska, rozvíjejí tři nejvyšší motivy modlitby poetovy: mystické sebenalezení, rhapsodii stvoření, spojení duší.

Sebenalezení: výši nitra, v něž poznání vstupuje mírně a slavně jako cit pravlasti, konečně nalezené, sílu srdce, jehož nejímá závrat, ale radost v posledních pásmech myšlenky:

Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech probouzí do tmy,
v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa ohlasem svítání jitřních.

Rhapsodie stvoření: vření živlů a toužení tvorů, odraženo v resonanci vidoucího, vědoucího ducha, prozařuje se vlnami věčnosti a nekonečnosti, cit země, který v Tajemných dálkách se chvěl opojenou tesknotou Máchovou, je zmocněn v kosmické vidění, jež v meditaci Kde jsem už slyšel s indickou moudrostí zodpovídá otázku prabytí a v Přírodě zpívá velkou víru v světlo a vítězství světla.

A všelidské spojení duší: v Mučenících chór psychických rodů, každý se svou sudbou viny a oběti, v Modlitbě za nepřítele sen širého smíření, v Bratrství věřících planoucí jistota lásky, sbližující, vyrovnávající, jednotící úděly srdcí.

K věčnosti a jejímu řádu má zde básník vztah již zcela bezprostřední, téměř důvěrný, a Bůh sám, „Úsměv nezměněný staletími“, „Zpívající tepot tisíců srdcí“, prozařuje mu bytí proudy milosti jak sladkého, silného světla, v němž všechen smutek a všecka slabost člověkova se spaluje. Neexistuje jinak, nežli kosmickou resonancí svého poznání ekstasí bytí, opojením „zraku věčností sesíleného“.

Ale v poznání samém prýští pramen nové bolesti, jak ono kosmické, jak ono světlem, zaplavující stínem světy. Proráží jen místy dithyrambem Větrů od Pólů, jejichž dominanta jest radost, mladá, silná radost „vladaře snů“ opojeného mocí své vidiny. V hloubi však vyvěrá stále a ve Stavitelích chrámu proudí již volně a uchvacuje Březinovu píseň propastnými víry soucitu a hrůzy, závrati, nejistoty, tesknoty.

Středem Větrů od Pólů byl chvalozpěv víry a naděje Polední zrání — ve Stavitelích chrámu tvoří střed horečný žalm Se smrtí hovoří spící, žalm těžkého procitnutí ducha, který náhle si uvědomuje temnou pravdu života, jeho nebezpečí, ztráty a záhady. Jako by dávný vzdech Lítosti, ještě zmocněn, zase se uvolnil v duši básníkově:

Uprostřed bohatství života k nasycení všech žízní,
byla zářící bělost kořisti naši jak fantomy oblak,
táhnoucí v illusi klamnými hloubkami zrcadel vodních.
A sítě, předené, aby lovily v nekonečnosti, uvízly na dně,
v tlejícím nánose tisíce jar.

Ještě zmocněn, protože smrtelná pochybnost, kterou se chvěje nedůvěra ke snu a vznětu, jíž je prožehnut, zasahuje stonásobnou trýzní ducha, jenž v snu a vznětu nalezl všecek obsah života:

A žádá-li utrpení našeho tajemná spravedlnost,
proč nemluví zřetelně k našim duším? Kdo před námi kráčel
a vyřezal znamení do kůry stromů pralesa tvého,
jimž nerozumíme? A vlčí jámy pokryl větvemi květů?
Proč slova proroků zní jako hallucinace
k našemu sluchu? A v noc naší bázně, v houštinách lesních,
jiskří se stejně fosforné oči i hvězdy? Nemocni příliš, tušíme nemoc
v ekstatickém proměnění tváří, v zářící bledosti svatých,
i v slovech příliš hýřících světlem. A k naší smrti
nemocí stala se pravda.

