Žlutá noc

Bouř odešla; noc černou jsem čekal.
Však z par a hedvábných mraků
žlutý zazářil měsíc,
a nebe celé nasáklo žlutí,
a dálky ztonuly v žluti,
a všecko i světlo v mé duši
bylo žluté jak němý měsíce lesk.

V tu noc myslil jsem na Tebe, drahá:
Dala’s mi všechno, čím život Tvůj rozkvet;
já lásku Tvoji pil jak silné víno,
až těžká hlava má v sny padla,
až v náruči Tvé, dýšící vůní a teplem,
jak v hedvábí měkkém usnul jsem tvrdě.

Náhle stiskla mne bolest,
a já procit jsem v úžasu trpném.
Hle! Místo srdcí vzkvetly nám dvě veliké a žluté růže,
a kolem nás jen žluté růže,
jež plakaly silnými vůněmi krve,
krve již sražené, žluté a černé,
jež prolita při vraždění naší Lásky.

A oknem zírá k nám žlutavý měsíc,
jenž zazářil z par a hedvábných mraků,
a nebe celé nasáklo žlutí,
a dálky ztonuly v žluti,
a všechno, i světlo v mé duši,
bylo žluté jak němý měsíce lesk.