„Je mi to milé“

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: „Je mi to milé“
Podtitulek: Balada
Autor: Adam Mickiewicz
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 21–23. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Augustin Eugen Mužík
Licence překlad: PD old 70

Marie, pohleď na konec tam k háji:
v pravo vrb huština lesní,
na levo pěkná dolina se tají,
v předu je říčka, most přes ní.

Starý tam kostel. Výři v něm a sovy,
zvonice krov dávno shnilý,
za zvonicí je porost malinový,
v něm hroby jakési zbyly.

Zatracenec neb ďábel tam si hoví,
půlnoc, kdy zavládne dolem,
nikdo, jak člověk nejstarší ti poví,
neprojde bez hrůzy kolem.

Jakmile půlnoc kraj ten ve tmy scloní,
kostel tu otevřen ranou,
v zvonici pusté zvony samy zvoní,
hučí a syčí to stranou.

Časem i plamen mihne se tu bledý,
hromu se ozve hra děsná,
vstávají mrtví se živými hledy,
příšery budí se ze sna.

Bez hlavy trup se náhle cestou točí,
tam opět bez těla hlava,
otvírá ústa, třeští prázdné oči,
v důlkách i ústech zář žhavá.

Neb kol vlk běží: chceš jej odehnati:
orlem již, křídloma věje…
Vykřikneš „Probůh“, chceš jej zažehnati —
zmizel, jen z dáli se směje.

Pocestný každý rozvahu zde ztrácel,
klel tu, a volal zas k Bohu,
ten voj tu zlámal, ten vůz tady zkácel,
tam zas kůň vymkl si nohu.

Já, ač mne Ondřej varoval náš starý,
bych nebral na kouzlech podíl,
smál jsem se peklu, nevěřil jsem v čáry,
tudy jsem jezdil i chodil.

Jednou, když v noci do Ruty tu jedu,
na mostě koně mi stanou,
nadarmo vozka pohání je k předu
pokřikem i biče ranou.

Stojí a potom ku předu se řítí,
voje mi pukly jak shnilé;
samoten celou noc tu v poli dlíti —
zvolám jen: „Je mi to milé!“

Sotva jsem zvolal, z řeky se tu zvedá
příšera — hrozný zjev tmavý;
bílé má šaty, líc jak sníh je bledá,
na skráních věnec má žhavý.

Snažím se prchnout, a již klesám v prachu,
co vlas mi na hlavě vstává;
„Pochválen budiž Ježíš!“ křiknu v strachu.
„Na věky“ odvět to dává.

„Kdožkoli jsi, ty muži, hodný vděku,
jenž’s pekla muky mně zkrátil,
dožij se štěstí i dlouhého věku,
mírem kéž Bůh by ti splatil!

Před sebou vidíš zatracenou duši,
rajské však kynou mi chvíle,
neboť má muka očistcová ruší
slovo tvé: Je mi to milé.

Hvězdy než zmizí, kohoutí než pění
po vsích kol ozve se časné,
chci ti vše říci, a ty bez prodlení
dál to dej, k nauce spasné.

Svého já času na světě jsem žila,
Marií svět mne zval dávný,
prvního dcerou pána v kraji byla,
dobrý byl, bohatý, slavný.

Toužil, by záhy dceři svatbu strojil,
jež byla dospěla, mlada,
brzy se u nás ženichů dav rojil,
zlato kde i dívčí vnada.

Množství jich mojí líbilo se pýše,
z toho též radosť jsem měla,
že když ten dav se ukláněl mně tiše,
všemi jsem zhrdati směla.

Přišel i Josef; dvacet jar zřel v žití,
nesmělý byl, ale řádný;
neuměl lásky slova nakroužiti,
láskou jej nepředčil žádný…

Ubožák marně před zrakem mi zmírá,
propláče dny, noci v tichu;
mně z jeho muky divá rozkoš zírá,
zoufalosť jeho mi k smíchu.

„Odejdu!“ děl mi v slzách. A já „Jdi si!“
Odešel, lítostí zhynul.
Zde nad tou říčkou houští kde se mísí,
pokoj mu ve hrobě kynul.

Od těch dob mně se znechutil svět celý,
pozdní mne výčitky trápí.
Nemohu vzkřísit život odumřelý,
odplaty čas rychle kvapí.

Sedím tak doma s rodiči kdys v noci,
venku slyš, náhle ty vřavy!
přiletěl Josef strašnou pekle mocí,
zatracenec je to žhavý.

Trhá mne, dusí dýmem černým, hustým,
v očistce vrhá mne proudy,
s pláčem kde zubů, skřípotem kde pustý
takové doslechnu soudy:

„Věděla’s, že se zalíbilo Pánu
z muže rod stvořiti ženy,
muž by měl práci něhou obetkánu,
v rozkoš, ne v bolesti steny.

Ty, jakbys v prsou srdce měla z ledu,
v mukách’s jim nedala posil,
nikdo dost neměl ve svých slovech medu,
ať plakal, trpěl a prosil.

Za tuto krutosť na dlouhá ty léta
pekla jsi došla jak cíle,
pokud ti člověk z dalekého světa
neřekne: „Je mi to milé“.

Prosil tak také Josef s naříkáním,
nechtěla’s slyšet jej dříve,
pros ty teď; ne však slzami a lkaním,
ale jak strašidlo divé!“

Tak zněl soud. Mne hned duchové zlí jali;
sto let již spolu se snoubí,
za dne dlím v ohni, noc mi pouta svalí,
vyletím z ohnivé hloubi.

V kostele neb zde na Josefa hrobě
v ošklivosť zemi i nebi,
pocestným v postrach o půlnoční době
zjevení moje se šklebí.

Pocestné v bahno zavádím i lesy,
koně zde plaším té chvíle,
každý jen klne, křižuje se, děsí,
první’s děl: „Je mi to milé.“

Za to ti sudby odhalí se clona,
zkad blaho na tě se směje.
Ach! I ty poznáš Marii, leč ona…
Přeškoda, kohout již pěje!

Ještě mi v posled vděčné kynou hledy,
v páry pak taje tak zticha,
mizí, tak hyne obláček jen bledý,
zefír kdy do něho dýchá…

Z louky, hle, kůň i vůz mi zdrávy kynou.
Sedám, strach míjí hruď moji.
Za duše, které ve očistci hynou,
pomodlem Zdrávas se trojí!