Zamysliti se nad těmito verši jest prožíti s básníkem největší pokušení, jemuž může býti vydán lidský duch ve svém boji o poznání. Kacířství věku, jenž svůj odboj proti duchu vyvrcholil v sofisma „duch a šílenství“, jenž vážil mozky, aby zlehčil myšlenky, — toto kacířství poranivší, zmámivší srdce, které bilo a bije jen pro poslání ducha a jeho nejvyšší mety, to jest tragika, jíž na chvíli se zdá otřesen v základech básníkův vnitřní osud. Na chvíli — neboť není pád, ale jen závrat myšlenky, odváživší se i v tyto propasti, aby jí nezůstalo utajeno nic z kletby bytí, aby se stotožnila s touto kletbou a překonala ji prudkým úderem křídel, kterým se navrací do svých výší v posledním akkordu básně:

Vzrůstala světelná vojska od věku k věku jak píseň,
již první zachytil z božského Slova
a mezi zástupy zapěl,
a která ze rtů na rty se šíři
až zachvátí všechny
miliony duší
v plamenech jednoho rythmu!

Poznání bolesti, jež vyvřelo touto mocnou básní a proložilo vějířem stínů Březinův kosmický sen, trhá sice vítěznou harmonii, jíž podmaňovaly Větry od Pólů, ale zároveň ji rozněcuje vášnivým živlem citovým a dodává jí lidského zájmu, hluboce dramatického. Jak myšlenka básníkova se potápí ze světa do tmy, jak z vysokého opojení básní Jsem jako strom v květu, Když nebe vaše okna ozáří, Země vítězů sestupuje v soumračná vidění Smutku hmoty nebo Světa rostlin, tyto střídavé proudy radosti a tesknoty činí Stavitele chrámu hudebně nejbohatší, niterně nejintensivnější knihou v Březinově díle. V nich našel čirý, rozvlněný, duhově hrající lyrismus Vigilií, nebeskou lehkost zpěvu Nad všemi ohni a vodami jako závratný vodotrysk ohnivého dechu. Ale v nich také a v životním vznětu, který tají, v mravním citu metafysického určení člověkova, ujasňuje se mu prorocké poslání sna, nové vědomí sebe a svého duchovního rodu. Básnická účast v díle vykoupení, jehož epopejí jsou stěžejní básně knihy, Stavitelé chrámu a Proroci, messianismus sna, jehož úděl jest poznání a vsebepojetí života, jehož poslání jest blahozvěst duchové budoucnosti:

Všechny duše rozjařit vínem, které jim dalo tak slavnou
bolest a opojení,
a které z jednoho pramene prýští
ukrytého,
a do celého vesmíru voní ze šťastné země,
jen k jejím dětem po celá staletí ještě
nadarmo!

Touha, která se stupňuje posledním tónem básně Hvězd hasnou tisíce ve výkřik radostné naděje:

A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla,
až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti.

— a kterou Stavitelé chrámu již otvírají prorockou perspektivu Rukou.

Všecky vůdčí motivy Březinovy lyriky se ozývají v této jeho knize, dnes poslední, a spřádají ekstatickou rhapsodii bytí, hodnoty, krásy i mocnosti života, jíž jest. V hallucinaci Veder, která rozviřuje v ohnivou smršť tvořící i ničící živly nitra, v apokalypsi Rukou, gesta nepřehledného davu, vlnícího se věky, štvaného úzkostí, nadějí, bolestí a slávou jednoho praúsilí, v chvalozpěvu hmoty, zpívaném vodami a hořícími hvězdami, Kolozpěvem srdcí a Dithyrambem světů vichří ohromný děj žití od propastných začátků k posledním nadpřirozeným metám své dráhy. Jeho krása a hrůza, jeho bolest a rozkoš, jeho vina a vykoupení si odpovídají vášnivými hlasy bytostí, jako tonoucích v dravé světelné řece, která je unáší. V intervalech jeho řítícího se pohybu ticho, sladké jak hudba, vane z dalekých obzorů: Tichý oceán, Čisté jitro, Místa harmonie a smíření; ale i mír těchto chvil jest peripetie kosmického dramatu, hybná síla, ženoucí jeho vývin magnetismem poznání a touhy.

Idejí mystické součinnosti tvorstva, kterou vyjadřují symbolem svého názvu, a vidinou nového člověka, v niž svádějí básníkův vývojový sen dva akkordy Šílenců a Kolozpěvu srdcí, rozšiřují Ruce na celou metafysickou koncepci Březinovu onen lidský zájem, který motivy soucitu a milosti vnesly do Stavitelů chrámu.

Není to již píseň „osamělého“, který se modlil hymnem Větrů od Pólů k Bohu, viděnému v ekstasi; ale chór tvorstva, jehož tisícihlasý jásot a pláč básník rythmuje žhavostí a něhou srdce jak živoucím nástrojem duchové hudby: návrat ducha, jejž touha po poznání uchvátila vichrem „tajemných dálek“ a poznání samo zase svádí k zemi a lidstvu, protože v nich a v novém spojení s nimi teprve naplňuje své poslání a údělem v jejich určení vyžívá vlastní osud.

Právě v této živé, osudové účasti na všelidském úsilí nalézá Březina poslední pravdu básnického sebepoznání, bolest a křivdu tvůrčího ducha, jež vyjadřuje dvěma z nejmocnějších obrazů své symboliky, Hudbou slepcův a Šílenci.

Nevlastní děti tvoje, o země, byli jsme bolesti mlékem,
jako na prsou svedených matek svých odkojeni;
kde naši bratři pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,
před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně,
a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení:

dramatem ducha, jenž vnitřní nutností se odpoutává od hmoty a trpí dvojmocně, tím, že ji ztrácí, i tím, že s ní zůstává spiat, dramatem, jehož stín vydechuje Baudelaireovo dilemma spleen a ideál, hořkost Mallarméova Azuru, horečka Rimbaudovy Komedie žízně — shrnuje Březina svou „šílenost“ (chceme-li zachovati vysokou ironii básníkovu), jejíž naději slaví finale básně:

A tehdy před našimi zraky uzavřenými nový kosmos se mihl:
jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná
a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech,
žíznivi věčně, poslední víno jsme pili, na našich tlačené lisech,
nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna.

Tak resonuje v nejosobnějších záchvějích Březinovy lyriky jeho metafysická vzpoura motivem žízně, touhy, pro něj i lidsky osudové, rythmující jeho dny, jako jeho dílo. Jak mystická touha se zrozuje z úzkosti a tesknoty srdce, které se cítí na zemi cizí a jako k slunci, příliš dalekému, obrací se k tajemnému světu nadpřirozenému — jak prvotné tušení se zesiluje, omamné a strhující, stává se poznáním, jistotou, skutečností — jak básník s touto kořistí se vrací k životu, aby po něm rozlil jas, otevřevší jeho oči: to jest děj života, stajený v Březinově díle — básník sám s tragickou sebeobětí, jíž jsou vykoupena jeho duchová vítězství.

*

Nejhlubšího ideového obsahu své tvorby vyvažuje Olokar Březina své pojetí básnického poslání, které jí naplňuje. Jeden ze stálých motivů jeho poesie jest motiv prorockého údělu tvůrčího ducha.

Všichni viditelní i neviditelní služebníci vyšli na souvrati tvé,
ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků

— rozjímal v Ranní modlitbě, a jako jsou Větry od Pólů čirý hymnus vyznavačův, jsou Stavitelé chrámu epopej jeho sudby, která v Rukách splývá s mystickým dílem lidstva a vyvrcholuje toto dílo kněžstvím, zvěstovatelským a zprostředkovatelským určením myšlenky i snu. V rhapsodii ducha, v niž vyrůstá Březinova lyrika, rozvíjí se v tento motiv ve chvalozpěv duchovního činu poznání. Básník uchvacuje myslitele, jeho vítězství, nebezpečí a ztráty jsou mu látkou nadlidské vidiny, kterou slaví. Ale jsou chvíle, kdy myslitel přemáhá básníka a činí jeho visi samu látkou svého poznání. Jako se tázal světů a věků, ptá se svého snu po jeho příčině, oprávnění, účelu, po silách, které jej tvoří, po možnostech, jež uskutečňují. A vzniká Hudba pramenů, cyklus meditací, jimiž přehlíží básník ještě jednou, ve zkratce ryze ideové, úhelné kameny své stavby.

Mluví o tvořivé mocnosti snu úvahou Tajemné v umění, o vyrovnání všeho v božské Jednotě glossou Nejvyšší Spravedlnost. Vypravuje o rozkoši, závrati a síle poznání v Rozhodujících okamžicích, o daru naděje a touhy v Úsměvech času, o hrdinnosti „duše stoupajícího k světlu“ v Perspektivách. Učí milovati zemi a život rozjímáním o Kráse světa, přesvědčuje v Zástupech o tajemné souvislosti duchů přes meze prostoru i času, v Zasvěcení života rozjímá o obraznosti, „mostu mezi světy viditelnými a neviditelnými“, v Nebezpečí sklizně o stravujícím úsilí tvorby a obětech, jimiž se vykupuje její žeň. Pod obraz nové dramatis personae lidstva, zástupů, vtrhujících v život jak proudy, které vyrazily z podzemních řečišť do světlých údolí, dosud uzavřených, píše věštecký pozdrav Cíle. A ve Věčné touze sleduje drahou tisíciletí chvění „žízně po jednotě“, která v zápasech věr a jazyků palčivě požaduje celé země, celého vesmíru, věčnosti samé a stupně poznání, na němž „vůle již nezná ani nenávisti ani boje“ a „jemným zářením soucitu rozjasňuje zraky“.

Všecky tyto idee již se vyslovily v Březinových básních. Ale vyloučeny z jejich visionářské skladby, ujasněny tišším, oproštěným rythmem myšlení, který je vlastní meditaci, ukazují zdroje inspirace básníkovy v novém světle. Je to zpověď myslitele, plán duchovního úsilí, viděného s výše vítězného klidu, s vážností a jistotou dokonaného díla. A také zpověď básníkova, protože nejtěžší otázku zde klade sobě: otázku umělecké tvorby a jejího vnitřního zákona, krásy a její hodnoty v životě lidském.

Hned Tajemné v umění svádí v jedinou záhadu krásu a život. Jest obranou sna — ne protikladu, ani zeslabení života, ale jeho zmocnění, síly, která pracuje o jeho vzrůstu: „Všechno velké, co potkalo zemi, bylo napřed oznámeno snem“. Tedy není umění bez života a vroucného vztahu k životu: „Jako láska, i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav.“ Ale ovšem jest tvoření činnost nejjemnějších sil člověkových, úděl ducha a jen jeho. „Všechna umění podmíněna jsou zkušenostmi druhého zraku“ — zraku duše, jediné čtoucí v symbolech písmo poznání, jediné vidoucí v soumraku hmoty. Protože jen v ní jsou síly, přemáhající tento soumrak, síly bolesti, opojení lásky, ekstase a vise, o jejichž moci mluví Rozhodující okamžiky, jejichž práci hodnotí Perspektivy. Krása jest poznání, ekstase a vise dárci poznání a tím prameny umění: „Viděti mocně a tvořiti jest jedno a totéž.“

Tak se včleňuje básníkovi dílo umělecké tvorby ve všelidské dílo zduchovění, vykoupení. Život ztratil svá světla, jeho soulad jest porušen, jeho krása zatemněna. Vraceti nádheru věcem, zjevovati jejich řád jest vlastní těžká i sladká povinnost umělcova. „Ten, kdo nám dovedl ukázati některou novou linii, některou netušenou perspektivu z krásy věcí a světa, je naším dobrodincem, jediným a nezapomenutelným.“ A tím jest umění prací, tajemně spojenou se všemi formami lidského úsilí: dělník a básník stojí vedle sebe bratrsky ve vidině Nebezpečí sklizně: „Neboť i práce hmotná má svůj cíl ve věčnosti. I z jejích kolejí, vyrytých do černé země, pijí první ptáci duchového jara.“ Prací nejvyšší, ale proto právě možnou jen posledním gestem dlouhé pokorné práce v nižších pásmech žití, která ji připravovala: „Hle, ruka, jejíž všemohoucnosti se obdivujete, před jejíž dílem rostete v nadlidská vztýčení, v bratrství vyšších bytostí, tato ruka v pokoře prošla tisíciletími metamorfos“ po věky učila se zápasiti s půdou, kamenem, dřevem a kovy a tisknouti je velitelsky v jich podstatě, nežli se vyvinula její úžasná stavba a sformovalo její svalstvo“ —

Ale ještě jinak, nežli zatměním krásy, jeví se kletba života, a ještě jedna jest mystická povinnost tvůrcova. Zemi tíží zlo rozdělení duší, bolest, kterou teskně vydechl verš básně Němé setkání:

                                          …Nepoznány se míjejí duše,
každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní nedůvěřivá…

Umění samou podstatou pracuje proti této kletbě. Uskutečňuje „dílo duchového spojení, smysl krásy“, vzněcujíc jedním slovem, tvarem, zvukem sta srdcí, jež by jinak nepoznala hlubokého vztahu, který je spojuje, pro něž je zkušebním kamenem lásky, utajené v chaosu života. „Nad stránkou Mistra nesčíslné neviditelné ruce podávají se vám k stisknutí. Neboť podstatou umění je láska, která učí mluviti němá ústa a dodává smělosti příliš nesmělým.“ Není jedné krásy pro ty, již nejsou jednoho duchovního rodu, nedosáhli jednoho stupně v „hierarchii duchů“: „Každý trhá z rozkošného ovoce krásy na těch větvích, k nimž dorostl svým, duchovým vzrůstem; nad sebou ležící světelné galerie její odpovídají hierarchii duchů.“

A protože celou touhou, z níž prýští, jest obrácena do budoucnosti, do nových pásem, k novým možnostem bytí, není krásy bez naděje, nutnosti života a věčné genese, kterou trvá a roste. „Nejsilnější život je život největšího množství nadějí“ a „…ze všeho nejsilněji milujeme nenarozené, čekající. Nedočkavost naše vzrůstá silou našeho zraku“ píše básník v Úsměvech času — a tak spojuje umění s onou koncepcí vůle, v niž sestředil svou moudrost života a sen bytí stoupajícího, vždy výše rozvíjejícího své vegetace: „V umění ohlašují se tvary života posmrtně vtělené“. Světelnou stopou této myšlenky dospěl v Zástupech k poznání Minulosti vrostší v duchovou přítomnost, již připravovala, v Cílech k vidině tajemného procitnutí opovržených pro nový úděl v životě dob, které se rodí. Ale hlavně jí vtiskl kráse znamení prorockého kladu, víry a radosti z víry, jíž „pijeme novou sílu ze zdrojů času“, která rozpaluje naše poznání vědomím, „že život náš není sám v sobě ukončen a že žijeme k vůli tajemné naději duše“ —

Zákonem práce, kterým souvisí s všelidským dílem a závazkem světa, zákonem lásky, jíž vykupuje kletbu rozdělení a zápasu, drtící tvorstvo, zákonem naděje, vyznávající i sesilující vzrostnou vůlí bytí v sledu jeho forem, stupňů, úsilí — a v těchto třech paprscích jedním, ústředním zákonem života umění, jak je vidí a chce Otokar Březina, stává se hodnotou hluboce mravní. V tom tkví nebezpečí a zodpovědnost krásy — ale také její vnitřní oprávnění, vážnost a napětí v hloubi svévolné hry, jíž se zdá. Jako v antickém chóru „dítě, jež honí letícího ptáka, spojuje s celou obcí kletbu neporušitelnou“ básník ve zvonění slov, malíř v jiskření barev, hudebník v tryskání touhy hraje o kus všelidského osudu. Nejen že sen tvoří život, jako čin, — může jej také ničiti, jako čin, a ničí jej vždy, když nepracuje proti chaosu, když neslouží vůli, ale záporu, rozkladu, smrti. I bolest, velká vzněcovatelka tvorby, jest podrobena tomuto zákonu. Jsou bolesti, „které neměly býti vyvolány z temných doupat viny“; ani odvaha, které vyžadují, aby byly snášeny, nevyvažuje duchovní ztráty, jíž porušují dílo harmonie, o niž usiluje život: „Ale jakmile se věci před našimi zraky počnou rozpadávati v chaos bez zákona a rythmu (byť i byl sebe tragičtější v duších, jimž spravedlností jest předurčená dráha bolesti), je to znamením, že jsme zbloudili s cesty a že jdeme v bažinatá místa rozkladu, která budou tisíciletí čekati na svou vegetaci a snad se jí ani nedočkají v trvání této země“. Je to jediná přísnost, jediný hněv v evangelické něze Březinovy ethiky — soud nad jedinou vinou, kterou cítí, že nesmí zahrnouti v šíři svého smíření. Vinou proti kráse i proti životu, protože krása i život, aby existovaly, vyžadují řádu, víry v řád, vědomí a vůle řádu. Krása jest řečí citu vyjádřený pojem spravedlnosti. Tedy jen bolest, která vyznává spravedlnost, která uštědřuje a vzněcuje poznání spravedlnosti, jest krásou, tvoří krásu. Jako jest životem a tvoří život jen to, co přemáhá jeho kletby, vítězí nad chaosem, usiluje o vyšší, čistší, zákonnější rythmus.

To jest naučení, v něž Březina svádí Hudbou pramenů svou moudrost života. Tato kniha, v níž dýchá místy sladká vážnost velkých učitelů lidstva a znějí zastřené hlasy hlubokých náboženských pravd, uzavírá Březinovo dílo celou tíží „otázky, která řeřavěla na rtech proroků: Jak žíti.“ A zodpovídá tuto otázku grandiosní vidinou vesmírového vývoje, úsilí o dokonalost, potřeby absolutna v duši lidské, toutéž vidinou, kterou básníkův sen rozežhavil žárem všech pracujících sil ducha i hmoty, kterou básníkova myšlenka snáší do nížin života jako silnou a jemnou pravdu jeho určení.

Rozníceným spiritualismem poznání je Březinova poesie spojena s ideovými prameny metafysické revolty doby, do jejíhož soumraku vyšlehly tiché, bílé blesky básníkovy imaginace. Mravní smysl, který dává onomu poznání, činí ji účastnu lidských, životních cílů této revolty, přerodu vědomí a svědomí, k němuž usiluje. O leta dříve, nežli básník Hudby pramenů přemýšlel varovně o vině „chaosu bez zákona a rythmu“, jiný básník, který z vírů století vyrval ne bludnou tančící hvězdu, ale velké zářící slunce víry, lásky, radosti, Coventry Patmore, volal Legem tuam dilexi! ducha, přemohšího v sobě oheň vzpoury, který

sražen zpět zdvojnásobenou silou
násilně trhá své meze,
a je to červ.
Spravedlivý vsak v sobě poznává
hranice Boží a v nich radost,
Svobodu a právo.

A skoro současně, co kladl Březina kráse otázku Jak žíti?, básník náboženského znovuzrození, Paul Claudel, v orchestrální bouři Pěti velkých Od slavil nový smysl krásy a její poslání, zase poznané:

Zpívati budu o čtverci velikých Mus, o Čtyřech hlavních Ctnostech, rozestavených nebesky pravidelně,
O těch, které střehou mé čtyři brány, Moudrosti,
O Síle, Mírnosti, která jest tato mezi třemi,
O Spravedlnosti.

Ve třech intonacích je to týž hlas duchovní kázně, přijetí zákona, vyznání mravního řádu v kráse i v životě, krásou v životě. A je to v době, kterou žijeme, protipol rouhavého vzdoru, jehož kletbu odhalil Dostojevský s úžasnou odvahou v Běsech, jehož poslední lhavá apotheosa byl Nietzscheův Zarathustra. Člověk vyrvavší se řádu, posedlý chaosem, věřící v chaos, milující chaos: „nadčlověk“ od Manfreda po Zarathustru — a proti němu duch, poznavší, že není života, než když a pokud chaos překonáváme, když a pokud uskutečňujeme řád, závazek, vůli bytí, duch tušený Dostojevským, požadovaný Claudelem… hle citové, ethické drama století, jehož zbouřených začátků nás chtěl učiniti účastný mladý genius Máchův, jehož vysoké rozuzlení nám sděluje myšlenka Otokara Březiny.

Nám: tímto slovem kladu otázku národních kořenů Březinova díla. Shoduje se s Claudelem v stěžejných bodech ideové i mravní koncepce, ale citové živly, kterými prozařuje tuto koncepci, jsou podstatně různé. Je všecka latinská tvrdost a jasnost v mravním cítění básníka Od. V Poledním údělu Mesa a Ysé chápou vyrovnání své viny neúprosně, smrt za smrt, a teprve po smrti smír, k němuž nebylo dosti pozemských muk, sžehších jejich srdce. I svatost, excess dobra, lásky, oběti, jaksi porušuje řád života a vyžaduje vykoupení, jest krutá myšlenka, která proniká mysterium Zvěstování Panny Marie. A Sygne v Rukojmí jest žertva, vskutku krvácející pod strašným nožem, který se vbodává v její duši a obrací se v ní neúprosně, v zdlouhavém ničení celé lidské podstaty její bytosti. Ctnost jako rozkaz, vina rázem, nenapravitelně uvolňující jakési černé síly, které ruší děj života, dogmatické „ano, ano — ne, ne“ domyšlené v antickou osudnost, cosi až nelidského, měřeno naší křehkostí… takový jest éthos francouzského básníka: jasný a tvrdý. Mravní vážnost Březinova díla je provanuta všelidskou něhou, plna pochopení a soucitu, jež by chtěly zlo samo zdvihnouti na křídlech, dosti silných, aby je vynesly do výše, v étherný oheň, který by strávil jeho tmu, ještě lidskou… a proto ještě milovanou srdcem, tak milujícím, že se děsí souditi. Všecko pochopiti… všemu býti vášnivě blízek, a byť byla nebezpečna tato blízkost, jako jest nebezpečno andělům snésti se příliš nízko nad peklo! Někdy připadá až slabostí toto široké soucítění, bojíte se, aby proudem lásky nebylo strženo v propasti, nad nimiž se zastavuje s bolestnou ekstasí. Ale zpomínáte velkého orodovníka viny a zla, jenž nikdy se nepohroužil tak hluboko v jejich víry, (a pohružoval se v ně střemhlav) aby nevystoupil zase — s kusem očištěné lidské bytosti jak vyrvanou perlou! — Dostojevského, v němž tak celí se poznáváme. A cítíte, že není-li v tomto soucitu síly Latincovy, jest v něm jiná síla, tajemně velká ve své měkkosti. Síla rasy, zjevená právě Dostojevským, zpívající veršem Šílenců

A tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.

Mystická lidskost, která vane dílem Otokara Březiny, prozařuje vzníceným soucitem ideje viny a kletby, v něž mu vyznívá pravda života, a soustřeďuje v ideji vykoupení dílo bytí, uvolňuje v kosmickém snu Větrů od Pólů, Stavitelů chrámu, Rukou, týž živel, který u Gogola a Dostojevského jako u Mickiewicze a Słowackého jímá niterní podstatu i mocnost slovanství. Hudba pramenů zdůrazňuje zvláštní dech tohoto živlu u Březiny, dech specificky český, kterým jeho meditace v hloubi visionářské nádhery obnovují nezapomenutelné hlasy naší duchovní minulosti. Jejich mravní vážnost, rozjímavý, skoro rozumový karakter v nich, připomínají ducha české gotiky a renaissance, ethický mysticismus Chelčického, praktické křesťanství Komenského. Zarytým předsudkem se pojímá tento duch skoro naskrze popíravě, zpola jako askese, zpola jako revolta — proto asi, že zlým osudem podlehl protestantské negaci a zanikl v ní, žel, s mnohými kladnými možnostmi národní bytosti. Jistě byla silná renaissanční vitalita v onom konkrétním, až positivním smyslu pro lidskou a životní účelnost náboženské pravdy. Vitalita přirozeně cizí spekulativní dobrodružnosti, jež působí, že německá mystika při každém prudším rozmachu padá v dogmatický rozpor, co český mystik touží ne po theologické novotě, ale po realisaci víry životem, zmocnění života věrou. Snad se odvažuji paradoxa — ale Chelčický, jenž s takovou svobodou svědomí se odvrací od chiliastické horečky a učí víře v milost a zásluhu, je bližší sv. Františkovi z Assisi nežli Kalvínovi, Komenský, který uprostřed náboženského a politického kataklysmu si zachovává i velkou něhu i jasný zrak pro lidskou skutečnost dobra a zla, má více ducha Pascalova, nežli Lutherova. Dějiny zjeví kdysi, proč tento duch se nerozpial celou svou potencí i proč tak dlouho zůstal nejasný sám sobě i nám. Ještě Zeyer zosobňoval jej mlhavým kvietistickým typem, který v Inultovi zbarvil vášnivým lyrickým nádechem, aniž ho prohloubil a seskutečnil. Ale Březina jest první básník, v jehož srdci dávný národní duch ožil, ne pouhým přeludem bolestné a vznešené minulosti, ale tvořící silou, dechem, rythmem myšlenky.

Zde právě nejtěsněji se dotýká dráha Březinova Zeyerovy. Troje paměti Víta Choráze jsou preludium Větrů od Pólů. Jako básník Tajemných dálek prožil Choráz „žal Minulosti a úzkost Nepoznaného“, a velké otevření duše, které pocítil nad knihou paní de Guyon, je zdramatisované transcendentní sebepoznání Svítání na západě. Kostel Chorázův udává motiv Stavitelů chrámu stejně, jako episoda nemocného dělníka se rozpíná v pathetický obraz předzpěvu k Rukám:

A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné,
zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené,
krvavé, hněvem sevřené. a v smíchu moře rozvlněného
přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného.

Čím jest metafysické poznání Větrů od Pólů, přirovnáváte-li je passionelnímu osudu Lullovu nebo Chorázovu, tím jest mravní koncepce Rukou v poměru k odpoutané lidskostí Trojích pamětí a Tří legend o krucifixu: po úzkostném výkřiku srdce, přijímajícího viaticum smíru, těžce vykoupeného, — vysoká, neosobní idea, Úmluva, uzavřená výsostným aktem básníka-myslitele. Lze říci, že Březinovým messianismem se překonává mravní individualismus, v němž renaissanční kultura udržovala Julia Zeyera, s nímž v Zeyerovi zápasil gotický sen, rozžhavený slovanskými živly jeho nitra. V tomto smyslu Březina naplňuje, co Zeyer tušil, hodnotí ideově, co citově prožíval.

Odpovídají-li si myšlenky dvou básníků tak důvěrně právě v tom, co u každého z nich znamená hlas krve, není to marná shoda osobností, ale důkaz, že oba vyjádřili velkou a podstatnou ideji, něco z hloubi duše, života, sudby svého národa. Mravní krisí Chorázovou se oprostilo češství Zeyerovo; sen Březinův rozplamenil toto češství v závratný životní klad ducha, zcela již volného, vědomého, vítězného svým poznáním i svou touhou v chóru lidstev a věků — ne už tesknícího nad minulostí, váhajícího nad přítomností, chvějícího se před budoucností, ale odpovídajícího na nejtěžší otázku bytí s jasným okem: „Národ je společenství živých, mrtvých a nenarozených; v hlubinách jeho leží dědictví staletých úsměvů, polibků, vroucnosti, neznámých heroismů, sepjetí rukou, odkaz kletby a krve. Po zemi, šarlatové staletými boji, blíží se k nám z věků světelně postavy svatých šílenců, kteří i skrze dým nad spálenými městy dovedli viděti jinou, slavnější zemi a hlásati k jejímu dobytí křížovou výpravu lásky.“ Otvírám knihu, v niž se vyronil kdysi dravý smutek svrchovaného utrpení národa, čtu poslední věty Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské — a slyším v nich týž hlas, kterým v Hudbě pramenů odpovídá dávné úzkosti i naději po staletích nová síla téhož národa, naše nová síla v šeru dob, jež se tvoří.